Rolling Stones, The - The Rolling Stones (1964)

Když letos vydali Rolling Stones svou čtyřiadvacátou studiovku Hackney Diamonds, našli posluchači v jejím závěru skladbu Rolling Stone Blues od Muddyho Waterse - její originál (z roku 1950) dal přitom kapele jméno pouhého půldruhého roku předtím, než se (stále ještě hluboko v "singlových" dobách) pustila do nahrávání skladeb, které měly o několik měsíců později vytvořit jádro jejich debutového alba.

Devět rhythmandbluesových standardů, které se na desce z dubna 1964 objevují, Stones oblékli do jednotného kabátku. Srovnání s originály (či verzemi, kterými se Jagger a spol. inspirovali), odhalí, že se skladbami rozhodně pracovali a nahráli je "po svém". Někde se povedlo lépe (Route 66, Walking the Dog, Mona), někde zvuk docela tahá za uši (Honest I Do). Nejlépe mi zní varhanami ozvláštněný kousek You Can Make It If You Try, který se zavedené žánrové šabloně poměrně intenzivně vzpírá. Zajímavé pro mě bylo zjištění, že drtivá většina využitého materiálu byla v té době maximálně 5-6 let stará, a pocházela tedy z doby, kdy členové Stones formovali svůj hudební vkus. 

Jako daleko důležitější než převzaté standardy vnímám autorský vklad, kterým na desku přispěli samotní členové Rolling Stones. Instrumentálka Now I've Got a Witness ještě zní hodně zaměnitelně a dobově, v Little by Little (druhé ze skladeb, připsané kolektivnímu kapelnímu pseudonymu Nanker Phelge) už hudebníci zkoušejí do rhythmandbluesového mlýna přidat vlastní trošku. Za vrchol celého debutu pak považuji píseň, která vlastně na desku žánrově vůbec nezapadá. Popová balada Tell Me, kterou spíchli společně Jagger s Richardsem, předjímá, kam bude autorská tvorba Stones čím dál výrazněji směřovat v následujícím roce či dvou.

Jagger a spol. svým debutovým LP nastavili laťku, se kterou se v průběhu roku 1964 musely chtě nechtě popasovat další kapely rhythmandbluesového revivalu jako Manfred Mann, The Kinks, The Animals nebo The Yardbirds. Zejména v případě posledních jmenovaných šlo o silnou konkurenci, jejich živák Five Live Yardbirds v mých uších debut Rolling Stones o něco předčí.

hejkal @ 13.12.2023 09:00:09
Súhlasím s tým, že Yardbirds ponúkli oveľa zaujímavejší debut.

zdenek2512 @ 13.12.2023 09:25:01
První desky Rolling Stones jsou složeny z převzatých písní převážně rock 'n' rollových interpretů. Do sbírky jsem si zařadil až Aftermath. Yardbirds jsou trochu jiná liga.

Apache @ 13.12.2023 10:38:41
První album mohlo být lepší, kdyby tam Stouni dali to nej, co do té doby nahráli. Bohužel ale v té době vládla tvrdá singlová politika, zvláště v Anglii. Proto na UK verzi není nic, co by se předtím objevilo na malých deskách nebo na EP. Na US verzi to aspoň trochu vylepšili tím, že tam přidali "Not Fade Away". 
I tak je ale na té desce pár dost dobrých věcí, např. v recenzi nezmíněný bluesový standard "I Just Want to Make Love to You". To je podle mě dokonce nejlepší věc na albu. Na paty mu dýchá "Tell Me" a pak je tu ještě další povedená bluesovka "I'm a King Bee", v recenzi opět nezmíněná. 
Hlavně tyhle tři kousky to u mě nakonec celkově uhrály až na čtyři hvězdičky.

Jarda P @ 13.12.2023 16:42:33
Právě proto, že první dvě alba obsahují převážně převzaté věci začíná má sbírka až albem Out Of Our Heads.

Apache @ 13.12.2023 18:35:07
Ty převzaté věci byly samozřejmě důležité. Právě díky těm věcem, převzatým od amerických rockerů a bluesmanů se v Anglii uchytil mezi mladými rock and roll a z toho pak vznikla celá ta britská rocková invaze.

Zemí anglickou se žene mohutná vlna zájmu o americkou černou hudbu: blues, rhythm'n'blues, rock'n'roll, soul... Mládež, která zná válečná léta už leda z dětských prazážitků, v ní nachází ideální prostředek pro vyjádření své vlastní představy o zábavě a pro rázné odstřihnutí se od kulturního světa svých rodičů. Navíc po úspěchu Beatles lační po dalších podobných hrdinech a party kluků s kytarami se množí jako houby po srážkové kalamitě. V průsečíku těchto dvou trendů leží jméno Rolling Stones, které se v budoucnu mělo pro mnohé stát synonymem slova rock.

