Profil uživatele Judith
Recenze:
Cohen, Leonard / Thanks for the Dance
| 2025-08-27 | Posmrtně vydané studiové album je podle zpěvákova syna a producenta Adama Cohena třeba vnímat jako doplněk předešlé řádné desky You Want It Darker (2016), na jejíž podobu mohl Leonard dohlížet až do konce. Thanks For The Dance nabízí "vyřazené kousky a B strany". K hlasovým stopám pořízeným během nahrávání o tři roky dříve byl dodatečně vytvořen bohatý, leč nepřehlušující doprovod díky účasti mnoha hostů.
Je dojemné sledovat, jak citlivě drží tyto hebké podušky těžkou hlavu, která chce ještě cosi vyslovit. Podpírají, hladí, nechávají vyznít, reagují na každý pohyb hlasu... Z hudebního hlediska je takový přístup snad až příliš pietní, ale sotva mohl být jiný. Melancholickou a tklivou náladu jemného podkresu tak čeří jen Mistrův rytmizovaný recitativ. V každé písni je právě tolik napětí a energie, kolik vložil on, nakonec to ale vůbec není málo. A nechybí ani momenty vzletu, jasu, odlehčení.
Deska pro zvláštní náladu, která v rámci diskografie určitě nedělá ostudu. V hodnocení pietní nebudu, mám dojem, že by to degradovalo podstatně silnější alba, stejně jako tvůrci však nechám vyznít Leonardova vlastní slova. Poslední skladba má sotva dvě minuty a posluchače nabádá:
Naslouchej kolibříkovi
Jehož křídla nevidíš
Naslouchej kolibříkovi
Neposlouchej mě
Poslouchej motýla
Jehož dny jsou než tři
Naslouchej motýlovi
Ne mně
Naslouchej boží mysli
Které netřeba být
Naslouchej mysli Boha
Neposlouchej mě
Naslouchej kolibříkovi
Jehož křídla nejsou vidět
Naslouchej kolibříkovi
Mě neposlouchej
» ostatní recenze alba Cohen, Leonard - Thanks for the Dance
» popis a diskografie skupiny Cohen, Leonard
Swans / Birthing
| 2025-08-09 | Poslední velká deska skupiny. Swans dle vyjádření Michaela Giry nekončí, ale napříště se hodlají zaměřit na menší, příležitostné projekty bez stálé sestavy a koncertních šňůr. Tak tedy ještě jednou "big sound"... jakkoli ve srovnání se staršími alby působí novinka nezvykle klidně, jemně, vlídně a - což je nejvíc překvapivé - snad až radostně. Velebný dojem nenavozuje skrze drásavou intenzitu a dusivé hypnotično, ale čistě svým trváním a pocitem, že je člověk svědkem něčeho mimo běžné souřadnice chápání.
Dvouhodinová kompozice se rozebíhá jen zvolna, téměř polovinu první dlouhé skladby se čistě jen navozuje atmosféra, než se poprvé propadneme do rytmu, a stejná péče je ve velkém celku věnována hladkému přistání: závěrečná dvacetiminutovka nemá jiný účel než nechat doznít zážitky a v podstatě sestává z kytarového echa. Nebesky klouzavá a smýkavá kytara společně se skandovaným refrénem tvoří též substanci druhé I Am A Tower. Jako reprezentativní ukázku lze doporučit třetí, titulní skladbu, v níž kapela ukáže všechny karty a střídáním výrazových prostředků modeluje scénu i dění.
V polovině desky přichází kratší a výrazná Red Yellow... a dál už při nejlepší vůli nevím. Nevím, co slyším, jen vím, že to ve mně hezky pracuje a rozprostírá všeliké nálady, zvláště za pozdních večerů. Tma Swans sluší, bez debat. Poslech Birthing je trochu jako večírek, na který si všechno důležité donesete sami, deska potřebuje vstřícně naladěného posluchače. Což ostatně platí o celé skupině: Swans musíte mít rádi, abyste je mohli mít rádi. Je to záhada, hlavolam. Ani jednou jsem ale neměla chuť album vypnout, pokaždé mě vtáhne a vždycky si odnáším zážitek. Maximální.
» ostatní recenze alba Swans - Birthing
» popis a diskografie skupiny Swans
Sylvan, Nad / Monumentata
Nenápadná deska, z které se pro mě vyklubal jeden ze zážitků letošního roku. Nada Sylvana znám jako zpěváka, který jezdí se Steve Hackettem a pomáhá mu oživovat repertoár starých Genesis. Z jeho sólové tvorby mě v minulosti nic nezaujalo - tuctový načančaný odvar z květinového neoprogu. Celkově mi Nad připadal mondénní a nesympatický, novinku s nudným a divným obalem jsem si pustila čistě pro pořádek. Co se tedy stalo?
Možná v tom měla prsty i atmosféra začátku léta, ale z hudby na mě dýchla nesmírná volnost. Pocit nadšení až úlevy; brašnička letí do kouta a otevírají se prázdniny, moře možností, modré nebe nad hlavou... Marketingové povídání o nejosobnější nahrávce a závažných tématech mi nedávalo smysl, vůbec k hudbě nepasovalo. Z desky se na pár týdnů stal fet, kdy jsem ji prostě musela mít ráno, v poledne i večer, nenabažitelně. A pomalu přicházelo pochopení. Stojí tady přede mnou člověk, který už je dost starý, moudrý a nebo možná hlavně unavený, že vstupuje do světla reflektoru čistě sám za sebe.
Seznam hostů je poměrně dlouhý, neznamená ale nic jiného, než že občas někde někdo přiloží pomocnou ruku. Většinu nástrojů na většině skladeb nahrál Nad sám. Struktura skladeb není nijak překomplikovaná, deska nestojí na dechberoucích instrumentálních či pěveckých výkonech. Skladby jsou však při vší lehkosti plynutí poměrně robustní, bohatě aranžované, místy dramaticky stylizované. Kabaretní čísla v civilu, dalo by se říct.
Album začíná zhurta a v zákrutech se přelévá až k titulní skladbě, v níž se Nad vyrovnává se smrtí svého otce ("nikdy jsme si nebyli blízcí, a teď bych měl truchlit..."). Na obálce se dívá do objektivu přes výplet jeho tenisové rakety. Hugh Stewart byl svého času poměrně úspěšný, v 50. a 60. letech se účastnil několika významých turnajů. Dožil se skoro stovky, zemřel loni. Tak dlouho Nad čekal, než si dovolil sdílet pár snímků z domácí večeře se svým dlouholetým partnerem - doteď se na sítích prezentoval pouze jako majitel nalezeného kocoura. "Chci být upřímný," říká k tomu v rozhovorech. "Chci, aby mě lidi, kteří mě mají rádi, měli možnost opravdu poznat."
Písničky jsou i o tomhle - nevyrovnaných vztazích, o plnění cizích očekávání, tíze slávy, o touze setřást minulost, přání být sám sebou a být tak přijímaný. Témata, která vyznívají až komicky, když se jimi s vážnou tváří zaobírají -náctileté influencerky, získávají v podání pomalu už pelichajícícho chlápka nečekanou opravdovost. Nad přitom není zahleděný do sebe, nedrásá si hruď pseudo niternou výpovědí. Zaujímá různé role, spíš ale jako osobité úhly pohledu na svět než ve smyslu převleku.
Pružnost a vytrvalost Make Somebody Proud by se klidně mohla vztahovat ke sportovnímu světu: "pojď, drž se, dej další kolo - ať na tebe můžou být pyšní!" Dusivě naléhavá Secret Lover skrývá trýzeň milostné hry založené na vyvolávání studu a uplatňování převahy. Monte Carlo Priceless je příběhem ženy, která opustila starý život a chce udělat tlustou čáru v podobě plastické operace. "Můžeš pozměnit stopy času na své tváři, ale minulost nezměníš... a moudrost, kterou máš v očích, ti potom nepůjde k obličeji," rozmlouvá s ní hlas melodií, která by mohla znít z rádia před padesáti lety. Zkušenost k nezaplacení, priceless.
