Rolling Stones, The - Beggars Banquet (1968)

30.03.2025 vmagistr | #

Za těch pět měsíců, které uběhly od skončení nahrávání psychedelického propadáku Their Satanic Majesties Request, se v táboře Rolling Stones muselo něco zásadního stát. Turné v tom nebylo - od léta 1967 Stones v podstatě nekoncertovali (a v USA jako kapela nebyli ještě o rok déle). Možná si ale pánové Jagger a Richards všimli, že místo rhythm and blues, od kterého se koncem roku 1965 stylově odklonili, přes "velkou louži" mezitím připutoval nový bluesový přístup, se kterým bodovaly kapely jako Cream, Bluesbreakers, Ten Years After či Savoy Brown. 

Až překvapivě může v daném kontextu působit, jak moc je následující deska Beggars Banquet akustická - "elektriku" vzal Keith Richards do ruky jen v pěti skladbách. Díky opětovnému příklonu k blues by možná jeden čekal výraznější zapojení Briana Jonese, na toho už ale v té době podle vzpomínek členů kapely absolutně nebyl spoleh, a tak opět přispěl (když už se tedy objevil ve studiu) jen tím, na co měl zrovna náladu. Ještě daleko více mě překvapilo, že v polovině skladeb chybí baskytarista Bill Wyman. Částečně za to může fakt, že do části skladeb (obvykle šlo o nářezové kousky, ve kterých basa vynikla díky efektovému zkreslení) si ji nahrál sám Richards, roli hrálo ale také to, že v některých odlehčených aranžích na ni jednoduše nezbyl prostor.

Úvodní pecka Sympathy for the Devil má přesně ten odpichový nádech, který (při zachování části psychedelických ingrediencí) chyběl předcházející studiovce. Co do hymničnosti si s ní nijak nezadá závěrečný kus Salt of the Earth, ve kterém parádní finále vykouzlil přizvaný gospelový sbor a rozpařené rock´n´rollové outro zanechal pianista Nicky Hopkins. Aranžérsky barevné nářezy najdeme i v hlubinách alba - hodně mě baví třeba našlápnutý kus Jigsaw Puzzle nebo zvukový mladší bratříček hitového Jumpin´ Jacka Flashe Street Fighting Man. Deska Beggars Banquet má i svoji druhou zvukovou stránku, na které se to co do aranží a do výrazu jen hemží rozevlátým blues, příležitostně okořeněným dalšími ingrediencemi (například country či bluegrassem). Třeba takovou No Expectation s parádními slidekytarovými party Briana Jonese baštím i s navijákem, to stejné platí pro akordové riff´n´blues Stray Cat Blues, které podle mě předznamenává hodně z pojetí alb Let It Bleed a Sticky Fingers. No a z kratičké zpívánky Factory Girl na mě dýchá parádní stoneovské pojetí americany s mandolínou a housličkami.

Po textové stránce bych Beggars Banquet nazval "písněmi každodennosti", které nejlépe vystihuje přípitek "soli země" - tedy dělnické třídě - ze závěrečné skladby Salt of the Earth. Několik úkroků stranou se tu samozřejmě najde (zejména kontroverzně představený satanáš v Sympathy for the Devil, kde ale podle mě daleko víc jde o tematizaci zla, které v sobě má každý z nás, a které může kdykoli probublat na povrch), ale jak v kusech tematizujících flákače a tuláky (No Expectations, částečně i Jigsaw Puzzle), tak v textech zabývajících se něžným pohlavím (Parachute Woman, Stray Cat Blues nebo Factory Girl) jde o postavy z lidu. Zejména ve druhém případě nejsou zobrazené dámy žádnými pasivními křehotinkami, spíš zemitými charaktery, které svůj život žijí se vším všudy. Barvu dodává i skvěle vylíčený příběh o mladíkovi, jehož obavu ze sňatku na poslední chvíli rozřešila jeho (ne)milovaná snoubenka útěkem kamsi na jih. Bluesové klišé tak dostalo v Dear Doctor s konturami suchého britského humoru úplně novou šťávu.

To, s čím Stones přišli na desce Beggars Banquet, bych asi nenazval "návratem ke kořenům". Spíš bych řekl, že blues, které má v sobě zejména Richards snad už od narození, se na Britských ostrovech zkrátka jen zase ocitlo v kurzu a kapela si tuhle příležitost nenechala proklouznout mezi prsty. Povedlo se jí nahrát autentické album, které mám ze šedesátkové tvorby skupiny mezi nejoblíbenějšími nahrávkami. 

reagovat

Judith @ 31.03.2025 11:11:21
Album jsem si pouštěla nedávno jako úplně první od skupiny. Dojmy jsem popsala takto: Jsem hodně překvapená, jak je hudba vitální a všudypřítomná - nějak jsem kapelu vždycky vnímala spíš jako bod v dálce, a najednou je tady. Rychle si dělá pohodlí a obklopuje mne. Úvodní skladba evokuje až secesně rozvrkočenou žínku ve vzdušných šatičkách, nikde nic netísní, pěkně to umí rozbalit. Následující kus působí nad očekávání vlídně, blízce, až intimně. Tahle hudba se k posluchači sklání a něco sděluje s písničkářskou bezprostředností. Pravda, u dalších skladeb už se mi vtíraly obrazy jako harampádím zaskládaná stodola, ředěné pivo, sláma v botách... trochu moc venkova a trochu moc blues, to mě nebaví. Ke konci se ale ještě stihnul vrátit dojem uvolněnosti a lehkosti, i když mi kapela ve výsledku pořád připadá víc okázale znuděná, jako že jsou nad věcí a sázejí to levou zadní, než aby si hraní radostně užívali. Radost mi u nich chybí asi nejvíc, možná je ale chyba na mém přijímači.

hejkal @ 31.03.2025 11:21:06
Pre mňa je to príjemný, ale ničím sa nevymykajúci album od kapely. Ich vrchol vnímam na troch nasledujúcich albumoch - Let It Bleed, Get Yer Ya-Ya's Out a Sticky Fingers. Osobne si myslím, že keby sa tu nenachádzala úvodná skladba, tak o tento album ani nezavadím. 

Antony @ 31.03.2025 11:50:41
Od Stounů mám ve vysoké oblibě všechna alba od Aftermath (1966) do Tattoo You (1971). Pro mne to jsou vše 100% topovky. Je v nich znát živelná dravost, drzost a klackovství. Toho je muzice zapotřebí a oni to umeli předat naprosto nezaměnitelným způsobem. Příměs blues mne upřímně okouzluje, s ním uměli taktéž pracovat skvěle.
Pro Beggars Banquet jednoznačně platí - co skladba, to perla.

jiří schwarz @ 01.04.2025 01:20:51
Fajn recenze. Jediná námitka - trochu přepsychologizování textu Sympathy For The Devil. Bylo to vrchol ďábelské pózy, kterou Mick dokonale prodal na četných koncertech. Co všechno při tom dělal... 
Podobně jako Hejkal, nejvíc si cením Let It Bleed a Sticky Fingers (živák Get Your Ya Yas... na mě nikdy nedýchl velkým nábojem). Ale mám moc rád mnoho jejich alb jako Antony (šotek, Tattoo You bylo 1981), výstižně popsal to unilátní klackovství a drzost výrazu. A k Hejkalovi: ano, Beggars' Banquet nevybočuje krom Sympathy.., ale byl to právě ten nutný krok, posun na cestě ke zmíněným perlám z let 1969-71. 

Antony @ 01.04.2025 09:59:10
jiří schwarz:
Díky za opravu, uklepnul jsem se a nevšiml si toho. Tetovačka je z roku 1981, pamatuju si dodnes, jak jsem ji v roce vydání poslouchal a jako mladého metalistu mne překvapilo, že se mi líbí.. :)

vmagistr @ 01.04.2025 17:11:23
Judith: To jsou zajímavé imprese. Osobně se na ně naladit nedokážu, ale je pro mě potěšující, že takové prožitky z muziky vůbec někdo má. A k tomu "radostnému užívání si: Už jsi někdy viděla veselého bluesmana? 

Erik: Osobně bych tipoval, že tví favorité na albu budou Stray Cat Blues nebo Jigsaw Puzzle, pokud vůbec nějací, ale chápu, že tomuhle se poručit nedá.

Jiří: Ten text je podle mě vrstevnatý. Na koncertech si z něj Jagger možná udělal vlastní předváděčku, ale inspirace například Mistrem a Markétkou od Bulgakova v něm identifikuje ledaskdo.

Jarda P @ 01.04.2025 18:15:28
Jelikož moje první deskou od RS, kterou jsem slyšel, byl famózní živák Get Yer Ya..., byl pro mě pozdější poslech Beggars Banquet zklamáním. Na tom se dodnes nic nezměnilo.

hejkal @ 01.04.2025 19:29:42
vmagistr - Áno, tie dve sú fajn. Mám tu kdesi starú recenziu. Nie je to zlý album, ale Stouni majú limity, nie sú úplne moja vyvolená skupina. Mám ich kdesi na úrovni AC/DC, občas si čosi vypočujem, ale na opustený ostrov by som si ich nevzal.

jaur @ 01.04.2025 19:39:10
Jako nekritický fanoušek RS považuji toto album za jedno z jejich nejlepších. Období od roku 1968 (Beggars Banquet) až po rok 1978 (Some Girls) je pro mně jejich zlatá dekáda, co se týká řadových alb. Mám také rád i jejich raná alba, kde většinou byly covery, ale parádní. Pro seznámení doporučuji nějakou výběrovku třeba Big Hits (High Tide and Green Grass). Nevím, jestli někdo zmínil zajímavost, že album nebylo vydáno v původním přebalu, který neprošel. Nahradil ho čistě bílý přebal s názvem alba a skupiny.
Je to jenom rock and roll, jak pravil Keith Richards. 

