Supertramp - Even In The Quietest Moments (1977)

Tracklist:
1. "Give a Little Bit" – 4:08
2. "Lover Boy" – 6:49
3. "Even in the Quietest Moments" – 6:28
4. "Downstream" – 4:01
5. "Babaji" – 4:51
6. "From Now On" – 6:21
7. "Fool's Overture" – 10:52

total time - 43:24



Obsazení:

Rick Davies - keyboard, vocals
John Helliwell - saxophones, vocals, woodwind, melodica on From Now On
Roger Hodgson - guitar, keyboards, vocals
Bob Siebenberg (credited as C. Benberg) - percussion, drums
Dougie Thomson - bass
Gary Mielke - oberheim

 
23.01.2024 Judith | #
4 stars

Tvorbu Supertramp znám tak nějak odjakživa a docela dobře, teprve nedávno jsem se ale zaměřila na otázku, čím jsou specifická jednotlivá alba. Přemýšlení o tom přítomném se mi zdá nejvhodnější začít od prostředka: titulní skladbu, na albu třetí v pořadí, a pátou Babaji má na kontě Roger Hodgson, čtvrtou Downstream a šestou From Now On Rick Davies. Dva nezaměnitelné hlasy, které se na jiných albech mnohdy prolínají a doplňují, tady pracují každý na svém písečku, přičemž by se dalo říci, že jedna z dvojice skladeb je vždy klidnější a druhá více svižná. Všechny čtyři se ale věnují vždy nějaké konkrétní chvíli a jejímu prožívání.

Písně mají charakter osobního vyznání, přemítání, bilancování, prostého užívání okamžiku či (v Hodgsonově případu) až vroucí modlitby. "Momenty" obsažené v názvu tedy předznamenávají charakter velké části alba, které je neseno především atmosférou a emocemi hudebního sdělení. To může posluchače zcela vtáhnout a nabídnout mu labužnicky si vychutnat všechny odstíny a záhyby, nebo jej ponechat spíše chladným, kdy bude registrovat zejména hlavní chytlavé motivy - ty u Supertramp nechybějí nikdy, každou písničku si je možné zabroukat či si na ni lehce zatančit, a pokud některou uslyšíte dvakrát třikrát, asi už ji úplně z hlavy nevyženete. Pokud vás deska chytí, budete si přát, aby to nikdy neskončilo, s opakovanými poslechy se u mě ale občas dostavovaly i pocity nudy.

Zajímavějším skladatelem i interpretem je pro mě určitě Roger Hodgson. Má toho zjevně mnohem víc na srdci - jeho skladby jsou naléhavější, doslova přetékají textem, což vede k nevšedním melodickým momentům. Tematicky se věnuje otázkám osobní umělecké vize a inspirace. V extaticky divoké Babaji si přeje, aby měl sílu stanout tváří v tvář hudbě, aby se s ní neminul. Akt tvorby tu má až vášnivý duchovní rozměr a jeho vyzpívání silně graduje. Even In The Quietest Moments začíná zvolna a ztišením na prahu poznání také končí, mezi tím se odvíjí hypnotická pasáž na hranici zjevné reality. Pocit prahu, změny či meziprostoru prolíná celou deskou a dá se chápat také jako odraz situace skupiny, která se právě v této fázi své existence rozhodla přesídlit za velkou louži.

Rick Davies to má tak trochu na salámu. V Downstream si vychutnává přítomný okamžik splývání ve vlnách na člunu. Jeho hlas posluchače skladbou spolehlivě vede, přestože se zpěv zabývá vcelku nespojitými a obecnými úvahami o životě, zatímco tóny klavíru pod ním nevypočitatelně a těkavě přebíhají sem a tam. Nálada je zde silná a pocit odevzdání se nejistotě s vědomím, co všechno už člověk dokázal a zvládnul, přesvědčivý. Ve From Now On je to naopak: nedělní vyjížďka se překlopila do pondělního rána, v němž tóny tlučou s neodbytností každodenních povinností, zatímco zpěv horečně zvažuje možnosti nevázaného a riskantního života hazardního hráče, načež rozmáchle vyústí do vágního poznání, že "takhle už to odteď bude".

