Young, Neil - Trans (1983)

Muziku Neila Younga jsem si víc oblíbil během covidové pandemie, kdy jsem zůstal sám na studentském bytě a k těm "izolačním" náladám mi Neil docela seděl. Propadl jsem tehdy hlavně jeho deskám Everybody Knows This Is Nowhere (1969) a After a Gold Rush (1970), které pořád považuji za vrchol (mně známé části) jeho diskografie. Později jsem přišel na chuť některým jeho devadesátkovým albům, baví mě i jeho novější tvorba - třeba Psychedelic Pill (2012) je parádní nářez - a svého studiového favorita jsem si našel i v Youngových různobarevných osmdesátkách. 

Z toho, co jsem zatím z Neilovy tvorby slyšel, jde deska Trans absolutně nejvíc mimo jeho obvylý žánrový záběr - tedy aspoň na první poslech. Spousta elektroniky, hlas změněný vokodérem k nepoznání, repetitivní melodie ve skladbách... je to vůbec Youngova práce? Jistě že je, dokonce úplně stejně jako countryové balady na albu Old Ways (1985). Ty ale posluchače (zvyklé na oduševnělá, přesto dynamická vyprávění rockového barda) spíš znudí, kdežto Trans je pořádně provokativní dílo. Ani mistr sám si netroufl profackovat své fanoušky hned na první dobrou, a tak na úvod desky zařadil docela konvenční skladbičku Little Thing Called Love. Spolu s dalšími dvěma nahrávkami (Hold On to Your Love a Like an Inca) ji původně chystal pro úplně jiný projekt, který téhle sluníčkové muziky měl být plný, ale nakonec řízením osudu skončila tady. Za mě je to takový "rock´n´roll v mezích zákona" a na poměry zbytku desky docela nuda. Bezmála desetiminutový kus Like an Inca už má k jádru alba svým vyzněním o něco blíž (a v refrénu je to přesně ten hořkosladký Young, na jakého dobře slyším), ale uposlouchat ty monotónní sloky je docela oříšek. 

To pravé "maso", skrze které jsem si album Trans oblíbil, představuje až zbývající šestice skladeb. Automatický bubeník, rytmy, které mi ze všeho nejvíc připomínají disco, syntezátorové plochy a Youngův vokál, většinou elektronicky "znetvořený" spíš do podoby nástrojové linky, totiž až překvapivě dobře pasují k těm živěji znějícím komponentům, mezi které bych zařadil zejména Neilovy kytary (nejen elektrické, občas i na akustiku brnkne). Místy se z toho všeho vyloupne orwellovská paranoia (We R in Control), občas to vypadá, jako by při nahrávání ukrutného industriálu do studia někdo vypustil hejno motýlů (Sample and Hold). Kytary a synťáky se podle mě podařilo dobře vybalancovat v pecce Computer Cowboy (AKA Syscrusher), z hitových ambic zase mistra podezřívám v mé oblíbené nahrávce Transformer Man. Zkuste si ji, případní nevěřící Tomášové, poslechnout na živáku Unplugged (1993) - už bez elektronického kabátku, ale se stejně působivou melodií. A pak je tu ještě Neilova dávná psychedelická pecka z dob Buffalo Springfield Mr. Soul, která je i v nové aranži skoro stejně působivá.

Z názvů jednotlivých skladeb si lze udělat docela slušný obrázek o tom, co Younga v té době fascinovalo: technický pokrok v oblasti kybernetiky, počítače a vše okolo nich. V textech ale mistr nahazuje spíš jen více či méně nekonkrétní obrazy, ve kterých aby nějaký jasnější smysl pohledal. Backstory o Neilově potřebě dorozumět se se synem, který trpěl mozkovou obrnou, ponechám Wikipedii, i když to téma komunikace tu také cítím.

Na albu Trans není Neil Young ani něžným akustickým vypravěčem, ani divokým elektrickým náhončím zpětné vazby. Jedna z jeho návštěv "u sousedů v kuchyni" je víc než co jiného experiment - a vlastně ani sám nevím, jestli povedený nebo nepovedený. Jednou (nebo klidně i dvakrát) za čas mě baví si ho poslechnout, protože pod těmi horami elektroniky jsou pořád schované melodie, které mě oslovují. Nic víc, nic míň.

hejkal @ 07.04.2025 13:30:59
Tiež ma Young baví, hoci ho veľmi do zbierky nepridávam. Mám pár koncertov a výberovku. Tento album som nikdy nepočul a troška váham, či chcem, ale každopádne vďaka za priblíženie.

vmagistr @ 07.04.2025 13:47:44

Obávám se, že právě tohle album je esencí všeho osmdesátkového, čemu se v muzice vyhýbáš.