Judith @ 01.04.2025 22:02:24
Já u nich cítím pózu, až moc si hlídají, jak budou navenek působit. Možná je to onen rys, který Antony popisuje jako klackovství a drzost. Nepůsobí na mě upřímně, obecně ve své dráze dost často koketovali s tím, co zrovna frčelo. Ale můj obraz formovala hlavně pozdější tvorba v podobě videoklipů, což byly často záznamy z koncertů. Jagger na mě působí jako rockový klon Michaela Jacksona - podobně afektované odštěkávání v nepřirozené hlasové poloze,show převyšující pěvecké schopnosti. Akorát je Mick na rozdíl od popového idolu dost šikovný, aby si při zapínání poklopce nepřiskřípnul pytlík.

jiří schwarz @ 02.04.2025 01:20:07
Judith, promiň, nemohu v tvém postu souhlasit skoro s ničím. RS byli kapela, která se nemusela přizpůsobovat ničemu (snad ve svých dřevních letech producentovi). Oni sami byli ti tou rockovou ikonou 60tek. (V té době to bylo o tom, kdo je nejlepší skupinou - Beatles nebo Stones? - a to nejen v mé hlavě, to bylo cosi jako obecné povědomí.) A až obdivuhodně si celou kariéru jedou to svoje bez větších úkroků stranou. Jasně, budou tady ti, co jim vytknou psychedelii na Their Satanic Majasties Request, či funk a raggae na Black and Blue - ale to je přece přirozené, že nebyli hluší k tomu, co se děje kolem nich. Navíc to dali vždy po svém, člověk ani na vteřinu neváhal stran toho, jakou kapelu poslouchá. Póza - každý na jevišti (konečně i na jevišti života) hraje v rámci mantinelů, které si zvolil. Ale: jestliže nejsi klacek, nikdo ti nebude věřit, že klacek jsi, jakkoli si na něj můžeš hrát. Ale Mickovi to věřili milióny lidiček. Koneckonců, LP nebyly o jevištní či jiné prezentaci, ale jen o muzice. Ne, nebyl mega pěvec, ale vždy to dal "funkčně" a s citem. V blues to nějak tak chodí, že to funguje spíš na základě citu, ne pěvecké dokonalosti. Představa Micka jako odnož M. Jacksona, to mě přijde jako fanouškovi RS až dehonestující. Jo, oba odsekávají, v zájmu rytmiky (např. Jackson: Beat It), z hlediska chronologie (kdo mohl být klonem koho) to taky moc nesedí, že. 
Nikdy jsem pravda nebral RS jako bluesovou kapelu - oni byli věrozvěsti ROCKu (ten největší rock´n´rollovej cirkus). Na tom nic nemění, že hodně věcí bylo blues, či až country-blues (podobně - kolik hard-rockových věcí nahráli Zeppelini - přesto je řadíme k tomu stylu). Na Beggars Banquet je toho opravdu hodně. Ale já si to užívám (jakkoli nejsem fanoušek country, amerického, natož pak našeho). A proč toto album, jakkoli pro mě za 5*, řadím u něco níž, než Let It Bleed, či Sticky Fingers? No, na těch dvou je prostě sólová kytara, tady skoro absentující (ale ano, zdejší záblesky Keithe Richarda vnímám velmi pozitivně), ale až Mick Taylor byl tím, který doplnil zvuk k rock & blusové extázi. A ještě k tomuto albu i jiným: mám moc rád piánko Nicky Hopkinse, 6. Stouna. Dokonalý, nepředvádějící se, decentní, s citem pro věc. Bez něj by to nebylo ono. Tož tak.

Judith @ 02.04.2025 10:49:10
Hudba je hlavní, proto vždycky sáhnu po albu, abych si na kapelu udělala či pozměnila názor. Způsob, jakým (a kdy) se člověk k té které muzice dostane, hraje rozhodně svou roli. Kdybych vyrostla v šedesátkách nebo sedmdesátkách, určitě bych je vnímala jinak, ale svůj celkový obraz si vybudovali sami a patří do něj i pozdější období. Poznávám poslední roky spoustu kapel, které mě v dospívání minuly, a každá má stejnou šanci. Stouni mě nevzali, působí na mě pozérsky právě i z alba - nejde o to, že neskáčou radostí, spíš jako by si hlídali, aby se do hraní moc nevložili, nenechali se unést, jen tahají za nitky, aby podnítili prožívání v posluchači, zapůsobili a sami si moc nezadali. Což je regulérní přístup, který beru třeba u Bowieho, ale v tomhle žánru mi to připadá neupřímné. Klidně časem zkusím další desku, ale muziky je hodně a třeba Beatles mě na první dlouhohrající pokus zaujali víc.

vmagistr @ 02.04.2025 11:04:13
Judith: Když mluvíš o té sebekontrole ze strany Stones a o tom, že se kapela "nechce nechat příliš unést", napadá mě k tomu, že Charlie Watts prý naživo působil znuděně zejména ve chvílích svého největšího soustředění. Bill Wyman byl koncem šedesátých let třicátník (navíc s poměrně střízlivými životními názory), od něj už nějakou nevázanou veselost také těžko čekat. Keith Richards mi od chvíle, kdy se "přerodil" z toho náctiletého rock´n´rollového ucha do dospělejší podoby, také přišel vždy soustředěný hlavně na muziku, takže na show tam vlastně zbyl jen Mick Jagger. Z něj nějaká ta odtažitost a povýšenectví být cítit může, koneckonců toho měl na zádech naloženo opravdu hodně.

adam @ 02.04.2025 11:58:01
Rok pred nahravanim BB vydal John Mayall tri albumy, ktore zarezonovlai v UK a stale ked BB pocuvam tak tam proste pocujem Mayalla... sorry ale tak to tam pocujem. Inac suhlasim ze Let it Bleed, GYYYO a Sticky Fingers su super, ja tam este radim Exile. Po Exile sa Stoni mohli kludne rozpadnut a to najdolezitejsie uz mali vonku.

Antony @ 02.04.2025 14:02:56
The ROLLING STONES jsou antipóza. Z málokoho šlo osobitě prožité šoumentství tak viditelně, jako z nich. Oni byli součástí hudby, či hudba byla součástí jich samých. Jejich stylotvorba byla osobitá, inspirační zdroje zpracovali po svém, nezaměnitelně. Jak nám mohou splývat jiné kapely toho období, Stouni jsou jasně odlišní a nejvíc svoji.

vmagistr @ 02.04.2025 14:41:27
adam: Je pravda, že třeba No Expectation nebo Parachute Woman by klidně mohli mít doboví Bluesbreakers v repertoáru, nad tím by se možná nikdo ani moc nepozastavoval.

jiří schwarz @ 02.04.2025 16:28:05
Adame, ano, v leččems byli Bluesbreakers RS podobní. I na Beggars Banquet hraje např. Jones docela dobře foukačku. Jen Bluesbreakers postrádali ten rockový drive, jako místy měli RS. Nenadarmo si RS angažovali Micka Taylora. 
Judith, ta určitá ledabylost, rozevlátost projevu patří k pohodě některé z odnoží blues hippie éry (může třeba působit i ospale, ale pod povrchem jsou silné spodní proudy), právě tenhle atribut blues miluju, placama to je tak i s rockem. V té pohodičce pak naopak kapely mají tendenci k souhře a vzájemné inspiraci muzikantů a k improvizaci. Proto nemám zvlášť v lásce metal, to často prvoplánové tlačení na pilu.
Myslím, že Bowie měl, na rozdíl od Stones, vymyšlené všechno předem do puntíku a jeho androgynní póza byla skutečnou pózou (a to píšu, i když mám Bowieho moc rád).

21.03.2019 horyna | #

Jedna z nejdůležitějších nahrávek rockové historie je zde na několika místech velice detailně rozpracována takřka do puntíku promyšlenými recenzentskými rozbory. Ten předposlední a hodně povedený sem před několika měsíci přilepil Martin. Nebudu se proto zabývat známými fakty ani znovu obšírně představovat jednotlivé skladby. Dovolím si pouze poukázat na skutečnost, jakými emocemi dokáže tahle hudba zahýbat u člověka, který polovinu svého života brojil právě proti Rolling Stones, pohrdal jimi, přehlížel je a v teoretické rovině rozmluv srovnávající Beatles versus Stones je kategoricky odmítal. Tahle od útlého věku vypěstovaná averze a následné zhmotňování kolegiálních brouků onomu člověku naprosto uzavřela soudný pohled na věc. Vůbec - možnost připustit si faktum kvality Rolling Stones byla ještě před pár lety nemyslitelná.

