Rolling Stones, The - Aftermath (1966)

Rok 1966 zastihl britskou rockovou muziku ve fázi nebývale plodného fúzování a čerpání nové inspirace zpoza oceánu. Party, které ještě před rokem či dvěma produkovaly líbivý a melodický beat, i tvrdé garážové sestavy oddané zámořskému rhythm and blues se začaly scházet na jednom písečku, kde jejich muziku zárodky psychedelické vlny formovaly do mnohotvárnějších podob, otevřenějších k různým výstřelkům a experimentům. Na Ostrovech tehdy ještě stále byli nedostižným vzorem všestranní a nápadití Beatles, jejichž deska Rubber Soul z konce roku 1965 pořádně zvedla pomyslnou laťku. Jednou z kapel, která měla potenciál na tuhle hozenou rukavici reagovat, byli Rolling Stones, u kterých se kormidla už zcela otevřeně (ke smůle Briana Jonese) chopili Mick Jagger a Keith Richards.

Začátek desky Aftermath (i ten název odkazuje na změnu hudebního paradigmatu, kterou Stones museli vzít v potaz) mě hodně baví. Máme tu kombinaci folkových kytar a simulovaného zvuku sitáru v otvíráku Mother´s Little Helper a k ní kontrastní, klasicizující aranži nahrávky Lady Jane. Rockovější skladby Stupid Girl a Under My Thumb stojí na zvuku kláves, respektive fuzzem prohnaných kytar a baskytary. Tyhle čtyři nahrávky podle mě na albu nemají konkurenci a obstojí i ve srovnání s "progresivní" tvorbou Fab Four z té doby. Úplně opačným směrem jde autorské blues Dontcha Bother Me, ve kterém slidekytarové výjezdy Briana Jonese a harmonika Micka Jaggera črtají další z předobrazů pozdějšího bluesrockového zvuku Stones.

Problém podle mě přichází až s jedenáctiminutovým kusem Going Home. Ze skladby, která by snadno obstála v tehdy obvyklém tříminutovém formátu, udělala přepálená stopáž obtížně poslouchatelnou nudu. Tohle (by) skvěle fungovalo na koncertech, kde upozaděná kapela a Jaggerovo shouterství mohlo ústit do strhující extáze, ale pokoušet se o něco takového ve studiu vnímám jako chybu. Druhá strana alba už je podstatně více nesourodá. Pijácký paján High and Dry tu střídá sentimentální psychedelie Out of Time, rock´n´rollové řádění It´s Not Easy nebo až merseybeatová melodie What to Do. Všechno sice uposlouchatelné kusy, ve stoneovském katalogu ale zapadaly prachem zcela právem.

Plně autorské album znamená také pořádnou dávku textů - jak se Jagger s Richardsem poprali s nimi? Opět vnímám silnou dominanci prvních čtyř skladeb, přičemž hlavně úvodní Mother´s Little Helper o uštvaných matkách, které své dvě šichty (v zaměstnání a v domácnosti) zvládají jen díky sedativům, musela tnout do živého. Popularitou zahlcení Stones tu ventilovali také svůj vztah k povrchnosti různých dívčích "zlatokopek", které se na ně během nekonečných turné doslova lepily (Stupid Girl) nebo ke změně vlastního společenského postavení na alfa-samce (Under My Thumb). Jak to vlastně Mick Jagger myslel s Lady Jane mi dodnes není úplně jasné, dost ale pochybuji o tom, že by tu opěvoval jednu z manželek Jindřicha VIII. Jane Seymourovou, jak tvrdí některé interpretace. Spíš tu vnímám odraz paralelních vztahů a různých "bokovek", které v té době udržoval, a docela bych chápal i teorii, dle které zpěvák opisem "Lady Jane" tematizoval dámské intimní partie.