Na jejich eponymní dlouhohrající prvotině (v lehce pozměněné podobě vyšla na americkém trhu pod názvem England's Newest Hit Makers) jsou ještě naplno ponoření do hudby svých zaoceánských idolů a vlastní tvorbu předkládají zatím opatrně a po kapkách. Jediný song podepsaný dvojicí Jagger-Richard(s) je baladická Tell Me a o jejich typickém rukopisu už leccos napovídá. Původní jsou ale ještě i skladby Now I've Got a Witness a Little by Little, které ovšem v kreditu nesou podivné jméno Nanker Phelge, což je pseudonym, pod nímž můžeme hledat společnou práci celé kapely. Všechno ostatní jsou už covery. Tím se raní Rolling Stones liší od svých největších rivalů z Liverpoolu, kteří hned od začátku vsadili na původní repertoár.

Rozdíly jsou ale samozřejmě hlubší. Proti melodičnosti a slušňáctví Beatles staví Rolling Stones syrovost, nakažlivě tepající rytmus a groove, vyzývavost a výtržnickou image. Mick Jagger sice svůj pozdější originální projev teprve začíná pilovat, ale jeho bluesový shouting kapelu rovněž výrazně odlišuje od uhlazeného mersey soundu. Kytaristé Richards a Jones se ukazují jako pilní a nadaní žáci svých černých mistrů (hlavně vliv bodiddleyovského proto-rock'n'rollu nejde přeslechnout). Do značné míry tedy jde o revival, ale skvěle zvládnutý, nadšený a obohacený o hitovou přímočarost.

Obě konkurující si skupiny přebíraly různorodou směsici dobových šlágrů, ale tam kde se Beatles obraceli k mainstreamovějšímu repertoáru, Rolling Stones vzývají Willieho Dixona, Jimmyho Reeda či Rufuse Thomase. Díky tomu se jejich soupeření brzy mění spíš ve vzájemnou "dělbu publika", v níž Rolling Stones připadne jeho drsnější část. Svoje největší okamžiky má skupina ještě daleko před sebou, ale tu základní hudební matérii, z níž vybuduje svůj nezaměnitelný sound, už má na debutu zpracovanou výtečně.
reagovat

tykeww @ 01.04.2014 06:21:39
Pěkně píšeš, recenze mě potěšila. Jenom pět hvězdiček se mi zdá trochu moc. Ale já bych pět nedal ničemu vydanému před rokem 1965 :)

Akana @ 01.04.2014 12:51:03
tykeww: Ahoj, dík za pochvalu. Vyjádřeno v desetistupňovém hodnocení bych taky nedal plný počet, bylo by to 9/10, což je samozřejmě i tak dost vysoko, ale stojím si za tím. On je někdy dost problém nakolik při hodnocení zohledňovat dobu vzniku nahrávky. Sám v tom nemám systém, někdy to dělám, někdy ne. To, co Stones předvedli na debutu, samozřejmě dávno překonali, ale ve své době to byla špička a progres. Ale co je hlavní (a bez toho bych tak vysoko nehvězdičkoval) - bez ohledu na dobový kontext mě ty písničky především BAVÍ, mají šmrnc, který nezestárnul.

vmagistr @ 08.05.2016 20:26:22
Šedesátkové rhythm'n'blues není úplně mojí posluchačskou parketou, ale debutové LP Stones je pro mě docela stravitelné a zábavné. Sice většinově neautorská, ale přesvědčivě předvedená směska r&b (Route 66), rock'n'rollu (Carol) a dřevního blues (I´m a King Bee), doplněná o vlastní melodické příspěvky (Tell Me, Now I got a Witness), má i po padesáti letech určitou výpovědní hodnotu a jako vzorek raných britských snah o reinterpretaci amerických hudebních vzorů rozhodně obstojí.

Legendární, letos padesátiletá britská skupina The Rolling Stones mě v dobrém či zlém provází celým mým (nejen posluchačským) životem. Již od nejútlejšího dětství jsem slýchal CD Bridges To Babylon nebo Voodoo Lounge, která máme na originálních CD. Časem jsem se začal zajímat o rockovou hudbu (to mi mohlo být tak 8, 9) a dostal jsem mp3 přehrávač. Do něj jsem si stahoval ty největší pecky od těch největších gigantů a vedle sebe jsem tak měl Deep Puprle, AC/DC i Rolling Stones. Někdy v deseti jsem byl v kině na jakémsi koncertním záznamu a už o rok později jsem hltal dévédéčko Let’s Spend the Night Together. Brzy jsem se zaměřil i na dlouhohrající desky, mezi prvními byly pochopitelně majstrštyky jako Beggar’s Banquet nebo Let It Bleed (obě máme společně ještě s Black and Blue, Emotional Rescue, nějakým výběrem a koncertním dvojalbem na klasickém vinylu, táta byl a je velký stounovský fanoušek). Ovšem až v současné době jsem se začal zajímat „co bylo před Beggar’s Banquet kromě Route 66“.