Ti, co tento článek dolouskali až sem, se jistě dovtípili, že onen člověk je autor sám. Když se tedy přeneseme do nedaleké současnosti, do doby, kdy se vzájemně střetlo několik faktorů (četba, dokumenty a především celková hudební zvědavost), které měly výrazný podíl na nastartování mého zájmu o tuto kapelu, musím uznat, že nevědomost, klamné zdání a předsudky dokáží v muzice stejně jako v životě člověku pořádně zatemnit rozum. Jako očistu a jasně svítící světlo za tunelem tmářství, ve kterém neměla Jaggerova parta tolik roků místo, jsem si potřeboval vybrat to nejlepší. Tušil jsem, že to bude Beaggars Banquet. Ale že v jeho útrobách naleznu tak silné zalíbení, s tím jsem skutečně nepočítal. Ta deska mne tehdy zasáhla jako bílá záře neposkvrněné holubice.

Tou nejsilnější zbraní nahrávky je její ohromná vnitřní síla. Skladatelské pnutí, které desetkrát rozráží krunýř tehdejší konvence. Miluji tu syrovou živelnost skladeb Sympathy for the Devil a Street Fighting Man. Melancholickou Richardsovu kytaru v No Expectations. Foukací harmonikou ozdobenou Dear Doctor a božské jižanské blues patřící k plantážím Mississippi, které rezonuje skladbami Parachute Woman nebo Stray Cat Blues. Ale mezi nejlepší vzorky vybírám nezaměnitelnou Jigsaw Puzzle, dále Factory Girl s obskurní houslovou melodií a poslední soulově zabarvenou Salt of the Earth.

Tohle album je prostě skvost, který přijít musel! Předchozí plácnutí mimo s Their Satanic Majesties Request kapele vavříny nepřineslo, a tak byl návrat k tvrdému a neučesanému rocku v Banquet logickým vyústěním dané situace. Viva Rolling Stones a omluva za ty dlouhé roky přehlížení!
reagovat

pinkman @ 21.03.2019 08:51:25
Výborně. Konečně se nám tu zase sešli recenze na pořádnou muziku. Už jsem se v té záplavě metalu a nových, prý progresivních kapel začal pěkně ztrácet.

Chlapy tohle je skutečný progres, do té doby neslýchaný.

Beatles i Rolling Stones jsou dva nejklasičtější a taky největší soubory v rockových dějinách stejně velkého významu.

Těmhle dvěma dinosaurům co do významu, nesahají při vší úctě nějací Led Zeppelin, nebo snad The Who a už vůbec ne Black Sabbth ani po kotníky.

EasyRocker @ 21.03.2019 09:04:51
Ano! Ano! Řičím a otevírám ústa do širokého úsměvu na tuto RS-pozitivní recenzi!! Jen tak dál!

vmagistr @ 21.03.2019 09:07:58
pinkman: Jak Black Sabbath, tak Led Zeppelin a The Who posunuli rockovou hudbu tam, kam už Beatles ani Rolling Stones nemohli (nebo možná spíš nechtěli). Ve všech případech jde o stylotvorné kapely, jejichž odkaz zase posouvaly dál další generace skupin a muzikantů.

Názor: "Tihle byli všechno a tihle nic" je sice jako subjektivní pohled na věc naprosto legitimní, ale další vývoj žánru mu tak úplně za pravdu nedává.

lover-of-music @ 21.03.2019 09:11:58
pinkman: The Who si se Stounama zadek vytírají !!!!!
Když to vezmu z další stránky, tak Mick Jagger pro mě není žádný zpěvák. Jenom nějaký rádoby sex-symbol, který se uměl na pódiu jen kroutit, a běhat sem a tam jako nějaký nadržený čertík. A jako skladatelé tam stojí všichni za starou belu. Jejich nejlepší období je pro mě 1966-1967. Dál to nestojí za řeč.

Kdežto The Who... to je prostě klasika v tom nejlepším slova smyslu. Roger Daltrey prostě Pan Zpěvák, Pete Townshend jednoduše geniální skladatel, spolu s Entwistlem.

A co se týče Zeppelínů, tak, i když od nich mám v oblibě jedno album, tak Robert Plant je taky jednoduše božský zpěvák. Ve srovnání s těmi všemi, je Mick Jagger rozpláclá moucha na zdi.

Fenomén zvaný Rolling Stones zůstane pro mě navždy nepochopený.

EasyRocker @ 21.03.2019 09:14:39
Jen subjektivní juchaření, ale je vždycky legrace se koukat, co ta čarodějka hudba s námi dovede...

pinkman @ 21.03.2019 09:35:29
lovře ty jsi mladší ročník kterému chybí nadhled a retrospektivní úsudek. Hrubě s tebou i s vmagistrem nesouhlasím. Sabbath i Zeppelin pouze navázali, sice ji posunuli, ale ten základ už byl vytvořen touhle dvojicí. The Who měli ten chodník vyšlapaný právě od Rolling Stones a Beatles.

EasyRocker @ 21.03.2019 09:49:09
Ono je to komplikované, každá z těch kapel hrála vlastně něco jiného. A s tím vzájemným ovlivněním - tak RS i Brouci jsou služebně o něco starší, ale hudebníci všech zmiňovaných kapel byli aktivní už v hloubi šedesátek. Na ostrovech, ale i za oceánem to zkrátka vřelo, a proto tolik skvělé muziky potom.

Jarda P @ 21.03.2019 11:50:49
Toto album má smůlu v tom, že než jsem ho poznal, znal jsem některé skladby z něj (Sympathy for the Devil, Stray Cat Blues, Street Fighting Man) z jejich nedostižného živáku Get Yer Ya-Ya´s Out, který povýšil na skvost Mick Taylor. Proto jsem Beggars Banquetu nepřišel na chuť a i dnes ho poslouchám spíš z povinnosti.

Jarda P @ 21.03.2019 11:58:42
Ještě musím reagovat na ty pitomosti, které tady (jako téměř vždy) píše Lover. Že je Sticky Fingers jedním z nejlépe hodnocených alb roku 71 nesvědčí o tom, že by si se Stounama mohl někdo vytírat zadek.

oř @ 21.03.2019 13:38:49
horyno ať už se s kameny seznamuješ ve dvaceti, nebo ve čtyřiceti podstatné zůstává, že dokážeš svou chybu napravit. V tvém případě to byla jakási vypěstovaná averze ze strany posluchače, které navíc dominoval kult The Beatles. Někdy není lehké si něco přiznat, ty jsi to však zvládl.

Martin H @ 21.03.2019 13:47:04
Marku, bravo, tleskám a dodávàm jen jedno - zkus také Sticky Fingers, nebudeš zklamán.

lover-of-music @ 21.03.2019 13:59:41
Jarda P: Sticky Fingers - jedno z nejlépe hodnocených alb roku 1971... A teď pozor !!! WHO'S NEXT (rovněž ročník 1971) hodnoceno jako jedno z nejlepších alb všech dob.
Tak o co jde, jako !!!

vmagistr @ 21.03.2019 14:48:12
Lovře, lovře. Jde o to, že poslech hudby není sport a jeho cílem není ukázat, že hudba, kterou mám rád já, je lepší (populárnější, lépe hodnocená) než hudba, kterou posloucháš Ty.

Představ si ta kvanta hudby, ke kterým máme v současnosti přístup, jako obrovský švédský stůl se spoustami jídla. Tobě chutná tohle, mně ono, někomu jinému zase támhleto. Budeš na lidi okolo pokřikovat, že to, co si vybírají a jí oni, je úplný hnus, kdežto Ty jíš jen ty dobré věci?

lover-of-music @ 21.03.2019 15:12:44
vmagistr: Na tohle se mi strašně těžko reaguje, protože kdybych měl tady všechno říct, co mi leží na srdci, tak to bych se upsal k smrti.

Odpovím asi takhle: K muzice jsem si vytvořil velice individuální přístup, vím, co znám, vím, co jsem zanalyzoval, proseděl jsem u muziky tisíce hodin, nevnímám hudbu jako spotřební zboží, ale jako umění, před kterým je nutno mít velký respekt a úctu. A to jsem u Rolling Stones nenašel. Je to hudba vhodná na mejdany, a pro tzv. "kulisu". V žádném případě na soustředěný poslech. Proto mě šíleně nudí.

Ale to je jedno. Ať si každý poslouchá co chce. Do toho nikomu mluvit nemůžu. Já můžu jenom jedno. Můžu tu muziku KRITIZOVAT.

vmagistr @ 21.03.2019 15:24:39
lover: A teď si vezmi, že jsme tu i takoví, co si Rolling Stones při soustředěném poslechu užíváme.

Kritizovat hudbu samozřejmě můžeš - to tu občas činíme ledaskdo. Jenomže užití kritiky jako "klacku" na oponenta ve stylu: "Tak tobě se nelíbí, co poslouchám? Jen počkej, tak abys věděl, ta hudba, co posloucháš ty, je pěkná [doplňte sami dle libosti]." už je za hranou korektního jednání - a nejen tady, ale vcelku v jakékoli slušné diskusi.

