Recenze
Cynic / Ascension Codes (2021)
První album Cynic, na němž chybí jak baskytarista Sean Malone, tak bubeník Sean Reinert. Oba jsou mrtví. Oba odešli náhle a jejich ztráta podobu alba, které autorsky vytvořil kytarista a zpěvák Paul Masvidal, do velké míry poznamenala. Pro mne byly Ascension Codes před pár měsíci prvním setkáním s tvorbou této novátorské a výjimečné skupiny. Zaujal mě obal s obrazem Martiny Hoffmann, dlouholeté životní partnerky výtvarníka Roberta Venosy, jehož tvorba zdobí předešlé desky Cynic. Hudba mi připadala stejným dílem éterická jako brutálně rozstřelená do prostoru - už jen to členění skladeb. Aniž bych o pozadí vzniku cokoli věděla, za odtažitým a chladným, strojově přesným provedením jsem vnímala velkou bolest, naléhavé volání.
Sean Reinert se rozhodl skupinu opustit krátce po vydání alba Kindly Bent To Free Us (2014) během turné k jeho podpoře. Bez konzultace s dlouholetými spoluhráči a kamarády (kořeny Cynic sahají do počátku 90. let) oznámil svůj odchod v médiích se zdůvodněním, že mu existence skupiny připadá neudržitelná, i čistě z hlediska obživy, a důsledky této situace jsou pro něj nezdravé. Sám to považoval za konec celé kapely - ohledně užívání názvu se následně vedly dlouhé spory, které vyřešila až intervence majitele labelu Season Of Mist. V lednu 2018 Cynic vydali singl Humanoid s novým bubeníkem Mattem Lynchem - mělo jít o první vlaštovku z nové desky. Matt Lynch je od té doby uváděn jako řádný člen skupiny a hraje i na přítomném albu.
V lednu 2020 Sean Reinert zemřel následkem prasklé aorty. V listopadu téhož roku pak Sean Malone neunesl tíhu pandemické izolace, která násobila jeho žal po ztrátě matky, o niž v posledních týdnech jejího života pečoval, a spáchal sebevraždu. "Myslel jsem, že jsem na řadě," říká k tomu s odstupem času Paul Masvidal. "Oba byli jako moji bratři, znali jsme se odjakživa. Neuměl jsem si představit, co budu bez nich. Při nahrávání Ascension Codes jsem se úplně rozložil a zase dal dohromady. Byla to nejtěžší věc, jakou jsem kdy podstoupil." Připadalo mu nemyslitelné pracovat s jiným baskytaristou, a tak basové linky vytváří přizvaný Dave Mackay (velký milovník analogových moogů) na syntezátoru.
Cynic patří ke skupinám, které vstoupily na scénu výrazným debutem. Album Focus v roce 1993 znamenalo zjevení - spojovalo extrémní technickou zručnost s neméně extrémním hudebním výrazem. Jde o kostku bujonu, kterou Cynic na dalších (vždy vzácných) albech ne snad ředili, ale zjemňovali a přetvářeli, prolínali hutnou zemitost vzdušnějšími střihy.
Ascension Codes vedle prvotiny působí díky výraznější melodičnosti a celkově vylehčenému soundu pomalu jako relaxační nahrávka. Album se rozvíjí nesmírně organicky a plyne s velkou samozřejmostí, pořád je to ale nářez. Hudba se blíží odnikud a odevšad, obklopuje posluchače vemlouvavými tóny a zase jej opouští, majestátní a netečná. Kratší "vesmírné" mezihry jsou údajně tvořeny binaurálními léčivými frekvencemi (odtud i ty podivné názvy) a mají skýtat jisté spočinutí v dramaticky zbrázděné zvukové krajině delších skladeb.
Paul Masvidal stále pracuje s hlasovým modulátorem, a tak jeho zpěv zní také jako z velké dálky, cize a málo zúčastněně. Zřetelnější tón získá snad jen ve skladbě Aurora (pro mě jeden z vrcholů desky), když zpívá: máš v hrobě klid, a já se tady s tím musím nějak vypořádat... Nejvýraznějším nositelem emocí jsou pro mě na albu trochu nezvykle bicí, které se zjevují v hustých trsech a působí až překotně a zalykavě. Někdy mě hudba zcela míjí, zní jen jako vytříbená kulisa. Jindy cítím, jak se ke mně blíží žhnoucí koule intenzivního prožitku, dotýká se mojí ochranné atmosféry, a zase je pryč.
Tato proměnlivost a neuchopitelnost je pro mě po několika desítkách poslechů nejvýraznějším rysem Ascension Codes. Je to deska o bolesti, která přes všechno upřímné úsilí a věnovaný čas ještě neuzrála. Bloudí mezi sférami, saje cizí otisky a pozvolna se proměňuje. Paul Masvidal v bookletu zcela vážně děkuje několika druhům vesmírných entit a album uzavírá velkolepým odhmotněním Diamond Light Body. Při otázkách na budoucnost působí nejistě - vše je prý mnohem jemnější a složitější, nelze se jen tak rozhodnout a něco udělat. Pak se ale rozpovídá o animovaném filmu, kterým by hudbu rád doprovodil. Se snímkem míní objíždět divadla, koncertní sály či planetária, místo tradičního živého turné. Fanoušci tak mohou doufat, že Cynic ještě neřekli poslední slovo.
» ostatní recenze alba Cynic - Ascension Codes
» popis a diskografie skupiny Cynic