Jethro Tull - Roots To Branches (1995)

14.04.2024 Antony | #

Po čtyřleté tvůrčí pauze, nejdelší v historii existence JETHRO TULL, vychází další řadové album s názvem Roots To Branches. Je polovina devadesátých let, a věčně se vyvíjející kapela (i když někdy blbým směrem), přináší opět výrazné a slyšitelné změny ve svém přístupu k hudební tvorbě. Tentokrát se jedná o žádoucí vývoj směrem k tomu, co by mohlo náročného posluchače potěšit.

Skupina celkem slušně jede, melodie jsou zajímavě Kašmírovsky exoticky pokroucené, po dlouhé době se v aranžích objevují objemnější smyčcové podkresy. Výrazně se mění instrumentální stránka hudby. Hard rockový prvek takřka vymizel, stavba kompozice se celá provzdušnila, a to skladbám udělalo výrazně dobře. Způsob hry na flétnu mění styl směrem ke klasickému. Tóny flétny, které dříve působily jako žhavé kapky žíraviny, co leptá do notových řádků střapatou stopu, dnes létají jako rackové nad plochou hudebního oceánu. To společně s využitím smyčcové sekce dává skladbám romantizující charakter, velmi příjemné, doporučuji..

V instrumentální sféře se dále objevují osvěžující prvky jazzu. Disponuje jimi například první skladba, jež má ještě trochu hitové ambice, ovšem není to na úkor jejího uměleckého vyznění. Skvělý dojem zanechává právě těch pár jazzových taktů, co se odkudsi náhle vynoří, vzápětí zmizí. Jazzový nádech se objevuje i ve skladbě Dangerous Veils (jednoznačně nejlepší skladba na albu), kde nástrojové jízdy dokážou vstřebávat posluchačovu pozornost. Lehkonohost většiny skladeb je pro soustředěný poslech jako balzám, a to platí obecně.

Další pozoruhodná skladba je Stuck In The August Rain - tam Anderson zpívá, dokonce tak dobře, že to místy připomíná The Broadsword And The Beast. A ta flétna tam taky čaruje. Nádherně vyklenutá skladba, přímo vysochaná. Propracovaná s výraznou art rockovou strukturou je Wounded, Old And Treacherous, obsahující dlouhé instrumentální pasáže, kde flétnová sóla vykreslují fantastické ornamenty. Akorát si do ní zase museli půjčit něco od DIRE STRAITS a Lou REEDa. I tak, za úchvatné považuji celé dvojspřeží dlouhých kompozic Wounded, Old And Treacherous a At Last, Forever, které dokáže vyvolat art rockové orgie.

Mohlo by se zdát, že Roots To Branches je vlastně po dlouhé době skvělé album. Ano, má k tomu nakročeno. Kus ale ještě chybí. Nejvíc to kazí Andersonův zpěv/nezpěv, neboť v naprosté většině text oddeklamuje. To je velmi rušivý prvek, zcela rezignovat na zpívání. Nejspíš mu to fakt už nejde, ale způsob, kterým to řeší, je dost nešťastný. Tam, kde zpívat zkouší, tak při těch pokusech jeho hlas místo melodií často provádí chraplavé mečení amatéra. To je markantní třeba na začátku At Last, Forever, která je jinak vynikající. Tento aspekt se prolíná celým albem, a leze dost na nervy.

Zvuková kvalita nahrávky je výtečná. Na předchozích mi vadila jistá syrovost, hrubost a neotesanost, která se k JETHRO TULL nehodila. Detaily byly skryté, jelo se dost na sílu. Zde je vše naopak. Lze vychutnávat všechny nuance i v mikrodetailech, opět plastická brumlavá basa, spousta vzduchu, doslova 3D prostor, kde se každý nástroj může naplno předvádět. Z tohoto úhlu pohledu hudební i zvuková hostina.