Motiv riskantní výpravy do neznáma, bláznivého podniku a člunů spouštěných na vodu se objevuje i v epické Fool's Overture s četnými narážkami na britskou válečnou historii. Možná se takto Supertramp loučí s rodnou hroudou - snídat už se bude v Americe. Skladba je působivá četnými zvraty, mráz mi ale po zádech běhá spíš díky tomu, co vím o úloze Británie ve WW2, než pro hudební kvality. Opakovanými poslechy skladba na kouzlu spíš ztrácí.

První dva kusy jako by vypadly z jiné desky. Úvodní Give a Little Bit trpí četným omíláním v rádiích a irituje mě vstupní akustickou kytarou, která zní až primitivně, při bližším pohledu ale oceňuji postupné přilévání dalších nástrojových nitek (ta basa! ten saxofon!) ústící v monumentální proud hudby a civilní Hodgsonův projev: tady není hluboce ponořený do sebe, ale dívá se do očí druhému člověku s důvěrou a otevřeností. Jako otvírák alba či večera určitě funguje dobře - taky jeden specifický okamžik, hodný plného ponoru, zde v kontaktu s publikem.

Švihácky kabaretní Lover Boy sází na stůl všechny trumfy, skladba je dynamická, laškovná a hravě energická. Umím si ji představit jako podkres pro taneční či krasobruslařské vystoupení s divadelními prvky. Klavír krásně kolébá a je to jedna z mála skladeb, kdy si uvědomím, že Supertramp měli i bicí. Rick Davies je tady vemlouvavě rozšafný. Ve střední části se krásně prolínají jednotlivé hlasy s pískáním a voláním, rodí se něco velkolepého, nádech k ohromné show. Místo toho se vzápětí po doznění mnohoslibného sborového "na na na" vytuněného kytarovým sólem (vzácnost!) ozve zadumaná, křehká a intimně duchovní titulní skladba...

Protiklady se přitahují, obvykle spolu ale moc nezvládají žít. Podivná tvůrčí rozlomenost přítomného alba při pohledu zpátky předznamenává události, které nebyly zas tak daleko. Pořád jsou to ale Supertramp ve svém zlatém období, byť si právě tady vybírají jakýsi oddechový čas.


reagovat

Jarda P @ 24.01.2024 17:13:01
Supertramp jsou mou oblíbenou kapelou už od mé první desky Crime Of The Century, kterou považuji rovněž za nejlepší. Za zmínku stojí rovněž jejich debut na míle vzdálený od pozdějších více komerčních věcí. Ostatně slabou desku od nich neznám. Velikost skladatelského umění Rogera Hodgsona vyniká po jeho odchodu od kapely na sólovou dráhu. Zatímco jeho sólová alba pokračují stejnou kvalitou, Supertramp u mě míří do zapomnění.

jiří schwarz @ 25.01.2024 00:10:37
Hezké postřehy, jako vždy překvapíš svými úhly pohledu.
Vnímám duo Davies-Hodgson podobně, jako Johna a Paula v Beatles. Doplňují se, u těch dvou znám všechno, co bylo dál (na rozdíl od Supertrampů - díky za inspiraci Hodgsonovými věcmi, Jardo P, zkusím, ale jsem trochu skeptickej k tomu, jak u mě obstojí Supetramp bez synkop a houpavosti Daviesových kláves).

Judith @ 25.01.2024 01:46:48
Právě když si vzpomenu, jak to mezi nimi tvořivě jiskřilo na ranějších deskách, jak se navzájem doplňovali, pinkali si nápady, jak ty skladby byly pestré, vedly odněkud někam, měly přesnou pointu... zdá se mi tohle album slabší. Každý u svého klavíru, se svými nápady a prožitky. Vlastně spolu takřka nekomunikují navzájem, vícehlasy většinou jen přizvukují ústřednímu tématu - není tam ta dialogičnost, která dřív kompozici táhla a k níž se na Breakfast In America částečně vrátili, ale už spíš jen aranžérsky. Pokud jde o sólovou kariéru Rogera Hodgsona, hodně ji zbrzdil úraz v polovině 80. let, při kterém si zlomil obě zápěstí, dlouho nemohl vystupovat a chvíli nebylo jasné, jestli ještě vůbec bude moci hrát... 

jiří schwarz @ 25.01.2024 11:49:39
Ano, je to přesně tak, jak píšeš (ta menší míra vzájemné interakce těch 2 lesderů), ačkoli jsem si to předtím nikdy takhle neuvědomoval. Bral jsem to jako dokonalé, byť v průměru lehce klidnější (... Quitest ...), třeba v porovnání s Crime... I ten sníh na obalu do toho zapadal. Ale koukám, přesto jsme dali oba 5*.

