Profil uživatele Judith


Recenze:

Mr. Bungle - California cover

Mr. Bungle / California

Judith | 4 stars | 2024-04-16 | #

Představte si, že dostanete elegantní a současně opravdu silné auto, úplné dělo. Řekněme Maserati. Určitě budete chtít vyzkoušet, co všechno umí a kolik koní v něm doopravdy je. Projet spoustu míst. A taky ho jaksepatří ukázat. Mike Patton dostal mimořádný hlas a jedinečné hudební cítění. Zachází s tím nějak podobně. Všechno poznat, všechno vyzkoušet. Brzda - plyn. Každou chvíli jiná krajina za oknem.

Asi to není špatný přístup: dokázal se díky němu ventilovat tak účinně a prožít toho tolik, že nikdy (pokud vím) nepodlehnul žádným umělým lákadlům, netrpí depresemi, nedělá skandály a nepocítil potřebu prostřelit si hlavu, což bývají nežádoucí vedlejší účinky mimořádného talentu. Dnes šestapadesátiletý všestranný muzikant zraje jako víno. Mr. Bungle jsou jeho burčák. Nezbytná a zdravá fáze, ale dá se to pít bez újmy na zažívacím ústrojí?

Album California mě opravdu baví. Můj mozek bystře vyhodnotil, že nemá vůbec cenu snažit se rozplést jednotlivé hudební vlivy nebo nástrojové postupy, takže se na to vykašlal a jen se kochá neustálými proměnami, které kupodivu působí docela hladce, i když se v mixéru ocitne ledacos. Nejvíc ze všeho mi hudba zní jako zábavní orchestr, šílený big band, který někdo zapojil do elektriky a pomaloval všemi barvami.

Swingová prudká houpavost. Jazzové organické zvraty a nepředvídatelné kombinace. Rocková průraznost. Křiklavá etnická pestrost - klezmer, balkán, přírodní národy, dynamická meditace, všechno tu je. Plážová pohoda a muzikálová výpravnost (Sweet Charity je název muzikálu, v němž exceloval například Sammy Davis Jr. - neznám ho tak dobře, abych stejnojmenný kus do díla přesně zařadila, shodný název ale asi nebude náhoda). A milion dalších věcí.

Čím to drží pohromadě? Mike Patton dostal taky charisma jak prase. Má obří, takřka nukleární energii. Umí ji kočírovat, protáhnout se klíčovou dírkou, setřást pronásledující hordu policajtů jako v němé grotesce, líně se rozprostřít po vyhřátém písku, bleskově se zase vztyčit, frackovitě zafunkovat, střihnout árii, zařvat z plných plic... a ještě u toho vypadá neodolatelně. Přiznávám, mám pro něj slabost - mohl by klidně předčítat burzovní indexy a stejně TO tam bude. 

Přesto na mě California působí spíš zvenčí, jako pestrá podívaná. Baví mě, nedává mi ale ten typ prožitku, který mám spojený s plným zásahem. Je to "jen" brutálně zábavná komiksová renesanční freska, degustační hostina o třistatřiatřiceti chodech, zběsilá jízda hudební krajinou. Bylo mi potěšením. A teď mě omluvte, musím si nutně odskočit...

» ostatní recenze alba Mr. Bungle - California
» popis a diskografie skupiny Mr. Bungle


Dream Theater - Awake cover

Dream Theater / Awake

Judith | 5 stars | 2024-03-31 | #

Poslední recenze alba je přes sedm let stará, takže nezaškodí Awake povytáhnout na světlo. Více než detailní popis desky mě přitom zajímá otázka, v čem přesně je album jiné než předcházející Images and Words. U toho recenze vesměs konstatují základní stavební prvky stylu Dream Theater: nápaditost, propracovanost, instrumentální zručnost. Awake je pak vnímáno jako temnější (pro někoho až bezútěšné nebo depresivní), tvrdší, mnohotvárnější. Počtem hodnocení i pocity těch, pro něž je právě ono špičkou tvorby amerických metalových akademiků, také jako stojící neprávem poněkud ve stínu svého oslnivého předchůdce. 

Srovnání světla a stínu se nabízí už při pohledu na obal obou alb. Images and Words je mladistvě dychtivé, okouzlené obrazy, které pouští do světa v bohatých peřejích kytar a kláves, energicky klouzajících po kamenitém rytmickém podloží. Panuje zde atmosféra vzletu a rozmachu. Vize a sny jsou tu něčím, co člověk tvoří, co touží uskutečnit. Naslouchá při tom i světu kolem sebe, tepajícímu velkoměstu, druhému srdci. Tok představ je místy překotný, energie dravá, ale vším prosvítá odhodlání životu čelit, imaginární zjevení jsou vítaná jako inspirativní.

Awake je mnohem víc reflektivní. Probuzení avizované názvem může odkazovat k prohlédnutí, tedy v podstatě rezervovanějšímu postoji ke všemu, co na člověka z různých stran útočí, ale také ke stavu nočního bdění, zaobírání se vlastními myšlenkami. Reflexe zde má ještě jeden význam, a to je odraz. Světlo dopadá zprostředkovaně, obrazy se tříští v nečekaných lomech. Obklopují člověka, dotírají na něj z různých stran, tu agresivně v drsných vypalovačkách, tu mozaikovitě ve vzdušnějších kompozicích. Sny jsou najednou rozbité a vize dotírají zvenčí, klamné a chvílemi až děsivé. Člověk je vydaný napospas vlastnímu nitru, což provází nejistota a pocity odcizení.

Pořád ještě je tu i dost barev a gejzír tvůrčí invence tryská vydatně, Awake ale skutečně je bytostně jiné než předcházející deska. Je dospělejší, ostražitější, rozhárané poznáním. Zároveň stále ještě otevřeně vyjevující vlastní emoce a hnutí, bez balení do příběhů fiktivních postav. Jako celek jsem ho nikdy nenaposlouchala tak důkladně jako Images and Words, vlastně k němu teprve teď dorůstám a nacházím cestu. Kromě trojdílné A Mind Beside Itself tu pro mě nejjasněji září křišťál o bezpočtu plošek Lifting Shadows Off a Dream a prorocky posmutnělá Space-Dye Vest. Bez pevného sevření tvrdě kutého kovu by ale tyto relativně jemnější kusy tolik nevyzněly. Proto album hodnotím maximálně.

» ostatní recenze alba Dream Theater - Awake
» popis a diskografie skupiny Dream Theater


10cc - The Original Soundtrack cover

10cc / The Original Soundtrack

Judith | 3 stars | 2024-03-20 | #

Zvláštní deska, ke které jsem se dostala náhodou. Skupinu jsem znala jen podle pár písniček (ta nejznámější je právě tady) a bez velkého přemýšlení jsem si je řadila někam do první půlky devadesátek. Vročení alba mě skutečně překvapilo a první poslech zmátl. Připadalo mi nepřehledné, přecpané.

Vnímala jsem stylizaci a nadsázku. Stylizaci do doby kabaretních výstupů, světel velkoměsta, zlaté éry stříbrného plátna - tento dojem posiluje černobíle laděný retro obal. Nadsázku v tom, že jde o soundtrack k neexistujícímu filmu, hru s významy. Rozpor mezi způsobem podání a sdělením je přítomný i v hitové I'm Not In Love, pod cituplným plynutím "hezké písničky" je ukrytý dosti podivný příběh se skvrnou na zdi. Celkově jsem měla dojem parodie na něco, co neznám, takže jen koukám a nechápu.


Po nějakém čase jsem do alba pronikla a začala si poslech užívat, hlouběji mě ale do drápků nechytlo. A vlastně pořád jsem zmatená jak Goro před Tokiem. Přemýšlím, odkud tohle do roku 1975 spadlo, vůbec mi tam nepasují. Z celkového toku mi nakonec kromě úvodní delší skladby (upřímně, nebýt po ní výrazný záchytný bod, nespoléhala bych na sebe, že poznám, kde končí) utkvěla hluboká moudrost o tom, že život je minestrone.

Obě skladby sázejí na silnou koncentraci výrazných ingrediencí a prožitků, zachycují člověka zasaženého přílivem podnětů. Jedna noc v Paříži je jako rok někde jinde, v jednom kotlíku polévky máme Pepka, Mickeyho, Tádž Mahal i Babylon. Když procházím jednotlivé skladby, vybavuje se mi ještě závěrečná The Film Of My Love s vemlouvavostí pouličního hudebníka v přímořském městečku. Kolem a kolem ale v tomhle moři pořád dost tonu.


