Rolling Stones, The - The Rolling Stones No. 2 (1965)

V diskografii Rolling Stones podle mě neexistuje zapomenutější studiová deska, než jakou je jejich "druhotina". Stones se ve druhé polovině roku 1964, kdy použitý materiál dávali dohromady, sice stále vezli na vlně rhythmandbluesových standardů, se kterými okupovali přední příčky britských hitparád, po vhodných skladbách u už se ale rozhlíželi i v jiných žánrových vodách.

Vlastní tvorbu kapela fanouškům stále ještě dávkovala opatrně a po troškách, na albu Rolling Stones No. 2 už ale zařazené skladby pánů Jaggera a Richardse začaly kvést do krásy. Nahrávky What a Shame nebo Grown Up Wrong jsou ještě vrostlé v tvrdém chicagském rytmu, s aranžemi a melodiemi už ovšem pětice (respektive šestice, pokud počítáme i účast pianisty Iana Stewarta) vyváděla docela psí kusy. Parádně vyšel taky rock´n´roll Down the Road Apiece, z jehož originálu si nejspíš o pár let dříve do svého hitu Johnny B. Goode leccos vypůjčil i Chuck Berry. Už v průběhu září si Stones ověřili, že cesta k úspěchu nemusí vést jen skrze bluesový purismus, když jim s popovým hitem Time Is on My Side jen těsně unikla americká Top 5. Pro britský trh upravená verze bez varhanního intra podle mě představuje to nejlepší, co se na druhé studiovce objevilo. Na paty jí šlape tehdy horká novinka Under the Boardwalk, se kterou jen o několik měsíců dříve bodovali vokalisté z The Drifters. 

Úplně mi naopak nesedí první tři zařazené covery, ve kterých mě ta rhythmandbluesová šablona jednoduše nudí. Na Down Home Girl mě baví alespoň znělý zvuk kytar, vytloukaný rytmus už se ale měl ve zvuku Stones zanedlouho stát minulostí. Stejně tak není mým favoritem valčík Pain in My Heart od bluesového kmotra Allana Toussainta, naopak "muddywatersovinu" I Can´t Be Satisfied baštím i s navijákem. Hodně za to můžou rozechvělé kytarové tóny, které tu (ale i v dalších skladbách) rozesel Brian Jones - bez nich by mě album bavilo o dost méně. U třetí z autorských skladeb Off the Hook pokaždé přemýšlím, jak moc se tu inspiroval Petr Janda při skládání klasiky Dej mi víc své lásky - ty úvodní melodické linky podobnost nezapřou.

Druhé album Rolling Stones vnímám ako lepší debutu, ale ani tak v diskografii kapely nepatří mezi mé oblíbené. Přes všechny hitparádové úspěchy tu Jagger a spol. pořád hledali vlastní zvuk a styl, který by se mohl stát "jejich". Málo platné, rhythm & blues není moje parketa, takže lepší než za tři to dnes nebude.
reagovat

hejkal @ 06.09.2024 08:36:17
Rozmýšľam, či som tento album vôbec niekedy počul celý. Každopádne vďaka za pripomenutie.

jiří schwarz @ 06.09.2024 14:29:07
Naprostý souhlas s recenzí vmagistra. Jak mám rád r'n'b, tak u této desky nenadšen. Zatím dost jalové, učednické. Málokteré slavné kapele trvalo tak dlouho, než našla vlastní tvář.

zdenek2512 @ 06.09.2024 18:32:56
O téhle a předchozí desce vím, že existuje. Jsou na ní komplet převzaté písně, na první desce Beatles nebylo taky několik převzatých, ale většina z dílny Lennon & McCartney. U Rolling Stones začínám albem Aftermath.

vmagistr @ 06.09.2024 19:24:12
U Beatles to bylo na prvních deskách s covery a autorskými skladbami přibližně 50 na 50, ale ti byli v tomhle ohledu výjimka. Většině z těch britských rhythmandbluesových kapel (Kinks, Manfred Mann, Yardbirds atd.) ze začátku po komerční stránce nikdo tolik nevěřil, navíc celá ta vlna byla na hraní černého rhythm & blues založená. Ty z kapel, které si dokázaly během několika let najít vlastní tvář, přežily dál, zatímco ty, které u rhythm & blues zůstaly, zanikly.