Jarda P @ 25.01.2024 14:32:22
Z Rogerových sólových desek jsou nejlepší ta první a poslední. Komu se líbí jeho věci u Supertramp, bude spokojen.

Judith @ 25.01.2024 15:59:48
Roger Hodgson tady má sólový profil... To mě doteď nenapadlo zkoumat! Otevírají se mi úplně nové obzory... Jinak albu jsem asi dala 5 hvězdiček někdy dřív, k recenzi patří čtyři, ale o opravu žádat nebudu ;-)

jiří schwarz @ 25.01.2024 16:42:01
Taky jsem na ten profil koukal. O víkendu půjde do sluchátek 😉.

balu @ 27.01.2024 17:57:45
Je to má oblíbená kapela do alba z roku 1982.
Tato deska ale nee. Není pro mne zajímavá.


Apache @ 27.01.2024 20:22:42
Mně se z těch starých Supertramp líbí jen Breakfast in America. Album, kterého se od nich prodalo zaručeně nejvíc - v USA 4x platina, zatímco všechny ostatní desky tamtéž maximálně zlaté. V celém světě se Breakfast prodalo údajně 20 miliónů. Náhoda? Z ostatních desek mě zaujala jen ta z 90. let, ta nebyla vůbec špatná... Song mimo Breakfast, který se mi hodně líbí, je It's Raining Again. Poslechl jsem si tu desku (Famous Last Words) komplet a mimo Raining mě to dost zklamalo.

balu @ 27.01.2024 20:49:40
Není všechno zlato, co se třpytí ...
nejzajímavějí je Crime of the century a Crisis? Je též skvělá.
Samozřejmě Breakfest beru též - nicméně je nejpopovější, proto ta platina.
Ale rocker se neohlíží na chechtáky ...

Apache @ 27.01.2024 21:06:36
Nejpopovější proto ta platina? Jak jednoduchý recept! :-) Takhle to ale nefunguje, to myslím víš sám.
V každém případě jdu (znovu po letech) vyzkoušet ta dvě alba, co zmiňuješ. Pak dám vědět.

Apache @ 27.01.2024 21:10:12
Mimochodem, Crime of the Century bylo v USA zlaté. Tak jsem zvědav jak se bude třpytit. ;-)
V každém případě ten rozdíl v úspěšnosti Breakfast a ostatních desek je i tak obrovský.

balu @ 27.01.2024 21:17:17
Apache - právě že takto to vždy fungovalo a fungovat bude.
propagace je často důležitější než kvalita produktu!

Apache @ 27.01.2024 21:31:55
Kdyby to tak fungovalo, tak by nejúspěšnější alba všech rockových kapel byla ta nejpopovější. :-) Ale nejsou.
O důležitosti propagace není samozřejmě sporu.

Judith @ 27.01.2024 21:54:49
Skupina pro desku Breakfast in America přesídlila do USA a přizpůsobila album (tematicky i hudebně) tamějšímu publiku, nepochybuji, že i po stránce propagace nebylo nic ponecháno náhodě. Je to dobrá deska, ale tvořivost raného období už je takřka pryč. Pro mě je taky asi nejlepší Crime otf the Century. Nejmilejší, to by bylo složitější. Poměřovat kvalitu úspěchem nebo slávou by mě v životě nenapadlo.

