Rolling Stones, The / Out of Our Heads (1965)

V začátcích Rolling Stones všichni členové kapely (včetně jazzem odkojeného Charlieho Wattse) přísahali na rhythm and blues, které si tehdy v Anglii (a nejen tam) našlo vděčnou fanouškovskou základnu. Neuběhly však ani dva roky a kapela dala puristickému přístupu vale. Zatím ještě nedozrál ten správný čas na plně autorskou desku ("čtyři skladby stačí, drahoušku", glosoval by to možná Oldřich Lipský), ale ten správný výběr z širších žánrových škatulek ukázal, že Stones zvládnou víc než jen vytloukanou bluesovou dvanáctku. Ledacos naznačily už popovější skladby Tell Me a Time Is on My Side z prvních dvou desek, v "mezidobí" kapela bodovala třeba s bluesovým singlem Little Red Rooster, zpěvnou záležitostí The Last Time nebo archetypem rockového hitu (I Can´t Get No) Satisfaction. Kdybych byl v šedesátých letech britským teenagerem hltajícím stoneovskou muziku, měl bych od třetího LP velká očekávání.

Desku Out of Our Heads musím pochválit hned za její začátek, protože vůbec poprvé tu od Stones cítím snahu o dramaturgii. S peckou She Said Yeah přicházejí naboosterované kytary, Jaggerův chrlený text a kvílivé kytarové sólo, které naznačí, o co do roka a do dne začne jít mnoha bluesovým maestrům. V Mercy, Mercy se kapela strefila přesně do prostoru, který ji v budoucnu bude hodně zajímat: střední tempo, melodické akordové změny a atmosféra někde mezi výstřelem z pistole a pohlazením stonkem růže. Hitch Hike ještě částečně vězí v rhythmandbluesovém schématu, jenže zase je tu naprosto parádní, atmosférické kytarové sólo. 

Ve valčíku That's How Strong My Love Is exceluje hlavně Jagger, pohodovka Good Times (i když Keithův způsobný hlásek v odpovídačkách své kouzlo má) ani Berryho rhythm and blues Talkin' 'Bout You (kde zase ocením alespoň skvělé pianové linky Iana Stewarta) mě zas tak neberou. Pak už to ale zase začne být nářez. Další valčík? Stoneovská verze Cry to Me mohla klidně stát modelem McCartneyho srdceryvnému kusu Oh! Darling, rozpařené boogie Oh Baby (We Got a Good Thing Goin') by zase o několik let později klidně mohli mít v repertoáru žánrově čerstvě přeorientovaní Status Quo.

To bychom měli převzaté skladby, co tedy tentokrát Stones upekli autorského? Asi nejvíc baštím pomalou parádu Gotta Get Away s hutným akustickokytarovým podhoubím a atmosférický kus I´m Free, který by svým textem ("Můžu si dělat, co chci a kdy chci") zvládl docela dobře posloužit jako "programové prohlášení" kapely. Hit Heart of Stone je na můj vkus až moc ukázněný, o to víc mě zase baví The Under Assistant West Coast Promotion Man, druhá z povedených bluesových šlápot s parádními harmonikovými vstupy Briana Jonese.

Na albu Out of Our Heads podle mě Stones poprvé začali zjišťovat, jak velký aranžérský potenciál v nich dřímá a jak ho co nejlépe využít. Právě tady vnímám začátek té části diskografie kapely, která mě opravdu baví a u které dokážu hledat srovnání s jejími bluesovými či rockovými (a nevím ještě jakými) souputníky. Zůstat u rhythm and blues, bylo by po Stones možná do pár let veta jako třeba po Animals, příklon ke komerčnější muzice jim ale umožnil dál se vyvíjet a později se k blues obloukem vrátit.

» ostatní recenze alba Rolling Stones, The - Out of Our Heads
» popis a diskografie skupiny Rolling Stones, The