Dál už je to i po textové stránce docela kočkopes: filipika proti módním napodobovatelům stylu kapely (Dontcha Bother Me), lkaní o tom, jak jsme na turné osamělí a chceme se vrátit domů ke své dívce (Going Home) nebo podivný příběh, který jako by vzdával hold hitu Chucka Berryho Memphis, Tennessee (Flight 505). Vztahový přístup "ty za to můžeš" pokračuje ještě v nahrávkách Out of Time a Think, větší přesah vnímám snad jen v neujasněné zasněnosti textu skladby I Am Waiting.

Pokud by Aftermath udržel úroveň, na kterou ho dostaly jeho první čtyři skladby, měli by Beatles už v šestašedesátém opravdu vážnou konkurenci. V hloubi desky ale laťka padá dolů, takže Stones zůstali jen u ambiciózního, nicméně nenaplněného pokusu. Osobně tohle období, kdy se kapela snažila "jít s dobou" a reflektovat aktuální hudební trendy, nevnímám jako šťastné, zvlášť když vyvrcholilo z mého pohledu dost kontroverzním LP Their Satanic Majesties Request. V psychedelické poloze Stones mi chybí autentično, které si skupina našla až na přelomu dekády s deskami Let It Bleed a Sticky Fingers.

stargazer @ 20.10.2024 18:06:10
I když ranná tvorba The Rolling Stones je mimo můj posluchačský zájem, přesto musím poděkovat za dobrou recenzi. Údajně deska Aftermath to všechno odstartovala. Změny v leaderství kapely atd. RS nejsou mojí krevní skupinou, ale rozhodně je mám rád víc jak The Beatles. 

vmagistr @ 20.10.2024 18:54:20
stargazer: Díky za pochvalu. Určitý předěl v tvorbě Stones s deskou Aftermath vnímám, návaznost na to, čím je kapela od sedmdesátých let, tam ale moc necítím, a i v té šedesátkové tvorbě mám od nich hned několik oblíbenějších desek. Srovnání s Beatles je pro mě dost těžké - ve chvíli, kdy se k sobě obě kapely žánrově přiblížily, už byla ostrovní muzika natolik diferenciovaná, že prim v ní mohla některá z kapel hrát maximálně díky svému věhlasu - ne díky muzice, kterou se prezentovala. Od roku 1967 už je pro mě určení nějaké kapely jako No. 1 v podstatě nemožné. 

jiří schwarz @ 21.10.2024 01:00:27
Zase vynikající recenze. Není moc co dodat. Jen snad to, že byli Stouni stále tlačeni vydavatelstvím a Oldhamem plodit další a další desky, na které však (na rozdíl od Beatles) nebylo dost nápadů, takže i na prvním plně autorském albu je i nadále značně nevyrovnaný repertoár co do kvality, strana 2 je výrazně nudnější. Mnoho věcí do počtu, kreativita dua Jagger-Richards byla přece jen o dost nižší, než dua Lennon-McCartney. To je taky jeden z důvodů, proč se Beatles dostali na vrchol podstatně rychleji než Stones. Jistě se RS pomalu posouvali vpřed, ale k vytříbenému albu má i Aftermath zatím daleko, ačkoli je na něm mnoho skvělých míst. Vedle hitovek mě zdaleka nejvíc baví blues Going Home, improvizačním způsobem napětí natahované na nebývalou stopáž 11+ minut (Ten Years After měli předlohu).
Fajn, že vmagistr zmínil i texty, do kterých se promítá ta rebelská image (zčásti kalkul?) Stones. Od Stounů r. 66 slyšíte v beatových písničkách prvně nejen chvalozpěvy na děvčata, ale i drsnou polohu. Legrační kontrast 3 po sobě jdoucích skladeb. Na tu dobu drsárnu Stupid Girl (Hloupá holka, co nosí na sobě, jak si pudruje nos, jak mluví o těch, co tu nejsou, jaká je zlatokopka), následuje zdánlivě naivní Lady Jane (tu si vezmu, odevzdávám se jí, budu ji sloužit, tak ahoj milá Lady Anne, musím jít. Sladká Marie, náš písek v hodinách už došel. Asi by jmenovali mnoho jmen dál, a vmagistr nabídl i alternativní pohledy na ten textík). A pak následuje ta dost machistická Under My Thumb (podmanil si ji, má ji pod palcem. Ani ji nevadí pokukování po jiných). Jo, sexuální revoluce byla na vzestupu.