Cítím, že artrockový dinosaurus JETzilla procitá, nebo spíše, vrací se zpět do života po dlouhodobé a hodně ošklivé nemoci. Nákaza trendy, neboť tak se ta choroba jmenuje, je dodnes jedna z nejrozšířenějších epidemií, která ve vlnách kosí celé generace hudebníků. Nikdo není imunní, málokdo přežije. JETHRO rehabilitují, a dá-li osud, postaví se na nohy ve skoro plné síle.

Dobrá deska. Skoro 4*. Vyhodit ze dvě, ze tři vycpávky, byly by tam. Takhle o jednu míň. Ale i tak dobrý.

 

reagovat

12.03.2024 hejkal | #

Najoriginálnejšia skupina modernej populárnej hudby je podľa môjho stavu poznania Jethro Tull. Vyšla z blues, prešla hard rockom, menila svoju tvár za pomoci líčidiel zo škatuliek art-, folk- i syntetického rocku, pričom si prakticky neustále uchovala svojský, rozpoznateľný, jedinečný tvar. A dodnes je aktívna! V 90. rokoch už nestála na čele trendov, už si to len užívala. Dôkazom je album Roots To Branches z roka 1995.

Hudba je podľa mňa najuniverzálnejšia forma umenia, sluch si z nej vyberie, čo potrebuje. A je jedno, či ju počúva niekto v Bratislave alebo ktosi v austrálskej buši. Ktosi ju nazval univerzálnym jazykom emócií. Ani výtvarné umenie nemá až takúto slobodu, pretože musí existovať na fyzickom nosiči. Hudbe stačí nástroj, hlas... A hlas má každý. Hudobný nástroj dáva hotový produkt v danom okamihu, ťah štetca je bez výsledného obrazu prázdny.

Rocková muzika má v sebe niečo, čo vo mne rezonuje. Dobrá rocková muzika ma opantáva. No a výnimočná rocková muzika ma definuje. Jethro Tull patrí k tým formáciám, ktoré ma (jedinú výnimku nepočítam) bavia aj pri tej najnevydarenejšej produkcii. Ian Anderson možno nedisponuje anjelským hlasom, ale zasa má vo svojom prejave čosi, čo nemá nikto iný. Plus je to multiinštrumentalista, solídny skladateľ a výborný textár.

V zostave mal dlhoročnú osvedčenú dvojicu Doane Perry (bicie) a Dave Pegg (basa), i keď druhého menovaného počas nahrávania vystriedal štúdiový hráč Steve Bailey. Napokon Ian pribral basgitaristu Jonathana Noycea, ale to sa tohto albumu netýka. Klávesák Andrew Giddings so skupinou pôsobil od roka 1991 a vydržal v kapele sedemnásť rokov. Samozrejme, gitarista Martin Barre je povinnosť. Bez neho sú Jethro Tull poloviční.

Roots To Branches ponúka jedenásť skladieb. Sú náladovo temné, hneď úvodná titulná skladba jasne ukazuje, že sa bude dumať. Príklon k priamočiarejšej hardrockovej polohe kvitujem, kapela sa v tejto polohe našla už na predchádzajúcich albumoch z 90. rokov. Flauta je využívaná hojne, bez nej by to nešlo. Samozrejme, že rytmika je košatá a skladateľský rukopis mozaikovitých striedaní nálad i motívov je stále prítomný. Sedemdesiate roky sa už nevrátia (povedal by som v 90. rokoch, „stoner“ kopírka ma z toho vyviedla), to však neznamená, že by som preto na Jethro Tull zanevrel.