Je to právě oscilace mezi lehkostí, nezávazností, výrazným gestem (jako je krok ze stínu ve Stepping Out, Nadově comingoutovém vyznání) a mezi vrstvami, které se nabízejí k objevování při pozornějším poslechu, aniž by se vnucovaly "závažností", co mě na desce baví. Je plně prožitá, vyvázaná ve vlastní kůži. Nad má dost talentu i zkušeností, aby se v hudebním houští pohyboval suverénně, a dost nadhledu, aby to všechno nedával okatě na odiv.
Album je na první i pátý poslech zkrátka příjemné - melodické, s odleskem velkého světa, propracované, ale nepřeplácané. Funguje jako upomínkový předmět, který na sebe nestrhává pozornost, ale rozehrává hru vzpomínek a představ, jakmile na něm zrak spočine déle. Talisman, který člověku připomíná, čím vším si prošel, jak ho to formovalo... a že i hodně po šedesátce může život jednomu přinést dary, v které už snad ani nedoufal, když se odváží do důsledků být sám sebou.
» ostatní recenze alba Sylvan, Nad - Monumentata
» popis a diskografie skupiny Sylvan, Nad
Alphataurus / 2084: Viaggio nel Nulla
Jeden z velkých hudebních návratů poslední doby. Autorem cover artu je bubeník kapely, obraz má upomínat na eponymní debut. Z původní sestavy už ovšem na nahrávce vystupují jen kytarista a klávesák, přičemž kytarista Guido Wassermann v závěru studiového procesu zemřel. 2084: Viaggio nel Nulla (Cesta Nikam, Road to Nowhere) má být dystopický sci-fi koncept plný existenciálních a filozofických otázek. Moje italština je natolik chabá, že jsem při poslechu ušetřena myšlení a vnímám pouze hudbu.
Ta je velkoryse rozprostřená, přitom rázná a jasná, veškeré instrumentální vyhrávky (a že jich je) se realizují na ploše vymezené jim pečlivě vystavěným celkovým obrazem. Tohle je pecka vyseknutá pevnou rukou, a hlavně: album zní současně, působí a obstojí samo o sobě, i bez vědomí, že jde o legendy. Současně je znát jistá zkušenost, která se projevuje hlavně tím, co všechno muzikanti dokážou nedělat - album není přeplněné, netlačí na pilu od začátku do konce, nesnaží se v každém okamžiku naplno zaujmout, což jsou obvyklé neduhy dnešních mladých progových kapel.
Nedokážu to opsat lepším vyjádřením, než že má tato hudba duši. Zní plně a přitom lehce, je v ní útulnost známých prostor (klávesy jsou zřetelně "sedmdesátkové" a kytara se mazlí s každým tónem) i vědomí širšího obzoru. Působí živě a naléhavě, ale netlačí se do uší a nepodbízí, nechává posluchače pronikat do ní po svém. Má potenciál opakovaných návratů, kdy rozkryje pokaždé o kousek víc. Není to pro mě v tuhle chvíli ani tak zásadní citový zážitek jako spíš radost z dotýkání a z vědomí, že mnohdy ty nejsladší plody dávají staré stromy.
» ostatní recenze alba Alphataurus - 2084: Viaggio nel Nulla
» popis a diskografie skupiny Alphataurus
Gildenlöw, Kristoffer / Let Me Be A Ghost
Kristoffer Gildenlöw je rockový písničkář, v jehož hudbě symfonický prog potkává Leonarda Cohena. Třebaže loňskou novinku Empty řadím ještě o kus výš, přítomné album bylo mým prvním setkáním s tvorbou tohoto původem švédského hudebníka a myslím, že na něm též poprvé naplno předvedl, co v něm všechno je. Jeho sólový debut byl přehlídkou poutavých momentů s plejádou hostů včetně najatého zpěváka, druhá deska The Rain pak pečlivě prokomponovaným a zaranžovaným konceptuálním počinem.
Třetí album The Homeboud se obrátilo komornějším směrem, zní tady víc akustické kytary, písničky jsou jednodušší... a Kristoffer navázal intimní vztah s mikrofonem. Najednou zpívá, jako by nic jiného neexistovalo, na ničem jiném nezáleželo. Citová přesvědčivost se stává jeho nejsilnější devizou a všechny výrazové prostředky od nynějška plně slouží sdělení, osobní niterné výpovědi. Let Me Be A Ghost je opět o něco košatější, titulní kompozice se vrací ve třech částech, album klene velký oblouk, který posluchače vtahuje postupně, ale pocit, že sedím metr od člověka, který si přede mnou otevírá duši, nemizí.
Všechny Gildenlöwovy desky se nesou v pomalejším tempu a temnější náladě, hodí se k introspektivnímu přemítání o životě, když padá soumrak. Tady jsme několik metrů pod zemí. Na příštím albu Empty se člověk narovná, naplno nadechne, rozhlédne kolem. Tady ne. Prostor je stísněný a náladotvorné plochy zhuštěné do krápníkové krajky, studené a křehké, tvrdé na omak. Jen se dávkuje intenzita, jako v takřka industriální, rozervaně gradující Falling Floating Sinking. O chvíli později kytara bloudí prostorem a hledá, kde by spočinula. A dál a dál, v každé skladbě trochu jinak, ale všechno sedí dohromady a tvoří celek, který má jasný "ksicht", přesto se vymyká uchopení. Pro mě absolutní zážitek.
» ostatní recenze alba Gildenlöw, Kristoffer - Let Me Be A Ghost
» popis a diskografie skupiny Gildenlöw, Kristoffer
Soft Machine Legacy / Soft Works – Abracadabra
| 2025-05-01 | Na albu se sešli hráči z různých období Soft Machine - na kytaru hraje Allan Holdsworth, na saxofon Elton Dean, baskytaru obsluhuje Hugh Hopper (tito dva se potkali u Third) a bicí John Marshall. Holdsworth ani tentokrát v sestavě dlouho nepobyl, odehrál se Soft Works ještě pár koncertů a pak ho vystřídal John Etheridge; u této příležitosti se projekt přejmenoval na Soft Machine Legacy a začal psát kapitolu, která - už bez přídomků - trvá dodnes. Eltona Deana nahradil Theo Travis po jeho smrti v roce 2006, přítomná deska je tedy jednou z posledních příležitostí k setkání s Deanovým skvostným saxofonovým uměním.
Nemá smysl srovnávat nahrávku s deskami se sedmdesátých let nebo se ji snažit napasovat do tradičních žánrových škatulek. Základ je zřetelně jazzový, o tom posluchače přesvědčí rytmická sekce hned v první skladbě. Pánové nešetří ani melodiemi, každou chvíli se nějaká z hutného pletiva vznese, zatřepotá a odletí. Hudba má mnohem větší soudržnost a energii než pozdější kousky Soft Machine Legacy, které jsou místy až příliš rozbloumaně nerozhodné. Současně se tu hojně experimentuje se zvukovými plochami, u kterých mnohdy nedokážu říct, který nástroj je má na svědomí, jen zřetelně vnímám elektrickou vlnu, jak mi přejíždí páteří a příjemně mrazí.
V červnu 2025 vychází remaster obohacený o dva live bonusy na CD i LP, digitální verze je na Badcampu k dispozici už nyní. Na uváděcí listening party se hojně řešil zesnulý Allan Holdsworth. Lidé z okolí kapely prozradili, že záznam živého vystoupení (kromě zde přítomných skladeb z Tokia už dříve vyšlo album Live In Osaka) byl pořízen bez jeho vědomí. Kytarista razil zásadu "when it's done, it's gone" - smyslem koncertu je předat si energii s diváky, hudba žije v tomto setkání. Podle kolegů však těžce nesl očekávání na něj kladená a na pódiu býval ještě víc nervózní než ve studiu. Ať tak či onak, na albu odvedl vynikající práci, stejně jako všichni ostatní. Pro mě je Abracadabra trefa, kterou mohu jedině doporučit.
» ostatní recenze alba Soft Machine Legacy - Soft Works – Abracadabra
» popis a diskografie skupiny Soft Machine Legacy
Unitopia / Seven Chambers
Po delší pauze a v podstatně obměněné sestavě jsou australští progeři lepší než kdy dřív. Hlavním dojmem z osmdesáti minut desky je plynulost a energičnost, s níž je tady vše propojeno. U předchozích alb jsem místy měla pocit kudrlinek připevněných na vcelku generický podklad a též jakési nezávaznosti, odtažitosti barevného světa, který existuje sám pro sebe. Seven Chambers je o stupínek temnější, současně však působí živěji, opravdověji. Přibyla naléhavost a každá linka v bohaté orchestraci je důsledně provázaná s tepajícím celkem.