10cc vtáhli na nevelkou plochu obří množství podnětů, nápadů, stylů. Znějí nadčasově, překračují pocitově dobu svého vzniku, současně různými reminiscencemi sahají až někam do třicátých let. Hudebně se blíží artrockovým postupům, pro ingredience ale sahají spíš do popkultury. Ráda jsem album poznala, k dalšímu objevování tvorby 10cc mě ale nenalákalo.

» ostatní recenze alba 10cc - The Original Soundtrack
» popis a diskografie skupiny 10cc


Tangent - The Slow Rust of Forgotten Machinery cover

Tangent / The Slow Rust of Forgotten Machinery

Judith | 5 stars | 2024-03-17 | #

Poezie skládky plné odložených, polorozpadlých vynálezů. The Tangent rezignovali na snahu vtisknout osmdesátiminutovému hudebnímu koláči jednotící tvář. Hopkají z nápadu na nápad a světe div se, album se díky tomu dá velice dobře vnímat, i když celý obraz drží pohromadě vlastně jen rám, aby se nepřelil do pokoje, a potom taky společensky angažovaná témata skladeb. Hudebně se tady doplňuje rozevláté, lehounké cvrlikání klávesových vyhrávek, zpěv s hutností a texturou přírodního dřeva ("neotesaný" je zde kompliment!), důmyslné klouby jazzových rytmických postupů a plné tělo progrockové melodiky. 

Jádrem desky je pro mě The Sad Story of Lead and Astatine, podobenství dvou chemických prvků. Moje chabé znalosti chemie mi brání určit, jestli jsou olovo a astatin vzájemně neslučitelné, nebo spolu mají nějaký jiný problém, každopádně jsou užity jen v názvu, písnička je o dvou přátelích, kteří se rozhádali kvůli blíže neurčené aktuální otázce - znáte ty debaty, které mezi lidmi hloubí příkopy. Skladba je teskná, naráží na nemožnost skutečně porozumět perspektivě druhého člověka, prosvítají jí i vzpomínky na staré časy a společné zážitky.

Napadá mě, že podobná zkušenost, kterou v posledních letech udělal snad každý, vedla The Tangent k tomu, že různé hudební motivy nechávají vedle sebe spíš jen volně existovat, pozorují a zobrazují rozdrolenou tvář dnešního světa, aniž by se rozpory pokoušeli nějak "řešit". Překonávají je plynulostí a krásou hudebního toku, který je nesmírně proměnlivý, plný různých nálad a působivé atmosféry. V pozvolnějším duchu se nese ještě úvodní Two Rope Swings, příběh dvou houpaček na opačných koncích světa. Každá z nich má své dítě, které sní o dálce. Do africké krajiny ovšem brzy ironicky vpadnou moderní vynálezy... a pak zase zmizí, nechávají za sebou trosky a zárodky nepokojů.

Vedle toho jsou tu i skladby nadupané textem a tempem: "skoro titulní" Slow Rust klipovitě střídá scény a uvažuje nad střípky příběhů, jejichž porci člověk bezmyšlenkovitě spořádá během pár minut, když otevře noviny nebo internet. A Few Steps Down The Wrong Road se prostřednictvím historické paralely vypořádává s populismem, střídají se tu recitativní pasáže a plným hlasem zpívané davové unisono. Tak hluboko v sobě máme touhu po jednotě, že nás nutí ukazovat prstem na domnělé černé ovce, hledat viníky v touze po návratu ztraceného ráje.

Instrumentální druhou skladbu a kratší závěrečný kus vnímám i po opakovaných posleších jako vycpávky, které mi v uchu příliš neutkvěly. Necítím ale pokušení je přeskakovat, nějak k celku patří. Hluchá, prázdná místa a období, nelogická hnutí mysli, příjemnost postrádající podněty. Jo, tohle je taky život. The Tangent posluchačům nabízejí vyzrálý, zábavný a inspirativní kusanec muziky, který se mi obtisknul do duše s nečekanou jasností. Dokonce mi ani nevadí, že jim tam chvílemi zpívá baba. Lepší důkaz mimořádné kvality v mém osobním arzenálu měřících přístrojů sotva najdu, takže: plný počet.

» ostatní recenze alba Tangent - The Slow Rust of Forgotten Machinery
» popis a diskografie skupiny Tangent


Sparks - Lil' Beethoven cover

Sparks / Lil' Beethoven

Judith | 3 stars | 2024-02-26 | #

Hudba Sparks je v nejlepším slova smyslu povrchní - vše je tu obráceno k prezentaci, směrem k posluchači. Nesnaží se ani přinést Hluboké Sdělení, ani dělat Velké Umění. Chtějí (se) bavit. Tváří se u toho seriózně, jelikož tak vyzní každý vtip nejlépe, ale nikoli odtažitě. Devizou alba je přesnost provedení, osobně dávám z tohto důvodu studiové verzi přednost před živou. I na ní funguje magická čtvrtá stěna, uzavřené mikroklima sněhového těžítka, které předkládá precizně soustružené obrazy.

Ty se chovají jako choreografie: neúnavný sled přesných pohybů, jejichž účinek je ve vrstvení a opakování. Hlas je tady rovnocenným nástrojem, součástí bohaté a plné orchestrace. Dalším podstatným rysem předložené hudby je trvání - i z krátké ukázky sice člověk získá představu, oč ve skladbě půjde, fráze hudební i textové se v drobných proměnách mnohonásobně vracejí, ale vystavit se působení zvukových tvarů je nenahraditelnou součástí zážitku.

Další devizou je energie, kterou Sparks do provedení dávají. Jsou tak akorát tonizovaní, ani ospale vleklí, ani silově přepjatí. Místy díky tomu album působí jako regulérní nářez, přestože je z velké části založeno na syntezátorech imitujících klavír a smyčce. Inspirace klasickou hudbou dala patrně albu i název, s drobným shozením slůvkem Little ve staženém, hovorovém tvaru. Jak jsem řekla, není to velké umění, jen malé - kumšt ale každopádně ano.

A sdělení nakonec také zcela nechybí, v humorné nadsázce předkládají úsečné texty sérii bizarních mikropříběhů. Asi nejméně přetlumočením utrpí ten o trnité cestě za slávou: "Jak se dostanu do Carnegie Hall?" "Musíš cvičit..." Lakonické "Bravo!" už jen dodává pointu. Líbí se mi i vyznání sebelásky I Married Myself (jsem dohromady velmi šťastný, tentokrát to už určitě vydrží!) nebo úpěnlivý pokus vyznat se v protichůdných sděleních telefonního automatu, který vysílá smíšené signály zájmu.

Smyslem této hudby je zábava. Dá se sledovat zvenčí po způsobu estrády, ale umí posluchače i vtáhnout dovnitř a doslova mu zamotat hlavu tím, jak "je to pořád dokola". Opakovanou jízdu jsem si užila s chutí. Ve své kategorii jsou Sparks špička, z pohledu všehomíra velmi silná a bohatě zasloužená trojka.

» ostatní recenze alba Sparks - Lil' Beethoven
» popis a diskografie skupiny Sparks


Gabriel, Peter - i/o cover

Gabriel, Peter / i/o

Judith | 3 stars | 2024-02-02 | #

Vytříbené a vkusné album. Diplomatičtější vyjádření okřídleného neurazí, nenadchne. Stále jsem na vážkách, zda má tato dvojitá porce hudby, která přišla po více než dvou dekádách od předešlého řadového opusu už vlastně nečekaně, hlubší potenciál, nebo jde zkrátka o vyzrálou, propracovanou kolekci písniček pro rádia. K druhému názoru se kloním zvláště při poslechu bright side mixu. Zřetelné, i když ne právě zapamatovatelné melodie, čitelná rytmika, klenutý vokál jen lehce zatěžkaný věkem. Hudba je k posluchači vstřícná a přiměřeně usedlá, kvalitní poprock.

Dark side mix je jiný. Tedy, ne že by odlišnosti příliš vyvstávaly do popředí - během roku, kdy Peter Gabriel zveřejňoval (vždy u příležitosti úplňku a novoluní) jednotlivé dvojice skladeb na YouTube, jsem některé kusy srovnávala opakovaně a rozdíly jsou zřetelné jen při pozorném poslechu na několika exponovaných místech každé skladby: jinak vyřešený přechod, odlišně položený důraz... z alba jako celku přesto mám v jeho dvou podobách pokaždé trochu jiný pocit. Tmavý mix je klidnější, hlubší, hezky vyzní do sluchátek. Ukážou se nesčetné fazety zdánlivě plynulého toku, vyvstane dojem niterného sdílení, objeví se spousta drobných detailů, které tradiční písňovou stavbu ozvláštňují.