Apache @ 06.09.2024 21:48:51
Já ji mám pod stejným obalem jako "12x5". Ale jsou tam až na pár kousků úpně jiné písničky.

Apache @ 06.09.2024 21:51:57
Odsuzovat Stouny za to, že zkraje 60. let přinášeli do Anglie (potažmo Evropy) převzaté věci, je... No,. nebudu kritizovat. To je jako když se někdo rozčiluje nad tím, že bluesman hraje standardy. :-)

zdenek2512 @ 07.09.2024 06:45:04
Ono nejde o covery, ale o způsob provedení těch coverů, to platí pro bluesové i r&b standardy. Covery Rolling Stones na prvních deskách za moc nestojí. To, že mají talent ukázali na I Can´t Get No Satisfaction a první desce složené z vlastních písní Aftermath.

Apache @ 07.09.2024 09:21:08
Hned první singl, který Stouni nahráli a vydali v roce 1963 - "Come On" od Chucka Berryho - je výborný. Bluesové věci od Willieho Dixona jako "I Just Want to Make Love to You" nebo "Little Red Rooster", se kterými přišli rok nato, jsou vyloženě skvělé. "Time Is on My Side" (taktéž z roku 1964) je dokonce nejslavnější právě v jejich verzi. Tuhle pecku si přivlastnili natolik, že ji pak dodnes, tedy po dalších 60 let, vynechali na svých koncertech jen málokdy. S "It's All Over Now" slavili velké úspěchy a lidi tu věc znají hlavně od nich. Jejich importování amerických bluesových a rock and rollových hitů do Evropy mělo velký význam a většina z těch věcí, co jsem jmenoval, se stala v jejich podání klasikou.

zdenek2512 @ 07.09.2024 10:11:34
Nechci se dohadovat, jmenované písně nejsou špatné. Covery od Willieho Dixona udělali podle mě daleko líp Led Zeppelin. Rolling Stones nejsou moje , až na Beggars Banquet, Let It Bleed, Sticky Fingers a Exile On Main Street, srdeční záležitost.

Apache @ 07.09.2024 11:19:46
Led Zeppelin tohle dělali, když byl rock na vrcholu a už byli dost poučení jeho vývojem a tím, jak se to má dělat. Stouni s tím přišli v době, když se rock v Evropě teprve prosazoval a oni se teprve učili jak se to má dělat. A podle mě to dělali skvěle. Ne, že by to třeba Beatles nedělali dobře, ale ta syrovost a neučesaná divokost, která k rocku vždycky patřila, tu tam tehdy dodávali právě Stouni. Oni ukázali, že rock je i o feelingu, ne jen o instrumentálním mistrovství, jak se to snažili dokázat pozdější art rockoví giganti. Stouni více ctili kořeny - to o čem byl rock and roll původně. Energie, údernost, jednoduchost, chytlavost - v tom byla síla od samého začátku. Pak se to dál nějak vyvíjelo a byli ti, co se snažili z toho vyšlechtit něco vznešeného, co se přitom ale stále víc vzdalovalo tomu, o čem to bylo na začátku. A pak byli ti, co se snažili ukázat, že je to pořád hlavně o zábavě. Studoval jsem v průběhu věků všechny směry, s věkem mi ale už jde hlavně o tu zábavu. S tím, co mě nebaví nebo dokonce nudí, se už mi nechce moc zdržovat.
Jinak ale pokud jde o celá alba, tak také upřednostňuju spíš pozdější počiny Stounů, od konce šedesátek nahoru. Beggars Banquet, Sticky Fingers, Exile nebo Tattoo You a ještě pár dalších - to jsou pro mě jejich albové vrcholy. Ale jak zkoumám rock and roll stále více do minulosti až k jeho kořenům, tak na raných Stounech si taky docela dost pochutnávám.

zdenek2512 @ 07.09.2024 12:31:22
Když tahle deska vyšla, tak jsem byl ve čtvrtý třídě, v rádiu občas se vyskytla nějaká zahraniční skladba, Beatles jsem si oblíbil, Rolling Stones ne. V podstatě mi to vydrželo.