Sparks - Lil' Beethoven (2003)

Tracklist:
1. The Rhythm Thief
2. How Do I Get To Carnegie Hall?
3. What Are All These Bands So Angry About?
4. I Married Myself
5. Ride 'Em Cowboy
6. (Ride 'em cowboy, ride 'em)
7. (Ride 'Em Cowboy 2 cont'd)
8. (Ride 'Em Cowboy 3 cont'd)
9. My Baby's Taking Me Home
10. Your Call's Very Important. Please Hold.
11. Ugly Guys With Beautiful Girls
12. Suburban Homeboy



Obsazení:

Ron Mael - Keyboards, orchestrations, and programming
Russell Mael - Vocals, programming
Tammy Glover - Drums
Dean Menta - Guitar

All songs written, produced, and arranged by Ron Mael and Russell Mael
Recorded at Sparks Studio, Los Angeles, California
John Thomas - Mixing and additional engineering
Sparks live technician - Robert Garnham
Sparks live sound - Park Avigni
Photography by Aaron Rapoport
Video production by Olivier Kuntzel and Florence Deygas

 
26.02.2024 Judith | #
3 stars

Hudba Sparks je v nejlepším slova smyslu povrchní - vše je tu obráceno k prezentaci, směrem k posluchači. Nesnaží se ani přinést Hluboké Sdělení, ani dělat Velké Umění. Chtějí (se) bavit. Tváří se u toho seriózně, jelikož tak vyzní každý vtip nejlépe, ale nikoli odtažitě. Devizou alba je přesnost provedení, osobně dávám z tohto důvodu studiové verzi přednost před živou. I na ní funguje magická čtvrtá stěna, uzavřené mikroklima sněhového těžítka, které předkládá precizně soustružené obrazy.

Ty se chovají jako choreografie: neúnavný sled přesných pohybů, jejichž účinek je ve vrstvení a opakování. Hlas je tady rovnocenným nástrojem, součástí bohaté a plné orchestrace. Dalším podstatným rysem předložené hudby je trvání - i z krátké ukázky sice člověk získá představu, oč ve skladbě půjde, fráze hudební i textové se v drobných proměnách mnohonásobně vracejí, ale vystavit se působení zvukových tvarů je nenahraditelnou součástí zážitku.

Další devizou je energie, kterou Sparks do provedení dávají. Jsou tak akorát tonizovaní, ani ospale vleklí, ani silově přepjatí. Místy díky tomu album působí jako regulérní nářez, přestože je z velké části založeno na syntezátorech imitujících klavír a smyčce. Inspirace klasickou hudbou dala patrně albu i název, s drobným shozením slůvkem Little ve staženém, hovorovém tvaru. Jak jsem řekla, není to velké umění, jen malé - kumšt ale každopádně ano.

A sdělení nakonec také zcela nechybí, v humorné nadsázce předkládají úsečné texty sérii bizarních mikropříběhů. Asi nejméně přetlumočením utrpí ten o trnité cestě za slávou: "Jak se dostanu do Carnegie Hall?" "Musíš cvičit..." Lakonické "Bravo!" už jen dodává pointu. Líbí se mi i vyznání sebelásky I Married Myself (jsem dohromady velmi šťastný, tentokrát to už určitě vydrží!) nebo úpěnlivý pokus vyznat se v protichůdných sděleních telefonního automatu, který vysílá smíšené signály zájmu.

Smyslem této hudby je zábava. Dá se sledovat zvenčí po způsobu estrády, ale umí posluchače i vtáhnout dovnitř a doslova mu zamotat hlavu tím, jak "je to pořád dokola". Opakovanou jízdu jsem si užila s chutí. Ve své kategorii jsou Sparks špička, z pohledu všehomíra velmi silná a bohatě zasloužená trojka.


reagovat

Apache @ 26.02.2024 10:51:13
Jeden můj dlouholetý kamarád je velkým ctitelem Sparks. Když jsem se kdysi dozvěděl, že jejich zpěvák pěl doprovodné vokály na jednom albu mých oblíbenců Cheap Trick, odhodlal jsem se tuhle kapelu zkusit. Dnes už mám zkoumání jejich tvorby za sebou a uznávám je jako velmi svérázné a zajímavé těleso. Sklenice mého piva to sice není. ALE... Všechno má své výjimky.
Bez uzardění přiznávám, že píseň "This Town Is Ain't Big Enough for Both of Us" je vy-ni-ka-jí-cí (znám ji od počátku 90. let z dob alba coververzí Siouxsie & The Banshees, kde je mj. i výborný cover "Pasengera" od Iggyho Popa) a absolutně mě uhranul song "Edith Piaf", která má i vynikající videoklip, udělaný tak trochu ve stylu filmů Jiřího Trnky.
Pro tyhle dvě písničky budu Sparks uznávat, i kdyby mi celý zbytek jejich tvorby nic neříkal. Ty dvě mi stojí za to.

