Rolling Stones, The / Aftermath (1966)

AFTERMATH považuji za první opravdu důležité album v kamenné diskografii, o to větší bylo mé překvapení, že tu dosud nemá jediné hodnocení, natož pak recenzi. Netřeba snad říkat, že Rolling Stones patří k nejdůležitějším hudebním skupinám všech dob (o tom snad nemůže být sporu), dosadíme-li toto tvrzení pouze na šedesátá léta, platí to dvojnásob. Stouni začali rockovou hudbu tvrdit a obecně můžeme říci, že to byli oni, kdo do masové populární hudby dostávali jednu prostou věc, a to blues. Hráli tvrději a s větší razancí než jiné velké kapely šedesátých let. Mohou za to jak úspornější, ale jazzově orientované bicí Charlieho Wattse, tak nekompromisní pravá ruka kytaristy Keitha Richardse. Brian Jones, to byl šikovný muzikant ovládající množství nástrojů, který svůj talent (ale také odsunutí do pozadí mocnými „glimmer twins“) bohužel utápěl v alkoholu a drogách. Bill Wyman byl po rytmické stránce dobře vybavený basista, který mě svou pokerovou tváří a typickým postojem někde v pozadí nikdy nepřestane bavit. Mick Jagger celý gang jen zastřešuje, o takovém frontmanovi s typickým hlasem a výtečným bluesovým frázováním si mohly ostatní kapely nechat jen zdát.

Rolling Stones měli v zásobě několik prvotřídních singlových hitů, ale do jisté doby se jim alba moc nedařila. Prvním opravdu významným albem je právě Aftermath. Desku halí obal ve fialovém tónu. Je docela povedený, ale na žádné velké umění ve stylu Let It Bleed tady ještě nebylo místo. Nevadí. Samotná deska začíná poněkud nezvykle, má hodně rozvařený úvod, ale už tu máme riff a povedenou píseň se sympatickým psychedelickým nádechem, MOTHER’S LITTLE HELPER. Na nic se tu nečeká, píseň si jede ve svém tempu a přizvukuje Jaggerovi, který tu má se svým trošku znuděným hlasem velký prostor. Druhou skladbou je STUPID GIRL, která je rychlejší a dalo by se říci i veselejší, to možná i díky klávesám, které píseň sympaticky téměř soulově dotvářejí.

A je tu čas pro jednu z památných Stounovských balad. LADY JANE má velice podmanivou melodii. Jonesův dulcimer dodává skladbě tak trochu psychedelický opar. Píseň slavila úspěchy i v tehdejší Československé socialistické republice v rozhlasovém pořadu Jiřího Černého. Není divu, pro mě osobně je to jedna z nejsilnějších balad šedesátých let.

A přitvrzujeme. Je tu UNDER MY THUMB. Brian Jones na xylofon je nezapomenutelný, a ten jeho „riff“ je velmi důmyslný. Nezajímavé ale nejsou ani Richardsovy kytarové party. Ten člověk nikdy nebyl nějaký pronikavý sólista, jak jsem ale napsal, svou razantní pravou rukou kapelu jistil.

A je to. Nějaké to dřevní blues prostě muselo přijít. DONCHA BOTHER ME je povedená skladba. Optá-li se mě někdo někdy po kvalitním ostrovním blues šedesátých let, odkážu ho s velkou pravděpodobností právě na tuto skladbu.

GOIN‘ HOME je docela překvapením, to kvůli nezvykle dlouhé stopáži přes jedenáct minut. Celé album má podivuhodnou délku, protože padesát tři minut bylo na rok 1966 (a ještě dlouho potom) něco opravdu neobvyklého. Na druhé straně je osm skladeb, což jiným vystačilo na celé album! Každopádně skladba mi připadá poměrně natahovaná a improvizovaná, víceméně ji přeskakuji.

Druhou stranu otevírá klavír, což může být dalším překvapením. FLIGHT 505 je víceméně průměrná stounovka, ale neurazí.

HIGH AND DRY mám o něco raději, je to opět perfektně interpretované blues, což byla stouní specialitka.

OUT OF TIME začíná zajímavým, takovým čarodějným, skoro až pohádkovým tématem. Je to milá píseň, jak lze usuzovat podle názvu, je tak trochu nostalgická, především v refrénu.

IT’S NOT EASY je rychlejší, ale díky sborům tak trochu rozvařená…

I AM WAITING je naproti tomu milá, zasněná skladba, ideální na zklidnění.

TAKE IT OR LEAVE IT pokračuje v podobném duchu, ale doprovodná kytara má větší razanci a refrén jasné sdělení, něco ve smyslu pozdější You Can’t Always Get What You Want.

THINK považuji za takovou výplň, která se dobře poslouchá, ale deska by bez ní chudší nebyla…

WHAT TO DO je celkem povedený závěr. Píseň je taková optimistická, vyrovnaná… Tak to mám rád.

Aftermath ještě není žádná albová špička, kterou představují desky Let It Bleed či Sticky Fingers, je to však počátek všeho, co dělalo z Rolling Stones Rolling Stones. Obsahuje několik opravdu skvělých písní, vyčnívají hlavně Lady Jane, Under My Thumb nebo Out Of Time, zbytek alba je ale solidní, i když díky delší stopáži působí tak trochu nekompaktně. Album mám rád, klidně bych jako příznivce Stounů řekl, že Aftermath patří k nejdůležitějším albům roku šestašedesát, více ale asi ne. Na ty čtyři hvězdy ale určitě dosáhne.

» ostatní recenze alba Rolling Stones, The - Aftermath
» popis a diskografie skupiny Rolling Stones, The