A tak jsem se dostal i k debutovému albu, které bylo ve Spojených státech vydáno s názvem England’s Newest Hitmakers (tady je vidět záměr desku co nejlépe prodat). Drtivá většina písní jsou coververze, včetně Route 66, která je známá dodnes a pochopitelně v provedení právě Stounů. Na skupině je vidět, že se chtěla distancovat od populárního mersey-beatu a už od začátku se snažila hrát tvrdě. Vycházela zejména z klasiků rock’n’rollu, jako byl hlavně Chuck Berry. Z desky je cítit jistá energie včetně už tehdy přesvědčivého hlasu frontmana, o kterém si jen o něco málo později mohlo spoustu kapel nechat jen zdát, Micka Jaggera. I ten obal se mi zdá na svou dobu dobrý, pět tvrďáků stojících ve tmě, žádní usměvaví Broučci. Album se bezpochyby dobře poslouchá. Jak jsem psal již výše, tehdy nebýval záměr „stvořit umělecké dílo“, ale kolekci písniček, které jsou v hitparádě, kterou si fanoušci koupí a budou ji poslouchat. Debut Stounů by se do historie jistě nezapsal, kdyby neměla skupina před sebou tak šíleně neuvěřitelnou padesátiletou kariéru. Těžko se takové album hodnotí, než kvalita je důležitá výpovědní hodnota doby před půlstoletím. Tři hvězdičky jsou, řekl bych, odpovídající.

reagovat

zdenek2512 @ 20.08.2013 04:18:23
Ahoj Michale, pro me jsi to napsal uplne skvele a souhlasim se vsim co tam pises i s hodnocenim. Stouni nebyli pro me nikdy nejaka srdcovka i kdyz jsem byl na dvou koncertech. Od nich se mi krom Let It Bleed, Sticky Fingers Exile on Main Street libily pouze jednotlive pisnicky. Vim, ze maji obdivovatele, kteri od nich berou vse :-).

Petr Gratias @ 20.08.2013 06:21:15
Co se týče mne a Rolling Stones... dlouho jsem je bral jako výtečnou singlovou kapelu. Jako celistvé album jsem akceptoval až Aftermath (1966).
Po hudební stránce na tom byli podle mě líp jejich "ošklivější bratranci" PRETTY THINGS. Ti ale za sebou neměli silný management a tak se neprosadili na britské scéně v první polovině šedesátých let jako Rolling Stones.
Jak už jsem napsal jinde, mezi léty 1968 až 1972 zažívali svůj umělecký vrchol a kapela šla nahoru.
Potom už jezdili obrazně řečeno jako surfaři na prknu, jednou nahoru a jindy dolů, ale spíš "dolů".
Přesto si vážím jejich přínosu. Světová hudební scéna by bez nich postrádala onu chuligánskou image a málo platné, je to nejstarší a asi nejlepší rockandrollová parta na světě a to je možná víc, než Řád čestné legie...
Díky za recenzi! Zdravím.

zdenek2512 @ 20.08.2013 07:04:12
Ahoj Petře, napsal jsi to přesně to co cítím i já. Od Exile on Main Street mají na každé desce jeden dva hity a zbytek je vata.Za těch padesát let v showbusinessu je těch hitů tolik, že stačí na dvouhodinový koncert. Oba koncerty co jsem navštívil byly složené z hitů předešlých let plus pár skladeb z aktuální desky.

tykeww @ 20.08.2013 10:54:58
Pánové, děkuji za reakce. Z alb po EOMSt se mi líbí ještě Black and Blue, ale už o něm jeden britský kritik (na jméno si nevzpomenu) napsal: "první bezvýznamné album Rolling Stones", a měl asi pravdu. Hlavně je mi dodnes líto vyhozeného Micka Taylora, který byl prostě o dvě třídy výš než Richards i Wood.

