Anderson, Jon - Jon Anderson & The Band Geeks - True (2024)

Cvrlikají si pomalu i vrabci na střeše, že je tohle album výtečné, ale k recenzi se nikdo nemá. Chopím se jí tedy, i když to bude spíš povídání o tom, jak deska vznikla. Což nakonec s její kvalitou souvisí. Příznivé ohlasy zdůrazňují, že se tady probudil k životu étos starých Yes, těch "pravých". Současně jde o Andersonovu desku. I když se z jeho (bohaté a proměnlivé) sólové diskografie vymyká kompoziční propracovaností a rockovým drajvem, přesto tu najdeme jeho typické osobní znaky - názvuky world music, světelné bytosti, relativně přímočaré osobní texty nebo otřesně kýčovitý obal. Kudy se tam tedy dostali ti Yes?

Přes kapelu, která existovala roky, než je Andersonově pozornosti doporučil jeho blízký spolupracovník. Mezi jiným měli v repertoáru cover verze Yes a Jon se s nimi domluvil na krátkém turné, pro které vybral ty největší fláky jako The Gates of Delirium, aby se vidělo. Brzy bylo všem jasné, že tady se děje něco významného, sedí to dohromady. Vynikající muzikanti, kterým klasický prog přešel do krve natolik, že jsou schopni v jeho duchu komponovat, aniž by to znělo jako vykrádání. Obrovská osobní angažovanost a nadšení, které se promítá do živé energie desky. A něco mezi nebem a zemí... 

Album je svým způsobem důkazem, že modlitby mohou být vyslyšeny. Člověka, který důvěřuje a zůstává otevřený, nakonec život (nebo vesmír) překvapí a přihraje mu v pravý čas do cesty přesně to, co potřebuje. Po vlně kladných ohlasů už Jon říká v rozhovorech naprosto otevřeně: "Tohle jsou Yes, které jsem si vždycky přál." Mluví také o tom, jak si na procházkách představuje, že ho za jednu ruku drží Chris a za druhou Alan a jsou šťastní, že jejich odkaz takto ožil. Píseň Still a Friend je o tom, že odloučení ani smrt nehrají roli, neruší blízkost: "Jsme sen, který se děje stále znovu. Jsi obloha, která mi zpívá tuto píseň. Jsi láska, která se pořád vrací. Oceán, po němž se denně plavím. Představ si, že si to můžeš představit celé znovu... Je to jen stav mysli. Pořád jsi můj přítel."

To je doják, co? Dojemných momentů je na albu víc, ještě silnější je ale radost, rozmach, vzlet. Je to šťastná deska. Někdy se zkrátka věci takhle sejdou... První singl True Messenger, který album otevírá, mě přitom zvlášť nezaujal, leda snad nebývalou energičností, která kontrastovala s rozvolněným trylkováním velké části Jonových sólovek, které tonou v duhové mlze bez většího kontaktu s realitou. Tohle bylo zemitější, rocková písnička, dalo by se říct.

Přesvědčil mě ale až souvislý poslech alba, z něhož se mi nejprve vyloupla třetí Counties And Countries s působivou gradací a zejména překrásná rozsáhlá Once Upon a Dream. Ta se zrodila z mantry, kterou hlas opakuje na začátku i ve střední ztišené části. "Stačí se potloukat kolem, hledat. Stačí se rozhlížet, zkoušet..." Nárazové komponování, u kterého byl Anderson většinou přítomen pouze online a jednotlivé nápady různých členů se postupně vrství, překvapivě dobře sedí k rozkošatělé a vnitřně pestré kompozici, pomáhá evokovat cosi nekonečně rozmanitého, prostorného, přesahujícího jednotlivou lidskou mysl.

Později mě zaujala také třeba právě už zmíněná Still a Friend, která se z rozvážného kroku odpíchne k nebesům, nebo následující celkově klidnější Make It Right. Trochu moc citově přímočará je na mě závěrečná Thank God ("díky bohu, že jsem doma, díky bohu, že tě mám..."), ale jako tečka k albu sedí. Líbí se mi, že jsem desku nemusela nějak programově "naposlouchávat", zkrátka se mi líbila a chtěla jsem ji slyšet stále znovu. Z jednotlivých pasáží přirozeně vyvstal celek, kompaktní a vnitřně členitý, a z něj se zase vynořily jednotlivé písničky, které si ráda poslechnu i samostatně. Myslím při nich na všechno, co mi hudba Yes dala (asi nejvíc mi na mysli tane album The Ladder), a ze srdce Jonovi přeju, že se téhle chvíle ve zdraví a síle dožil.