Zakladatelská dvojice zůstala: za mikrofonem Mark Trueack, u kláves Sean Timms. Kytaru převzal John Greenwood, pro něhož je hudební dráha splněným snem po celoživotní práci plastického chirurga v popáleninovém centru. Skrytým esem je rytmika: basista Alphonso Johnson i bubeník Chester Thompson mají řadu bohatých zkušeností ze světa fusion, například společně hráli na albu Black Market Weather Report. (Čtyři kratší skladby odbubnoval hostující Brody Green, Thompson je ovšem ke slyšení na dobrých padesáti minutách alba a je ve všech materiálech uváděn jako řádný člen skupiny.) Sestavu doplňuje respektovaný multiinstrumentalista Steve Unruh, který má na starosti především flétnu a housle.
Název i obal odkazuje k lidskému srdci a stavba desky by se dala přirovnat ke krevnímu řečišti s jeho bohatými meandry. Každý z šesti muzikantů přispěl námětem k jedné písni, sedmá Helen je pak věnována zakladatelce dětské kardiologie Helen B. Taussig. Všechny skladby se zabývají situacemi, kdy člověka zrazuje jeho zdraví, ať už náhlou příhodou nebo plíživým rozvratem. Přetékají chutí do života, která naráží na nemilosrdné limity. Právě ty ale dávají vyniknout křehkosti a kráse každého okamžiku, jejž nám bylo dopřáno naplnit. Něco se se mnou stalo, něco je špatně - a tolik toho ještě chci zažít a dát! Kdybych tak tohle rozbité srdce dál udržel v chodu...
Ze skladeb naštěstí nekape cukr; právě ten bylo nutno ze života vyškrtnout v třetí Bittersweet... Převažující nálada je rozmáchle vzdušná, kapela se ale umí i řádně opřít do strun, skladatelské ambice rozhodně nepohřbily rockový tah na branku. Album nabízí silný zážitek, který chce svůj čas. Líbilo se mi už při prvním poslechu, ale naplno jsem ho ocenila až po roční pauze, a to díky čerstvě vydanému živáku Alive and Kicking, který mi skladby připomněl. Suverénní zručnost zkušených muzikantů je na Seven Chambers plně ve službách zmoudřele radostného, procítěně vitálního celku. Tahle bohatá hostina posluchači neucpe trubky, i když chodů je nepočítaně. Jsou ale zdravě vyvážené a vpravdě občerstvující.
» ostatní recenze alba Unitopia - Seven Chambers
» popis a diskografie skupiny Unitopia
Anderson, Jon / Jon Anderson & The Band Geeks - True
Cvrlikají si pomalu i vrabci na střeše, že je tohle album výtečné, ale k recenzi se nikdo nemá. Chopím se jí tedy, i když to bude spíš povídání o tom, jak deska vznikla. Což nakonec s její kvalitou souvisí. Příznivé ohlasy zdůrazňují, že se tady probudil k životu étos starých Yes, těch "pravých". Současně jde o Andersonovu desku. I když se z jeho (bohaté a proměnlivé) sólové diskografie vymyká kompoziční propracovaností a rockovým drajvem, přesto tu najdeme jeho typické osobní znaky - názvuky world music, světelné bytosti, relativně přímočaré osobní texty nebo otřesně kýčovitý obal. Kudy se tam tedy dostali ti Yes?
Přes kapelu, která existovala roky, než je Andersonově pozornosti doporučil jeho blízký spolupracovník. Mezi jiným měli v repertoáru cover verze Yes a Jon se s nimi domluvil na krátkém turné, pro které vybral ty největší fláky jako The Gates of Delirium, aby se vidělo. Brzy bylo všem jasné, že tady se děje něco významného, sedí to dohromady. Vynikající muzikanti, kterým klasický prog přešel do krve natolik, že jsou schopni v jeho duchu komponovat, aniž by to znělo jako vykrádání. Obrovská osobní angažovanost a nadšení, které se promítá do živé energie desky. A něco mezi nebem a zemí...
Album je svým způsobem důkazem, že modlitby mohou být vyslyšeny. Člověka, který důvěřuje a zůstává otevřený, nakonec život (nebo vesmír) překvapí a přihraje mu v pravý čas do cesty přesně to, co potřebuje. Po vlně kladných ohlasů už Jon říká v rozhovorech naprosto otevřeně: "Tohle jsou Yes, které jsem si vždycky přál." Mluví také o tom, jak si na procházkách představuje, že ho za jednu ruku drží Chris a za druhou Alan a jsou šťastní, že jejich odkaz takto ožil. Píseň Still a Friend je o tom, že odloučení ani smrt nehrají roli, neruší blízkost: "Jsme sen, který se děje stále znovu. Jsi obloha, která mi zpívá tuto píseň. Jsi láska, která se pořád vrací. Oceán, po němž se denně plavím. Představ si, že si to můžeš představit celé znovu... Je to jen stav mysli. Pořád jsi můj přítel."
To je doják, co? Dojemných momentů je na albu víc, ještě silnější je ale radost, rozmach, vzlet. Je to šťastná deska. Někdy se zkrátka věci takhle sejdou... První singl True Messenger, který album otevírá, mě přitom zvlášť nezaujal, leda snad nebývalou energičností, která kontrastovala s rozvolněným trylkováním velké části Jonových sólovek, které tonou v duhové mlze bez většího kontaktu s realitou. Tohle bylo zemitější, rocková písnička, dalo by se říct.
Přesvědčil mě ale až souvislý poslech alba, z něhož se mi nejprve vyloupla třetí Counties And Countries s působivou gradací a zejména překrásná rozsáhlá Once Upon a Dream. Ta se zrodila z mantry, kterou hlas opakuje na začátku i ve střední ztišené části. "Stačí se potloukat kolem, hledat. Stačí se rozhlížet, zkoušet..." Nárazové komponování, u kterého byl Anderson většinou přítomen pouze online a jednotlivé nápady různých členů se postupně vrství, překvapivě dobře sedí k rozkošatělé a vnitřně pestré kompozici, pomáhá evokovat cosi nekonečně rozmanitého, prostorného, přesahujícího jednotlivou lidskou mysl.
Později mě zaujala také třeba právě už zmíněná Still a Friend, která se z rozvážného kroku odpíchne k nebesům, nebo následující celkově klidnější Make It Right. Trochu moc citově přímočará je na mě závěrečná Thank God ("díky bohu, že jsem doma, díky bohu, že tě mám..."), ale jako tečka k albu sedí. Líbí se mi, že jsem desku nemusela nějak programově "naposlouchávat", zkrátka se mi líbila a chtěla jsem ji slyšet stále znovu. Z jednotlivých pasáží přirozeně vyvstal celek, kompaktní a vnitřně členitý, a z něj se zase vynořily jednotlivé písničky, které si ráda poslechnu i samostatně. Myslím při nich na všechno, co mi hudba Yes dala (asi nejvíc mi na mysli tane album The Ladder), a ze srdce Jonovi přeju, že se téhle chvíle ve zdraví a síle dožil.
Po Hackettových projektech další připomínka, že duch kapely nemusí vždy přebývat tam, kde zůstalo jméno, a společně s turné Beat, což jsou King Crimson bez Frippa (s jeho plnou podporou), vlaštovka, která nám říká, že artoví a progresivní velikáni vyorali brázdu, do níž je možno sít i o půl století později.
» ostatní recenze alba Anderson, Jon - Jon Anderson & The Band Geeks - True
» popis a diskografie skupiny Anderson, Jon
Cale, John / POPtical Illusion
Tohle album mě rozjařuje. Určitě je proti loňskému Mercy optimističtější, ale vlastně mě rozjařuje jeho samotná existence. Už předešlá deska byla pro fanoušky tohoto svébytnéhu umělce trochu navíc, neočekávaný pozdní dodatek k velmi bohaté diskografii. Cale tam ze sebe vydal všechno, emocionálně šel až na dřeň. Tíživé myšlenky, zřetelný pěvecký výraz, zásadní témata. Byla by to velmi důstojná tečka - jenže konec se jaksi ne a ne dostavit. V očištěném a vyprázdněném vnitřním prostoru vytryskl nový pramen.