Voytus @ 27.01.2024 22:02:40
Příjemné album - nejen kvůli tomu obalu ho mám spojené se zimou. To je vší tou melancholií, až teda na Hodgsonův "Little Bit", ta je typicky letní. Ovšem, autorsky mi byl vždycky bližší Davies. Zemitější, bluesovější, na klavír nanápadně virtuózní. Hráčsky ovšem oba obzvlášť přemýšliví, když došlo na vystavění sól - pro příklad Daviesovo klavírní ve School a Hodgsonovo kytarové v Goodbye Stranger (to by si zasloužilo být ve všech těch žebříčcích slavných sól, ale asi jsem ho nikdy nezahlídl v žádném). Davies je mi bližší i hlasově. Hodgson zase uměl ty hitovky na první dobrou. Ne, že by i Davies v tomhle neměl pár záseků, ale Hodgson přeci jen vede. Jeho sólovou kariéru neznám, ale Supertramp bez něj si občas poslechnu, zejména Some Things Never Change - asi i proto, že byla pro mě první.

balu @ 27.01.2024 22:09:43
Judith - těší mne, že v náhledu na hudbu, kterou oba poslocháme se většinou shodnem ...
no dnes mám narozeniny, tak nějak porovnávám a hodnotím :))

Apache @ 27.01.2024 22:26:35
balu: No jo, už je mi jasné proč mě ta ostatní alba od Supertramp moc neberou. Příliš prog. :-)

balu @ 27.01.2024 22:45:16
Apache - asi tak:)

hejkal @ 27.01.2024 22:48:34
Hudba Supertramp ide tak veľmi mimo mňa, že by som ju nezachytil ani s vesmírnym teleskopom. Napriek tomu mám doma jeden dvojalbum - Paris. Za mňa - o prog tá hudba ani nezavadila, popina na ňu sedí.

Apache @ 27.01.2024 22:54:05
hejkal: Kéž by. :-)

Antony @ 28.01.2024 19:40:02
SUPERTRAMP, párkrát jsem je zkusil, ale vždycky mi ta jejich muzika přišla nechutně žvýkačková. Dva vlezlé mečivé hlasy, úporná snaha o hit. Plytké a povrchní, hlavně se zalíbit. Američtí MODERN TALKING. Namluvit posluchačům, že patří do rockové databáze, považuji za jejich velký marketingový úspěch..

Judith @ 28.01.2024 20:44:45
No sláva, dobrali jsme se žánrového zařazení: extrémní pop. Nic pro slabé povahy!

jiří schwarz @ 28.01.2024 23:35:53
Já bych šel dál. Okamžitě oddělit profily načichlé úpadkovým popíkem od pravověrného rocku, oddělit zrno od plev. Smazat profily nejen Supertramp, ale i dalších odpadlíků, např. Beatles (minimálně období 1967-70), Presleyho, Pink Floyd. Build Up the Wall!

Apache @ 29.01.2024 02:04:24
V takových chvílích se vždy rád přidám k skandujícímu davu: Crucify him! Crucify him!

Judith @ 29.01.2024 10:24:09
Prosím, žádnou krev u zasněženého klavíru :-) 

Judith @ 29.01.2024 11:09:51
Antony, zajdi v diskusních vláknech do hospody. Probírají se tam vinyly a předzesilovače... Bojovala jsem s pokušením tě místním fajnšmekrům napráskat, ale chlubni se sám. 

Antony @ 29.01.2024 11:28:49
Jako abstinent toho v hospodě moc nenasedím. Vlastně vůbec. Není to prostředí pro mne.
Všem vinylistům držím palce.

Judith @ 29.01.2024 12:39:04
K tomu žánrovému zařazení a existenci profilu zde. Supertramp jsou v databázi z dob Progboardu a progresivní nemusí být jenom rock - myslím, že jsme v nějaké diskusi dospěli k závěru, že by se dali označit jako progresivní pop. Což zní nezvykle, ale už jsem se setkala (na Bandcampu) i s progresivním hip hopem. Ať už se míní progresivita ve smyslu novátorství, nebo užívání prvků typických pro prog, například kompozičních, nebo celková propracovanost a vymazlenost. Jako rockovou skupinu Supertramp nevnímám, to je fakt - nenapadli by mě rozhodně jako příklad rockové hudby, kdybych měla nějaký uvést. Při zvážení jejich stylu bych řekla nanejvýš soft rock. 

Ten extrémní pop pro mě nebyl jen vtípek. Vnímám jednak silnou vyhraněnost v tématech, ladění a emocích (do zmíněného sladkého růžového žvýkačkova, které se dá dělat na různé kvalitativní úrovni - tohle ladění má pro značnou inflaci v masové kultuře špatnou pověst, ale třeba v metalu jsou taky vedle odpadu i perly), jednak mě baví představa specifického hlasového projevu jako trademarku, když má extrémní metal svůj growling a screaming...