Petr Gratias @ 20.08.2013 18:34:20
Zdravím, Zdeňku!
Tušil jsem, že se názorově potkáme...
Zdravím i Tykewww....
napsal jsi to úplně přesně a výstižně.
Mám zcela identický názor na MICKA TAYLORA,
nejlepšího instrumentalistu v Rolling Stones, jaký tam kdy byl.
Dodneška nepochopím, jak kytarista, téměř roven Claptonovi,který hraje tak precizní party na Blues From Laurel Canyon od Johna Mayalla, se nemohl prosadit mezi věčně nenaladěným Richardsem a ješitným Jaggerem.
Ale možná právě proto, protože oni drželi ty opratě.
Možná se to plošně neví, ale po Taylorově odchodu hledali Stones podvědomě jiného suverénního guitar hero a nabídli tehdy post Rorymu Gallagherovi (!!)
Po Taylorovi (a Gallagherovi) byl Ron Wood stran image určitě osobitý Stone, ale muzikantsky ani náhodou.
Vlastně na BLACK AND BLUE se objevují jako hosté i Harvey Mandel (ex-Canned Heat) nebo Roy Buchanan.
Jagger asi vnitřně cítil, že Rolling Stones by potřebovali precizního kytarového frontmana, ale co naplat, když ve skupině byli frontmani Jagger a Richards...
Zdravím!

Petr Gratias @ 20.08.2013 18:35:50
Omlouvám se, nikoliv Roy Buchanan, ale Wayne Perkins!

tykeww @ 20.08.2013 19:16:12
Taktéž zdravím. To o Rory Gallagherovi jsem netušil, to je velice zajímavá informace. Mick Taylor byl údajně vyhozen proto, že "byl moc hezký", což je důvod možná tak pro fanoušky, kteří měli stále Stones za ty "drsňáky, co hrajou rokenrol". Ron Wood se ke kapele hodí jistě víc, ale co to je za kapelu, která považuje image za důležitější, než je hráčská úroveň? Na druhou stranu, představte si Beatles, se kterými by až do roku 1970 hrál Pete Best...

nowhere_man @ 20.08.2013 20:25:03
Osobne si myslím, že Stouni sú jedna z mála kapiel, kde by imidž bol dôležitejší ako hudba (len Jagger mal sólové obdobie, kedy to tak možno bolo). A Mick Taylor bol síce najlepší inštrumentalista, ale osobne si myslím, že Rolling Stones sú Rolling Stones, teda jedineční, práve tými "menej dobrými muzikantmi". Stones bez Taylora - bez problémov. Stones bez Richardsa či Jaggera? Neexistuje. Toť môj názor ako fanúšika, ktorý má napočúvanú celú štúdiovú diskografiu a nepoznám zlý album od Stones. Iba slabší, ale nie vyslovene zlý. Z môjho pohľadu, samozrejme.

nowhere_man @ 20.08.2013 20:26:29
Aby nedošlo k omylu - myslel som, že Stouni sú jedna z mála kapiel, ktoré určite nemajú imidž nad hudbou, hoci je imidž silný.

tykeww @ 20.08.2013 20:52:31
Jasně nowhere mane, já ti rozumím. Stones jsou prostě Stones, a představit si Micka Taylora, který dnes váží čtyřikrát tolik, než v době Sticky Fingers, jak hraje v roce 2013 v Hyde Parku po boku Jaggera, je opravdu obtížné a nejspíš by to nedělalo dobrotu. Mně osobně zajímá především hudba - nějaká ta imidž a divadýlko - budiž, je dobře mít vlastní tvář -, ale Micka Taylora je mi opravdu líto, protože byl skutečně velmi nadaný a skupině chtěl dávat maximum. Tady se ukázalo, jak nedemokratická kapela Stones jsou, podobně to bylo již v šedesátých letech, když byl poněkud odsunud Brian Jones, který byl - minimálně v počátku - hudebně určitě nejsilnější, ostatně hrál nejen na kytaru, ale i klavír (Let's Spend The Night Together), flétnu (Ruby Tuesday), xylofon (Under My Thumb) či mellotron.
To ovšem nic nemění na tom, že jsou Rolling Stones skvělí, ať už s Brianem, Mickem T. nebo Ronniem.

nowhere_man @ 21.08.2013 19:30:28
tykeww: Áno, súhlasím s tebou. Inak k Brianovi Jonesovi - údajne za padákom stál jeho duševný stav a správanie. Každopádne to bol skvelý multiinštrumentalista, ktorého je veľká škoda, že zomrel tak skoro. Možno aj preto je moje najobľúbenejšie obdobie Stones zo 60-tych rokov. Hlavne obdobie Aftermath a Between the buttons.

tykeww @ 21.08.2013 20:20:19
Mohl bych se donekonečna dívat na (asi se nedá říct videoklipy) televizní záznamy písní jako zmiňované Under My Thumb, Let's Spend The Night, Ruby Tuesday nebo Paint It Black, 60's Stones mají pro mě asi největší půvab.