Antony @ 26.02.2024 11:24:00
SPARKS jsem zkoušel několikrát, různá jejich alba z různých období. Výsledek byl vždy jednoznačný a konzistentní. Úporná zacyklená srágora.
Na tom již nic měnit nebudu, uzavřená kapitola. Legraci si v hudbě představuji jinak. Užiju si Mládka, BONEY M, coutry pop, ale tohle ne.

jiří schwarz @ 26.02.2024 11:32:01
Mám moc rád ta 3 alba z let 1974-76. Jistě, This Town... byl superhit. Mám je především rád za ty ironické texty, v podstatě každá píseň je velká legrace (tedy sr****). Ale nemám odvahu se pouštět do věcí cca 30 let po "nej" období, obvykle se to týká i těch pro mě nejsrdcovějších interpretů - vím, že skoro kdykoli jsem to udělal, litoval jsem času a iluzí. I když výjimky jsou: moje oblíbená Joan Armatrading udělala nejsilnější desku (Into the Blues) ve svých 57, a nedávní Stouni mě taky bavili.

Apache @ 26.02.2024 12:06:09
Sparks beru jako svéráznou, spíše artovou kapelu, určitě nikoli jako sranda kapelu.

Judith @ 26.02.2024 12:19:20
Sparks jsou hodně stylizovaní. Tímto svým rysem vyznívají artově či artistně, pro někoho až "uměle" v negativním slova smyslu, jinak si ale dělají srandu neustále a ze všeho. Je jim vlastní nesamozřejmý přístupu ke světu, takže se mnohdy na něčem "zaseknou", jindy díky tomu odhalí nezvyklý význam. Příkladem budiž pasáž z alba věnovaného Ingmaru Bergmanovi, kdy hrdinu doslova "přenese domů" kouzlo filmového plátna. Jiří, tohle album by možná pro tebe za pokus stálo, poslouchá se trochu jako rozhlasová hra. 

Apache @ 26.02.2024 13:27:59
Tak určitý humor a vtip má v sobě snad každá dobrá kapela nebo interpret, ať už je to sofistikovaně skryté nebo zcela otevřené. To je známka inteligence, kvalitativní součást. Bez toho by to byla nuda. Ale je rozdíl v tom, když je to prvoplánové nebo za každou cenu a když je to přirozené. Je rozdíl mezi tím, když je sranda na prvním místě a nic víc už tam není a když přirozeně vyplývá z kontextů. Myslím, že je jasné, že Sparks není žádné komické duo, i když jsou vtipní.

Apache @ 26.02.2024 13:52:46
Dívám se, že album Hippopotamus (2017), ze kterého je skvělá Edith Piaf na Rockboardu ani není. Nějaký jejich fanoušek tu byl naposledy asi před 15 lety, kdy zdejší diskografie končí. Asi to napravím a při té příležitosti si poslechnu komplet Hippopotama, zda je tam ještě něco, co se Edith vyrovná.

Apache @ 26.02.2024 14:41:12
A je to. :-) Stačilo přidat Hippopotama a zcela regulérně jsem pokryl většinu z těch patnácti let. :-)

Judith @ 26.02.2024 15:26:30
Apache, díky! Doplním do databáze ta další alba :-)

Jarda P @ 26.02.2024 19:34:15
Za mých gymnaziálních let byla populární deska Kimono My House, jež je také jediná, kterou od nich mám. Pokusy posledhu dalších alb ale skončily neúspěšně.