Seznam spolupracovníků je nesmírně bohatý a zahrnuje vedle řady příležitostných hostů také staré známé, dalo by se říci pilíře Gabrielovy sólové tvorby: kytaristu Davida Rhodese, Tonyho Levina s basou (na koncertech, které se realizovaly ještě před oficiálním vydáním desky, se Peter s Tonym pustili dokonce do náznaku taneční choreografie; docela si přeju, abych ten obraz dokázala dostat z hlavy :-)) a Manu Katche za bicími. S kompletní Gabrielovou diskografií jsem se seznámila teprve nedávno a novinku bych nejspíš řadila po bok Up - určitě není tolik přímočaře hitová jako Us ani etnicky podbarvená jako OVO.

Klidná, živá, zmoudřelá, vyrovnaná, okouzlená, smířená... Taková je. Vnímám spoustu pěkných momentů a oblíbila jsem si řadu skladeb. Vláčně uhrančivou Four Kinds of Horses. Road to Joy s potencí živé vody. Propracovaně naléhavé úvodní Panopticon i temný, drsný The Court. Vlídně nadějnou Love Can Heal, obklad na bolesti světa, a taky sebevědomou, procítěnou This Is Home.

Co mi tedy ksakru na desce pořád vadí? Co mi chybí? Nevím. Ono záhadné "něco", co se nedá popsat, ale dělá rozdíl. Já ti nevím, to máš těžké... Podobnými slovy můžeme vyjádřit účast s někým, kdo prožívá nelehké období. Někdy se nedá říct nic víc a rozdíl mezi frází a skutečnou lidskou blízkostí je jen v tom, kolik času a pozornosti jsme pocitovému zhodnocení situace věnovali, než jsme se uchýlili k nemastnému neslanému sdělení; o něčem takovém je ostatně skladba So Much. Peter Gabriel vtělil svou hudební zralost do obsáhlé, prokomponované, ale taky trochu nudné desky. Já svůj názor do obšírné, drobátko nicneříkající recenze. Nakonec docela dobrý. Za tři spolehlivě.

» ostatní recenze alba Gabriel, Peter - i/o
» popis a diskografie skupiny Gabriel, Peter


Supertramp - Even In The Quietest Moments cover

Supertramp / Even In The Quietest Moments

Judith | 4 stars | 2024-01-23 | #

Tvorbu Supertramp znám tak nějak odjakživa a docela dobře, teprve nedávno jsem se ale zaměřila na otázku, čím jsou specifická jednotlivá alba. Přemýšlení o tom přítomném se mi zdá nejvhodnější začít od prostředka: titulní skladbu, na albu třetí v pořadí, a pátou Babaji má na kontě Roger Hodgson, čtvrtou Downstream a šestou From Now On Rick Davies. Dva nezaměnitelné hlasy, které se na jiných albech mnohdy prolínají a doplňují, tady pracují každý na svém písečku, přičemž by se dalo říci, že jedna z dvojice skladeb je vždy klidnější a druhá více svižná. Všechny čtyři se ale věnují vždy nějaké konkrétní chvíli a jejímu prožívání.

Písně mají charakter osobního vyznání, přemítání, bilancování, prostého užívání okamžiku či (v Hodgsonově případu) až vroucí modlitby. "Momenty" obsažené v názvu tedy předznamenávají charakter velké části alba, které je neseno především atmosférou a emocemi hudebního sdělení. To může posluchače zcela vtáhnout a nabídnout mu labužnicky si vychutnat všechny odstíny a záhyby, nebo jej ponechat spíše chladným, kdy bude registrovat zejména hlavní chytlavé motivy - ty u Supertramp nechybějí nikdy, každou písničku si je možné zabroukat či si na ni lehce zatančit, a pokud některou uslyšíte dvakrát třikrát, asi už ji úplně z hlavy nevyženete. Pokud vás deska chytí, budete si přát, aby to nikdy neskončilo, s opakovanými poslechy se u mě ale občas dostavovaly i pocity nudy.

Zajímavějším skladatelem i interpretem je pro mě určitě Roger Hodgson. Má toho zjevně mnohem víc na srdci - jeho skladby jsou naléhavější, doslova přetékají textem, což vede k nevšedním melodickým momentům. Tematicky se věnuje otázkám osobní umělecké vize a inspirace. V extaticky divoké Babaji si přeje, aby měl sílu stanout tváří v tvář hudbě, aby se s ní neminul. Akt tvorby tu má až vášnivý duchovní rozměr a jeho vyzpívání silně graduje. Even In The Quietest Moments začíná zvolna a ztišením na prahu poznání také končí, mezi tím se odvíjí hypnotická pasáž na hranici zjevné reality. Pocit prahu, změny či meziprostoru prolíná celou deskou a dá se chápat také jako odraz situace skupiny, která se právě v této fázi své existence rozhodla přesídlit za velkou louži.

Rick Davies to má tak trochu na salámu. V Downstream si vychutnává přítomný okamžik splývání ve vlnách na člunu. Jeho hlas posluchače skladbou spolehlivě vede, přestože se zpěv zabývá vcelku nespojitými a obecnými úvahami o životě, zatímco tóny klavíru pod ním nevypočitatelně a těkavě přebíhají sem a tam. Nálada je zde silná a pocit odevzdání se nejistotě s vědomím, co všechno už člověk dokázal a zvládnul, přesvědčivý. Ve From Now On je to naopak: nedělní vyjížďka se překlopila do pondělního rána, v němž tóny tlučou s neodbytností každodenních povinností, zatímco zpěv horečně zvažuje možnosti nevázaného a riskantního života hazardního hráče, načež rozmáchle vyústí do vágního poznání, že "takhle už to odteď bude".

Motiv riskantní výpravy do neznáma, bláznivého podniku a člunů spouštěných na vodu se objevuje i v epické Fool's Overture s četnými narážkami na britskou válečnou historii. Možná se takto Supertramp loučí s rodnou hroudou - snídat už se bude v Americe. Skladba je působivá četnými zvraty, mráz mi ale po zádech běhá spíš díky tomu, co vím o úloze Británie ve WW2, než pro hudební kvality. Opakovanými poslechy skladba na kouzlu spíš ztrácí.

První dva kusy jako by vypadly z jiné desky. Úvodní Give a Little Bit trpí četným omíláním v rádiích a irituje mě vstupní akustickou kytarou, která zní až primitivně, při bližším pohledu ale oceňuji postupné přilévání dalších nástrojových nitek (ta basa! ten saxofon!) ústící v monumentální proud hudby a civilní Hodgsonův projev: tady není hluboce ponořený do sebe, ale dívá se do očí druhému člověku s důvěrou a otevřeností. Jako otvírák alba či večera určitě funguje dobře - taky jeden specifický okamžik, hodný plného ponoru, zde v kontaktu s publikem.

Švihácky kabaretní Lover Boy sází na stůl všechny trumfy, skladba je dynamická, laškovná a hravě energická. Umím si ji představit jako podkres pro taneční či krasobruslařské vystoupení s divadelními prvky. Klavír krásně kolébá a je to jedna z mála skladeb, kdy si uvědomím, že Supertramp měli i bicí. Rick Davies je tady vemlouvavě rozšafný. Ve střední části se krásně prolínají jednotlivé hlasy s pískáním a voláním, rodí se něco velkolepého, nádech k ohromné show. Místo toho se vzápětí po doznění mnohoslibného sborového "na na na" vytuněného kytarovým sólem (vzácnost!) ozve zadumaná, křehká a intimně duchovní titulní skladba...

Protiklady se přitahují, obvykle spolu ale moc nezvládají žít. Podivná tvůrčí rozlomenost přítomného alba při pohledu zpátky předznamenává události, které nebyly zas tak daleko. Pořád jsou to ale Supertramp ve svém zlatém období, byť si právě tady vybírají jakýsi oddechový čas.

» ostatní recenze alba Supertramp - Even In The Quietest Moments
» popis a diskografie skupiny Supertramp


Petřina, Ota - Super-robot [Super-robot] cover

Petřina, Ota / Super-robot [Super-robot]

Judith | 5 stars | 2024-01-15 | #

Tohle album mě dostalo na první poslech a fascinace trvá i po několika týdnech. S ní se dostavuje fenomén, který člověku brání krom celkového pocitu a jednotlivých detailů vnímat souvisleji zákruty a hnutí hudebního toku. Jelikož mám sama jako čtenář podobná vyznání a "nerecenze" ráda, jedné se tu dopustím. Jméno Oty Petřiny mi bylo známé jen vzdáleně, dnes bych řekla, že jeho rukopis rozeznávám nejspíš tak ve spolupráci s Lubošem Pospíšilem. O sólové dráze jsem každopádně donedávna neměla zdání.