vmagistr @ 21.10.2024 11:18:16
Jiří: Jak kdysi řekl producent Mickie Most, "deska je něco, co se vydá po úspěšným singlu". Aftermath je ještě pořád produkt doby singlové, tohle se u Stones podle mě začalo lámat až o rok nebo dva později. Texty u autorských skladeb mě začalo bavit řešit až docela nedávno - občas mě dokáže překvapit, kde lze najít o smysluplná sdělení a kde naopak většinou jen dost povrchní slogany. V té první čtveřici skladeb Jagger s Richardsem ukázali, že mají potenciál tuhle disciplínu zvládat velmi dobře.

AFTERMATH považuji za první opravdu důležité album v kamenné diskografii, o to větší bylo mé překvapení, že tu dosud nemá jediné hodnocení, natož pak recenzi. Netřeba snad říkat, že Rolling Stones patří k nejdůležitějším hudebním skupinám všech dob (o tom snad nemůže být sporu), dosadíme-li toto tvrzení pouze na šedesátá léta, platí to dvojnásob. Stouni začali rockovou hudbu tvrdit a obecně můžeme říci, že to byli oni, kdo do masové populární hudby dostávali jednu prostou věc, a to blues. Hráli tvrději a s větší razancí než jiné velké kapely šedesátých let. Mohou za to jak úspornější, ale jazzově orientované bicí Charlieho Wattse, tak nekompromisní pravá ruka kytaristy Keitha Richardse. Brian Jones, to byl šikovný muzikant ovládající množství nástrojů, který svůj talent (ale také odsunutí do pozadí mocnými „glimmer twins“) bohužel utápěl v alkoholu a drogách. Bill Wyman byl po rytmické stránce dobře vybavený basista, který mě svou pokerovou tváří a typickým postojem někde v pozadí nikdy nepřestane bavit. Mick Jagger celý gang jen zastřešuje, o takovém frontmanovi s typickým hlasem a výtečným bluesovým frázováním si mohly ostatní kapely nechat jen zdát.

Rolling Stones měli v zásobě několik prvotřídních singlových hitů, ale do jisté doby se jim alba moc nedařila. Prvním opravdu významným albem je právě Aftermath. Desku halí obal ve fialovém tónu. Je docela povedený, ale na žádné velké umění ve stylu Let It Bleed tady ještě nebylo místo. Nevadí. Samotná deska začíná poněkud nezvykle, má hodně rozvařený úvod, ale už tu máme riff a povedenou píseň se sympatickým psychedelickým nádechem, MOTHER’S LITTLE HELPER. Na nic se tu nečeká, píseň si jede ve svém tempu a přizvukuje Jaggerovi, který tu má se svým trošku znuděným hlasem velký prostor. Druhou skladbou je STUPID GIRL, která je rychlejší a dalo by se říci i veselejší, to možná i díky klávesám, které píseň sympaticky téměř soulově dotvářejí.

A je tu čas pro jednu z památných Stounovských balad. LADY JANE má velice podmanivou melodii. Jonesův dulcimer dodává skladbě tak trochu psychedelický opar. Píseň slavila úspěchy i v tehdejší Československé socialistické republice v rozhlasovém pořadu Jiřího Černého. Není divu, pro mě osobně je to jedna z nejsilnějších balad šedesátých let.

A přitvrzujeme. Je tu UNDER MY THUMB. Brian Jones na xylofon je nezapomenutelný, a ten jeho „riff“ je velmi důmyslný. Nezajímavé ale nejsou ani Richardsovy kytarové party. Ten člověk nikdy nebyl nějaký pronikavý sólista, jak jsem ale napsal, svou razantní pravou rukou kapelu jistil.