Najtvrdšie kúsky by robili česť akejkoľvek hardrockovej tematickej výberovke z tých čias (Out Of The Noise), zaujímavé je, že v niektorých momentoch kapela navodzuje až orientálnu náladu (Rare And Precious Chain, This Free Will), čo stále považujem za najväčší neduh v rockovej muzike (latino odpustí). Našťastie u Jethro Tull je to znesiteľné a tak dajako prirodzene „tullovské“. Najlepšia skladba je Valley, akusticko-rozkošatená skladba by sa nestratila ani na vrcholných albumoch 70. rokov. Akurát by bola démonickejšie odspievaná. Anderson stratil hlas a s vekom to bude naberať už len horšie podoby. Tu sa ešte stále dá počúvať. Prenasleduje ju rovnako kúzelná, podstatne artovejšie rozmlátená, Dangerous Veils. Celkovo je druhá polovica albumu „progresívnejšia“, Anderson sa nevyhýba dlhším skladbám plným zaujímavých momentov (Wounded, Old And Treacherous, At Last Forever) a občas opustí temnú náladu v prospech jemnej balady (Beside Myself, Stuck In The August Rain, Another Harry’s Bar). A to je v skutočnosti slabina albumu. Záver je pokojný a trvá pocitovo pridlho.

Roots To Branches je dobrý album. Miestami akoby monotónny, ale vždy zaujímavý v detailoch. Z historického pohľadu ma zaujalo aj to, že v 90. rokoch sa starnúci rockeri dokázali celkom funkčne vzchopiť a nakopať sedacie ústrojenstvo vtedajšej mladistvej napodobeniny rockovej muziky. Deep Purple, Rolling Stones alebo hoci Lynyrd Skynyrd by mohli rozprávať. A Jethro Tull veľmi nezaostávali.

reagovat

zdenek2512 @ 13.03.2024 05:56:51
Když ta deska vyšla, tak jsem si ji nekoupil, stejně jako všechny následující desky. Na základě tvojí recenze si jí pouštím z YT a to, že nemám tuhle desku ve sbírce mě hodně mrzí, je to skvělý návrat k tomu co skupina hrála v sedmdesátých letech, a musím potvrdit slova Jiřího Černého, že desky Jethro Tull jsou knihy, které se na rozdíl od magazínů ukládají a čtou znovu.  Obdivuji Martina Barreho, tak tvrdý zvuk kytary umí málo kytaristů.

hejkal @ 13.03.2024 06:07:34
Pre mňa je hudba Jethro Tull zaujímavá dodnes. Som rád, že ťa tento album zaujal, tak možno si ho niekedy i kúpiš. :)

zdenek2512 @ 13.03.2024 06:36:35
hejkal, já mám všechna alba Jethro Tull do Rock Island, následující jsem nekupoval, protože jsem to považoval za takový opakování. Teď si to až tak nemyslím, ale zrovna tahle deska a následující j-tull dot com nejsou na trhu. Určitě by se daly najít na discogs, nebo ebay, ale tam neumím nakupovat.

Jarda P @ 13.03.2024 13:49:03
Zdeňku, Rots to Branches a jiné jsou v nabídce polského Rockserwis.pl.

Jarda P @ 13.03.2024 13:52:41
Cena necelych 30 zl, cca 160 Kč

19.10.2016 kamila | #

Dlouho jsem přemýšlela a naposlouchávala, kteroužto desku od J.T. co nepatřící do jejich nejkreativnějšího období sedmdesátých let (vyjma dvou posledních Andersonových výtvorů) si pořídit jako první. Jak říká František Filipovský, alias Luis de Funes ve své postavě komisaře Javeho (Živa) v druhém díle skvostného Fantomase, "doufám, že teď je to jasné i zabedněncům", jasně, vyhrála to tahle destička. Zvukově mi jdou tři, čtyři alba z kraje osmdesátek hodně proti srsti a z těch následujících (můžu se zatím mýlit) mě nejdůrazněj zaujala právě Roots To Branches.

