Rolling Stones, The - Out of Our Heads (1965)

V začátcích Rolling Stones všichni členové kapely (včetně jazzem odkojeného Charlieho Wattse) přísahali na rhythm and blues, které si tehdy v Anglii (a nejen tam) našlo vděčnou fanouškovskou základnu. Neuběhly však ani dva roky a kapela dala puristickému přístupu vale. Zatím ještě nedozrál ten správný čas na plně autorskou desku ("čtyři skladby stačí, drahoušku", glosoval by to možná Oldřich Lipský), ale ten správný výběr z širších žánrových škatulek ukázal, že Stones zvládnou víc než jen vytloukanou bluesovou dvanáctku. Ledacos naznačily už popovější skladby Tell Me a Time Is on My Side z prvních dvou desek, v "mezidobí" kapela bodovala třeba s bluesovým singlem Little Red Rooster, zpěvnou záležitostí The Last Time nebo archetypem rockového hitu (I Can´t Get No) Satisfaction. Kdybych byl v šedesátých letech britským teenagerem hltajícím stoneovskou muziku, měl bych od třetího LP velká očekávání.

Desku Out of Our Heads musím pochválit hned za její začátek, protože vůbec poprvé tu od Stones cítím snahu o dramaturgii. S peckou She Said Yeah přicházejí naboosterované kytary, Jaggerův chrlený text a kvílivé kytarové sólo, které naznačí, o co do roka a do dne začne jít mnoha bluesovým maestrům. V Mercy, Mercy se kapela strefila přesně do prostoru, který ji v budoucnu bude hodně zajímat: střední tempo, melodické akordové změny a atmosféra někde mezi výstřelem z pistole a pohlazením stonkem růže. Hitch Hike ještě částečně vězí v rhythmandbluesovém schématu, jenže zase je tu naprosto parádní, atmosférické kytarové sólo. 

Ve valčíku That's How Strong My Love Is exceluje hlavně Jagger, pohodovka Good Times (i když Keithův způsobný hlásek v odpovídačkách své kouzlo má) ani Berryho rhythm and blues Talkin' 'Bout You (kde zase ocením alespoň skvělé pianové linky Iana Stewarta) mě zas tak neberou. Pak už to ale zase začne být nářez. Další valčík? Stoneovská verze Cry to Me mohla klidně stát modelem McCartneyho srdceryvnému kusu Oh! Darling, rozpařené boogie Oh Baby (We Got a Good Thing Goin') by zase o několik let později klidně mohli mít v repertoáru žánrově čerstvě přeorientovaní Status Quo.

To bychom měli převzaté skladby, co tedy tentokrát Stones upekli autorského? Asi nejvíc baštím pomalou parádu Gotta Get Away s hutným akustickokytarovým podhoubím a atmosférický kus I´m Free, který by svým textem ("Můžu si dělat, co chci a kdy chci") zvládl docela dobře posloužit jako "programové prohlášení" kapely. Hit Heart of Stone je na můj vkus až moc ukázněný, o to víc mě zase baví The Under Assistant West Coast Promotion Man, druhá z povedených bluesových šlápot s parádními harmonikovými vstupy Briana Jonese.

Na albu Out of Our Heads podle mě Stones poprvé začali zjišťovat, jak velký aranžérský potenciál v nich dřímá a jak ho co nejlépe využít. Právě tady vnímám začátek té části diskografie kapely, která mě opravdu baví a u které dokážu hledat srovnání s jejími bluesovými či rockovými (a nevím ještě jakými) souputníky. Zůstat u rhythm and blues, bylo by po Stones možná do pár let veta jako třeba po Animals, příklon ke komerčnější muzice jim ale umožnil dál se vyvíjet a později se k blues obloukem vrátit.

Apache @ 19.10.2024 12:43:05
Mám anglickou i americkou verzi. Té anglické (tedy téhle) jsem dal tři hvězdičky, což je na mě docela slabé hodnocení alba Stounů. Americká verze si ode mě vysloužila o hvězdičku víc. A když se dívám na její tracklist, je mi jasné proč.
Legendární "The Last Time", kterou převzali dokonce i The Who (jejich verze je taky skvělá), "Satisfaction" (no comment) a "Play with Fire" (možná trochu méně známá, mnou však velmi oblíbená věc). To všechno na UK verzi chybí.
Na té americké není "Talkin' 'Bout You" (v Chuckově originálním podání bomba a pokud si vzpomínám, Stouni to nějak moc nezprznili) a "I'm Free", abych jmenoval dva kousky, které mi na US verzi schází. (Hlavně tedy kvůli nim jsem koupil i tu UK.)
Jinak ale bez těch tří superpecek, které zmiňuju hned zkraje, to prostě na víc jak na ty tři hvězdy není.

jiří schwarz @ 20.10.2024 23:47:45
vmagistře, kvituju, že ses dal do vzdálené rockové historie. Je to záslužné popsat začátky jedné z nej… rockových kapel. Nicméně RS trvalo neskutečně dlouho, než vykrystalizovala naplno jejich tvář (od počátků 1962 tak 7 let – u většiny skupin přišly největší skvosty dřív). Za sebe nemůžu moc říct, že bych byl kdy moc poslouchal desky RS z let 1964-66 (vždy když přišla nálada na dřevní Stouny, dal jsem ten nedávno recenzovaný živák (Got Live If You Want It! z r. 1966), tracklist obsahoval téměř všechny hity, které jsem měl rád.  
Tvoje recenze z mého pohledu docela sedí, jakož i Apachovo srovnání a hodnocení UK a US verze. Včera jsem to počítal – z 12 písniček US verze je na britské jen 6. Ano, producent Oldham byl dost cvok (nejenže okrádal Stouny o tantiémy), posedlý nezdarem prvního amerického turné – všimněte si, že tahle deska se nahrávala v Chicagu, aby Stones víc „načichli“ Amerikou. Píše o tom hezky a podrobně Bill Wyman ve své knize Stone Alone. Ačkoli UK verze neobsahuje ty věci zmíněné Apachem, nejvíc na mnou vlastněné US verzi mi chybí skvělý rockový otvírák She Said Yeah. Dnes už bych dal i 4* UK verzi (včera ode mě dostala jen 3 :-).

vmagistr @ 21.10.2024 11:08:32
Jiří: Já jsem se teď do Stones musel víc ponořit pracovně, takže tohle je spíš taková reflexe toho, jak jsem si tyhle desky po několika letech oživil. Ze zdrojů, co mám k dispozici, vznikly v chicagských Chess Studios jen skladby Mercy, Mercy, That´s How Strong My Love Is a The Under Assistant West Coast Promotion Man, zbytek by měl být ze studií RCA v Los Angeles. Pro mě jsou primární britské verze - z nich je patrné, jaké skladby Stones směřovali na singlový trh a jaké na LP. Americká vydání vnímám jako takový kočkopes, který nereflektuje záměry kapely.

Apache @ 21.10.2024 14:03:32
Jj, "She Said Yeah" je hodně dobrá. Jsem rád, že mám obě verze alba.