Není to až tak přímočaré, ovšem. Na POPtical Illusion je znát únava, tíha dlouhých let, na druhou stranu Mercy určitě nebylo jen čistě depresivní. Přesto se nálada obou alb opravdu liší jako noc a den. Hudebně mají společného hodně, zejména volnější stavbu skladeb a převažující elektronické instrumenty. Proti vláčně hloubavému Mercy je POPtical Illusion ráznější, rytmičtější. V pozadí obvykle běží výrazný pravidelný sampl, takže zpěv působí melodičtěji, plynuleji proti naléhavosti dramatických odmlk. Texty se převážně vracejí do mládí skrze drobné, letmo nahozené příběhy.
Slovní hříčka op (optický) / pop byla populární už v šedesátých letech, oba pojmy mají své místo v dějinách výtvarné kultury. Částečně to reflektuje i obal, který svou pastelovou barevností připomíná Warholovy sériové portréty Marilyn Monroe, u většiny skladeb je navíc velmi snadné představit si nějaký ten geometrický terčík, z nějž přechází zrak. Hudba umí zamotat hlavu, trochu jako bláznivé kroužení prostorem z přebytků bujnosti. Může měnit vnímání, ale jen v náznaku, hravě, s lehkostí.
Album mě nezasáhlo tak hluboce jako Mercy, ale poslouchám ho opakovaně a s chutí.
» ostatní recenze alba Cale, John - POPtical Illusion
» popis a diskografie skupiny Cale, John
Mr. Bungle / California
Představte si, že dostanete elegantní a současně opravdu silné auto, úplné dělo. Řekněme Maserati. Určitě budete chtít vyzkoušet, co všechno umí a kolik koní v něm doopravdy je. Projet spoustu míst. A taky ho jaksepatří ukázat. Mike Patton dostal mimořádný hlas a jedinečné hudební cítění. Zachází s tím nějak podobně. Všechno poznat, všechno vyzkoušet. Brzda - plyn. Každou chvíli jiná krajina za oknem.
Asi to není špatný přístup: dokázal se díky němu ventilovat tak účinně a prožít toho tolik, že nikdy (pokud vím) nepodlehnul žádným umělým lákadlům, netrpí depresemi, nedělá skandály a nepocítil potřebu prostřelit si hlavu, což bývají nežádoucí vedlejší účinky mimořádného talentu. Dnes šestapadesátiletý všestranný muzikant zraje jako víno. Mr. Bungle jsou jeho burčák. Nezbytná a zdravá fáze, ale dá se to pít bez újmy na zažívacím ústrojí?
Album California mě opravdu baví. Můj mozek bystře vyhodnotil, že nemá vůbec cenu snažit se rozplést jednotlivé hudební vlivy nebo nástrojové postupy, takže se na to vykašlal a jen se kochá neustálými proměnami, které kupodivu působí docela hladce, i když se v mixéru ocitne ledacos. Nejvíc ze všeho mi hudba zní jako zábavní orchestr, šílený big band, který někdo zapojil do elektriky a pomaloval všemi barvami.
Swingová prudká houpavost. Jazzové organické zvraty a nepředvídatelné kombinace. Rocková průraznost. Křiklavá etnická pestrost - klezmer, balkán, přírodní národy, dynamická meditace, všechno tu je. Plážová pohoda a muzikálová výpravnost (Sweet Charity je název muzikálu, v němž exceloval například Sammy Davis Jr. - neznám ho tak dobře, abych stejnojmenný kus do díla přesně zařadila, shodný název ale asi nebude náhoda). A milion dalších věcí.
Čím to drží pohromadě? Mike Patton dostal taky charisma jak prase. Má obří, takřka nukleární energii. Umí ji kočírovat, protáhnout se klíčovou dírkou, setřást pronásledující hordu policajtů jako v němé grotesce, líně se rozprostřít po vyhřátém písku, bleskově se zase vztyčit, frackovitě zafunkovat, střihnout árii, zařvat z plných plic... a ještě u toho vypadá neodolatelně. Přiznávám, mám pro něj slabost - mohl by klidně předčítat burzovní indexy a stejně TO tam bude.
Přesto na mě California působí spíš zvenčí, jako pestrá podívaná. Baví mě, nedává mi ale ten typ prožitku, který mám spojený s plným zásahem. Je to "jen" brutálně zábavná komiksová renesanční freska, degustační hostina o třistatřiatřiceti chodech, zběsilá jízda hudební krajinou. Bylo mi potěšením. A teď mě omluvte, musím si nutně odskočit...
» ostatní recenze alba Mr. Bungle - California
» popis a diskografie skupiny Mr. Bungle
Dream Theater / Awake
Poslední recenze alba je přes sedm let stará, takže nezaškodí Awake povytáhnout na světlo. Více než detailní popis desky mě přitom zajímá otázka, v čem přesně je album jiné než předcházející Images and Words. U toho recenze vesměs konstatují základní stavební prvky stylu Dream Theater: nápaditost, propracovanost, instrumentální zručnost. Awake je pak vnímáno jako temnější (pro někoho až bezútěšné nebo depresivní), tvrdší, mnohotvárnější. Počtem hodnocení i pocity těch, pro něž je právě ono špičkou tvorby amerických metalových akademiků, také jako stojící neprávem poněkud ve stínu svého oslnivého předchůdce.
Srovnání světla a stínu se nabízí už při pohledu na obal obou alb. Images and Words je mladistvě dychtivé, okouzlené obrazy, které pouští do světa v bohatých peřejích kytar a kláves, energicky klouzajících po kamenitém rytmickém podloží. Panuje zde atmosféra vzletu a rozmachu. Vize a sny jsou tu něčím, co člověk tvoří, co touží uskutečnit. Naslouchá při tom i světu kolem sebe, tepajícímu velkoměstu, druhému srdci. Tok představ je místy překotný, energie dravá, ale vším prosvítá odhodlání životu čelit, imaginární zjevení jsou vítaná jako inspirativní.
Awake je mnohem víc reflektivní. Probuzení avizované názvem může odkazovat k prohlédnutí, tedy v podstatě rezervovanějšímu postoji ke všemu, co na člověka z různých stran útočí, ale také ke stavu nočního bdění, zaobírání se vlastními myšlenkami. Reflexe zde má ještě jeden význam, a to je odraz. Světlo dopadá zprostředkovaně, obrazy se tříští v nečekaných lomech. Obklopují člověka, dotírají na něj z různých stran, tu agresivně v drsných vypalovačkách, tu mozaikovitě ve vzdušnějších kompozicích. Sny jsou najednou rozbité a vize dotírají zvenčí, klamné a chvílemi až děsivé. Člověk je vydaný napospas vlastnímu nitru, což provází nejistota a pocity odcizení.
Pořád ještě je tu i dost barev a gejzír tvůrčí invence tryská vydatně, Awake ale skutečně je bytostně jiné než předcházející deska. Je dospělejší, ostražitější, rozhárané poznáním. Zároveň stále ještě otevřeně vyjevující vlastní emoce a hnutí, bez balení do příběhů fiktivních postav. Jako celek jsem ho nikdy nenaposlouchala tak důkladně jako Images and Words, vlastně k němu teprve teď dorůstám a nacházím cestu. Kromě trojdílné A Mind Beside Itself tu pro mě nejjasněji září křišťál o bezpočtu plošek Lifting Shadows Off a Dream a prorocky posmutnělá Space-Dye Vest. Bez pevného sevření tvrdě kutého kovu by ale tyto relativně jemnější kusy tolik nevyzněly. Proto album hodnotím maximálně.
» ostatní recenze alba Dream Theater - Awake
» popis a diskografie skupiny Dream Theater
10cc / The Original Soundtrack
Zvláštní deska, ke které jsem se dostala náhodou. Skupinu jsem znala jen podle pár písniček (ta nejznámější je právě tady) a bez velkého přemýšlení jsem si je řadila někam do první půlky devadesátek. Vročení alba mě skutečně překvapilo a první poslech zmátl. Připadalo mi nepřehledné, přecpané.
