Soft Machine - Other Doors (2023)

Other Doors je poslední deska bubeníka Johna Marshalla. Co pár měsíců po jejím vydání stvrdil nekrolog, bylo jasné již během nahrávání: v bookletu se píše o Marshallově rozhodnutí odejít po dohotovení alba na odpočinek a společná fotografie výmluvněji než slova ukazuje, že se sotva dalo očekávat něco jiného. Se Soft Machine na aktuálně probíhajícím turné bubnuje Asaf Sirkis, který je veden jako řádný člen skupiny.

Připočteme-li, že v mezidobí od předešlého alba Hidden Details nahradil Roye Babbingtona (ten si ovšem ve dvou kusech novinky zahraje jako host) na baskytaru Fred T. Baker, který si našel cestu ke spolupráci s kytaristou Johnem Etheridgem jako mladíček na počátku 80. let, je zřejmé, že u Soft Machine probíhá generační obměna - na rozdíl od jiných letitých legend bez skandálů či pocitu stydkého trapna nad výsledkem prodlužovaného snažení. V plynutí života, jemuž se hudba poddává, se to, co již své plody vydalo, pouští jako list stromu a odevzdává se procesu, který nekončí, ani když se dostane za hranice běžného vnímání.

Other Doors je deska nenápadná, ztišená, proměnlivá a neuchopitelná. Od jejího vydání jsem ji slyšela snad třicetkrát a pořád nevím o moc víc, než že si ji chci pouštět znovu a znovu. Z náladotvorného akvarelu vystupují dva záchytné body: rozverná hříčka Joy Of A Toy je reminiscencí na samotné počátky, precizně vyčištěný a láskyplně znovu sestavený hrací strojek Penny Hitch upomíná na pozdně jazzové období alba Seven. V těchto nových verzích klasických skladeb a stejně tak všude okolo se na poměrně velkorysé ploše (i bez čtyř bonusů má deska téměř hodinu) zkrátka děje Hudba.

Nenásilně, přirozeně, avšak s plným nasazením, přesně artikulovaným osobitým hlasem, vytříbeným dlouhými roky. Působí důvěrně známým dojem a zároveň trochu záhadně, jako starobyla mosazná klika, z níž bezpočet doteků pomalu setřel reliéf, ale vtiskl jí nenapodobitelnou patinu. Vzduch, který posluchače za těmito letitými dveřmi přivítá, je přitom svěží, křehký a pastelově barevný. Pánové (nebylo by fér jako jediného nezmínit mistra dechů, klapek a elektronických mašinek Thea Travise) netlačí nic silou, hrají ovšem s gustem a přinášejí vstřícně naladěnému posluchači pestrou hostinu o mnoha chodech.

Pro mě absolutní věc, nehledejte však v albu tutovku, se zážitkem je snadné se minout. Běžte až na konec, pořád dál... jsou to ty jiné dveře.
reagovat

Antony @ 20.11.2023 17:50:25
Letošní novinku SOFT MACHINE mám v letošní čekací frontě, která je předlouhá a stojí se v ní v trojstupu. Celkem si představuji, co od nahrávky čekat, ale zvědavost roste. Tato recenze, společně s jistým obdivem ke skutečnosti, že soubor povstal z nebytí a produkuje hudbu na vysoké úrovni, asi způsobí, že budou předbíhat. Děkuji za inspiraci.