Rolling Stones, The / Beggars Banquet (1968)

Za těch pět měsíců, které uběhly od skončení nahrávání psychedelického propadáku Their Satanic Majesties Request, se v táboře Rolling Stones muselo něco zásadního stát. Turné v tom nebylo - od léta 1967 Stones v podstatě nekoncertovali (a v USA jako kapela nebyli ještě o rok déle). Možná si ale pánové Jagger a Richards všimli, že místo rhythm and blues, od kterého se koncem roku 1965 stylově odklonili, přes "velkou louži" mezitím připutoval nový bluesový přístup, se kterým bodovaly kapely jako Cream, Bluesbreakers, Ten Years After či Savoy Brown. 

Až překvapivě může v daném kontextu působit, jak moc je následující deska Beggars Banquet akustická - "elektriku" vzal Keith Richards do ruky jen v pěti skladbách. Díky opětovnému příklonu k blues by možná jeden čekal výraznější zapojení Briana Jonese, na toho už ale v té době podle vzpomínek členů kapely absolutně nebyl spoleh, a tak opět přispěl (když už se tedy objevil ve studiu) jen tím, na co měl zrovna náladu. Ještě daleko více mě překvapilo, že v polovině skladeb chybí baskytarista Bill Wyman. Částečně za to může fakt, že do části skladeb (obvykle šlo o nářezové kousky, ve kterých basa vynikla díky efektovému zkreslení) si ji nahrál sám Richards, roli hrálo ale také to, že v některých odlehčených aranžích na ni jednoduše nezbyl prostor.

Úvodní pecka Sympathy for the Devil má přesně ten odpichový nádech, který (při zachování části psychedelických ingrediencí) chyběl předcházející studiovce. Co do hymničnosti si s ní nijak nezadá závěrečný kus Salt of the Earth, ve kterém parádní finále vykouzlil přizvaný gospelový sbor a rozpařené rock´n´rollové outro zanechal pianista Nicky Hopkins. Aranžérsky barevné nářezy najdeme i v hlubinách alba - hodně mě baví třeba našlápnutý kus Jigsaw Puzzle nebo zvukový mladší bratříček hitového Jumpin´ Jacka Flashe Street Fighting Man. Deska Beggars Banquet má i svoji druhou zvukovou stránku, na které se to co do aranží a do výrazu jen hemží rozevlátým blues, příležitostně okořeněným dalšími ingrediencemi (například country či bluegrassem). Třeba takovou No Expectation s parádními slidekytarovými party Briana Jonese baštím i s navijákem, to stejné platí pro akordové riff´n´blues Stray Cat Blues, které podle mě předznamenává hodně z pojetí alb Let It Bleed a Sticky Fingers. No a z kratičké zpívánky Factory Girl na mě dýchá parádní stoneovské pojetí americany s mandolínou a housličkami.

Po textové stránce bych Beggars Banquet nazval "písněmi každodennosti", které nejlépe vystihuje přípitek "soli země" - tedy dělnické třídě - ze závěrečné skladby Salt of the Earth. Několik úkroků stranou se tu samozřejmě najde (zejména kontroverzně představený satanáš v Sympathy for the Devil, kde ale podle mě daleko víc jde o tematizaci zla, které v sobě má každý z nás, a které může kdykoli probublat na povrch), ale jak v kusech tematizujících flákače a tuláky (No Expectations, částečně i Jigsaw Puzzle), tak v textech zabývajících se něžným pohlavím (Parachute Woman, Stray Cat Blues nebo Factory Girl) jde o postavy z lidu. Zejména ve druhém případě nejsou zobrazené dámy žádnými pasivními křehotinkami, spíš zemitými charaktery, které svůj život žijí se vším všudy. Barvu dodává i skvěle vylíčený příběh o mladíkovi, jehož obavu ze sňatku na poslední chvíli rozřešila jeho (ne)milovaná snoubenka útěkem kamsi na jih. Bluesové klišé tak dostalo v Dear Doctor s konturami suchého britského humoru úplně novou šťávu.

To, s čím Stones přišli na desce Beggars Banquet, bych asi nenazval "návratem ke kořenům". Spíš bych řekl, že blues, které má v sobě zejména Richards snad už od narození, se na Britských ostrovech zkrátka jen zase ocitlo v kurzu a kapela si tuhle příležitost nenechala proklouznout mezi prsty. Povedlo se jí nahrát autentické album, které mám ze šedesátkové tvorby skupiny mezi nejoblíbenějšími nahrávkami. 

» ostatní recenze alba Rolling Stones, The - Beggars Banquet
» popis a diskografie skupiny Rolling Stones, The