Balů @ 21.03.2019 15:55:37
Zdravím horyno. Poslední dobou překvapuješ, že by zmoudření středního věku.
Každopádně pozitivní sebekritika je vždy na místě.
I když jsem spíše fanoušek posádky vzducholodi, kvalitu Stounů uznávám.
Zmínil bych ještě, že Stones v šedesátých byli ještě silně orientováni na singlovou produkci, která je úžasná, ale na albech se přeci jen objevuje nevyrovnanost hudebního
materiálu.
Právě Zeppelin to měl jinak, nejdůležitější byla alba.
Ještě na závěr, i když se album Their Satanic ... úplně nepovedlo, tak
2000 light years from home je floyďácká pecka a She ´s a Rainbow třešničkou na dortu.

horyna @ 21.03.2019 17:32:12
pánové díky za vaše názory i trochu těch malicherných hádek:-)

pinkman: a ostatní muzika jako není pořádná?? Dle čeho se to dá objektivně posuzovat?

lovře: že Jagger není zpěvák? Naopak, člověk který dokáže v tak pokročilém věku takové gigy co právě Jagger, musí být zatraceně dobrý zpěvák.

Martine: tahle deska mě pohltila jako nějaká pradávná šílená hydra a domácí diskografie se začala o další následující přírůstky R. S. rychle rozrůstat. Samozřejmě, Sticky skvělé je, ale ještě víc mě k srdci přirostlo Let it Bleed.

Balů: ano, tvá definice se mi líbí, říkejme tomu tedy - zmoudření středního věku:-)

merhaut @ 21.03.2019 23:33:37
Líbí/nelíbí je vrtkavá emoce. Ale u muziky docela zábavná a jednoduše řešitelná, co se mi nelíbí, to neposlouchám.

northman @ 24.03.2019 08:56:03
horyna: před padesáti lety jsem to měl s Rolling Stones stejně jako ty a JardaP. Znal jsem od nich jejich hity jako Satisfaction, Honky Tonk Woman, Jumpin´Jack Flesh ..... Celá deska se mi nelíbila žádná včetně téhle, kterou měl starší kamarád na vinylu ve sněhobílém rozevíracím obalu. Při prvním poslechu Sticky Fingers mi vadily dechy, ale pak jsme měli puštěnou desku od Stones a popíjeli jsme u toho nějaký čučo a při Honky Tonk Woman s parádní kytarovou hrou Micka Taylora jsem si uvědomil jaká skvělá jsou Rolling Stones kapela. Nelíbí se mi od nich všechno desky Emotional Rescue, Undercover, Dirty Work jsou těžký propadáky a desky po Exile On Main Street se mi až na Some Girls a Tatoo You moc nelíbí. Zkuš si poslechnout jak ti radí Let It Bleed, to je moje nejoblíbenější deska a taky výběr Through Past Darkly, kde jsou jejich největší hity.

Egon Dust @ 25.03.2019 11:48:51
Vynikajúca recenzia pán Horyna :)
Skutočne dobre napísaná.
Tie komenty o význame Stones a porovnávanie so Zeppelinmi, či The Who.
Veta, že Stones je hudba na party, je asi taká ako veta Kabát je hudba pre ožranov v 5cenovej skupine a Pepa Vojtek je náčelník ožranov. Ty vole, veď Stones boli tí, čo bielemu blues a rock n rollu nasadili ako prvý ten najväčší význam. Samotný Zeppelin ich v knihe uvádzajú ako vzor. The Who boli ich spolujazdcami na dráhe zvanej rock´n´roll. Teraz v tejto sekunde počúvam tento album a mám práve pocit, že tu je neskutočne, čo čerpať. Je tu toľko atmosférických elementov. Beatles, Stones, The Who, Kinks boli do 1966 tie najdôležitejšie kapely v novátorskej rockovej muzike. Uznávať, len ich psychedelické veci súvisiacej z danou érou je tak tupé. Mick Jagger nie je len nejaký sex idol, ale po Elvisovi prvá obrovská rocková ikona a POZOR!!!!!!!!! Po dnes fungujúca a tvoriaca. Stones na Beggarse, Sticky Fingers a najmä Exil on the main street predviedli také spektrum záberu, že obávam sa, že aj keby Beatles sa nerozpadli mali by, čo robiť aby stíhali.

Skutočne si vážim recenzií pána Horynu, Easy Rockera, Vmagistr má veľmi dobré postrehy.

Ak je pár ikon rock n rollu žijúcich a učinkujúcich po dnes tak Stones su na čele. Za nami Iggy Pop, Alice Cooper, Elton John, Ozzy Osbourne, Paul Mc Cartney.

Poprosím nehodnotiť ich jednotlivý prínos!!! Každý z nich má minimálne dve silné diela!!!

26.07.2018 EasyRocker | #

Valící se šutry jsou pro mě (namísto pro mě přece jen příliš konformních a uhlazených Brouků) už léta symbolem toho, čemu se říká primární, syrový rock, nejlépe s pořádnou černou příměsí. Trocha folkové polevy, a žhavá jízda může začít.

Jen málo rockuchtivých hlav asi nezná úvodní magický tanec Sympathy for the Devil - za to už v tom pekle musí mít plac rezervován hned pod rohatým. Pomalý šamanský rozjezd, "houkající" vokály, načasování a vrchol. Ve volnějších akustických tvarech nastupuje svůdná No Expectations a je tu skvostná Jonesova slide kytarka a Jaggerův charismatický přednes. Folk a blues ruku v ruce. Dear Doctor začíná hutně sázeným bluesovým odzemkem, o který se tříští opět brilantně procítěné akustické kytary v pařátech Briana Jonese - pod tohle album se podepsal vskutku ďábelsky, výsledkem je řádný dusot kopyt. Přichází drobná Parachute Woman a zůstáváme na zaostřeném blues. Nedbalý, zahulený a syrový zvuk, Jaggerův chuligánský zpěv, luftem létají kulky a pěsti.

Jsou tu opět akustické kytary a důrazná basová prošlápnutí terénu z rukou Wymanových, refrén ale báječně ovládl melodický Jaggerův gejzír. Jigsaw Puzzle. Je to pekelný tanec s ďábelsky jedoucím klavírem! Pouličními demonstracemi inspirovaná Street Fighting Man je nekompromisní odpich, hned úvodní riff vás srazí na zem tak, že by záviděl i hrdinný nebožtík Bud Spencer. A pak už se to sype ze všech stran jak hromada haraburdí. Nemáte šanci! Prodigal Son nás vrací na křivolakou cestičku - je jasné, že i na pomezí country a folku jsou pánové jako doma. Protože duše Stones vždy tkvěla v blues, máme tu k duševnímu potěšení Stray Cat Blues, opentlené báječnými Richardsovými sóly. Všechno hřímá, ječí a kvílí až do konce.

K folku jako by nakukujícímu k Dylanovi nebo i Neilu Youngovi nás odveze krásné dělnické vyznání Factory Girl. Jagger vše posouvá až k nebesům. A je tu závěr. Velebné akustiky, hymnické a teatrální pojetí, zachovávající ale i bluesový smutek a nostalgii, opět tu Jagger hlasově čaruje a Watts bicí věru nešetří. Náladu skladby skvěle dotvořil hostující gospelový chór a piano. Vřelé díky i za Salt of the Earth.

Za pět, tady není o čem. Čtyřicet minut toho, co můj závislácký třas u těchto pánů vyžaduje - černavé jádro, rock, folk. Injekce do zadnice a jsem zase na nohou.
reagovat

Martin H @ 26.07.2018 14:21:26
Moc pěkně napsáno. Tady není co dodat. Ta deska tu bude ještě v době, kdy po nás dávno nikdo nevzdechne.
Jedna z mých nejoblíbenějších.

sheik @ 26.07.2018 21:14:16
na desce "Their Satanic Majesties Request" se stouni přihlásili k ultračertovi a původci všeho zla,kterýho uctívali a kterej jim daroval slávu,na týhle desce to první písničkou ve stylu šamanskýho vúdú potvrdili. smutný!!

PaloM @ 27.07.2018 05:41:00
sheik: súhlasím. To je častá dilema pri rockovej muzike. Výborná hudba versus texty a vonkajší prejav hudobníkov.
Už sme to tu často preberali, k ničomu pozitívnemu to neviedlo. Je to osobná vec vnímania, viery či ateizmu.
Žiada sa mi dodať moja obľúbená prupovídka "podle vkusu každého soudruha", ale v tak vážnej veci sa to nehodí.
V prípade tohoto albumu som dal prednosť muzike a zaradil CD do zbierky. Za hudbu by som dal plný počet bodov.

29.03.2018 Martin H | #

Je to už hodně dávno, kdy mi jedna dobrá duše v návalu opovržení a zhnusení nad tím, jakým směrem se rocková hudba vyvíjí, prozradila, že tím nejlepším albem je jednoznačně Beggars Banquet od Rolling Stones. Jistě, je to pouze názor jednotlivce, nad nímž by se dalo s úspěchem polemizovat, ale nesmíme zapomínat, že touto deskou skupina zahájila několikaletou sérii vysoce kvalitních dlouhohrajících počinů, na které může být v rámci své bohaté diskografie opravdu hrdá.