Jako člověk narozený na podzim 1977 si dobové souvislosti rozhodně nevybavím. Super-robot mě ovšem dokonale teleportoval v čase i prostoru do něčeho, co jsem nikdy nezažila ani během svého dospívání: přenesl mě na bytový mejdan. Hudba je mi až nepochopitelně blízká, zní důvěrně a útulně domácky. Nemá světové parametry, je zkrátka naše. Na druhou stranu mi zřetelné náznaky různých slavných jmen (která na rozdíl od české scény naposlouchaná mám) zážitek z alba rozhodně nekazí, nezní to jako plagiát. Spíš vnímám silně určitou atmosféru, která je společná danému období a dýchá i z jiných desek.

Je to atmosféra velkých snů, rozletu mládí, dalekých obzorů v představách prožívaných z objetí domácího hnízda, natěšenosti i úzkosti z osamocení, neporozumění... Právě obavy z něj v mém pohledu propojují osobní vztahovou linku první půle s tematikou odlidštěných strojů bez citů. Víc než hlas přitom na albu promlouvá a zpívá kytara, artově náladová, rockově rázná i teskně bluesová.

Vidím mladého muže zabořeného do křesla na druhé straně rodičovského obýváku, jak si pohrává se strunami a jeho oči žhnou víc než odložené nedopalky. (Hlavou mi mihne kdesi viděná poznámka, že toto "nápadně nenápadné" dráždění kytarou má snad svůj vlastní název.) Postupně atmosféra v místnosti těžkne a houstne, mejkap se roztéká, sklenice zůstávají opuštěné na stolku... Přichází šedivé svítání, do snů se vkrádá realita a pocit odcizení. Ve dveřích uvíznul cípek dospívání, které sní a touží. Přes něj se dá do toho útulného a zakouřeného obýváku při poslechu desky vrátit, i když jen na chvíli.

» ostatní recenze alba Petřina, Ota - Super-robot [Super-robot]
» popis a diskografie skupiny Petřina, Ota


Cynic - Ascension Codes cover

Cynic / Ascension Codes

Judith | 4 stars | 2023-12-26 | #

První album Cynic, na němž chybí jak baskytarista Sean Malone, tak bubeník Sean Reinert. Oba jsou mrtví. Oba odešli náhle a jejich ztráta podobu alba, které autorsky vytvořil kytarista a zpěvák Paul Masvidal, do velké míry poznamenala. Pro mne byly Ascension Codes před pár měsíci prvním setkáním s tvorbou této novátorské a výjimečné skupiny. Zaujal mě obal s obrazem Martiny Hoffmann, dlouholeté životní partnerky výtvarníka Roberta Venosy, jehož tvorba zdobí předešlé desky Cynic. Hudba mi připadala stejným dílem éterická jako brutálně rozstřelená do prostoru - už jen to členění skladeb. Aniž bych o pozadí vzniku cokoli věděla, za odtažitým a chladným, strojově přesným provedením jsem vnímala velkou bolest, naléhavé volání.

Sean Reinert se rozhodl skupinu opustit krátce po vydání alba Kindly Bent To Free Us (2014) během turné k jeho podpoře. Bez konzultace s dlouholetými spoluhráči a kamarády (kořeny Cynic sahají do počátku 90. let) oznámil svůj odchod v médiích se zdůvodněním, že mu existence skupiny připadá neudržitelná, i čistě z hlediska obživy, a důsledky této situace jsou pro něj nezdravé. Sám to považoval za konec celé kapely - ohledně užívání názvu se následně vedly dlouhé spory, které vyřešila až intervence majitele labelu Season Of Mist. V lednu 2018 Cynic vydali singl Humanoid s novým bubeníkem Mattem Lynchem - mělo jít o první vlaštovku z nové desky. Matt Lynch je od té doby uváděn jako řádný člen skupiny a hraje i na přítomném albu.

V lednu 2020 Sean Reinert zemřel následkem prasklé aorty. V listopadu téhož roku pak Sean Malone neunesl tíhu pandemické izolace, která násobila jeho žal po ztrátě matky, o niž v posledních týdnech jejího života pečoval, a spáchal sebevraždu. "Myslel jsem, že jsem na řadě," říká k tomu s odstupem času Paul Masvidal. "Oba byli jako moji bratři, znali jsme se odjakživa. Neuměl jsem si představit, co budu bez nich. Při nahrávání Ascension Codes jsem se úplně rozložil a zase dal dohromady. Byla to nejtěžší věc, jakou jsem kdy podstoupil." Připadalo mu nemyslitelné pracovat s jiným baskytaristou, a tak basové linky vytváří přizvaný Dave Mackay (velký milovník analogových moogů) na syntezátoru. 

Cynic patří ke skupinám, které vstoupily na scénu výrazným debutem. Album Focus v roce 1993 znamenalo zjevení - spojovalo extrémní technickou zručnost s neméně extrémním hudebním výrazem. Jde o kostku bujonu, kterou Cynic na dalších (vždy vzácných) albech ne snad ředili, ale zjemňovali a přetvářeli, prolínali hutnou zemitost vzdušnějšími střihy.

Ascension Codes vedle prvotiny působí díky výraznější melodičnosti a celkově vylehčenému soundu pomalu jako relaxační nahrávka. Album se rozvíjí nesmírně organicky a plyne s velkou samozřejmostí, pořád je to ale nářez. Hudba se blíží odnikud a odevšad, obklopuje posluchače vemlouvavými tóny a zase jej opouští, majestátní a netečná. Kratší "vesmírné" mezihry jsou údajně tvořeny binaurálními léčivými frekvencemi (odtud i ty podivné názvy) a mají skýtat jisté spočinutí v dramaticky zbrázděné zvukové krajině delších skladeb.

Paul Masvidal stále pracuje s hlasovým modulátorem, a tak jeho zpěv zní také jako z velké dálky, cize a málo zúčastněně. Zřetelnější tón získá snad jen ve skladbě Aurora (pro mě jeden z vrcholů desky), když zpívá: máš v hrobě klid, a já se tady s tím musím nějak vypořádat... Nejvýraznějším nositelem emocí jsou pro mě na albu trochu nezvykle bicí, které se zjevují v hustých trsech a působí až překotně a zalykavě. Někdy mě hudba zcela míjí, zní jen jako vytříbená kulisa. Jindy cítím, jak se ke mně blíží žhnoucí koule intenzivního prožitku, dotýká se mojí ochranné atmosféry, a zase je pryč.

Tato proměnlivost a neuchopitelnost je pro mě po několika desítkách poslechů nejvýraznějším rysem Ascension Codes. Je to deska o bolesti, která přes všechno upřímné úsilí a věnovaný čas ještě neuzrála. Bloudí mezi sférami, saje cizí otisky a pozvolna se proměňuje. Paul Masvidal v bookletu zcela vážně děkuje několika druhům vesmírných entit a album uzavírá velkolepým odhmotněním Diamond Light Body. Při otázkách na budoucnost působí nejistě - vše je prý mnohem jemnější a složitější, nelze se jen tak rozhodnout a něco udělat. Pak se ale rozpovídá o animovaném filmu, kterým by hudbu rád doprovodil. Se snímkem míní objíždět divadla, koncertní sály či planetária, místo tradičního živého turné. Fanoušci tak mohou doufat, že Cynic ještě neřekli poslední slovo.

» ostatní recenze alba Cynic - Ascension Codes
» popis a diskografie skupiny Cynic


Omega Infinity - The Anticurrent cover

Omega Infinity / The Anticurrent

Judith | 5 stars | 2023-12-01 | #

Co vznikne, když se dá dohromady blackmetalový bubeník a extrémně chrčivý vokalista? Nelibozvučný mišmaš. Drsný a mocně poutavý, když se potká s vhodným rozpoložením. Omega Infinity jsou pro mě jedním z objevů roku a ráda bych jejich tvorbu trochu přiblížila. Podle svých slov se hudebně inspirují první vlnou black metalu s jeho zuřivými blastbeaty a kakofonními sférickými kytarovými linkami, přičemž celkový koncept přesahuje hranice žánru a zabývá se - stále cituji - něčím, co je mnohem větší, starší a mocnější než jakýkoli bůh či démon, kterého si stvořili lidé: temnotou mezi galaxiemi a nicotou mimo existenci, hlubokou temnou prázdnotou.

