Rolling Stones, The / The Rolling Stones No. 2 (1965)

V diskografii Rolling Stones podle mě neexistuje zapomenutější studiová deska, než jakou je jejich "druhotina". Stones se ve druhé polovině roku 1964, kdy použitý materiál dávali dohromady, sice stále vezli na vlně rhythmandbluesových standardů, se kterými okupovali přední příčky britských hitparád, po vhodných skladbách u už se ale rozhlíželi i v jiných žánrových vodách.

Vlastní tvorbu kapela fanouškům stále ještě dávkovala opatrně a po troškách, na albu Rolling Stones No. 2 už ale zařazené skladby pánů Jaggera a Richardse začaly kvést do krásy. Nahrávky What a Shame nebo Grown Up Wrong jsou ještě vrostlé v tvrdém chicagském rytmu, s aranžemi a melodiemi už ovšem pětice (respektive šestice, pokud počítáme i účast pianisty Iana Stewarta) vyváděla docela psí kusy. Parádně vyšel taky rock´n´roll Down the Road Apiece, z jehož originálu si nejspíš o pár let dříve do svého hitu Johnny B. Goode leccos vypůjčil i Chuck Berry. Už v průběhu září si Stones ověřili, že cesta k úspěchu nemusí vést jen skrze bluesový purismus, když jim s popovým hitem Time Is on My Side jen těsně unikla americká Top 5. Pro britský trh upravená verze bez varhanního intra podle mě představuje to nejlepší, co se na druhé studiovce objevilo. Na paty jí šlape tehdy horká novinka Under the Boardwalk, se kterou jen o několik měsíců dříve bodovali vokalisté z The Drifters. 

Úplně mi naopak nesedí první tři zařazené covery, ve kterých mě ta rhythmandbluesová šablona jednoduše nudí. Na Down Home Girl mě baví alespoň znělý zvuk kytar, vytloukaný rytmus už se ale měl ve zvuku Stones zanedlouho stát minulostí. Stejně tak není mým favoritem valčík Pain in My Heart od bluesového kmotra Allana Toussainta, naopak "muddywatersovinu" I Can´t Be Satisfied baštím i s navijákem. Hodně za to můžou rozechvělé kytarové tóny, které tu (ale i v dalších skladbách) rozesel Brian Jones - bez nich by mě album bavilo o dost méně. U třetí z autorských skladeb Off the Hook pokaždé přemýšlím, jak moc se tu inspiroval Petr Janda při skládání klasiky Dej mi víc své lásky - ty úvodní melodické linky podobnost nezapřou.

Druhé album Rolling Stones vnímám ako lepší debutu, ale ani tak v diskografii kapely nepatří mezi mé oblíbené. Přes všechny hitparádové úspěchy tu Jagger a spol. pořád hledali vlastní zvuk a styl, který by se mohl stát "jejich". Málo platné, rhythm & blues není moje parketa, takže lepší než za tři to dnes nebude.

» ostatní recenze alba Rolling Stones, The - The Rolling Stones No. 2
» popis a diskografie skupiny Rolling Stones, The