Jako by si pánové Jagger a Richards řekli dost, končíme s psychedelií a dalšími módními pokusy a vracíme se ke kořenům, k tomu, z čeho jsme vyrostli, co nás zformovalo a o čem značka Rolling Stones od začátku byla – totiž k pořádně ostrému rock and rollu vycházejícímu hodně z blues a špetky country, prostě z tradičních příměsí. Sama doba tomu nahrávala, hudba na britských ostrovech se neustále přitvrzovala a nové kapely vznikaly jako pověstné houby po dešti.

V roce 1968 byli početní příznivci valících se kamenů pozváni na hostinu žebráků, jež se však ukázala býti kulinářskou lahůdkou o deseti věru výživných chodech. I když ani předchozí desky nebyly špatné, jakoby až zde nastávaly ty pravé hudební hody, na nichž si ucho hudebního gurmána bude pochutnávat velmi dlouho. Škarohlíd namítne, že Stouni tady nic nového nevymysleli a pouze vykradli Ameriku. Jistě, to je pravda, ale udělali to s noblesou, grácií a drzostí jim vlastní, asi jako o necelých dvacet let později irští U2 na svém albu The Joshua Tree. Navíc se zde naplno projevila síla autorské dvojice Jagger – Richards, která na album dodala celkem devět kompozic. Tou desátou skladbou je povedená coververze písně Prodigal Son z pera Roberta Wilkinse.

Největším tahákem celé desky je samozřejmě neskutečná paráda schovaná pod názvem Sympathy for the Devil. Ten hypnotizující rytmus ve spojení s jedovatým Jaggerovým projevem a ostrými kytarovými výpady pana Richardse mi dlouho nedal spát. Kdyby z nich už nadosmrti žádná píseň nevypadla, tak tohle by jim určitě zajistilo nesmrtelnost a čestné místo v rockovém nebi, nebo pekle. To ať si každý přebere dle své libosti. Druhou ikonickou skladbou je ta s názvem Street Fighting Man. Ano, takhle si představuji Rolling Stones v plné síle, burcující ke změně, vždyť přece jen jsou pořád ještě šedesátá léta a Stones stále symbolizují revoltu, i když jejich přeměna ve zhýčkaná rocková božstva už silně klepe na dveře nahrávacího studia. Trochu ve stínu těchto dvou monolitů stojí parádně zařezávající Stray Cat Blues. Zapomenout nemůžu na mou velice oblíbenou píseň Jigsaw Puzzle, v níž jakoby se ta dravost patrná z jiných skladeb přeměnila v jistou naléhavost, skoro bych se nebál říct až popovou dotěrnost, což samozřejmě nemyslím nijak pejorativně.

K Jaggerovi a spol. patří blues, čehož se nám na albu Beggars Banquet dostává měrou vrchovatou. Za všechny bych jmenoval píseň Dear Doctor, která jakoby zabloudila na chladný Albion odněkud z delty řeky Mississippi. Z podobného základu vychází i přece jenom lehce ostřejší kousek s názvem Parachute Woman. Netřeba se zmiňovat, že obě tato dílka jsou ozdobena vynikající Jaggerovou harmoničkou. Dlouho jsem však nemohl přijít na chuť písni o dívce z továrny, tedy Factory Girl. Nějak mi tam neseděly ty housle a také zpěv mi přišel s prominutím trochu humpolácký. Naštěstí si vše vynahradím při závěrečné písni Salt of the Earth, jejíž až gospelové vyznění se stává důstojnou tečkou za touto vskutku povedenou hudební žranicí.

Co se dělo dál, všichni asi víme. Brian Jones, v té době prý už takřka nepoužitelný, dostává roku 1969 padáka a za pár týdnů je nalezen mrtev ve svém bazénu. Smutný, leč pochopitelný konec jedné padlé rockové hvězdy. Ostatní Stones přiberou vynikajícího kytaristu Micka Taylora a jejich spanilá jízda vesele pokračuje dál. A ač je to neskutečné, tak pokračuje i dnes, víc jak padesát let od vydání desky Beggars Banquet.

reagovat

northman @ 29.03.2018 13:50:37
Skvělá recenze i čtení o pro mě nejlepším albu Rolling Stones. Díky za recenzi, cítím to podobně. Na stejné úrovni jsou pro mě Let It Bleed, Sticky Fingers a Exile On Main Street.

Martin H @ 29.03.2018 16:52:23
Zdravím, Seveřane, jsem rád, že tě má recenze zaujala. A k tebou zmíněným albům dodávám, že nezbývá než souhlasit. Až po Exile je to neskutečná jízda. Pak už to začne mírně skřípat.

EasyRocker @ 29.03.2018 18:03:40
Báječná deska, hned úvodní hymnus je vytesán v historii drsného rocku opravdu hodně vysoko. Tradiční kamenná dravost, drzost a průbojnost mě tu mocně přitahují. Zároveň pestré album. 4-5/5

horyna @ 30.03.2018 06:37:02
Ahoj Marťas a díky za kvalitní počteníčko. Dokonale jsi mi předpřipravil chutě na starý stouny.

Martin H @ 30.03.2018 07:44:15
Horyno, jsem rád, že se ti můj pokus o vyjádření mých pocitů z této vynikající desky líbil. A do starých Stounů určitě jdi, i když zpočátku to může být jako se ženou. Zprvu chladná a odtažitá, ale při troše trpělivosti se ti bohatě odmění.

Snake @ 30.03.2018 08:05:51
Martin - od "stounů" nemám ani "ň" a těžko se to kdy změní, ale recku ti chválím. Napsal jsi ji tak, že mám docela chuť si to aspoň poslechnout. Snad se k tomu někdy dostrkám...

Martin H @ 30.03.2018 08:21:00
Snake, dík za pochvalu, od tebe mě to obzvlášť těší. A že neposlocháš Rolling Stones? Prosím tě, já tady na progboardu neznám tolik kapel, že si někdy říkám, co tady vlastně dělám.

northman @ 30.03.2018 08:23:31
Snake: zdravím, tak to já mám od Rolling Stones asi všechno, mimo živáků, je lepší si zajít na koncert. Ale poslouchám pouze tu klasiku, desky po Exile pouze sporadicky, nemají to kouzlo. Beggars Banquet je klenot. Jinak Sympathy For Devil předělali Blood, Sweat & Tears na trojce s Davidem Thomasem je to celkem pecka.

Snake @ 30.03.2018 08:28:34
Však já proti nim celkem nic nemám, jenom je nepotřebuju vlastnit. Znáte to, o těch holkách a vdolkách...

lover-of-music @ 31.03.2018 10:11:06
"pánové Jagger a Richards řekli dost, končíme s psychedelií a dalšími módními pokusy a vracíme se ke kořenům"

To je ta nejhorší věta, jaká může v hudebních kapelách té doby zaznít. Pro mě tímto albem se Stouni propadli do propasti. Ani jsem to nedoposlouchal celé. Strašná nuda.

Rok 1968 byl pro hudbu strašně významný. Ale také prokletý. Např. The Beatles. Úplně stejný příběh. "Kluci, vracíme se ke kořenům, heja hou!" Je téměř k neuvěření, že po takovém monumentálním skvostu jako je SGT. PEPPER, vydali o rok později "dílo" zvané White Album. Je to fakt k pláči tahle situace.

northman @ 31.03.2018 15:32:50
l-o-m: to myslíš vážně, nuda si říká Moody Blues (pro mě skupina jedné skladby Nights In White Satin).

lover-of-music @ 31.03.2018 15:47:50
northman: "nuda si říká Moody Blues". Takový hnusný žvást může říct jedině člověk, který vůbec nemá hudební cit a smysl pro krásu v hudbě.

A teď ke Stounům: Porovnejte píseň Sympathy For The Devil a třeba Ruby Tuesday.
Na straně Sympathy For The Devil je prázdno, nicota a tma, a na straně Ruby Tuesday je zářící diamant a světlo.

northman @ 31.03.2018 16:03:55
l-o-m: ten cit pravděpodobně máš ty. Dovol, abych se zasmál, dílo Moody Blues časem tak ztratilo, že se to nedá poslouchat. Porovnávat Sympathy For Devil a Ruby Tuesday se nedá, Ruby Tuesday je standartní singlový hit od Rolling Stones, to je jako porovnávat I Wanna Be Your Man s a Day In The Life.

27.06.2014 Akana | #

Přestože za žádnou z předchozích desek včetně rozporuplně přijímané Their Satanic Majesties Request se Stones nemusí nijak červenat, až teď si všechno doopravdy sedlo kam mělo. Beggars Banquet zahajuje několikaletou spanilou jízdu, během níž skupina vysolila čtyři nepřekonatelné grály syrového rock'n'rollu s bluesovými a countryovými kořeny a neoddiskutovatelným vlastním copyrightem.