Vnímala jsem stylizaci a nadsázku. Stylizaci do doby kabaretních výstupů, světel velkoměsta, zlaté éry stříbrného plátna - tento dojem posiluje černobíle laděný retro obal. Nadsázku v tom, že jde o soundtrack k neexistujícímu filmu, hru s významy. Rozpor mezi způsobem podání a sdělením je přítomný i v hitové I'm Not In Love, pod cituplným plynutím "hezké písničky" je ukrytý dosti podivný příběh se skvrnou na zdi. Celkově jsem měla dojem parodie na něco, co neznám, takže jen koukám a nechápu.
Po nějakém čase jsem do alba pronikla a začala si poslech užívat, hlouběji mě ale do drápků nechytlo. A vlastně pořád jsem zmatená jak Goro před Tokiem. Přemýšlím, odkud tohle do roku 1975 spadlo, vůbec mi tam nepasují. Z celkového toku mi nakonec kromě úvodní delší skladby (upřímně, nebýt po ní výrazný záchytný bod, nespoléhala bych na sebe, že poznám, kde končí) utkvěla hluboká moudrost o tom, že život je minestrone.
Obě skladby sázejí na silnou koncentraci výrazných ingrediencí a prožitků, zachycují člověka zasaženého přílivem podnětů. Jedna noc v Paříži je jako rok někde jinde, v jednom kotlíku polévky máme Pepka, Mickeyho, Tádž Mahal i Babylon. Když procházím jednotlivé skladby, vybavuje se mi ještě závěrečná The Film Of My Love s vemlouvavostí pouličního hudebníka v přímořském městečku. Kolem a kolem ale v tomhle moři pořád dost tonu.
10cc vtáhli na nevelkou plochu obří množství podnětů, nápadů, stylů. Znějí nadčasově, překračují pocitově dobu svého vzniku, současně různými reminiscencemi sahají až někam do třicátých let. Hudebně se blíží artrockovým postupům, pro ingredience ale sahají spíš do popkultury. Ráda jsem album poznala, k dalšímu objevování tvorby 10cc mě ale nenalákalo.
» ostatní recenze alba 10cc - The Original Soundtrack
» popis a diskografie skupiny 10cc
Tangent / The Slow Rust of Forgotten Machinery
Poezie skládky plné odložených, polorozpadlých vynálezů. The Tangent rezignovali na snahu vtisknout osmdesátiminutovému hudebnímu koláči jednotící tvář. Hopkají z nápadu na nápad a světe div se, album se díky tomu dá velice dobře vnímat, i když celý obraz drží pohromadě vlastně jen rám, aby se nepřelil do pokoje, a potom taky společensky angažovaná témata skladeb. Hudebně se tady doplňuje rozevláté, lehounké cvrlikání klávesových vyhrávek, zpěv s hutností a texturou přírodního dřeva ("neotesaný" je zde kompliment!), důmyslné klouby jazzových rytmických postupů a plné tělo progrockové melodiky.
Jádrem desky je pro mě The Sad Story of Lead and Astatine, podobenství dvou chemických prvků. Moje chabé znalosti chemie mi brání určit, jestli jsou olovo a astatin vzájemně neslučitelné, nebo spolu mají nějaký jiný problém, každopádně jsou užity jen v názvu, písnička je o dvou přátelích, kteří se rozhádali kvůli blíže neurčené aktuální otázce - znáte ty debaty, které mezi lidmi hloubí příkopy. Skladba je teskná, naráží na nemožnost skutečně porozumět perspektivě druhého člověka, prosvítají jí i vzpomínky na staré časy a společné zážitky.
Napadá mě, že podobná zkušenost, kterou v posledních letech udělal snad každý, vedla The Tangent k tomu, že různé hudební motivy nechávají vedle sebe spíš jen volně existovat, pozorují a zobrazují rozdrolenou tvář dnešního světa, aniž by se rozpory pokoušeli nějak "řešit". Překonávají je plynulostí a krásou hudebního toku, který je nesmírně proměnlivý, plný různých nálad a působivé atmosféry. V pozvolnějším duchu se nese ještě úvodní Two Rope Swings, příběh dvou houpaček na opačných koncích světa. Každá z nich má své dítě, které sní o dálce. Do africké krajiny ovšem brzy ironicky vpadnou moderní vynálezy... a pak zase zmizí, nechávají za sebou trosky a zárodky nepokojů.
Vedle toho jsou tu i skladby nadupané textem a tempem: "skoro titulní" Slow Rust klipovitě střídá scény a uvažuje nad střípky příběhů, jejichž porci člověk bezmyšlenkovitě spořádá během pár minut, když otevře noviny nebo internet. A Few Steps Down The Wrong Road se prostřednictvím historické paralely vypořádává s populismem, střídají se tu recitativní pasáže a plným hlasem zpívané davové unisono. Tak hluboko v sobě máme touhu po jednotě, že nás nutí ukazovat prstem na domnělé černé ovce, hledat viníky v touze po návratu ztraceného ráje.
Instrumentální druhou skladbu a kratší závěrečný kus vnímám i po opakovaných posleších jako vycpávky, které mi v uchu příliš neutkvěly. Necítím ale pokušení je přeskakovat, nějak k celku patří. Hluchá, prázdná místa a období, nelogická hnutí mysli, příjemnost postrádající podněty. Jo, tohle je taky život. The Tangent posluchačům nabízejí vyzrálý, zábavný a inspirativní kusanec muziky, který se mi obtisknul do duše s nečekanou jasností. Dokonce mi ani nevadí, že jim tam chvílemi zpívá baba. Lepší důkaz mimořádné kvality v mém osobním arzenálu měřících přístrojů sotva najdu, takže: plný počet.
» ostatní recenze alba Tangent - The Slow Rust of Forgotten Machinery
» popis a diskografie skupiny Tangent
Sparks / Lil' Beethoven
Hudba Sparks je v nejlepším slova smyslu povrchní - vše je tu obráceno k prezentaci, směrem k posluchači. Nesnaží se ani přinést Hluboké Sdělení, ani dělat Velké Umění. Chtějí (se) bavit. Tváří se u toho seriózně, jelikož tak vyzní každý vtip nejlépe, ale nikoli odtažitě. Devizou alba je přesnost provedení, osobně dávám z tohto důvodu studiové verzi přednost před živou. I na ní funguje magická čtvrtá stěna, uzavřené mikroklima sněhového těžítka, které předkládá precizně soustružené obrazy.
Ty se chovají jako choreografie: neúnavný sled přesných pohybů, jejichž účinek je ve vrstvení a opakování. Hlas je tady rovnocenným nástrojem, součástí bohaté a plné orchestrace. Dalším podstatným rysem předložené hudby je trvání - i z krátké ukázky sice člověk získá představu, oč ve skladbě půjde, fráze hudební i textové se v drobných proměnách mnohonásobně vracejí, ale vystavit se působení zvukových tvarů je nenahraditelnou součástí zážitku.
Další devizou je energie, kterou Sparks do provedení dávají. Jsou tak akorát tonizovaní, ani ospale vleklí, ani silově přepjatí. Místy díky tomu album působí jako regulérní nářez, přestože je z velké části založeno na syntezátorech imitujících klavír a smyčce. Inspirace klasickou hudbou dala patrně albu i název, s drobným shozením slůvkem Little ve staženém, hovorovém tvaru. Jak jsem řekla, není to velké umění, jen malé - kumšt ale každopádně ano.
A sdělení nakonec také zcela nechybí, v humorné nadsázce předkládají úsečné texty sérii bizarních mikropříběhů. Asi nejméně přetlumočením utrpí ten o trnité cestě za slávou: "Jak se dostanu do Carnegie Hall?" "Musíš cvičit..." Lakonické "Bravo!" už jen dodává pointu. Líbí se mi i vyznání sebelásky I Married Myself (jsem dohromady velmi šťastný, tentokrát to už určitě vydrží!) nebo úpěnlivý pokus vyznat se v protichůdných sděleních telefonního automatu, který vysílá smíšené signály zájmu.