V podstatě souhlasím, že sem na web moc nepatří. A Beatles třeba hejkal za pop označuje soustavně. Jo, jdou často i tímhle směrem. Ale čára se tady nedá narýsovat úplně rovně a -board je pořád hlavně fanouškovský web: když tu někdo chce něco mít, řeší se jen, jestli to není příliš mimo, neřeší se, zda je interpret dost reprezentativní.

hejkal @ 29.01.2024 12:47:09
Judith - presne tak, hranice sú často nejasné a v podstate o nič nejde, keď sa sem dostala/dostane aj nejaká "zvláštnosť", keď ju admini v nejakom čase povolili. 

zdenek2512 @ 29.01.2024 12:53:13
Judith, ono to je všechno pop music, Residents i Abba, heavy metal i blues rock o symphonic nemluvím.

Judith @ 29.01.2024 12:54:22
Ještě z hlediska autorské kvality. Rick Davies je pro mě spíš zručný chlápek s citem pro melodii a jistým kouzlem osobnosti, ale Roger Hodgson je opravdu tvůrce. S velkou imaginací, inspirací, bytostným prahnutím. Soustředěný ponor (titulní skladba), extatické vytržení (Babaji), srdce na dlani (otevírák Give a Little Bit). Cink cink cink! Má to všechno, fakticky. Nemusí každému sedět, ale to není rozlišovacím znakem výjimečného umělce.

hejkal @ 29.01.2024 12:55:22
Populárna hudba je všetko (skrátene pop), ale pop vnímame aj ako svojbytný hudobný žáner, a ten je od blues, hard-art-punk-hocičo rockov predsa len oddeliteľný.

Antony @ 29.01.2024 12:57:41
Judith:
To předchozí bylo reakce na balu.

SUPERTRAMP ať tady klidně jsou, když už tady jsou. Žvejkačka, nežvejkačka. Stejně jako jiní popíkáři, coutry-ové, a další. Ostatně i pop i country mám v jisté formě rád, akorát je sem necpu. Ony se ty žánry často pěkně míchají a mezi sebou melou. O vyřazování a ukřižování začali křičet až hospodští kamenovrhači. 

Judith @ 29.01.2024 13:09:39
Antony, ty myslím víš, že tohle beru v pohodě. Někde už jsme se bavili o tom, že takové Tears For Fears bych sem taky nedávala, i když je mám ráda. Každý časopis nebo web potřebuje mít své zaměření a vymezení, nejen kvůli pořádku, ale taky aby měl svůj ksicht, byl pro publikum uchopitelný. (Stejně tak souhlas s rozlišováním populární kultury či hudby a popu jako žánru.) Ale vážně, tou svou analogovou větví se prostě musíš pochlubit - někdy, nějak. Jsou tu lidi, kteří to ocení.

Antony @ 29.01.2024 13:26:03
Však jo, s tím žánrováním je to jen taková hra. Pro někoho jsou moc prog, pro mne zase pop, o nic jiného nejde. Databáze se nám kvůli tomu nezboří.
Gramo mám pro radost a pro sdílení radosti. Jsem plně saturován.

balu @ 29.01.2024 14:01:32
Crime of the century je pro mne stále progresivní rock !!

Jarda P @ 29.01.2024 18:18:17
Právě poslouchám plytké a povrchní s úpornou snahou o hit, americké Modern Talking 🤕

20.11.2018 jirka 7200 | #
5 stars

Dlouhá desetiletí jsem si myslel, že co se týče diskografie od této kapely, vydržím s live záznamem Paris, který vznikl v roce 1980. Tento koncert pro mě představoval v podstatě výběr toho nejzajímavějšího z dílny Supertramp. Nicméně před několika lety jsem si pořídil desku Crime of the Century, která mě hodně nadchla (aby taky ne, když většina songů zazněla i na mém oblíbeném živáku) a od tohoto okamžiku již chyběl jen krůček k pořízení několika dalších desek. Nevlastním vše, jen nahrávky z let 1974-80 - neboli čtyři studiová alba a živé dvojalbum. Ze studiových nahrávek si cením nejvíce (i když rozestupy v hodnocení jednotlivých alb jsou velmi těsné) právě Even In The Quietest Moments, která mě kdysi odrazovala romanticky laděným přebalem.

