Rolling Stones, The / The Rolling Stones (1964)

Zemí anglickou se žene mohutná vlna zájmu o americkou černou hudbu: blues, rhythm'n'blues, rock'n'roll, soul... Mládež, která zná válečná léta už leda z dětských prazážitků, v ní nachází ideální prostředek pro vyjádření své vlastní představy o zábavě a pro rázné odstřihnutí se od kulturního světa svých rodičů. Navíc po úspěchu Beatles lační po dalších podobných hrdinech a party kluků s kytarami se množí jako houby po srážkové kalamitě. V průsečíku těchto dvou trendů leží jméno Rolling Stones, které se v budoucnu mělo pro mnohé stát synonymem slova rock.

Na jejich eponymní dlouhohrající prvotině (v lehce pozměněné podobě vyšla na americkém trhu pod názvem England's Newest Hit Makers) jsou ještě naplno ponoření do hudby svých zaoceánských idolů a vlastní tvorbu předkládají zatím opatrně a po kapkách. Jediný song podepsaný dvojicí Jagger-Richard(s) je baladická Tell Me a o jejich typickém rukopisu už leccos napovídá. Původní jsou ale ještě i skladby Now I've Got a Witness a Little by Little, které ovšem v kreditu nesou podivné jméno Nanker Phelge, což je pseudonym, pod nímž můžeme hledat společnou práci celé kapely. Všechno ostatní jsou už covery. Tím se raní Rolling Stones liší od svých největších rivalů z Liverpoolu, kteří hned od začátku vsadili na původní repertoár.

Rozdíly jsou ale samozřejmě hlubší. Proti melodičnosti a slušňáctví Beatles staví Rolling Stones syrovost, nakažlivě tepající rytmus a groove, vyzývavost a výtržnickou image. Mick Jagger sice svůj pozdější originální projev teprve začíná pilovat, ale jeho bluesový shouting kapelu rovněž výrazně odlišuje od uhlazeného mersey soundu. Kytaristé Richards a Jones se ukazují jako pilní a nadaní žáci svých černých mistrů (hlavně vliv bodiddleyovského proto-rock'n'rollu nejde přeslechnout). Do značné míry tedy jde o revival, ale skvěle zvládnutý, nadšený a obohacený o hitovou přímočarost.

Obě konkurující si skupiny přebíraly různorodou směsici dobových šlágrů, ale tam kde se Beatles obraceli k mainstreamovějšímu repertoáru, Rolling Stones vzývají Willieho Dixona, Jimmyho Reeda či Rufuse Thomase. Díky tomu se jejich soupeření brzy mění spíš ve vzájemnou "dělbu publika", v níž Rolling Stones připadne jeho drsnější část. Svoje největší okamžiky má skupina ještě daleko před sebou, ale tu základní hudební matérii, z níž vybuduje svůj nezaměnitelný sound, už má na debutu zpracovanou výtečně.

» ostatní recenze alba Rolling Stones, The - The Rolling Stones
» popis a diskografie skupiny Rolling Stones, The