To je silné tvrzení, které zasluhuje komentář. Předně, kde se v téhle sestavě vzaly kytary? Všechny další zvuky a nástroje kromě živě provedených bicích vznikly v počítači - Omega Infinity jsou studiový projekt založený proto, aby jejich duchovní otec Tentakel P. nemusel vytáhnout paty z domu a s nikým se dohadovat. Kytar ale v nahrávce mnoho slyšet není, nad prudce vykašlávanými chuchvalci rytmu se převalují zejména klávesové mlhoviny hrubě rozčesávané nelidským řevem. Hudba se přesto neomezuje jen na budování atmosféry (ačkoli to jí jde zatraceně dobře), celé zvukové sousoší se v ohromném, ledově prázdném prostoru mírně pootáčí a snad i kamsi ukazuje; mluvit o směřování mi připadá příliš troufalé. Je to bezútěšné, ale taky nějak majestátní a velebné.

Po debutu věnovaném tělesům sluneční soustavy se The Anticurrent zabývá vývojem a zánikem kosmu - hostující ženské hlasy mi evokují sfingy strážící tajemství v Nekonečném příběhu. Může za to asi i ta nicota či prázdnota (Omega Infinity se prohlašují za stvořitele void metalu), že se mi při poslechu vtírá na mysl tato filozofická pohádka. Prázdnota nelidská a hrubá, ocelově tu skřípají brány, jejichž veřeje jsou zavěšeny mimo veškerý dohled, zároveň však zvláštním způsobem osvobozující. Velká plocha, kterou album přesvědčivě přináší, je zcela vyvázaná z běžných rozměrů, pocitů a starostí. S oblibou si ho pouštím na noc - poslech spolehlivě zahání veškeré vtíravé myšlenky a zbavuje mě tíhy. Jestliže je někdo ochotný nést břímě takto důsledného zření, potom já můžu klidně spát.

Komu bych The Anticurrent doporučila? Nejprve kontraindikace: musíte přijmout extrémní styl zpěvu. Nic pro člověka, který si rád zabrouká písničku, který vůbec ke štěstí cosi jako jasně strukturovanou píseň potřebuje. Po hudební stránce bych album nabídla nejspíš milovníkům experimentů a hlukového přístupu, který se mi v celkovém dojmu zdá nad jakkoli zbarveným metalem převažovat. Po stránce pocitové by deska mohla oslovit někoho, kdo při pohledu na noční oblohu nevidí útěšně blyštivé nýtky hvězd, ale vnímá rozlohu a nepochopitelnost záhady, do níž jsme vrženi. Kdo se nebojí vlasových prasklin v realitě, které při každém pohybu palčivě připomínají omezenost veškerých prostředků, jimiž se pokoušíme čelit všudypřítomnému chaosu. Kdo dočetl až sem a pořád chce vědět víc.

» ostatní recenze alba Omega Infinity - The Anticurrent
» popis a diskografie skupiny Omega Infinity


Soft Machine - Other Doors cover

Soft Machine / Other Doors

Judith | 5 stars | 2023-11-19 | #

Other Doors je poslední deska bubeníka Johna Marshalla. Co pár měsíců po jejím vydání stvrdil nekrolog, bylo jasné již během nahrávání: v bookletu se píše o Marshallově rozhodnutí odejít po dohotovení alba na odpočinek a společná fotografie výmluvněji než slova ukazuje, že se sotva dalo očekávat něco jiného. Se Soft Machine na aktuálně probíhajícím turné bubnuje Asaf Sirkis, který je veden jako řádný člen skupiny.

Připočteme-li, že v mezidobí od předešlého alba Hidden Details nahradil Roye Babbingtona (ten si ovšem ve dvou kusech novinky zahraje jako host) na baskytaru Fred T. Baker, který si našel cestu ke spolupráci s kytaristou Johnem Etheridgem jako mladíček na počátku 80. let, je zřejmé, že u Soft Machine probíhá generační obměna - na rozdíl od jiných letitých legend bez skandálů či pocitu stydkého trapna nad výsledkem prodlužovaného snažení. V plynutí života, jemuž se hudba poddává, se to, co již své plody vydalo, pouští jako list stromu a odevzdává se procesu, který nekončí, ani když se dostane za hranice běžného vnímání.

Other Doors je deska nenápadná, ztišená, proměnlivá a neuchopitelná. Od jejího vydání jsem ji slyšela snad třicetkrát a pořád nevím o moc víc, než že si ji chci pouštět znovu a znovu. Z náladotvorného akvarelu vystupují dva záchytné body: rozverná hříčka Joy Of A Toy je reminiscencí na samotné počátky, precizně vyčištěný a láskyplně znovu sestavený hrací strojek Penny Hitch upomíná na pozdně jazzové období alba Seven. V těchto nových verzích klasických skladeb a stejně tak všude okolo se na poměrně velkorysé ploše (i bez čtyř bonusů má deska téměř hodinu) zkrátka děje Hudba.

Nenásilně, přirozeně, avšak s plným nasazením, přesně artikulovaným osobitým hlasem, vytříbeným dlouhými roky. Působí důvěrně známým dojem a zároveň trochu záhadně, jako starobyla mosazná klika, z níž bezpočet doteků pomalu setřel reliéf, ale vtiskl jí nenapodobitelnou patinu. Vzduch, který posluchače za těmito letitými dveřmi přivítá, je přitom svěží, křehký a pastelově barevný. Pánové (nebylo by fér jako jediného nezmínit mistra dechů, klapek a elektronických mašinek Thea Travise) netlačí nic silou, hrají ovšem s gustem a přinášejí vstřícně naladěnému posluchači pestrou hostinu o mnoha chodech.

Pro mě absolutní věc, nehledejte však v albu tutovku, se zážitkem je snadné se minout. Běžte až na konec, pořád dál... jsou to ty jiné dveře.

» ostatní recenze alba Soft Machine - Other Doors
» popis a diskografie skupiny Soft Machine


Ozric Tentacles - Lotus Unfolding cover

Ozric Tentacles / Lotus Unfolding

Judith | 3 stars | 2023-10-29 | #

Přes třicet alb v databázi a jen dvě recenze, to o čemsi svědčí. Na Ozric Tentacles jsem narazila před pár týdny s jejich tehdy aktuální deskou Space For The Earth (2020), která mi učarovala. Ještě nikdy jsem neslyšela nic podobného - dokud jsem si nepustila jejich další alba. Po nějakých deseti různých můžu říct, že tato skupina vytvořila svůj vlastní žánr, hudební svět, v němž je možné začít kdekoli a bloudit libovolně dlouhou dobu. Z drtivé části jde o svět instrumentální, v němž mají velké místo klávesy, ale nechybí ani pěkná kytarová sóla a rocková rytmika. Arzenál bývá na jednotlivých albech obohacen dle potřeby i o méně obvyklé instrumenty.

Hudba je to svérázná a obtížně popsatelná. Docela dobrou představu o ladění jednotlivých alb dávají obaly - například na Paper Monkeys (2011) se skutečně pracuje s orientálními prvky, The Hidden Step (2000) odkazuje k egyptské kultuře. Po lehce odtažitém, mimoidním vesmírném tripu předešlého alba je přítomná zeleně laděná novinka více organická, dužnatě svěží a bublavě přetékající životadárnou mízou. Při poslechu mám spíš pocit, že se procházím určitým prostředím, než že bych potkávala člověka. Osobní sdělení se Ozric Tentacles snažili předat na několika prvních albech, která jsou hudebně pestřejší a jaksi naléhavější, vnímám z nich úsilí cosi vyslovit, co se nedá říct jinak než takto.

V současnosti jde pocitově do velké míry o tvořivý samospád, dalo by se říci rutinu - kdyby ta hudba nebyla tak zatraceně živá, barevná, zábavná. Kus alternativy, kus psychedelie (na aktuálním turné s nimi cestují Gong), tři chlupy z bílého jednorožce, deset deka duhových bublin, lžíce žabího hlenu, tak by se novinka stručně dala vystihnout. Hudba je to nesmírně plynulá a na omak hladká, zářivě fosforeskující. Jako kulisa je energizující a nestrhává na sebe příliš pozornosti, při soustředěném zaposlouchání odkrývá bohatství plošek v soustředných spirálách. Znaveným smyslům pak poskytnou Ozric Tentacles osvěžující bublinkovou lázeň.