Dnes po letech s ním již žádný problém nemám, rovněž tak s nádhernou muzikou, která (i když je něžná a křehká) nepostrádá určité vnitřní napětí. Při pozorném poslechu nacházím pod povrchem příjemných soft rockových melodií důmyslné art rockové aranže, které mi velí toto album řadit k ostatním velikánům tohoto stylu - Yes či Pink Floyd. Právě ta na první poslech ukrytá artově pojatá důmyslnost a úžasná souhra je odděluje od mnohých jiných kolegů.

Zajímavě je pojatá úvodní Give a Little Bit s pro Supertramp netypickými kytarami po vzoru Eagles. Výborná je i Babaji, rozcvička na později natočenou Breakfast in Amerika, která používá podobné postupy i náladu. Jen s klavírem okouzlí komorní Downstream s melancholickým textem. V Lover Boy s citlivě zakomponovaným orchestrem jako bych cítil Beatles. Aby ne - dvorní zvukový inženýr Geoff Emerick pracoval na většině desek Brouků. Vrchol alba vnímám v titulní Even in the Quietest Moments a hlavně v závěrečné a nejdelší Fool's Overture, ve které jsou zakomponovány různé nehudební prvky jako zvony, projev Winstona Churchilla z roku 1940 a text v mnoha významových rovinách. Celkově velmi rozmanitá píseň v art rockovém kabátku.

Kvůli většímu úspěchu v zámoří se kapela před touto deskou přesunula do USA a trochu přizpůsobila zvuk tamnímu publiku. Na této desce však kvalita i následný zasloužený komerční úspěch zůstaly v rovnováze, proto si této nahrávky tak cením.
reagovat

Jarda P @ 21.11.2018 06:08:00
Supertramp je kapela, u které platí, že při objevu některé z jejich desek vyvstane chuť na další a další, až má člověk doma celou diskografii. Pro mě to platí do alba Famous Last Words, po odchodu Hodgsona už to šlo do kytek. Výborné jsou rovněž Hodgsonova sólová alba pokračující ve stylu Supertramp.

jirka 7200 @ 26.11.2018 12:36:11
Díky za tip. Sólovky Hodgsona jsem neznal. Pustil jsem si z internetu Hai Hai z roku 1987 a byl jsem příjemně překvapen. Zní to mnohem více Supertramp, než samotní Supertramp po jeho odchodu....

Jarda P @ 27.11.2018 05:43:39
jirka 7200: nejlepší od Hodgsona ja Eye Of The Storm a pak Open The Door. Supertramp bez něj strčí do kapsy.

Judith @ 06.02.2023 23:28:38
Úvodní Give a Little Bit moc ráda nemám, ale dál už je to nádhera. Momenty, kdy se člověk zastaví, ztiší a má čas uvědomit si, jak mu vlastně je... Album je hodně postavené na reflektování zážitků, jen v takové Downstream se mísí uvolněná pohoda a docela velké bilancování, pocit odevzdání se proudu - takhle jednou v neděli, když si člověk vezme člun. A Fool's Overture, to je ohromné ohlédnutí se zpátky, do historie (a zase úplně jinačí čluny na moři). Duchovně zaměřená titulní skladba ústí v pocit stání na prahu, v otevřených dveřích (From Now On dělá totéž v civilních kulisách pondělního rána), a Babaji se od opatrného rozvažování překlopí v naléhavé volání. O instrumentálních aranžích zaznělo mnohé, ráda bych vyzdvihla zpěv jak Rogera Hodgsona, tak Ricka Daviese, každý po svém vdechují skladbám ještě jednu linku navíc. Pocitově i tematicky kompaktní, hudebně do detailu prokreslená deska, mistrovsky provedená.

Jarda P @ 07.02.2023 10:42:28
Mistrovské jsou všechny desky Supertramp včetně té nejprogresivnější, a sice debutu, kde ještě jako Supertramp neznějí. Osobně mám nejradši Crime Of The Century.