Na tomto albu prodělali Rolling Stones ráznou a důslednou proměnu. Skoncovali s psychedelií, hippie dekoracemi, nástrojovým hračkářstvím i zbytečnými snahami trumfnout liverpoolské kvarteto a zaostřili na syrové americké tradice, od nichž se ve svých začátcích odráželi. Protože právě opuštěné tendence byly hodně spojené s instrumentální všestranností Briana Jonese, vtírá se otázka, jestli zmenšující se prostor pro jeho aranžérské ornamenty nebyl jedním z faktorů, které ho čím dál víc vzdalovaly zbytku kapely, nebo jestli naopak Jonesova stále problematičtější hráčská použitelnost nezapříčinila příklon k drsnějšímu zvuku. Každopádně je na Beggars Banquet stále plnohodnotným členem a sem tam ještě do písní protlačí nějaký ten nerockový instrument jako mellotron (Jigsaw Puzzle) nebo sitár (Street Fighting Man). Zásadní vliv na celkový dojem už ale přebírají Jagger s Richardsem.

Obě strany původní LP desky otvírají skladby, které vešly do historie. Sympathy for the Devil, provokativní, Bulgakovem inspirovaná sebeobhajoba Lucifera a jeho podvratného vlivu na chod dějin, rozjíždí tribální bubínky a energické piáno, mezi Jaggerův expresivní zpěv se zařezávají strohé Richardsovy kytarové šlehy a nesmrtelné houkání sboru, v němž figurují i tehdejší múzy obou Glimmer Twins, Anita Pallenberg a Marianne Faithfull. Street Fighting Man se snaží reflektovat sociální napětí v tehdejší společnosti, ale v první řadě je to neskutečně nadupaná, ostrá rocková pecka.

V písních No Expectations, Dear Doctor a Factory Girl se výrazně otiskl vliv country, ale v podání Rolling Stones to samozřejmě neznamená nic nashvillsky třpytivého. Z jejich nečesaného pojetí žánru jsou spíš cítit prach, mozoly, whisky, tabák a fazole. A samozřejmě je tu blues, jednou temné a hlasité (Parachute Woman) podruhé akustické, dřevně mississippské (Prodigal Son od Roberta Wilkinse). Hymnický závěr Salt of the Earth s gospelovým sborem a společně pějícími Jaggerem i Richardsem ustavuje další ze stounovských trademarků. Všechno dohromady tvoří bezchybnou kolekci, dospěle sebevědomou i chuligánsky nevycválanou. Mickovy stále ohebnější hlasivky, Keithova kytara (přímo božský zvuk má ve Stray Cat Blues) i jejich společné autorství, Charlieho a Billova nesmiřitelná rytmika i slábnoucí vklad nešťastného Briana tady začaly psát novou definici rock'n'rollu.


Recenze již zveřejněna na xplaylist.cz

reagovat

tykeww @ 27.06.2014 09:46:15
Velice výstižná recenze na výborné album, děkuji ti za ni.

Mohyla @ 24.01.2015 14:40:06
Krásna recenzia na krásny album!

14.12.2013 tykeww | #

Po rozporuplně přijímaném (a podle většiny nepovedeném) psychedelickém úletu Their Satanic Majestic Request se Stones vrátili zpět na zem a v tu dobu stanuli na počátku nové éry, a sice éry ucelených alb s vysokou úrovní (ale ne že by Aftermath nebo Between The Buttons nestály za to). Prvním z takovýchto zářezů v kamenné diskografii byla deska The Beggar’s Banquet. Na první pohled zaujme obal v kávovém tónu a minimalistickým ozdobným písmem, který v Británii nahradil Warholovy veřejné toalety. Už od prvních zvuků je jasné, že jde o něco velkého. SYMPATHY FOR THE DEVIL je jedna z největších pecek historie rock’n’rollu. Je skvěle vygradovaná a Keithovo zkreslené sólo skvěle dokresluje drsný text. Ovšem bylo by krajně nespravedlivé označit „žebráka“ jako album tohoto hitu. Následující „stounovské country“ NO EXPECTATIONS je totiž nádherně zasněná a má jen velice těžko opakovatelnou atmosféru, stejně jako následující bluesovka DEAR DOCTOR. Akustické smýšlení alba spoustu fanoušků překvapuje, ale tohle je jedna z nejpřirozenějších a nejpříjemnějších poloh Stones. Další bluesovou skladbou je i PARACHUTE WOMAN, vynikající zejména údernými bicími Charlieho Wattse a foukací harmonikou. JIGSAW PUZZLE je tuze zajímavou a tak trochu pozapomenutou skladbou. Ten akordový postup a celková nálada mě ale omračují.

Druhou stranu otevírá další Stouní hitovka, tvrdší, ale z tónu alba nevybočující STREET FIGHTING MAN. Jonesova hra na sitár dodává skladbě cosi magického. Písní PRODIGAL SON se vracíme zpět k akustickému blues. Na této platformě byli Stones výjimeční. STRAY CAT BLUES je opět z rodu tvrdších stounovek. Rolling Stones dokázali hrát zatraceně tvrdě, pro mě jsou mnohem tvrdší než nějací zoufalí speedmetalisti. FACTORY GIRL je jedna z mých nejoblíbenějších částí alba. Je to country? Je to blues? Jsou to Stones. SALT OF THE EARTH je neuvěřitelně příjemný epilog jednoho z mých nejmilejších alb. V záhlaví svítí pět hvězdiček a já doufám nemusím říkat proč.

reagovat

zdenek2512 @ 14.12.2013 21:40:37
Michale zdravim,tohle album Let It Bleed, Sticky Fingers a Exile On Main Stret to jsou nejklasictejsi stoneovska alba. Moc hezky jsi to napsal , je videt, ze mas Stones rad :)

tykeww @ 14.12.2013 21:55:23
Díky Zdeňku, ano, Rolling Stones mám opravdu hodně rád :) Krom těch alb, co jsi vyjmenoval, mám dost rád i Aftermath z těch starších a z novějších Black and Blue, Tattoo You nebo Voodoo Lounge a Bridges To Babylon z devadesátých let, ovšem na BB, Let It Bleed a Sticky Fingers z nich objektivně nemá ani jedno.

08.04.2012 Petr Gratias | #

Třebaže jsem sledoval začátky Rolling Stones s jistým zaujetím (ta dravost byla fascinující), mohu říci, že komplexně se mi jejich řadová alba příliš nelíbila. Řekl bych, že to byla tzv. singlová kapela. Studiová alba mi připadala nedotažená a místy s menším množstvím invence, kterou kapela na koncertech doháněla maximálním výkonem na doraz.
Jinými slovy: na koncertě byli Rolling Stones vždycky silnější než ve studiu, ale pak se objevilo album Beggars Banquet a já pozměnil názor. Tohle album jsem jako první akceptoval od „nejstarších britských chuligánů“ se vším všudy a myslím, že také zahájilo další sérii zajímavých a umělecky vyrovnaných alb. Proto se domnívám, že nezaškodí, podívat se mu trochu zblízka na zoubek……

SYMPATHY FOR THE DEVIL – už od prvopočátku cítím, že se zde bude dít něco nezvyklého. Šamansky čarodějnický úvod koketuje se satanismem v obsahu textu a poměrně odvážně provokuje konzervativní britskou středostavovskou společnost. Kapela šlape a dusá ve správných proporcích – Nicky Hopkins na klavír a výborné basové party Billa Wymana jsou sledovány percussion a houkavými sbory nad výtečně frázujícím Mickem Jaggerem. V mezihře prošvihne hudební terén elektrická kytara Keithe Richardse. Je syrová, jakoby neučesaná, ale žádaná. První kytarista Brian Jones je stále v řadách kapely, ale jeho použitelnost pro nahrávání zvolna a neodvratně klesá do nenávratna, díky heroinu, alkoholu a astmatu, se kterým zápasí. Výtečně úderná skladba, jež patří do zlatého fondu hudební tvorby Rolling Stones. Nic neztrácí ze své erotické lechtivosti a její vibrace neustávají ani po čtyřiačtyřiceti letech… Dobře zvolený song na úvod!

NO EXPECTATIONS – baladická skladba s klouzavou steel-kytarou a údernou akustickou kytarou. Melancholická, hladivá, podmanivě konejšivá záležitost s nádechem blues ve výrazu. Jagger zpívá zaníceně a přesvědčivě. K podobnému modelu písně se Rolling Stones vracejí na pozdějším albu Sticky Fingers, kde se pracuje s podobnými náladami a jak vidno, stále to zabírá. Klavírní party v pozadí jsou součástí instrumentace, ale nijak nápadněji nevyčnívají, zato Wymanova baskytara má zaostřený důraz, třebaže nehraje nic neobvyklého, co bychom ještě neslyšeli jinde.

DEAR DOCTOR – další skladba je country-blues v tom nejlepším pojetí. Nikdo si tady na nic nehraje. Všichni naopak míří přímo na branku a správně se zde frázuje jak ve zpěvu tak v nástrojové instrumentaci. Hospodský charakter zve k řadě různých improvizací. Brian Jones hraje na foukací harmoniku a společně s Richardsem se dělí o kytarové party. I tahle skladba je předobrazem některý skladbám na Sticky Fingers. Stones se zde navíc mají čas ještě pitvořit ve své chlapské pospolitosti a dodat ještě více věrohodnosti v téhle valčíkové záležitosti….