Má svou náladu, není to jen nějaké plitké pidlikování, tady se skutečně intenzivně muzicíruje, navíc na hodně vysoké profesionální úrovni. Pravdou je, že Ian zpívá klidněj a umírněněj, s tím ale nemám žádnej problém, jeho hlas je tak jedinečný a dominantní že mě pořád přitahuje. Pravdou zůstává že na svých posledních výtvorech Thick 2 i Homo... je hlas víc říznější a razantnější, nejspíš ale bude za tím (klamem) stát produkční technika, to jen tak mimoděk. O Barrem snad netřeba mluvit, září všude kde se objeví, tady je dokonalej, s rytmikou jsem spokojena, hodně mě oslovila klávesová a klavírní hra Andy Giddingse (i moderní ruchy), kterou zmíněný dodává desce punc jedinečnosti.

Tohle si ráda projdu track za trackem:
Roots To Branches na mě vlítla zostra, vzápětí zpomalí a Anderson naléhá a prosí, slušná dynamika řeknu si ze začátku, tempa se perou, zvláštní zvuk kláves, kraťučká jazzovka, ok, paráda.
Rare And Precious Chain obsahuje výborné arabské rytmy, další z flétnových povedených melodií i rozumné množství samplovaných zvuků.
Všechno, jen né průměr se děje v hravé fusion Out Of The Noise a podobně jako dvojka zní i čtvrtá This Free Will, kterou se proplítá technická kytara M. Barreho, dunivé bicí přechody a velké množství smyčcových linek.
Valley mě s pomocí Martinové španělky zve na návštěvu sedmé dekády, její atmosféra ale už dýchá novotou a patří jistě k nejzajímavějším.
Dangerous Veils a je tu opět Ian se svojí výbornou létnou a rozložitými rytmy, píseň má podporu skvělé jazzové pasáže. Bez chybičky.
Beside Myself zdobí krásná Barreho melodie.
Wounded, Old And Treacherous je povážována za nejdokonalejší věc (aspoň podle vyjádření zdejších prastarých recenzentů) já v ní slyším zajímavé progresivní tvary a postupy.
Zatím mám nejradši poslední tři skladby na albu, jsou baladičtějších rozměrů, jemné, citlivé, prostoupené duševním klidem.
Dojemná klavírní melodie, smyčcové linky i jakási dramatičnost At Last, Forever. Oproti ní je výborně intonovaná Stuck In The August Rain pohádkově hravá, dojemně výpravná a Another Harry's Bar mě symbolizuje léta dětské bezstarostnosti.

Z desky mám velkou radost, hlavně z toho, že jsem si našla další vynikající album mé oblíbené kapely, které si vždycky ráda pustím, stejně jako o dvacet let mladší kolegáčky.

reagovat

Petr_70 @ 19.10.2016 10:09:34
Vynikající album, které bylo bohužel labutí písní kapely. :(

Tu desku jsem si pořídil už v době kdy vyšla a investice do tohoto CD jsem nikdy nelitoval. Celkem mne překvapilo, že dobové recenze a kritika jej považovaly za slabší.

Nejsnáze zapamatovatelná a zřejmě nejzdařilejší je dle mne Stuck In The August Rain, s nádhernou, snivou podzimní náladou. Do těchto dní se hodí dokonale...

Voytus @ 19.10.2016 12:09:34
Roots jsem měl celkem zkraje svého objevování diskografie JT, dřív, než některé sedmdesátkové tituly. Také jej považuji za jedno z nejzdařilejších a srovnatelných se starou klasikou. Asi nejraděj mám dodnes Valley, kde není nouze o tvrdé riffy i jemné pasáže, Dangerous Veils se skvělou basou hostujícího Stevea Beileyho a východem načichlou Rare & Precious Chain.

horyna @ 19.10.2016 12:12:02
Konečně je tu (snad po letech) hodnocena i jiná deska než nastolují nepsaná pravidla, že líbit se může nejvíce přec jen ta, ze zlatých časů Andersonovi party. Velice vyrovnaná kolekce na které sice už Ian neexhibuje, ale zpívá mu to pořád moc pěkně. Při titulní Roots To Branches mě až mrazí a závěrečný pomaloučký trojlístek patří k nejlepším zakončením desek J. T.