Apache @ 26.02.2024 21:35:41
Jarda: Mně nejde do hlavy jak to mohlo být populární. :-) Nezní mi to zrovna jako hudby pro masy. Spíš jako něco pro úchylné intelektuály. A teď mi to vysvětli.

jiří schwarz @ 27.02.2024 00:41:14
Tož, Judith, dal jsem na Tebe a poslechl jsem. A musím říct, že s velkým potěšením. Ten humor je stále stejně břitký, jako na těch 3 albech z let 1974-75 (Kimono-Propaganda-Indiscreet), které vlastním a a po pár letech něco z toho dávám. Už dlouho jsem se se sluchátky na uších nechechtal, jako dnes. Jenže: nejvíc jsem se nasmál věcem, které na původním CD ani nebyly vydány. Zde na RB je zatím špatně i ten soupis 9 základních kousků, vydaných 2002 (končí to Suburban Homeboy). Co je dost zvláštní, teprve vydání z r. 2004  přináší 12 skladeb, včetně vlastně „titulní“ písně The Legend Of Lil´ Beethoven, navíc také wunderbar píseň Wunderbar, dělající si lehce bžundu ze skopčáckého projevu (dost ojedinělé v pop-music – vybavuju si jen popis hochů v esesáckých čapkách v Disko baru ve starém Mnichově – píseň Les Boys na LP Making Movies od Dire Straits). Já měl ze Spotify nastreamovanou verzi CD DeLuxe Edition, se 14 skladbami, patrně prvně vydanou až 2022 bez přívlastku Deluxe – vydání s tímto názvem (a černým obalem) obsahuje v r. 2022 i jakási videa. Pěkný chaos.
Sparks (ve srovnání s prostředkem 70. let) dost změnili instrumentaci, méně rockových vlivů, víc syntezátorů, ale "orchestrace" je dokonalá, v Judithině recenzi vše dokonale popsáno. Název alba s tím soundem ale asi nemá co dělat. Je podle titulní Malé paní Beethovenové, pra-pra-pra-pravnučky (písnička se objevila až ve vydáních po r. 2004). Velmi talentovaná dívka (podobně, jako malý Albert z písně Talent Is an Asset na Kimonu a zde též skladba 2). Ale těch témat, tak současných v našem životě, je tu nespočet. Příměstští snobi (jak aktuální pro pražské satelity), oškliví zazobanci s hezkejma holkama. Krásná galérka současnosti. Tihle dle Apače úchylní intelektuálové mi dnes zpříjemnili den, jak se do nich umějí trefovat („prvoplánově“). Jsou zcela autentičtí, na rozdíl od…. Dávám chvalitebnou, 4*.

Apache @ 27.02.2024 00:46:32
Nikde jsem netvrdil, že Sparks jsou úchylní intelektuálové. Tos asi něco špatně pochopil. :-)

Judith @ 27.02.2024 07:12:20
Apache, myslíš, že hudbu pro úchylné intelektuály (jak píšeš) může dělat někdo jiný než úchylný intelektuál? To je smělá hypotéza. Sparks by ji jistě uměli zhudebnit.

Judith @ 27.02.2024 07:16:37
Jiří, jsem ráda, že Sparks ve tvých uších neztratili jiskru. Období 70. let tolik neznám, díky za formulování návaznosti na starší tvorbu. Rozšířené verze alba jsem na streamovacích službách též objevila. Zde v databázi máme podobu, která vyšla v daném roce, a tu jsem hodnotila. Je v tom zmatek :-)

Apache @ 27.02.2024 08:58:40
Judith: Napsal jsem "něco jako", hlavně abych zdůraznil, že se mi Sparks určitě nezdají jako hudba pro masy. Netřeba zas brát všechno úplně doslova. Jinak si myslím, že Sparks úchylní nejsou, ale co já vím?

jiří schwarz: Tak to máš dobrý, že se u toho chechtáš. Já si nevzpomínám, že by se mi to kdy u nějaké kapely stalo. Jediná skupina, u které vím, že jsem se určitě chechtal, se jmenovala Monty Python.



Detail hodnocení alba (hodnoceno x)
5 hvězdiček - hodnoceno 0x
4 hvězdičky - hodnoceno 1x
jiří schwarz
3 hvězdičky - hodnoceno 1x
Judith
2 hvězdičky - hodnoceno 0x
1 hvězdička - hodnoceno 0x
0 hvězdiček - hodnoceno 0x




Copyright © easyaspie.cz Created in 0.0498 s.