Smyslem této hudby je zábava. Dá se sledovat zvenčí po způsobu estrády, ale umí posluchače i vtáhnout dovnitř a doslova mu zamotat hlavu tím, jak "je to pořád dokola". Opakovanou jízdu jsem si užila s chutí. Ve své kategorii jsou Sparks špička, z pohledu všehomíra velmi silná a bohatě zasloužená trojka.
» ostatní recenze alba Sparks - Lil' Beethoven
» popis a diskografie skupiny Sparks
Gabriel, Peter / i/o
Vytříbené a vkusné album. Diplomatičtější vyjádření okřídleného neurazí, nenadchne. Stále jsem na vážkách, zda má tato dvojitá porce hudby, která přišla po více než dvou dekádách od předešlého řadového opusu už vlastně nečekaně, hlubší potenciál, nebo jde zkrátka o vyzrálou, propracovanou kolekci písniček pro rádia. K druhému názoru se kloním zvláště při poslechu bright side mixu. Zřetelné, i když ne právě zapamatovatelné melodie, čitelná rytmika, klenutý vokál jen lehce zatěžkaný věkem. Hudba je k posluchači vstřícná a přiměřeně usedlá, kvalitní poprock.
Dark side mix je jiný. Tedy, ne že by odlišnosti příliš vyvstávaly do popředí - během roku, kdy Peter Gabriel zveřejňoval (vždy u příležitosti úplňku a novoluní) jednotlivé dvojice skladeb na YouTube, jsem některé kusy srovnávala opakovaně a rozdíly jsou zřetelné jen při pozorném poslechu na několika exponovaných místech každé skladby: jinak vyřešený přechod, odlišně položený důraz... z alba jako celku přesto mám v jeho dvou podobách pokaždé trochu jiný pocit. Tmavý mix je klidnější, hlubší, hezky vyzní do sluchátek. Ukážou se nesčetné fazety zdánlivě plynulého toku, vyvstane dojem niterného sdílení, objeví se spousta drobných detailů, které tradiční písňovou stavbu ozvláštňují.
Seznam spolupracovníků je nesmírně bohatý a zahrnuje vedle řady příležitostných hostů také staré známé, dalo by se říci pilíře Gabrielovy sólové tvorby: kytaristu Davida Rhodese, Tonyho Levina s basou (na koncertech, které se realizovaly ještě před oficiálním vydáním desky, se Peter s Tonym pustili dokonce do náznaku taneční choreografie; docela si přeju, abych ten obraz dokázala dostat z hlavy :-)) a Manu Katche za bicími. S kompletní Gabrielovou diskografií jsem se seznámila teprve nedávno a novinku bych nejspíš řadila po bok Up - určitě není tolik přímočaře hitová jako Us ani etnicky podbarvená jako OVO.
Klidná, živá, zmoudřelá, vyrovnaná, okouzlená, smířená... Taková je. Vnímám spoustu pěkných momentů a oblíbila jsem si řadu skladeb. Vláčně uhrančivou Four Kinds of Horses. Road to Joy s potencí živé vody. Propracovaně naléhavé úvodní Panopticon i temný, drsný The Court. Vlídně nadějnou Love Can Heal, obklad na bolesti světa, a taky sebevědomou, procítěnou This Is Home.
Co mi tedy ksakru na desce pořád vadí? Co mi chybí? Nevím. Ono záhadné "něco", co se nedá popsat, ale dělá rozdíl. Já ti nevím, to máš těžké... Podobnými slovy můžeme vyjádřit účast s někým, kdo prožívá nelehké období. Někdy se nedá říct nic víc a rozdíl mezi frází a skutečnou lidskou blízkostí je jen v tom, kolik času a pozornosti jsme pocitovému zhodnocení situace věnovali, než jsme se uchýlili k nemastnému neslanému sdělení; o něčem takovém je ostatně skladba So Much. Peter Gabriel vtělil svou hudební zralost do obsáhlé, prokomponované, ale taky trochu nudné desky. Já svůj názor do obšírné, drobátko nicneříkající recenze. Nakonec docela dobrý. Za tři spolehlivě.
» ostatní recenze alba Gabriel, Peter - i/o
» popis a diskografie skupiny Gabriel, Peter
Supertramp / Even In The Quietest Moments
Tvorbu Supertramp znám tak nějak odjakživa a docela dobře, teprve nedávno jsem se ale zaměřila na otázku, čím jsou specifická jednotlivá alba. Přemýšlení o tom přítomném se mi zdá nejvhodnější začít od prostředka: titulní skladbu, na albu třetí v pořadí, a pátou Babaji má na kontě Roger Hodgson, čtvrtou Downstream a šestou From Now On Rick Davies. Dva nezaměnitelné hlasy, které se na jiných albech mnohdy prolínají a doplňují, tady pracují každý na svém písečku, přičemž by se dalo říci, že jedna z dvojice skladeb je vždy klidnější a druhá více svižná. Všechny čtyři se ale věnují vždy nějaké konkrétní chvíli a jejímu prožívání.
Písně mají charakter osobního vyznání, přemítání, bilancování, prostého užívání okamžiku či (v Hodgsonově případu) až vroucí modlitby. "Momenty" obsažené v názvu tedy předznamenávají charakter velké části alba, které je neseno především atmosférou a emocemi hudebního sdělení. To může posluchače zcela vtáhnout a nabídnout mu labužnicky si vychutnat všechny odstíny a záhyby, nebo jej ponechat spíše chladným, kdy bude registrovat zejména hlavní chytlavé motivy - ty u Supertramp nechybějí nikdy, každou písničku si je možné zabroukat či si na ni lehce zatančit, a pokud některou uslyšíte dvakrát třikrát, asi už ji úplně z hlavy nevyženete. Pokud vás deska chytí, budete si přát, aby to nikdy neskončilo, s opakovanými poslechy se u mě ale občas dostavovaly i pocity nudy.
Zajímavějším skladatelem i interpretem je pro mě určitě Roger Hodgson. Má toho zjevně mnohem víc na srdci - jeho skladby jsou naléhavější, doslova přetékají textem, což vede k nevšedním melodickým momentům. Tematicky se věnuje otázkám osobní umělecké vize a inspirace. V extaticky divoké Babaji si přeje, aby měl sílu stanout tváří v tvář hudbě, aby se s ní neminul. Akt tvorby tu má až vášnivý duchovní rozměr a jeho vyzpívání silně graduje. Even In The Quietest Moments začíná zvolna a ztišením na prahu poznání také končí, mezi tím se odvíjí hypnotická pasáž na hranici zjevné reality. Pocit prahu, změny či meziprostoru prolíná celou deskou a dá se chápat také jako odraz situace skupiny, která se právě v této fázi své existence rozhodla přesídlit za velkou louži.
Rick Davies to má tak trochu na salámu. V Downstream si vychutnává přítomný okamžik splývání ve vlnách na člunu. Jeho hlas posluchače skladbou spolehlivě vede, přestože se zpěv zabývá vcelku nespojitými a obecnými úvahami o životě, zatímco tóny klavíru pod ním nevypočitatelně a těkavě přebíhají sem a tam. Nálada je zde silná a pocit odevzdání se nejistotě s vědomím, co všechno už člověk dokázal a zvládnul, přesvědčivý. Ve From Now On je to naopak: nedělní vyjížďka se překlopila do pondělního rána, v němž tóny tlučou s neodbytností každodenních povinností, zatímco zpěv horečně zvažuje možnosti nevázaného a riskantního života hazardního hráče, načež rozmáchle vyústí do vágního poznání, že "takhle už to odteď bude".
Motiv riskantní výpravy do neznáma, bláznivého podniku a člunů spouštěných na vodu se objevuje i v epické Fool's Overture s četnými narážkami na britskou válečnou historii. Možná se takto Supertramp loučí s rodnou hroudou - snídat už se bude v Americe. Skladba je působivá četnými zvraty, mráz mi ale po zádech běhá spíš díky tomu, co vím o úloze Británie ve WW2, než pro hudební kvality. Opakovanými poslechy skladba na kouzlu spíš ztrácí.