PARACHUTE WOMAN – tako tohle je blues podle mého gusta. Údernost rytmiky a odstíněný sound syrové elektrické kytary v pozadí. Důležitá práce basů a Wattsových zemitých bicích. Jones kouzlí na elektrickou kytaru svými přiznávkami a já zase vidím zakouřenou krčmu, kde se povalují povadlé krásky a přiopilí drsňáci přemýšlejí, komu by dali pěstí. Foukací harmonika je výtečná a skvěle dokresluje celkovou atmosféru. Výtečná skladba po všech stránkách…..

JIG-SAW PUZZLE – hezky zvonící akustické kytary a botttleneck na elektrické kytaře. Wymanova baskytara velmi přesvědčivě doluje svoje basové tóny a klavírní party jenom jemně domodelovávají celkový sound. Prvoplánově sdělné a přehledné a proto podmanivé a strhující, i když zde nemáme co do činění s nějakými závratnými instrumentálními výkony kytaristů, které byly v dané době žádány. Řekl bych, že to v té době od Stones nikdo neočekával a kapela si zachovávala především svou nutnou dravost a neučesanost, hlavní poznávací znaky s čitelnou melodií a o to tu vlastně šlo nejvíc…..

STREET FIGHTING MAN – další výrazná úderná skladba dravější rockové podoby. Úderný riff dělá divy a Rolling Stones dokázali s tímto materiálem pracovat podle svých představ, kde vedle úderných kytar nechybějí četné percussion, klavír, ale i tympány a mírný odér orientu, který demonstruje psychedelickou scénu dané doby. Skladba má ovšem ve svém textovém sdělení společenský podtón pouličních bojovníků proti sociální nerovnosti odkazující na stávky a revolty studentské, ale i pouliční mládeže r. 1968, silné zejména v Paříži…..

PRODIGAL SON – výtečná ukázka akustického blues. Rolling Stones se tak těsně přibližují lidovému černošskému blues z mississippské delty. Ohýbání akordů a tónových variacích se děje s neuvěřitelnou lehkostí a samozřejmostí. Interpretační model je výtečně odposlouchaný od černošských bluesmanů. Rozehrávání základního motivu má svou vnitřní sílu a přesvědčivost a zalézá mi pod kůži a už tam zůstává. Parádní příklad jednoduché a přitom úderné písně….

STRAY CAT BLUES – další skladba nás vrací k údernému jadrnému bigbítu, ve kterém byli Rolling Stones vždycky nejosobitější. Nad hutnou zemitostí kvílí dlouhé tóny Jonesovy elektrické kytary a rovněž i bubenické přechody Wattse jsou velmi čitelným poznávacím znakem. Sociální podtón ulice bez poetických příkras nám nabízí sociální variantu rocku šedesátých let, do kterého vstupují psychedelické prvky prostřednictvím aplikovaných percussion a přeznívajících tónů, které zvolna gradují v jakémsi chaotické směsí tónů a neopracované drsnosti, dotahované dlouhými kytarovými tóny……

FACTORY GIRL – akustické skladby tvoří významnou část tohoto stoneovského opusu. Zvonivé španělské kytary mají svou barvitost, ale nepostrádají údernost a teď dokonce do tématu vstoupí i housle Rika Gresche (pozdější baskytarista Blind Faith a Family). Žádnou závratnou harmonickou strukturu zde nehledejte, opět se vychází ze základního motivu, na kterém se staví emocionální projev za doprovodu čitelné instrumentace a Stones zde oslovují svým pozorovatelsky šťouravým pohledem dělnici z fabriky a milostnou poezie vytěsňují spíš negativistickými postřehy a country-blues jako hudební forma se k dané tématice hodí víc než co jiného…..

SALT OF THE EARTH – další kytarové téma doprovázené klavírními nástupy a sborovým zpěvem, které přivádí nástup gospelu a soulového prožitku a opět základní akordické výměny, žádná sofistikovaná témata nebo instrumentální zapeklitosti. Tohle se prostě od Rolling Stones neočekává a tak vnímáme použití tympánů a stále gradujícího klavíru, který udržuje společně s údernými kytarami napětí a svižnost až do samého ukončení písně….

Obal amerického vydání Beggars Banquet se lišil od britského (jak bylo jejich „dobrým“ zvykem) a já musím ještě připodotknout, že mě fascinoval i vnitřní motiv kolektivní zámecké žranice, kde se Stones jako rozmařilá upadající šlechta válí kolem stolu plných lahůdek. Nic nemohlo věrněji demonstrovat obsah a smysl celého alba! Americké vydání neváhalo provokovat už motivem záchodu popsaným různými vzkazy. Na svou dobu opravdu hodně odvážný design, který v Británii neprošel, ale v USA, kde měli Stones vždycky silné zázemí u svého publika ano. Album rád poslouchám a beru ho takové jaké je, když se mi bude stýskat po instrumentálních pasážích kytar, varhan a dechové sekce, sáhnu po jiné kapele. Tady je všechno jak má být. Pět hvězdiček albu nabídnu s mírně odřenýma ušima....





reagovat

gunslinger @ 09.04.2012 05:10:28
prvé album ktoré som od Rolling Stones počul. priznám sa že ich veľmi nepočúvam až na 4 po sebe idúce albumy začína to týmto a končí Main St. Rolling Stones som ignoroval až kým som nepočul celú skladbu SYMPATHY FOR THE DEVIL a to vynikajúce surové sólo na konci, a že Johnny Winter s tohoto albumu prevzal pár skladieb to vo mne zlomilo nechuť a pustil som si to.. musím sa priznať že tie akustické skladby ma príjemne prekvapili to som som od stounov nečakal..(vtedy som poznal iba Satisfaction)

PaloM @ 09.04.2012 08:56:41
gunslinger, po dlhej dobe už len malilinká oprava:
my máme ten album, Česi majú to album. Nie si sám, čo si to pletie. Tak prepáč.

gunslinger @ 09.04.2012 11:20:11
nehnevaj sa ale to si asi nikdy nezapamätám

Petr Gratias @ 09.04.2012 14:08:41
Zdravím, Gunslingere....
já už jsem to napsal asi někde jinde, takže se budu opakovat. Za sebe to slyší takhle:
BEGGARS BANQUET (1968), LET IT BLEED (1968), GET YER YA, YA´S OUT! (1970), STICKY FINGERS (1971)a EXILE ON MAIN STREET (1972) považuji za skvělá, vyvážená a invenčně a energeticky nabitá alba, která rád poslouchám a když zatoužím po Rolling Stones, tak hledám v těchto vodách.
Netvrdím, že už se na albech dalších neobjevilo nic podnětného, ale jako celek mě už nezaujala. Jako kdyby tam byl jeden hit (nebo jeden silný nosný nápad) a ostatní věci byly rozmělněny nemastným nasládlým obsahem.
Např. THEIR SATANIC MAJESTIC REQUEST (1967) považuji za stoneovský pokus natočit Umění jako jejich derivát Sgt. Pepper´s Lonely Hearts Club Band od Beatles. Totálně se to nepodařilo a přesvědčilo o tom, že Rolling Stones budou nejsilnější v rock and rollu a rhythm and blues lehčího typu a toho by se měli držet. Na přelomu semdesátých a osmdesátých let vstřebali reggae a asi v tom byli docela úspěšní, ale já k reggae nemám žádný vztah a tak nejse ten pravý na nějaké postoje a úvahy na dané téma... Spíš mě vadilo, že stále citelněji upadali do námluv s popem a povrchními trendy, přestože na koncertech si zachovávali svou rockandrollovou šťávu dál......
Tož asi tolik......
Zdravím!
Já patřím mezi posluchače, kteří hodnotí instrumentáolní výkony, aranžérské nápady, nebo netypické postupy v kompozičních principech... a nutno podotknout, že právě tohle mi u Rolling Stones chybí a chybět bude dál. Ze starší tvorby se mi líbí právě ta singlová hitovost, údernost, přímočarost a bezprostřednost.
Také musím konstatovat, že Rolling Stones kvalitu svých alb dotahovali různými studiovými hráči, kteří osvěžovali sound alb, téměř nikdy si nevystačili sami.... a to je staví do nelichotivého světla.
Nicméně v rámci svého respektu a úcty k tradicím přesto prohlašuji, že Rolling Stones jsou nejlepší rockandrollová kapela na světě!

adam @ 09.04.2012 14:51:49
Rolling Stones je hlavne sex. A sex patri k zivotu. Koncert na Letnej, Satisfaction, dážď, ohne. Energia. Jediná skupina kde vek nehra rolu.

OHNOTHIMAGEN @ 09.04.2012 15:50:45
Petře, upřesním:
"Dear Doctor" - Brian zde hraje pouze na foukací harmoniku, nikoli na kytaru
"Stray Cat Blues" - Brian Jones sem přispěl pouze dvěma rejstříky na mellotronu (smyčce, flétny), na kytaru rozhodně ne
"Factory Girl" - Rick Grech na violu

Jinak jestli se nepletu, tak "Beggars Banquet" vyšel jako bílé album všude, tedy i v USA - původně zamýšlený počmáraný hajzlík se na přebalu objevil až v reedici v 80. letech a pak už pořád.