kamila @ 19.10.2016 12:41:06
A pak že dobrý jsou jen ty starý :) děkuju všem příznivcům J.T devadesátých let a samotným J.T že to zabalili až za pár let po téhle fošně, protože to u mě vypadá, že si začnu pořizovat všechny ty Catfiše a Islandy...aaa

PaloM @ 19.10.2016 15:28:26
Roots To Branches je v diskografii skupiny priemerný album. Kúpil som si ho, lebo v čase vydania sa mi páčil, no bola to skôr úľava po veľmi slabom Catfish Rising. U mňa recenzovaný kus na slušné tri hviezdy.
To, že "Ian zpívá klidněj a umírněněj" je veľmi slušne a diplomaticky nazvaný úbytok kvality hlasu, čo je u rockera oveľa horšie ako úbytok vlasov :-)

Jarda P @ 19.10.2016 15:49:40
Catfish rising slabé? Podle mě výborné, více bluesové. Roots ještě lepší a Dot Com mám rád také. JT vlastně slabší album kromě Under Wraps nemají.

horyna @ 19.10.2016 16:03:20
Catfish rising se také rád zastanu, víc blues, či country ve stylu J. T. zní zajímavě, nová doba- nová hudba v originálním balení tallů. Ale pamatuju, že první dojmy byly hodně slaboučké.

Petr_70 @ 19.10.2016 17:15:01
I já se Catfish Rising velmi rád zastanu - od dob debutu This was z roku 1968 nenatočili album, které by bylo tak ovlivněné blues, navíc s prvky country v některých skladbách, kterých tam bylo nezvykle mnoho.

Předcházející "grammy ověnčená" alba Crest of a Knave (1987) a Rock Island (1989) se mi líbí ještě více!

zdenek3 @ 19.10.2016 20:05:14
U mně jednoduchý rozhodování.
5*****

kamila @ 20.10.2016 12:57:17
Vskutku veskrze (až na jeden hlas) pozitivní reakce provázejí tohle pozdní Barreho album, děkuju všem dobrým lidem na tomto fóru.

Voytus @ 20.10.2016 15:09:28
Catfish je hodně dobrý album, jsem ho tady před lety zhodnotil za tři a dnes bych neváhal dát poctivé čtyři. Nejen, že bylo mé první, ale po slabých 80. letech, kdy Jethro zkoušeli, na který na módní výstřelek naskočit, jsou tu opět snadno rozpoznatelní. Občas sáhnu po Broadsword (přeci jen je tam Slow Marching Band, ze kterého mě tak příjemně mrazí) a Rock Island (mé třetí, tuším), ale ani 'A', Under Wraps a Crest of a Knave už jsem dlouho neměl důvod pustit. Totiž, asi je to v tomhle případě pro mě i o textech a ty jsou na Catfish opět parádní.

PaloM @ 20.10.2016 16:19:40
Hudba v sebe skrýva ťažko vysvetlitelné čaro, že na každého pôsobí inak. Ako som už veľa razy písal, vôbec nie je vylúčené, že momentálny, i keď dlhoročný nezáujem o spomenuté albumy sa po čase zmení v opak. No ťažko sa zmení fakt, že Iana mám v pamäti ako mladého divokého pódiového rockera, čo je aj plne v súlade so štúdiovými albumami až do konca 80. rokov. A potom došlo k zhoršeniu hlasových schopností, čo sa priamo odrazilo na znížení pozitívneho vnemu ďalších albumov. Tak to cítim a počujem a nič s tým nenarobím.

stargazer @ 14.10.2022 18:53:45
Roots to Branches - produkčně a aranžersky špičková práce!!! Skladatelsky to považuji za totální průser. Jestli se mi na albu líbí jen dvě věci /Wonded, Old and Treacherous a ještě Beside my Self/, tak to je trochu málo. Jiné záchytné "body" na R.t.B. pro mě prostě a jednoduše neexistují. Nejsem jeden s těch, co pozdní tvorbu J.T. musí přirovnávat k nejlepšímu období skupiny. Roots... hodnotím v porovnání alb okolo tohoto. Tak za mě dvě a půl.

