Recenze

Supertramp - Even In The Quietest Moments cover

Supertramp / Even In The Quietest Moments (1977)

Judith | 4 stars | 23.01.2024 | #

Tvorbu Supertramp znám tak nějak odjakživa a docela dobře, teprve nedávno jsem se ale zaměřila na otázku, čím jsou specifická jednotlivá alba. Přemýšlení o tom přítomném se mi zdá nejvhodnější začít od prostředka: titulní skladbu, na albu třetí v pořadí, a pátou Babaji má na kontě Roger Hodgson, čtvrtou Downstream a šestou From Now On Rick Davies. Dva nezaměnitelné hlasy, které se na jiných albech mnohdy prolínají a doplňují, tady pracují každý na svém písečku, přičemž by se dalo říci, že jedna z dvojice skladeb je vždy klidnější a druhá více svižná. Všechny čtyři se ale věnují vždy nějaké konkrétní chvíli a jejímu prožívání.

Písně mají charakter osobního vyznání, přemítání, bilancování, prostého užívání okamžiku či (v Hodgsonově případu) až vroucí modlitby. "Momenty" obsažené v názvu tedy předznamenávají charakter velké části alba, které je neseno především atmosférou a emocemi hudebního sdělení. To může posluchače zcela vtáhnout a nabídnout mu labužnicky si vychutnat všechny odstíny a záhyby, nebo jej ponechat spíše chladným, kdy bude registrovat zejména hlavní chytlavé motivy - ty u Supertramp nechybějí nikdy, každou písničku si je možné zabroukat či si na ni lehce zatančit, a pokud některou uslyšíte dvakrát třikrát, asi už ji úplně z hlavy nevyženete. Pokud vás deska chytí, budete si přát, aby to nikdy neskončilo, s opakovanými poslechy se u mě ale občas dostavovaly i pocity nudy.

Zajímavějším skladatelem i interpretem je pro mě určitě Roger Hodgson. Má toho zjevně mnohem víc na srdci - jeho skladby jsou naléhavější, doslova přetékají textem, což vede k nevšedním melodickým momentům. Tematicky se věnuje otázkám osobní umělecké vize a inspirace. V extaticky divoké Babaji si přeje, aby měl sílu stanout tváří v tvář hudbě, aby se s ní neminul. Akt tvorby tu má až vášnivý duchovní rozměr a jeho vyzpívání silně graduje. Even In The Quietest Moments začíná zvolna a ztišením na prahu poznání také končí, mezi tím se odvíjí hypnotická pasáž na hranici zjevné reality. Pocit prahu, změny či meziprostoru prolíná celou deskou a dá se chápat také jako odraz situace skupiny, která se právě v této fázi své existence rozhodla přesídlit za velkou louži.

Rick Davies to má tak trochu na salámu. V Downstream si vychutnává přítomný okamžik splývání ve vlnách na člunu. Jeho hlas posluchače skladbou spolehlivě vede, přestože se zpěv zabývá vcelku nespojitými a obecnými úvahami o životě, zatímco tóny klavíru pod ním nevypočitatelně a těkavě přebíhají sem a tam. Nálada je zde silná a pocit odevzdání se nejistotě s vědomím, co všechno už člověk dokázal a zvládnul, přesvědčivý. Ve From Now On je to naopak: nedělní vyjížďka se překlopila do pondělního rána, v němž tóny tlučou s neodbytností každodenních povinností, zatímco zpěv horečně zvažuje možnosti nevázaného a riskantního života hazardního hráče, načež rozmáchle vyústí do vágního poznání, že "takhle už to odteď bude".

Motiv riskantní výpravy do neznáma, bláznivého podniku a člunů spouštěných na vodu se objevuje i v epické Fool's Overture s četnými narážkami na britskou válečnou historii. Možná se takto Supertramp loučí s rodnou hroudou - snídat už se bude v Americe. Skladba je působivá četnými zvraty, mráz mi ale po zádech běhá spíš díky tomu, co vím o úloze Británie ve WW2, než pro hudební kvality. Opakovanými poslechy skladba na kouzlu spíš ztrácí.

První dva kusy jako by vypadly z jiné desky. Úvodní Give a Little Bit trpí četným omíláním v rádiích a irituje mě vstupní akustickou kytarou, která zní až primitivně, při bližším pohledu ale oceňuji postupné přilévání dalších nástrojových nitek (ta basa! ten saxofon!) ústící v monumentální proud hudby a civilní Hodgsonův projev: tady není hluboce ponořený do sebe, ale dívá se do očí druhému člověku s důvěrou a otevřeností. Jako otvírák alba či večera určitě funguje dobře - taky jeden specifický okamžik, hodný plného ponoru, zde v kontaktu s publikem.

Švihácky kabaretní Lover Boy sází na stůl všechny trumfy, skladba je dynamická, laškovná a hravě energická. Umím si ji představit jako podkres pro taneční či krasobruslařské vystoupení s divadelními prvky. Klavír krásně kolébá a je to jedna z mála skladeb, kdy si uvědomím, že Supertramp měli i bicí. Rick Davies je tady vemlouvavě rozšafný. Ve střední části se krásně prolínají jednotlivé hlasy s pískáním a voláním, rodí se něco velkolepého, nádech k ohromné show. Místo toho se vzápětí po doznění mnohoslibného sborového "na na na" vytuněného kytarovým sólem (vzácnost!) ozve zadumaná, křehká a intimně duchovní titulní skladba...

Protiklady se přitahují, obvykle spolu ale moc nezvládají žít. Podivná tvůrčí rozlomenost přítomného alba při pohledu zpátky předznamenává události, které nebyly zas tak daleko. Pořád jsou to ale Supertramp ve svém zlatém období, byť si právě tady vybírají jakýsi oddechový čas.


» ostatní recenze alba Supertramp - Even In The Quietest Moments
» popis a diskografie skupiny Supertramp

Copyright © easyaspie.cz Created in 0.0376 s.