24.01.2008 Voytus | #
4 stars

Od Zločinu století uplynuly tři roky a Supertramp se dost zklidnili. Even in the Quietest Moments tedy obsahuje především rozjímavé nostalgické písně, na které musí být nálada. Už samotný obal se zasněženým klavírem to tak trochu nastiňuje.
O hity samozřejmě není nouze, hned úvodní Give a Little Bit dává na srozumněnou, že pánové mají silných melodií na rozdávání. Z balad tu máme Downstream, kterou hraje a zpívá Rick Davies sám od klavíru, další hymnickou hitovku From Now On s nekonečným sborovým refrénem, ve které si John Helliwell kromě saxofonu zahraje na melodicu( foukací harmonika, u které se výška tónů mění na klaviatuře), zasněnou Lover Boy a optimističtější titulní song.
Během natáčení začíná Roger Hodgson studovat hinduistické knihy, což se odrazilo v písni Babaji, nejrozjetějším kousku desky.
Opět se zde objevuje jeden rozsáhlejší kousek, a sice Fool's Overture, která od klavírního úvodu s Hodgsonovým vypjatým posmutnělým hlasem přechází v pásmo zvukových efektů (ozvou se tu zvony, úryvky z projevu Winstona Churchilla z r. 1940 a verše z básně Williama Blakea Jerusalem), potom se ozve syntetizátor Oberheim a píseň se rozjíždí. Jsou tu instrumentání části, kde se nejčastěji objevuje saxofon, v těch zpívaných se Hodgson pěkně odváže. Píseň pojednává o druhé světové válce a jejích důsledcích pro Anglii. Zajímavé je, že na klavíru na obalu jsou noty, pojmenované Fool's Overture, ale ve skutečnosti je v notách zapsána americká hymna.
Zajímavé je i to, že v žádné písni nepoužívají své typické piano Wurlitzer.
Jako předchozí dvě alba i toto patří mezi ta nejzdařilejší alba od Supertramp.
reagovat

07.07.2007 Manes | #
5 stars

Supertramp jsem nikdy neřadil mezi navždy oslnivé hvězdy progrockového nebe. V roce ´69 vzniknuvší anglická formace ale přeci jen strvořila pro mě minimálně tři výborné kousky.V roce ´74 Crime Of The Century, o tři roky později předmětné Even In The Quietest Moments a v roce ´79 údajný(promě ovšem ne) vrchol Breakfast In America. Já osobně mám nejraději album tohle, protože mi přináší velikou pohodu, zvláštní rozjímavou až nostalgickou náladu a hlavně neskutečnou chuť se k němu vždy znovu a znovu vracet. Kdo ze zasvěcených by neznal úvodní megahitovku Give a Little Bit, kterou lze poměrně často zaslechnout i napříč českými rádii. Supertramp nebyli nikdy Yes ani Genesis nebo jinou notoricky známou progrock kapelou. Nikdo jim však nemůže upřít značný přínos v oblasi progresivní hudby. ....a ty famozní vícehlasy,.....pohádka. (:D Gospel zde ale nehledejte, ten je o něčem jiném.O něčem co z duše nenávidím!) Chcete-li zabít několik much jednou ranou a poznat to nejlepší od Supertramp, pak si pořiďte báječný živák "Paris". Budete mít všechny superhity pěkně pohromadě a navíc skvělou atmosféru live koncertu. ¨ˇZádá to tedy investici cca 5 až 6 set Kč, ale stojí to každopádně zato. Příjemný poslech :D .......
reagovat

merhaut @ 07.07.2007 00:00:00
"Gospel zde ale nehledejte, ten je o něčem jiném.O něčem co z duše nenávidím"

Z duše?

Tomu říkám kouzlo nechtěného ...



Detail hodnocení alba (hodnoceno x)
5 hvězdiček - hodnoceno 6x
PiKey, jiří schwarz, jirka 7200, Adam6, Judith
4 hvězdičky - hodnoceno 3x
Voytus, Mohyla, PaloM
3 hvězdičky - hodnoceno 0x
2 hvězdičky - hodnoceno 0x
1 hvězdička - hodnoceno 0x
0 hvězdiček - hodnoceno 0x




Copyright © easyaspie.cz Created in 0.1001 s.