Canned Heat / Finyl Vinyl (2024)

Canned Heat neposlouchám zas tak dlouho - podle statistik, které si vedu ve svém profilu na last.fm, jsem si jejich muziku prvně pustil někdy v roce 2018. Lépe od nich znám jen první dvě alba, přičemž to druhé z nich (Boogie with Canned Heat, 1968) mě hodně baví. S překvapením jsem před nedávnem zjistil, že bubeník Fito de la Parra, poslední žijící člen oné nejslavnější sestavy z přelomu šedesátých a sedmdesátých let, kapelu stále udržuje funkční - na člověka, který letos oslavil 78 let, to není vůbec špatný výkon. Letos v dubnu se Canned Heat dokonce po 17 letech vytasili s novou studiovkou (podle názvu dost možná poslední, ale ani u takového veterána jeden nikdy neví, viz třeba Deep Purple), tak jsem se (nejdřív z pracovních, poté už z ryze soukromých pohnutek) zaposlouchal a sedlo mi to.

Deska Finyl Vinyl nabídne pohodový rock´n´roll (Goin´ to Heaven (In a Pontiac)), který tuhle uhne víc do boogie (One Last Boogie), tuhle zase ke klasické bluesové dvanáctce (Tease Me, You´re the One) nebo dokonce ke gospelu (There Goes That Train). V asi nejrockovějším kousku So Sad (The World´s in a Tangle) si zahostoval kytarista Joe Bonamassa, ale nebýt to napsané v bookletu, asi bych si toho vůbec nevšiml. V podstatě jde o materiál, který neurazí a v některých případech i zaujme, ale na zadek z něj nejspíš nepadnete. Důvody, proč si tohle album pustit, vidím v zásadě dva. Tím prvním je instrumentálka East/West Boogie, předělávka ústřední melodie seriálu Teherán (2020-2022) z produkce Apple TV. Oproti syntezátorové instrumentaci originálu Canned Heat vsadili na hypnotickou basovou linku, harmoniku a kolorující hammondky - a je to bašta. De la Parra a spol. určitě nejsou první, kdo zkusili bluesový feeling naroubovat na blízkovýchodní melodiku (na první dobrou mě napadá třeba Taj Mahal), ale výsledek dokázali podat přesvědčivě a se slušnou atmosférou.

No a když jsme u té atmosféry, podle mého nejlepší skladba alba Blind Owl jí má doslova na rozdávání. Vzpomínka na kytaristu Alana Wilsona, který skrze bottleneck, foukací harmoniku a vysoko posazený hlas dodával raným Canned Heat důležitou část jejich typického zvuku, jde doslova na dřeň. Jako byste se po vzoru starých bluesmanů krátce před půlnocí ocitli na opuštěné křižovatce, zatímco po prašné silnici na obzoru projíždí stařičký náklaďák a kdesi v dáli houká sýček...  

» ostatní recenze alba Canned Heat - Finyl Vinyl
» popis a diskografie skupiny Canned Heat