Po Hackettových projektech další připomínka, že duch kapely nemusí vždy přebývat tam, kde zůstalo jméno, a společně s turné Beat, což jsou King Crimson bez Frippa (s jeho plnou podporou), vlaštovka, která nám říká, že artoví a progresivní velikáni vyorali brázdu, do níž je možno sít i o půl století později.
reagovat

hejkal @ 14.10.2024 12:37:28
Pekne. Ohlasy sú takmer všade pozitívne, je to jeden z titulov, ktoré mám v pláne si vypočuť a tento útvar ma v tom utvrdil. Vďaka.

stargazer @ 14.10.2024 18:22:24
Taky jsem zaregistroval pozitivní kritiky na jiných webech. Doufám, že ta kladná odezva napříč planetou bude Jonovi další inspirací. I já se připojím ke hvězdnému hodnocení a v kontextu Andersonových alb co znám, je tohle jasná pětka. 
PS: Svůj koment k albu jsem vyjádřil již dříve v našem vláknu "Komentáře k titulům, kde není recenze". 

jiří schwarz @ 15.10.2024 01:30:20
Tak tohle je šok všech šoků. Jak jsem psal nedávno k poslední desce Deep Purple, od lidí, kteří mají svůj vrchol za sebou, moc neočekávám a moc nesleduji a šetřím svůj zbylý čas v tomto světě. Připustil jsem, že se občas můžu ochudit, ale taky jsem uvedl, že proto čtu na RB – a bomba, to se teď otelilo!
Tahle deska je prostě neuvěřitelná. Jakási směska best of z Yes a Andersona sólově. A ten člověk, letos osmdesátník (!!!), zpívá jako za mlada … až mě napadlo, jestli to není dílo AI! To snad není možné. Cohen v tom věku (ano, dost kouřil) jen šeptal své básně. Ta hravost, ty krátké rytmické vokální úryvky, s tou hravostí, to jasně evokuje Oliase ze Sunhillow. Kytara – to musí být reinkarnovaný Squire, i tím zvukem. Nedivím se, že tvůrci nová kapela dělala ohromnou radost. I radost z poslechu je převeliká, i když nic z ní neposunulo ani Yes, ani Andersona dál. Ale klobouk dolů. Stále na uměleckém vrcholu. Je to zase 5*.
A k Judith: je to prostě krásné číst tvé texty. Cítím jak tu tvou obraznou, pocitovou sensitivitu, tak i tu promyšlenost a utříbenost a poctivost přístupu. A navíc krásný jazyk. I před tebou klobouček.

Judith @ 15.10.2024 11:23:26
Dovolím si doplnit odkaz na zmíněný stagrazerův komentář; přes symbol mřížky - je vidět vedle data vložení - jde vytvořit link na konkrétní příspěvek či jednotlivou recenzi. Osobně bych se vůbec nezlobila, kdyby v podobných případech autor svůj text prostě překopíroval :-) zvlášť když nemáme v diskusi možnost vyhledávání.

Judith @ 15.10.2024 11:34:27
Jiří Schwarz: Vidím, že jsi se rovnou připojil s plným hodnocením. Ráda jsem na album navedla! Podobné reakce speciálně na kytarovou hru byly už pod záznamy ze zmíněných "rozehřívacích" koncertů (zde pro příklad provedení zmíněné The Gates of Delirium). Jon musel objevit elixír mládí, dvě a čtvrt hodiny na scéně bez zaváhání... Před rokem jsem ho viděla naživo s jinou kapelou (Paul Green Rock Academy) v Brně a hlas mu slouží nádherně. Asi něco opravdu dělá dobře, i když jsou v tom jistě i geny a kus štěstí. Kéž se mu daří nadále.

bullb @ 04.11.2024 17:29:53
Recenzentke Judith patrí kytica kvetov a obrovská vďaka. Napísala recenziu. Neveril som (ako vždy). Na Spotify prehrané aspoň 15 krát. Zakúpené. Príde zajtra. Úžasná hudba. Nesledoval som Andersona, teda jeho sólovky. Ale toto za za plných 5*.
Niet viac čo dodať.

Judith @ 04.11.2024 17:08:03
bullb: Mám radost, že máš radost! Tahle deska se vážně povedla.