Petr Gratias @ 09.04.2012 16:32:54
Zdravím OHNOTHIMAGENE...
díky za upřesnění...
No je tady asi problém, určití fanoušcí Stones berou Briana Jonese jako sólového kytaristu kapely před příchodem Micka Taylora. Já si to osobně doslova nemyslím, Keith Richards hrál asi "víc" než jen běžné begleity, ale otázka stojí, odkdy dokdy byl vlastně Jones tím "sólovým" kytaristou a odkdy už byl jenom v rámci kapely jejím členem? Měl v téhle partě od začátku významné postavení a nebylo tak jednoduché ho z kapely vyhodit, jako to udělal Waters s Wrichtem v Pink Floyd po The Wall (a Gilmour a Mason - a zejména Mason, tomu nedokázali zabránit).
Četl jsem story od Rolling Stones a Brian Jonmes nebyl jenom kytaristou do počtu. Dokázal hrát na více nástrojů než ostatní a dotvářel nezastupitelným způsobem sound kapely, i když to nebyl žádný Beck, Clapton, Page, Lee, Townshend nebo Hendrix.
Tvůj názor by mě zajímal... díky za Tvoje postřehy.
Bylo kolem mně pár specialistů na Rolling Stones, ale za ta léta se mě z nich nepodařilo "vypáčitů nějakou osvětlující odpověď....
Zdravím!

OHNOTHIMAGEN @ 09.04.2012 18:34:45
PG:
Když Oldham, Jagger a Richard odstavili Jonese na vedlejší kolej, začali mu být Stouni úplně u... a tudíž na ně silně kašlal. Kytara mu byla fuk, věnoval se spíš exotickým nástrojům, jejichž zvuk kapela nechápala, ale v momentě, kdy bylo potřeba, tak na ten dotyčný instrument, který Jones měl zrovna v prackách, ukázali prstem, že to je přesně to, co zvuk písničky doplní.
Čili resumé: Jones byl pro ostatní Stones neskutečnou osinou v řiti, ale rozhodně obohatil jejich celkový sound.
:-D

Petr Gratias @ 09.04.2012 19:52:31
Drsné, bezcharakterní a nemilosrdné praktiky v bigbítovém zákulisí.....
Co k tomu říct?
Na druhé straně jsem viděl Jonese na nějakých dokumentárních záběrech z dané doby roku 1968. Oteklý obličej, nepřítomný výraz a když ještě pil, asi to muselo vytvářet nepopsatelnou atmosféru uvnitř kapely.....
O Richardsovi jsem si nikdy nemyslel nic co by ho v mých očích nejak povznášelo a když jsem četl, jak dokázal usadit, shazovat, ironizovat a zlehčovat jeho kytarovou práci.... oprávněně jsem k němu zaujal negativní postoj. Taylor, který měl bohatou praxi u krále bílého britského blues Johna Mayalla najednou Richards dokázal shodit do duterénu....
Ale pardon, dostali jsme se daleko od Briana Jonese.
Moc díky za zajímavé vysvětlení.
Zdravím!

adam @ 09.04.2012 19:54:17
suhlas, ale bez jonesa aj bez taylora slapu stouni dalej. bez keitha by to asi neslo

22.08.2009 | #

Smazano na prani autora
reagovat

PaloM @ 22.08.2009 13:49:23
Apache, výborne ! Jedna z najkrajších recenzií. Prekvapila ma kvalita poézie - textu Sympathy for the devil.

@ 22.08.2009 14:01:15
Palo: Díky, ale za texty musíme děkovat Mickovi. :-) Jj, Sympathy for the Devil má perfektní slova, vždycky jsem si to chtěl přeložit, je to kvalita. Já mám teď týden slaměného vdovce, tak jsem se dopoledne za poslechu příslušné muziky pustil do překládaní některých jejich textů a snad jsem to utrefil, i s tou náladou.
Jinak jsem teď dodal ještě pár svých slov k Žebrácké hostině jako celku a nejspíš jsem tím poněkud pokazil původní dojem...
No, co už, nechám to tak. :-)

@ 22.08.2009 14:14:03
Aha, tak nenechám. :-) Trochu se mi to zašmodrchalo s hvězdičkami. Takže udělám řešení - ponechám tuhle "recenzi" na texty a z dodatku udělám nový komentář na celkový dojem. Snad tímhle nestandardním krokem moc lidí nenamíchnu. :-)

PaloM @ 22.08.2009 15:43:52
Nevidím v tom žiadny problém mať 2x "recenzie" k tomu istému, pokiaľ sú v zhode :-) Nesúhlasím, že za texty treba ďakovať len Mickovi, pretože urobiť dobrý preklad je veľké umenie. Skúšal som kedysi Queen, P.Floyd, D.Purple -školácke pokusy a taký bol aj výsledok.

21.07.2009 hejkal | #

Tak sa predsa len odvážim napísať niečo ku skupine, ktorú nijako zvlášť nemusím. Že mi vadia predovšetkým gitaristi (a nepredovšetkým hra Charlieho Wattsa, ale to je môj problém) a žalostné nevyužitie potenciálu niektorých skladieb (námatkovo Gimme shelter, to je pecka, ale keď ju hrá niekto iný), je jasné. Pokiaľ som už všetkých presvedčil o tom, že som nechutne zaujatý, tak super, pristúpim k predmetu doličnému. Na rade je Beggar’s banquet.

Na úvod tu šamani diabolsky zaklínajú Sympathy for the devil. Má to rytmus, pohodovú atmošku, samohlásku ú ako vokál, to sa jednoducho nedá nazvať inak ako klasika. Až nula protagonistov (slovom nikto) je schopných túto skladbu zahrať ako Stouni, o tom som presvedčený. Pohodová akustická nálada No expectations s kĺzavou gitarou neurazí, navyše, slúži ako predohra k rovnako akustickej Dear doctor. A tá je, už tradične, predohrou k vrcholnému číslu made in akustika, ráznej Parachute woman. Elektrifikácia dorazila na banket v klasickej Stounovke Jigsaw puzzle. Svižná poloha inak vcelku plazivého albumu sa vtelila do Street fighting man. Nič proti, nasledujúca Prodigal son je však, hoci akustická, podstatne presvedčivejšia. Moja jednotka celého albumu. Surová Stray cat blues konečne správne odsýpa, vrátane dynamického pádu uprostred záverečného vyhrávania. Factory girl ozvláštnia husličky a je tu záver, presvedčivá akustická sladina Salt of the Earth s naliehavým vokálnym mnohozvukom. Výborná bodka za celým banketom.

Album pôsobí pokojne a troška nefalšovanej surovosti by mu určite neuškodila. Vo výsledku je to ale veľmi príjemný a dobrý album, rád si ho občas vypočujem. Dám slušné tri hviezdy.

reagovat

04.07.2009 Zdeněk | #

Hned první skladba tohoto alba - Sympathy For The Devil- napovídá,že tohle bude po čertech dobrá deska.
A taky že ano! No Expectations - blues s výnikajícím Brianem Jonesem u slide kytary naznačuje
směr,kudy že se bude vetšina skladeb ubírat.
Dear Doctor je sice trošku parodii na country ale hned v následující Parachute Woman Stones potvrzují
nastolený bluesový charakter alba.Je zbytečné vyjmenovávat všechny skladby této desky avšak Street Fighting Man a Factory Girl jsou vedle Sympatie k dáblovi kmenovými součástmi koncertního repertoáru Stounů dodnes.Za zmínku však určitě stojí Salt Of The Earth s gospelovým sborem v pozadí.Nádherné spojení drsných hochů se souborem provozujícím duchovní hudbu končí jednu z nejlepších desek v historii Rolling Stones. Jo v roce 68 se děly věci.....
Jednoznačně plný počet hvězd.
reagovat

prog fan @ 05.07.2009 13:14:06
Co tu dělá Rolling Stones? tohle je snad o prog rocku/metalu.

Zdeněk @ 05.07.2009 15:10:09
Myslím,že je to tady hlavně o dobré muzice

stanley @ 05.07.2009 15:10:52
možná proto, že se jedná o jedno z nejpov edenějších progresivně rockových alb 60.let

merhaut @ 05.07.2009 17:13:43
3 roky po prolomení dřívější nesmyslné progbariéry tuná se někdo diví zařazení zásadních Rolling Stones?

PaloM @ 05.07.2009 18:26:51
Ďakujem za Rolling Stones na Progboarde. Konečne ma niekto inšpiroval podrobnejšie sa na nich pozrieť. Na rozdiel od Beatles, kde poznám radové platne pieseň po piesni, "Stouni" boli vždy pre mňa max. "Best of" (60.-te a polovica 70. rokov) a pár koncertných DVD.

Mohyla @ 04.06.2011 16:13:01
Zdeněk:
Pri počúvaní sa mi objavila hromada nostalgických spomienok, podľa mňa patrí album k najlepším od stounov, pripájam sa k Tvojmu hodnoteniu. Je tam jedna vynikajúca skladba za druhou.

Zdeněk @ 25.06.2011 09:40:08
ad Mohyla/ souhlasím, já jsem šel při poslechu
stoneovských alb jaksi pozpátku, takže mi chvíli trvalo objevit tohle album, ikdyž Sympatii k ďáblovi jsem znal již z pražských koncertů Stones, což byl vždy jeden z jejich vrcholů