» ostatní recenze alba Ozric Tentacles - Lotus Unfolding
» popis a diskografie skupiny Ozric Tentacles


Harvey, PJ - I Inside The Old Year Dying cover

Harvey, PJ / I Inside The Old Year Dying

Judith | 4 stars | 2023-10-22 | #

Tvorba alternativně rockové písničkářky PJ Harvey mě dlouho míjela. Zbystřit mě přimělo, když jsem z několika různých stran slyšela chválu na její nedávné pražské vystoupení - prý šlo o krásný a klidný koncert. Jak jsem dohledala, jeho první část tvořily právě písně z novinkového alba, provedené v takřka divadelní stylizaci. Nic přeplácaného, představu o vizuální stránce (soudím dle fotografií z koncertu) a celkové náladě (dle hudby) nejlépe dává obal desky.

Ta má zachycovat jeden rok v životě dospívající dívky a její citové zrání. Rámec mu dává venkovské prostředí, evokované autentickými přírodními zvuky, pokřikováním dětí, nářečím a říkadly prolínajícími celým textem. Skrze prolamující se odlišné zvukové textury prožíváme proměny okolní krajiny, výpravy do společnosti i do nitra probouzejícího se ženství. To si hledá protějšek v postavě cizince na prahu, vojáka, Ježíše nebo Elvise - verš love me tender, love me sweet se vrací jako refrén i později, když se ke zpěvu přidá mužský hlas.

S hlasy se zde zachází spíš herecky než pěvecky a zajímavý je akustický prostor, který nahrávka modeluje - místy zní měkce a široce, jindy dutě, sevřeně, naléhavě, osudově... emocionálních odstínů bezpočet. Poetika desky je velmi specifická, snadno se může stát, že posluchač v ní spatří prostě jen dívku, která bezcílně bloudí, v prstech převaluje napůl uschlou větvičku (další jemná metafora životního cyklu) a něco si pro sebe mumlá. Hudba je to prazvláštní a potřebuje se potkat s náležitým rozpoložením. Má ale něco do sebe.

» ostatní recenze alba Harvey, PJ - I Inside The Old Year Dying
» popis a diskografie skupiny Harvey, PJ


Nightingale - Closing Chronicles cover

Nightingale / Closing Chronicles

Judith | 4 stars | 2023-10-14 | #

Říkala jsem si onehdy, že bych si dala porci hutného, sytého, melodického, třeba i trochu patetického devadesátkového rocku. A ejhle, jedno takové album jsem měla celou dobu uložené v online knihovně. Taky jsem si už mnohokrát říkala, jak je skvělé, když hlavně k méně známým skupinám a albům napíše někdo aspoň pár řádků, posloužím tedy stručným popisem desky, kterou točím potřetí.

Jejími nejsilnějšími devizami jsou ponurá, ale nijak rozervaná či depresivní atmosféra a Zpěv s velkým Z. Pozoruhodná je také stylová poloha alba, které má v sobě stejně tak něco z majestátnosti hardrockových mohykánů jako lehkou nedbalost grunge, to vše omočeno v černočerné gotické náladě. Díky tomu uspokojí milovníky silných melodií, aniž by jim zaneslo sluchovody uječeným kýčem, a neurazí ani vyznavače heavy metalu - sice se drží v rockových mantinelech, ale je to rock hustý jako tér a těžký jak víčka po probdělé noci.

Co je tedy konkrétně ke slyšení? Rytmika spíš jen spolehlivě šlape, než by se pouštěla do složitých vzorů, bicí se nezříkají ani obligátního bum-čvacht. Kytary se drží poctivého vrstvení riffů bez velkého sólování. Překvapivým tahounem jsou klávesy. Překvapivým proto, že jsem si jich pořádně všimla až během druhého poslechu, tak umně jsou zabudované do bytelné, robustní, zemité konstrukce. Tahle hudba se nevznáší a netřepetá, drží se u země jako štiplavý, vlhký kouř. A to ještě pořád není to nejlepší.

Ten zpěv. Ten hlas! Chvílemi slyším Eddie Veddera, celkově má ale Dan Swanö (ano, Nightingale jsou Švédi) hlas položený trochu níž. V hloubkách po většinu času zůstává a nedělá nic menšího, než že dokonale slouží kompozicím a citovému sdělení. Nepředvádí, co všechno dokáže (naprosto cokoli, to je evidentní), nikdy není přepjatý, na druhou stranu neztrácí kontrolu, ani když se zdánlivě ledabyle převaluje v temně poklidné náladě. Umí odvyprávět příběh, položit akcent, má velmi plastický výraz a charisma jak vepř. Je za mikrofonem suverénní, zároveň působí nenuceně a jaksi skromně.

Netvrdím, že Closing Chronicles přináší něco převratného. Je to ale hodně silná deska, která skvěle sedí do podzimního času.

» ostatní recenze alba Nightingale - Closing Chronicles
» popis a diskografie skupiny Nightingale


Flower Kings, The - Look At You Now cover

Flower Kings, The / Look At You Now

Judith | 3 stars | 2023-10-09 | #

The Flower Kings natočili překvapivě svěží desku, kterou zbytečně sráží příliš plochý zvuk. Tak by se dal shrnout můj verdikt ohledně alba. Relativně umírněná stopáž 67 minut obsahuje méně výrazných melodií než předešlý dvojalbový opus, ale také podstatně méně vaty. Jako by si Stoltovci protřeli zrak a lokli živé vody. Po vyčerpaném bilancování už není ani stopy, heslem se stala mysl (a oči) začátečníka, hudba je pestrá a vzdušná.

Tematicky se album točí kolem Země. Ta je vnímaná jako živá bytost, nádherná, plná života a také jizev. Četla jsem před časem krásný článek o tom, že hybatelem změny nesmí být strach. Pokud se lidé mají k planetě chovat ohleduplněji, musí to vycházet z pocitu hlubokého propojení s krásou, jíž jsme součástí. Tuto misi plní novinka Květinových králů bezezbytku. Obsahuje vzletné atmosférické pasáže, zahloubaná údolí, výtrysky užaslé radosti, a také třeba omluvu lidstva za všechno, co jsme kdy zelenomodré matičce udělali.

Hudebně The Flower Kings kolo nevynalezli, drží se ve svých mantinelech a stylu, jaký od nich fanouškové očekávají. Kompozice jsou rozsahem umírněné, drží je pohromadě spíš určitá nálada než výrazné hudební postupy. Všechny nástroje dostávají zhruba stejný prostor, žádná únavná sóla, spíš spousta hezkých drobných momentů, to vše ve zlatavém oparu velebné radosti.

Za mě zdaleka nejpovedenější nahrávka skupiny za poslední dekádu, ačkoli nepřináší nic převratného. Představuje dnes už klasiky milovaného i zatracovaného neoprogu v dobrém rozpoložení, alespoň po hudební stránce. O to víc zamrzí, že nástroje nemají kolem sebe trochu víc místa k nadechnutí, bicí špetku ostrosti, klávesy rozletu, kytara průraznosti... všechno se tísní s nosem nalepeným na sklo, slisované do až příliš úhledného zvukového balíčku.

Dala bych velmi ráda čtyři, ale budu o hvězdičku přísnější.

» ostatní recenze alba Flower Kings, The - Look At You Now
» popis a diskografie skupiny Flower Kings, The


Marillion - Brave cover

Marillion / Brave

Judith | 5 stars | 2023-10-04 | #

V roce 1994 mi bylo šestnáct a prvním albem, které jsem od Marillion slyšela... bylo Script for a Jester's Tear. To mě dostalo. Brave ale muselo přijít velmi záhy poté. Se samozřejmostí, která nijak samozřejmá není, jak se stále znovu přesvědčuji, jsem přijala obě tváře a podoby této skupiny, jež patří k mým nejoblíbenějším a srdcovým.

Brave mám velmi ráda. Je pro mě jedním z mostů mezi minulostí a přítomností, deskou, kterou znám "odjakživa", poslouchám ji dodnes a nikdy jen tak. Vyžaduje plný ponor. Což neznamená nutně plnou pozornost - nejlíp mi obvykle sedne, když se cítím unavená světem, lehce okoralá a ožvýkaná. Pak její temné spodní proudy nestahují ke dnu, ale vycházejí vstříc, očišťují a naplňují. Není to nakonec tolik depresivní deska. A není to příběh sebevraždy - naopak, album je o dívce, která neskočila.

Zmatená a nekomunikující byla z mostu, kde stála, převezena na policejní stanici. Odmítla cokoli o sobě prozradit, takže se její podobizna dostala do médií. Steve Hogarth si na tento mikropříběh vzpomněl, když Marillion hledali téma pro novou desku. Album pak vystavěli jako velkolepou fresku volně propojených tematických výjevů, vzájemně propletených motivů a rozsáhlých hudebních ploch. 