A je to. Nějaké to dřevní blues prostě muselo přijít. DONCHA BOTHER ME je povedená skladba. Optá-li se mě někdo někdy po kvalitním ostrovním blues šedesátých let, odkážu ho s velkou pravděpodobností právě na tuto skladbu.

GOIN‘ HOME je docela překvapením, to kvůli nezvykle dlouhé stopáži přes jedenáct minut. Celé album má podivuhodnou délku, protože padesát tři minut bylo na rok 1966 (a ještě dlouho potom) něco opravdu neobvyklého. Na druhé straně je osm skladeb, což jiným vystačilo na celé album! Každopádně skladba mi připadá poměrně natahovaná a improvizovaná, víceméně ji přeskakuji.

Druhou stranu otevírá klavír, což může být dalším překvapením. FLIGHT 505 je víceméně průměrná stounovka, ale neurazí.

HIGH AND DRY mám o něco raději, je to opět perfektně interpretované blues, což byla stouní specialitka.

OUT OF TIME začíná zajímavým, takovým čarodějným, skoro až pohádkovým tématem. Je to milá píseň, jak lze usuzovat podle názvu, je tak trochu nostalgická, především v refrénu.

IT’S NOT EASY je rychlejší, ale díky sborům tak trochu rozvařená…

I AM WAITING je naproti tomu milá, zasněná skladba, ideální na zklidnění.

TAKE IT OR LEAVE IT pokračuje v podobném duchu, ale doprovodná kytara má větší razanci a refrén jasné sdělení, něco ve smyslu pozdější You Can’t Always Get What You Want.

THINK považuji za takovou výplň, která se dobře poslouchá, ale deska by bez ní chudší nebyla…

WHAT TO DO je celkem povedený závěr. Píseň je taková optimistická, vyrovnaná… Tak to mám rád.

Aftermath ještě není žádná albová špička, kterou představují desky Let It Bleed či Sticky Fingers, je to však počátek všeho, co dělalo z Rolling Stones Rolling Stones. Obsahuje několik opravdu skvělých písní, vyčnívají hlavně Lady Jane, Under My Thumb nebo Out Of Time, zbytek alba je ale solidní, i když díky delší stopáži působí tak trochu nekompaktně. Album mám rád, klidně bych jako příznivce Stounů řekl, že Aftermath patří k nejdůležitějším albům roku šestašedesát, více ale asi ne. Na ty čtyři hvězdy ale určitě dosáhne.

reagovat

zdenek2512 @ 02.02.2014 12:32:33
Ahoj Michale, tak tuhle desku mám taky rád a napsal jsi to tradičně moc hezky. Tohle je myslím první album od Rolling Stones, kde jsou výhradně jejich skladby a vynikající Lady Jane o jedné z šesti žen Jindřicha VIII Jane Seymour, matky budoucího krále. Díky za čtivou recenzi. :-)

tykeww @ 02.02.2014 15:58:59
Děkuji Zdeňku :) Upřímně řečeno slyším úplně poprvé o tom, že by se měla píseň Lady Jane týkat manželky Jindřicha Osmého, fakt mě to překvapilo.

zdenek2512 @ 02.02.2014 16:15:45
Jane Seymour byla jediná z těch šesti, kterou Jindřich miloval, tohle nám říkal Jiří Černý na antidiskotéce.

tykeww @ 02.02.2014 16:52:51
Tak to dík, že ses zmínil. Budu si muset znova poslechnout Six Wives of Henry VIII od Ricka Wakemana :)

PaloM @ 02.02.2014 19:59:19
Album Aftermath mám z celej diskografie skupiny najradšej. Vďaka ti za recenziu.

tykeww @ 02.02.2014 20:37:42
Já děkuji za reakci. Jsem rád, že má album své příznivce, protože většina lidí je spíš na desky z let 1968 až 1972.