První dva kusy jako by vypadly z jiné desky. Úvodní Give a Little Bit trpí četným omíláním v rádiích a irituje mě vstupní akustickou kytarou, která zní až primitivně, při bližším pohledu ale oceňuji postupné přilévání dalších nástrojových nitek (ta basa! ten saxofon!) ústící v monumentální proud hudby a civilní Hodgsonův projev: tady není hluboce ponořený do sebe, ale dívá se do očí druhému člověku s důvěrou a otevřeností. Jako otvírák alba či večera určitě funguje dobře - taky jeden specifický okamžik, hodný plného ponoru, zde v kontaktu s publikem.
Švihácky kabaretní Lover Boy sází na stůl všechny trumfy, skladba je dynamická, laškovná a hravě energická. Umím si ji představit jako podkres pro taneční či krasobruslařské vystoupení s divadelními prvky. Klavír krásně kolébá a je to jedna z mála skladeb, kdy si uvědomím, že Supertramp měli i bicí. Rick Davies je tady vemlouvavě rozšafný. Ve střední části se krásně prolínají jednotlivé hlasy s pískáním a voláním, rodí se něco velkolepého, nádech k ohromné show. Místo toho se vzápětí po doznění mnohoslibného sborového "na na na" vytuněného kytarovým sólem (vzácnost!) ozve zadumaná, křehká a intimně duchovní titulní skladba...
Protiklady se přitahují, obvykle spolu ale moc nezvládají žít. Podivná tvůrčí rozlomenost přítomného alba při pohledu zpátky předznamenává události, které nebyly zas tak daleko. Pořád jsou to ale Supertramp ve svém zlatém období, byť si právě tady vybírají jakýsi oddechový čas.
» ostatní recenze alba Supertramp - Even In The Quietest Moments
» popis a diskografie skupiny Supertramp
![Petřina, Ota - Super-robot [Super-robot] cover](graphx/covers/3110.jpg)
Petřina, Ota / Super-robot [Super-robot]
Tohle album mě dostalo na první poslech a fascinace trvá i po několika týdnech. S ní se dostavuje fenomén, který člověku brání krom celkového pocitu a jednotlivých detailů vnímat souvisleji zákruty a hnutí hudebního toku. Jelikož mám sama jako čtenář podobná vyznání a "nerecenze" ráda, jedné se tu dopustím. Jméno Oty Petřiny mi bylo známé jen vzdáleně, dnes bych řekla, že jeho rukopis rozeznávám nejspíš tak ve spolupráci s Lubošem Pospíšilem. O sólové dráze jsem každopádně donedávna neměla zdání.
Jako člověk narozený na podzim 1977 si dobové souvislosti rozhodně nevybavím. Super-robot mě ovšem dokonale teleportoval v čase i prostoru do něčeho, co jsem nikdy nezažila ani během svého dospívání: přenesl mě na bytový mejdan. Hudba je mi až nepochopitelně blízká, zní důvěrně a útulně domácky. Nemá světové parametry, je zkrátka naše. Na druhou stranu mi zřetelné náznaky různých slavných jmen (která na rozdíl od české scény naposlouchaná mám) zážitek z alba rozhodně nekazí, nezní to jako plagiát. Spíš vnímám silně určitou atmosféru, která je společná danému období a dýchá i z jiných desek.
Je to atmosféra velkých snů, rozletu mládí, dalekých obzorů v představách prožívaných z objetí domácího hnízda, natěšenosti i úzkosti z osamocení, neporozumění... Právě obavy z něj v mém pohledu propojují osobní vztahovou linku první půle s tematikou odlidštěných strojů bez citů. Víc než hlas přitom na albu promlouvá a zpívá kytara, artově náladová, rockově rázná i teskně bluesová.
Vidím mladého muže zabořeného do křesla na druhé straně rodičovského obýváku, jak si pohrává se strunami a jeho oči žhnou víc než odložené nedopalky. (Hlavou mi mihne kdesi viděná poznámka, že toto "nápadně nenápadné" dráždění kytarou má snad svůj vlastní název.) Postupně atmosféra v místnosti těžkne a houstne, mejkap se roztéká, sklenice zůstávají opuštěné na stolku... Přichází šedivé svítání, do snů se vkrádá realita a pocit odcizení. Ve dveřích uvíznul cípek dospívání, které sní a touží. Přes něj se dá do toho útulného a zakouřeného obýváku při poslechu desky vrátit, i když jen na chvíli.
» ostatní recenze alba Petřina, Ota - Super-robot [Super-robot]
» popis a diskografie skupiny Petřina, Ota
Cynic / Ascension Codes
První album Cynic, na němž chybí jak baskytarista Sean Malone, tak bubeník Sean Reinert. Oba jsou mrtví. Oba odešli náhle a jejich ztráta podobu alba, které autorsky vytvořil kytarista a zpěvák Paul Masvidal, do velké míry poznamenala. Pro mne byly Ascension Codes před pár měsíci prvním setkáním s tvorbou této novátorské a výjimečné skupiny. Zaujal mě obal s obrazem Martiny Hoffmann, dlouholeté životní partnerky výtvarníka Roberta Venosy, jehož tvorba zdobí předešlé desky Cynic. Hudba mi připadala stejným dílem éterická jako brutálně rozstřelená do prostoru - už jen to členění skladeb. Aniž bych o pozadí vzniku cokoli věděla, za odtažitým a chladným, strojově přesným provedením jsem vnímala velkou bolest, naléhavé volání.
Sean Reinert se rozhodl skupinu opustit krátce po vydání alba Kindly Bent To Free Us (2014) během turné k jeho podpoře. Bez konzultace s dlouholetými spoluhráči a kamarády (kořeny Cynic sahají do počátku 90. let) oznámil svůj odchod v médiích se zdůvodněním, že mu existence skupiny připadá neudržitelná, i čistě z hlediska obživy, a důsledky této situace jsou pro něj nezdravé. Sám to považoval za konec celé kapely - ohledně užívání názvu se následně vedly dlouhé spory, které vyřešila až intervence majitele labelu Season Of Mist. V lednu 2018 Cynic vydali singl Humanoid s novým bubeníkem Mattem Lynchem - mělo jít o první vlaštovku z nové desky. Matt Lynch je od té doby uváděn jako řádný člen skupiny a hraje i na přítomném albu.
V lednu 2020 Sean Reinert zemřel následkem prasklé aorty. V listopadu téhož roku pak Sean Malone neunesl tíhu pandemické izolace, která násobila jeho žal po ztrátě matky, o niž v posledních týdnech jejího života pečoval, a spáchal sebevraždu. "Myslel jsem, že jsem na řadě," říká k tomu s odstupem času Paul Masvidal. "Oba byli jako moji bratři, znali jsme se odjakživa. Neuměl jsem si představit, co budu bez nich. Při nahrávání Ascension Codes jsem se úplně rozložil a zase dal dohromady. Byla to nejtěžší věc, jakou jsem kdy podstoupil." Připadalo mu nemyslitelné pracovat s jiným baskytaristou, a tak basové linky vytváří přizvaný Dave Mackay (velký milovník analogových moogů) na syntezátoru.
Cynic patří ke skupinám, které vstoupily na scénu výrazným debutem. Album Focus v roce 1993 znamenalo zjevení - spojovalo extrémní technickou zručnost s neméně extrémním hudebním výrazem. Jde o kostku bujonu, kterou Cynic na dalších (vždy vzácných) albech ne snad ředili, ale zjemňovali a přetvářeli, prolínali hutnou zemitost vzdušnějšími střihy.
Ascension Codes vedle prvotiny působí díky výraznější melodičnosti a celkově vylehčenému soundu pomalu jako relaxační nahrávka. Album se rozvíjí nesmírně organicky a plyne s velkou samozřejmostí, pořád je to ale nářez. Hudba se blíží odnikud a odevšad, obklopuje posluchače vemlouvavými tóny a zase jej opouští, majestátní a netečná. Kratší "vesmírné" mezihry jsou údajně tvořeny binaurálními léčivými frekvencemi (odtud i ty podivné názvy) a mají skýtat jisté spočinutí v dramaticky zbrázděné zvukové krajině delších skladeb.