Velký podíl na finální podobě má producent Dave Meegan, který kapelu k nelibosti labelu povzbuzoval, aby se nespokojila s kompromisy, takže natáčení se vleklo přes sedm měsíců. Z toho první tři Marillion strávili na zámku ve Francii - v okolní krajině také natáčeli různé šplouchání a další zvuky, které se na albu objevují. Pod označením Dave Meegan mix je původní podoba alba dostupná i na streamovacích službách; já jsem ji našla jako součást čtyřhodinové Deluxe Edition, která zahrnuje také novější Wilsonův remix a živé provedení.

Sama skupina o Brave mluví jako o prvním albu, které tvořila opravdu společně. Materiál pro Season's End byl z velké části hotový ještě před Hogarthovým příchodem a při natáčení Holidays in Eden to ve studiu skřípalo natolik, že až příliš nadšeného krasopěvce, který byl připravený chrlit skladbu denně, hudebně hloubavější a zdrženlivější kolegové několikrát natvrdo poslali domů. Hitový charakter desky řadu stávajících fanoušků otrávil a tolik nových středněproudých zase nepřinesl, takže se kapela rozhodla změnit kurz.

Zde se sluší zmínit, že ani Brave nebylo trhákem hned při svém uvedení. EMI si původně představovala "rychle a syrově natočenou desku", a když už se to takhle zvrtlo, chtěla pro změnu z netradičního materiálu (jsme v době, kdy hitparádám začal kralovat britpop) vytřískat co nejvíc tím, že před uvedením alba v londýnském planetáriu pokoutně šířila fámy, že půjde o představení dlouho očekávané novinky Pink Floyd, aby si zajistila co největší účast médií. V žebříčcích Brave výrazněji nezabodovalo a kapela vzpomíná, jak si fanoušci na koncertech viditelně oddechli, když po kompletním provedení desky přišly na řadu starší kousky. Pár let trvalo, než se Brave pevně usadilo na hudebním nebi.

Patří tam především pro velkorysost, s jakou nakládá s prostorem. Aniž bych kdy viděla stejnojmenný film (vyjma snad několika klipů na YouTube), mám při poslechu dojem práce s velkým celkem, postupného přibližování a zaostřování scény velkoměsta, přepůleného horizontálou neodbytně plynoucí řeky, s níž se protíná vertikála jednoho lidského osudu. 

Nástrojové vstupy jsou velmi přesně promyšlené a v podstatě zdrženlivé, budování atmosféry a nálady dostalo přednost před exhibicí. Průběžně probublávající rytmy a melodie jen na několika místech zhutní natolik, že vytryskne plný proud, a Steve Hogarth zpívá při vší emotivnosti vlastně docela uvolněným, otevřeným hlasem. Jedním z vrcholů alba je pro mě The Hollow Man, v němž vynesl svůj největší trumf: schopnost vypovídat maximálně upřímně o věcech, za které by se většina lidí tak trochu styděla.

Brave není černobílým tiskem o střetu zlého světa a čisté duše. Je mnohem složitější, jemněji odstíněné. V pocitově autobiografické The Hollow Man Hogarth zpívá o tom, že sám na sobě pozoruje, jak se stává jedním z těch tupých, na pozlátko zaměřených, vnitřně odcizených a duševně skomírajících lidí. A v titulní skladbě je bytostně vykolejená dívka, která nechápe svět, umístěná do nitra každého z nás. Všichni v sobě máme kousek obojího. Most není žádná výška pro někoho, kdo spadl z Měsíce, zpívá se na konci předposlední skladby.

Závěrečná Made Again je trochu oříšek. Ve filmu chybí, tam se příběh rozplývá do neurčita. Na albu píseň, jejíž melodii Steve Rothery složil pro svou novorozenou dceru, hovoří o procitnutí z iluzí, lákavých i zlých. O pohledu na svět umytý deštěm, s jasnou hlavou a nezakaleným zrakem. Protože tragédie žití není jen v tom, že jsme nepochopili kličky a manipulace mocných, je i v tom, že nejsme schopni přijmout jeho zázraky. Druhá Living with a Big Lie je o obojím. Nikdy jsem to nepřekonal, jenom jsem si zvykl.

Nikdy si asi úplně nezvyknu na nádheru téhle desky. Když potřebuju smýt ze sebe špínu světa i vlastní bláhovosti, vždycky je tady. Steve Rothery mi svými strunami lépe než drátěnkou odstraní ze srdce připáleniny a Steve Hogarth pozorně povytahuje třísky, které se zaryly na duši. Klávesy Marka Kellyho tvoří pro tuto delikátní operaci pevnou zástěnu a rytmická sekce celému procesu udává krok. Zarůžovělá místa potom trochu pálí a štípou, ale člověk aspoň ví, že žije, znovuzrozený.

Fakt musím říkat, kolik dám hvězdiček?

» ostatní recenze alba Marillion - Brave
» popis a diskografie skupiny Marillion


Satellite - A Street Between Sunset and Sunrise cover

Satellite / A Street Between Sunset and Sunrise

Judith | 5 stars | 2023-08-19 | #

Při pohledu na obaly a názvy čtyř alb, která vytvořili tito výteční polští neoprogeři (z valné většiny dříve a dnes už opět tvořící skupinu Collage), je zřejmé, že Satellite chovají ve zvláštní oblibě noc a soumrak. Zklamal by se ale, kdo by očekával, že jejich hudba bude temná či pochmurná. Má v sobě vždy lehkou melancholickou či nostalgickou pečeť, to jistě, pro vystižení jejího celkového rázu mě ovšem nenapadá lepší označení než perlivá.

Ponořit se do přítomného debutu je trochu jako dát si bublinkovou lázeň a k tomu ještě sklenku šampaňského. Nahrávce dominují bicí s klávesami a společně vytvářejí zážitek, který stejnou měrou osvěžuje jako uvolňuje. Zvláštní rozpoložení, do jakého se člověk dostane tak nejspíš navečer, je ostatně i tématem alba. Trochu přemítání o životě, trochu rozhovor sám se sebou, možná i balancování na nějaké hraně, pootevření dveří do jiného světa...

Deska se nese od začátku do konce ve středním tempu, a i když se při opakovaném poslechu vyloupne pár výraznějších pasáží, silných melodií, dramatických refrénů, působivost této hudby je kromě celkové nálady především ve způsobu, jakým se tu pracuje s drobnými ploškami. Můžete vzít libovolných pár vteřin a vždycky najdete něco zajímavého. Měňavá, jiskřivá a světélkující, hudba se do uší vemlouvá jakoby odevšad najednou a zároveň si nechává jistý odstup. Je v ní prostor, který láká k objevování.

Je to vlastně největší kompliment pro muzikanty, když se hudba vzpírá popisu a v její přítomnosti posluchači docházejí slova. Než jako recenzent selžu definitivně, jmenuju ještě aspoň pár oblíbených skladeb: zadumanou On The Run, energicky zaříkávající Now nebo procítěnou Fight. Pokud nejste šťastnými majiteli původního vydání CD, najdete album nejspíš tak na YouTube. Ke mně putovala diskografie teprve nedávno objeveného pokladu jménem Satellite díky Discogs z Litvy a investice ani v nejmenším nelituji.

» ostatní recenze alba Satellite - A Street Between Sunset and Sunrise
» popis a diskografie skupiny Satellite


Pendragon - North Star cover

Pendragon / North Star

Judith | 4 stars | 2023-08-13 | #

Pendragon mě nikdy ničím nezklamali - až doteď. Nick Barrett odpojil kytaru od elektřiny. Jen napůl, ale stačí to, aby se sonická krajina podstatně proměnila. Udělal ale ještě něco: nebývale se ukáznil. To se týká jednak jeho zpěvu, který je až nezvykle precizní, jakoby také "akustický", ale i kompozice. Na ploše pouhých pětadvaceti minut (kapela mluví o desce jako o mini albu) soustředěně rozvíjí trojdílný příběh putování chlapce za hvězdou a v závěrečné skladbě přenáší poselství do jiné roviny.

Moje uši si na novinku musely zvykat, ale je to jako s každým výpadkem elektriky - jakmile člověka přestanou oslepovat umělá světla, vyvstanou jiné zdroje. Najednou jsou vidět hvězdy. Novými zvukovými dominantami jsou táhlé klávesy, které vytvářejí tesklivou náladu a dávají skladbám soudržnost, ale také čisťounké, křupavé perkuse. A pochopitelně Nickova kytara. Jeho hra má naštěstí na hony daleko k drnkání u táboráku, prsty spíš jako by se probíraly tenounkými pramínky tekutého stříbra.