Jarda P @ 15.10.2022 20:14:48
U mě nejlepší album od roku 1990 Vynikající.

25.05.2010 Dushko | #

Veľmi ma teší, že Jethro Tull patrí medzi často diskutované témy. Je to moja srdcovka doslova od detstva. Iné deti počúvali zlatú bránu, ja Thick As A Brick a Aqualung. Predchádzajúcim albumom, ktoré JT vydali v 80.-tych rokoch sa dá vytknúť zopár slabších miest. Od čias Heavy Horses je to podľa mňa najlepší album. Anderson postavil latku znova vysoko a žiaľ nasledujúci album Dot Com jeho úroveň nedosiahol. I keď vyšiel až po 4 rokoch. Padol tu názor, že Anderson vekom stráca dych, čo sa prejavuje na jeho speve. Páni, ja som ho počul naživo v 80 -rokoch, v 90 tych a naposledy v Bratislave v 2008. A môžem Vám povedať, že tento "starec" ma svojim spevom a fúkaním do flauty prekvapil. Roots to Branches je celá trocha kľudnejšia a obvzlášť druhá polovica albumu. Čiže kto náhodou nepočul tento album, vrelo ho odporúčam.
Čomu sa teším najviac,je to, že som ho zohnal aj na LP.
reagovat

martin69 @ 25.05.2010 18:42:21
Souhlasím ,je to velmi dobrá deska .

24.05.2010 Arequipa | #

První album, které jsem od JT slyšel je srdeční záležitost. To mi jednoho dne na střední škole kamarád půjčil nějaké Jethro Tull-Roots to Branches. A tak začala éra nádherného objevování legendární skupiny, pro kterou jsem v kategorii folk-rocku zatím neobjevil alternativu. Jedno z těch výjimečných alb, kde ani jedna píseň není vyloženě slabá. Za nejlepší považuji svižnou titulní Roots To Branches, pomalou Valley, Beside Myself a úplně nejlepší je podle mě Wounded, Old And Treacherous. Podobně jako u Pink Floyd Division Bell z alba čiší nesmírná vyzrálost excelentních muzikantů.
reagovat

PaloM @ 25.05.2010 06:16:40
Veľmi ma teší, keď niekto mladší považuje Root To Branches za výborný album. Staršie ročníky, aj ja, porovnávajú novšie nahrávky so 70. rokmi, keď mal Ian ešte silný hlas, plný energie. Na recenzovanom CD evidentne predvádza slabšie spevácke kvality, čo je dané vekom. Ale aj tak je čo počúvať a mne sa to páči.

28.03.2007 NeFFaJZ | #

Pokud si někde přečtu o JT, málokde je zmiňováno mezi skvosty toto album a docela mě to mrzí, jelikož se dle mého názoru dá považovat za kvalitativně srovnatelné se starší tvorbou. Například kousky jako Valley a Wounded, Old And Treacherous mi berou dech při každém poslechu a jejich rozmanitost "nacpaná" do oněch šesti minut člověka současně ukolébá i nabije pozitivní energií.
reagovat

Laci @ 29.03.2007 00:00:00
Bohužel srovnání novějších alb Tull s těmi klasickými (tj. do začátku 80.let) nutí srovnat pěvecký výkon Iana Andersona...a to je zásadní rozdíl, se kterým se bohužel postupujícími lety nedá zřejmě nic dělat. Jinak JT snad nemají vyloženě špatnou desku, poslouchat se dají komplet. Moje No.1 SONGS FROM THE WOOD.