Paul Masvidal stále pracuje s hlasovým modulátorem, a tak jeho zpěv zní také jako z velké dálky, cize a málo zúčastněně. Zřetelnější tón získá snad jen ve skladbě Aurora (pro mě jeden z vrcholů desky), když zpívá: máš v hrobě klid, a já se tady s tím musím nějak vypořádat... Nejvýraznějším nositelem emocí jsou pro mě na albu trochu nezvykle bicí, které se zjevují v hustých trsech a působí až překotně a zalykavě. Někdy mě hudba zcela míjí, zní jen jako vytříbená kulisa. Jindy cítím, jak se ke mně blíží žhnoucí koule intenzivního prožitku, dotýká se mojí ochranné atmosféry, a zase je pryč.
Tato proměnlivost a neuchopitelnost je pro mě po několika desítkách poslechů nejvýraznějším rysem Ascension Codes. Je to deska o bolesti, která přes všechno upřímné úsilí a věnovaný čas ještě neuzrála. Bloudí mezi sférami, saje cizí otisky a pozvolna se proměňuje. Paul Masvidal v bookletu zcela vážně děkuje několika druhům vesmírných entit a album uzavírá velkolepým odhmotněním Diamond Light Body. Při otázkách na budoucnost působí nejistě - vše je prý mnohem jemnější a složitější, nelze se jen tak rozhodnout a něco udělat. Pak se ale rozpovídá o animovaném filmu, kterým by hudbu rád doprovodil. Se snímkem míní objíždět divadla, koncertní sály či planetária, místo tradičního živého turné. Fanoušci tak mohou doufat, že Cynic ještě neřekli poslední slovo.
» ostatní recenze alba Cynic - Ascension Codes
» popis a diskografie skupiny Cynic
Omega Infinity / The Anticurrent
Co vznikne, když se dá dohromady blackmetalový bubeník a extrémně chrčivý vokalista? Nelibozvučný mišmaš. Drsný a mocně poutavý, když se potká s vhodným rozpoložením. Omega Infinity jsou pro mě jedním z objevů roku a ráda bych jejich tvorbu trochu přiblížila. Podle svých slov se hudebně inspirují první vlnou black metalu s jeho zuřivými blastbeaty a kakofonními sférickými kytarovými linkami, přičemž celkový koncept přesahuje hranice žánru a zabývá se - stále cituji - něčím, co je mnohem větší, starší a mocnější než jakýkoli bůh či démon, kterého si stvořili lidé: temnotou mezi galaxiemi a nicotou mimo existenci, hlubokou temnou prázdnotou.
To je silné tvrzení, které zasluhuje komentář. Předně, kde se v téhle sestavě vzaly kytary? Všechny další zvuky a nástroje kromě živě provedených bicích vznikly v počítači - Omega Infinity jsou studiový projekt založený proto, aby jejich duchovní otec Tentakel P. nemusel vytáhnout paty z domu a s nikým se dohadovat. Kytar ale v nahrávce mnoho slyšet není, nad prudce vykašlávanými chuchvalci rytmu se převalují zejména klávesové mlhoviny hrubě rozčesávané nelidským řevem. Hudba se přesto neomezuje jen na budování atmosféry (ačkoli to jí jde zatraceně dobře), celé zvukové sousoší se v ohromném, ledově prázdném prostoru mírně pootáčí a snad i kamsi ukazuje; mluvit o směřování mi připadá příliš troufalé. Je to bezútěšné, ale taky nějak majestátní a velebné.
Po debutu věnovaném tělesům sluneční soustavy se The Anticurrent zabývá vývojem a zánikem kosmu - hostující ženské hlasy mi evokují sfingy strážící tajemství v Nekonečném příběhu. Může za to asi i ta nicota či prázdnota (Omega Infinity se prohlašují za stvořitele void metalu), že se mi při poslechu vtírá na mysl tato filozofická pohádka. Prázdnota nelidská a hrubá, ocelově tu skřípají brány, jejichž veřeje jsou zavěšeny mimo veškerý dohled, zároveň však zvláštním způsobem osvobozující. Velká plocha, kterou album přesvědčivě přináší, je zcela vyvázaná z běžných rozměrů, pocitů a starostí. S oblibou si ho pouštím na noc - poslech spolehlivě zahání veškeré vtíravé myšlenky a zbavuje mě tíhy. Jestliže je někdo ochotný nést břímě takto důsledného zření, potom já můžu klidně spát.
Komu bych The Anticurrent doporučila? Nejprve kontraindikace: musíte přijmout extrémní styl zpěvu. Nic pro člověka, který si rád zabrouká písničku, který vůbec ke štěstí cosi jako jasně strukturovanou píseň potřebuje. Po hudební stránce bych album nabídla nejspíš milovníkům experimentů a hlukového přístupu, který se mi v celkovém dojmu zdá nad jakkoli zbarveným metalem převažovat. Po stránce pocitové by deska mohla oslovit někoho, kdo při pohledu na noční oblohu nevidí útěšně blyštivé nýtky hvězd, ale vnímá rozlohu a nepochopitelnost záhady, do níž jsme vrženi. Kdo se nebojí vlasových prasklin v realitě, které při každém pohybu palčivě připomínají omezenost veškerých prostředků, jimiž se pokoušíme čelit všudypřítomnému chaosu. Kdo dočetl až sem a pořád chce vědět víc.
» ostatní recenze alba Omega Infinity - The Anticurrent
» popis a diskografie skupiny Omega Infinity
Soft Machine / Other Doors
Other Doors je poslední deska bubeníka Johna Marshalla. Co pár měsíců po jejím vydání stvrdil nekrolog, bylo jasné již během nahrávání: v bookletu se píše o Marshallově rozhodnutí odejít po dohotovení alba na odpočinek a společná fotografie výmluvněji než slova ukazuje, že se sotva dalo očekávat něco jiného. Se Soft Machine na aktuálně probíhajícím turné bubnuje Asaf Sirkis, který je veden jako řádný člen skupiny.
Připočteme-li, že v mezidobí od předešlého alba Hidden Details nahradil Roye Babbingtona (ten si ovšem ve dvou kusech novinky zahraje jako host) na baskytaru Fred T. Baker, který si našel cestu ke spolupráci s kytaristou Johnem Etheridgem jako mladíček na počátku 80. let, je zřejmé, že u Soft Machine probíhá generační obměna - na rozdíl od jiných letitých legend bez skandálů či pocitu stydkého trapna nad výsledkem prodlužovaného snažení. V plynutí života, jemuž se hudba poddává, se to, co již své plody vydalo, pouští jako list stromu a odevzdává se procesu, který nekončí, ani když se dostane za hranice běžného vnímání.
Other Doors je deska nenápadná, ztišená, proměnlivá a neuchopitelná. Od jejího vydání jsem ji slyšela snad třicetkrát a pořád nevím o moc víc, než že si ji chci pouštět znovu a znovu. Z náladotvorného akvarelu vystupují dva záchytné body: rozverná hříčka Joy Of A Toy je reminiscencí na samotné počátky, precizně vyčištěný a láskyplně znovu sestavený hrací strojek Penny Hitch upomíná na pozdně jazzové období alba Seven. V těchto nových verzích klasických skladeb a stejně tak všude okolo se na poměrně velkorysé ploše (i bez čtyř bonusů má deska téměř hodinu) zkrátka děje Hudba.
Nenásilně, přirozeně, avšak s plným nasazením, přesně artikulovaným osobitým hlasem, vytříbeným dlouhými roky. Působí důvěrně známým dojem a zároveň trochu záhadně, jako starobyla mosazná klika, z níž bezpočet doteků pomalu setřel reliéf, ale vtiskl jí nenapodobitelnou patinu. Vzduch, který posluchače za těmito letitými dveřmi přivítá, je přitom svěží, křehký a pastelově barevný. Pánové (nebylo by fér jako jediného nezmínit mistra dechů, klapek a elektronických mašinek Thea Travise) netlačí nic silou, hrají ovšem s gustem a přinášejí vstřícně naladěnému posluchači pestrou hostinu o mnoha chodech.
Pro mě absolutní věc, nehledejte však v albu tutovku, se zážitkem je snadné se minout. Běžte až na konec, pořád dál... jsou to ty jiné dveře.
» ostatní recenze alba Soft Machine - Other Doors
» popis a diskografie skupiny Soft Machine