Tatam je rozmáchlost předchozího alba, z moře zbylo jen pár mušlí v kapse. Žádné gejzíry fantazie a volný ponor do nekonečného prostoru, jen chůze krok za krokem, s očima upřenýma na horizont, kde se snad něco rýsuje, ale jisté to není. Hudba je nezvykle střídmá a zvuk křišťálový, trojdílná kompozice je přesto jakoby jemně zastřená zlatavým pelem sdíleného tajemství. Je v ní naděje a víra. "Nikoho neposlouchám, protože nevědomost je blažená," zpívá se na začátku druhé As Dead As A Dodo, která je téměř skočná a lehce připomíná 360 Degrees z Love Over Fear.

V třetí části proud přece jen trochu zmohutní, přidá se víc hlasů... a pak je zase všechno pryč. V závěrečné Fall Away je člověk opět sám (s kytarou) a je tma. Zbylo jen neurčité pnutí, možná spíš touha než vědomí, že někde přece musí něco být. "Když najdeš něco, co miluješ, jdi za tím. V tomhle temném světě je tak těžké něco najít. Nenech to znovu upadnout." I když vše vypadá černě a co je pro tebe důležité, nikoho nezajímá. Hudba neochvějně stojí proti nicotě a vlastně to má větší koule než plné decibely. Tak jo, Nicku, zaokrouhlím ty tři a půl hvězdy nahoru.

Pendragon je nově dostupný na Bandcampu, hudba se ale odhalí až po zaplacení. CD North Star se stejně jako pár dalších dá kupodivu objednat i přes českou distribuci, cena je ovšem pro skalní zájemce a sběratele. Volně dostupná je v tuto chvíli jen kratinká ukázka (z třetí skladby) znějící v podkresu propagačního videa na YouTube. Pendragon jdou svou cestou mimo hlavní proud. Se mnou můžou i dál počítat.

» ostatní recenze alba Pendragon - North Star
» popis a diskografie skupiny Pendragon


Pink Floyd - Wish You Were Here cover

Pink Floyd / Wish You Were Here

Judith | 5 stars | 2023-08-03 | #

Pink Floyd jsem vždycky vnímala jako mistry velkých pláten. V devadesátých letech, kdy jsem brala hudební rozum, to bylo patrné z rozmáchlých videoklipů. V letech sedmdesátých, která na mě trpělivě čekala, se velkorysost jejich ducha projevovala uvažováním v rozsáhlých hudebních plochách a komplexním myšlenkovým přístupem k dílu.

Wish You Were Here má své místo v cyklu, který začíná Echoes a končí The Final Cut: na počátku jeden tón, jeden bod, od nějž se stvořitelským gestem odvíjí celá kosmogonie, propracovaná na Dark Side Of The Moon, v globální a spíše filozofické rovině - já a ty, my a oni, světlo a tma, život a smrt.

Na Wish You Were Here počíná sestup ducha do hmoty, hudebně dovedený do krajnosti ve sborových odrhovačkách, jak nepotřebujeme vzdělání, nebo živočišném rytmu Not Now John - kde by vás napadlo, že si na Pink Floyd zatrsáte? No, poprvé možná u Have A Cigar... způsob, jakým se už v předcházející Welcome To The Machine začíná prosazovat masitá baskytara na úkor abstraktních náladových ploch, je pro další směřování Pink Floyd symbolický.

Vztahy, v nichž se člověk ocitá, jsou na tomto albu velmi konkrétní a individualizované - následující Animals položí vše zřetelněji do celospolečenské roviny a The Wall se pokusí zahrnout všechny stránky člověčího pobývání mezi lidmi včetně vztahů milostných, které umí být obzvlášť nemilosrdné. To patří ke každému kontaktu - působivost Shine On You Crazy Diamond je působivostí ostnu, který se vrývá pod kůži, a myslím, že právě proto je tahle skladba tak výjimečná.

Wish You Were Here se od svých sousedů liší relativně (toto slovo zdůrazňuji) jednodušší stavbou, vlastně jsou to písničky. Každá nabízí jeden filmový záběr s postupným přibližováním a zaostřováním kamery. Už nejsme vně celku jako na Dark Side, ale ještě jsme se nesnesli na zem, do bahna jako na The Wall; Animals v tomto kontextu vnímám jako pokus získat zase trochu víc nadhledu nad lidským pinožením.

Protože Wish You Were Here do něj nezadržitelně směřuje. Vědomí, které si od raných hravých skladeb ulítlo do barevných vizí a pak se, už bez Syda, uchýlilo ke geometrickému filozofování, se pokouší vrátit mezi lidi, což je rizikový podnik - zatraceně bolí, jak přistávací modul proniká ochrannou vrstvou atmosféry... Zkouší to znovu a znovu, potkává různé lidi, učí se v tom chodit. Jednotlivé pečlivě zvolené a odvážně nasnímané výjevy se propojují do celku orámovaného žalozpěvem za mladické ideály a bezprostřední, nevypočítavé kamarádství.

Trvalo mi dlouho, než jsem tuhle desku docenila, než jsem ji opravdu uslyšela a nechala se jí dotknout. Ta krása mě přejela jak parní válec a jen těžko hledám hudební zážitek, který by byl srovnatelně intenzivní. Na Wish You Were Here zkrátka něco je. Hodnotím absolutně.

» ostatní recenze alba Pink Floyd - Wish You Were Here
» popis a diskografie skupiny Pink Floyd


Collage - Baśnie cover

Collage / Baśnie

Judith | 4 stars | 2023-07-26 | #

Debut Collage tu zatím nemá žádnou recenzi a jen jedno hodnocení. Album v těchto dnech vychází v reedici, a tak je příležitost si ho připomenout. K dostání je stejně jako u následujícího Moonshine CD i LP, jako aprílový žert kapela avizovala vydání nosiče pro kotoučový magnetofon. Obě starší alba jsou nyní dostupná také na streamovacích službách. 

Fanoušci obvykle řeší, zda je vrcholem tvorby polských progresivistů Moonshine nebo Safe, a prvotině je přikládána role jakéhosi pokusu na rozjezd. Možná - ale panečku, takový rozjezd si dám líbit. Proti snově zadumaným deskám z půli devadesátých let se Baśnie vyznačují energií horské bystřiny. Tahle hudba se melancholicky nevemlouvá, ale rozrazí okenice a pustí dovnitř čerstvý vzduch.

Kompozice působí přímočaře až jednoduše, zvlášť u prvních tří skladeb si záhy začínám pobrukovat a pozpěvovat, což je skutečně velký kontrast k Moonshine nebo Safe, kde si i po několikerém poslechu sotva dokážu vybavit konkrétní pasáž nebo melodii. Při bližším pohledu se ovšem ukáže, že tyhle solidní, bytelné hudební kusy jsou precizně propracované, jejich hladké tělo tvoří nespočet drobných linek a vlásečnic, velmi umně propletených.

Nejpozději u titulní skladby musí být každému jasné, že vynalézavosti se Collage naučili už ve svých počátcích. Měli se učit od koho, vliv artrockových a progresivních mistrů je tu patrný, přesto je jejich vlastní přínos neopominutelný. Kromě konkrétních hudebních postupů a nápadů tento přínos vidím právě v dychtivosti a lačnosti, s jakou se Collage po svých písních natahují. Ani stopa pózy či rutiny, jen čirá radost z hraní.

Do nálady alba dobře sedí i zpěv. Tomek Rozycki nemá tak bohatý výrazový rejstřík jako Robert Amirian, který jej záhy nahradí. Místy jako by se inspiroval spíš ve folklórních vodách, jde to ale velmi dobře dohromady s celkovou atmosférou nahrávky a také s texty, jejichž poetika se rovněž blíží lidové tvorbě. Vtipnou kombinaci nálady kouzelného lesa a divů moderního světa nabízí i poťouchlý obal desky. 

Pod ním se skrývá hudba, která i s odstupem tří dekád umí potěšit. Přetéká jiskřivými kytarami, bohatě vrstvenými kaskádami kláves, suverénně raženými krajkami bicích. Baśnie rozhodně nejsou albem jen do počtu a pro úplnost sbírky.

» ostatní recenze alba Collage - Baśnie
» popis a diskografie skupiny Collage


starší »

Copyright © easyaspie.cz Created in 0.1442 s.