Dream Theater - Awake (1994)

Poslední recenze alba je přes sedm let stará, takže nezaškodí Awake povytáhnout na světlo. Více než detailní popis desky mě přitom zajímá otázka, v čem přesně je album jiné než předcházející Images and Words. U toho recenze vesměs konstatují základní stavební prvky stylu Dream Theater: nápaditost, propracovanost, instrumentální zručnost. Awake je pak vnímáno jako temnější (pro někoho až bezútěšné nebo depresivní), tvrdší, mnohotvárnější. Počtem hodnocení i pocity těch, pro něž je právě ono špičkou tvorby amerických metalových akademiků, také jako stojící neprávem poněkud ve stínu svého oslnivého předchůdce. 

Srovnání světla a stínu se nabízí už při pohledu na obal obou alb. Images and Words je mladistvě dychtivé, okouzlené obrazy, které pouští do světa v bohatých peřejích kytar a kláves, energicky klouzajících po kamenitém rytmickém podloží. Panuje zde atmosféra vzletu a rozmachu. Vize a sny jsou tu něčím, co člověk tvoří, co touží uskutečnit. Naslouchá při tom i světu kolem sebe, tepajícímu velkoměstu, druhému srdci. Tok představ je místy překotný, energie dravá, ale vším prosvítá odhodlání životu čelit, imaginární zjevení jsou vítaná jako inspirativní.

Awake je mnohem víc reflektivní. Probuzení avizované názvem může odkazovat k prohlédnutí, tedy v podstatě rezervovanějšímu postoji ke všemu, co na člověka z různých stran útočí, ale také ke stavu nočního bdění, zaobírání se vlastními myšlenkami. Reflexe zde má ještě jeden význam, a to je odraz. Světlo dopadá zprostředkovaně, obrazy se tříští v nečekaných lomech. Obklopují člověka, dotírají na něj z různých stran, tu agresivně v drsných vypalovačkách, tu mozaikovitě ve vzdušnějších kompozicích. Sny jsou najednou rozbité a vize dotírají zvenčí, klamné a chvílemi až děsivé. Člověk je vydaný napospas vlastnímu nitru, což provází nejistota a pocity odcizení.

Pořád ještě je tu i dost barev a gejzír tvůrčí invence tryská vydatně, Awake ale skutečně je bytostně jiné než předcházející deska. Je dospělejší, ostražitější, rozhárané poznáním. Zároveň stále ještě otevřeně vyjevující vlastní emoce a hnutí, bez balení do příběhů fiktivních postav. Jako celek jsem ho nikdy nenaposlouchala tak důkladně jako Images and Words, vlastně k němu teprve teď dorůstám a nacházím cestu. Kromě trojdílné A Mind Beside Itself tu pro mě nejjasněji září křišťál o bezpočtu plošek Lifting Shadows Off a Dream a prorocky posmutnělá Space-Dye Vest. Bez pevného sevření tvrdě kutého kovu by ale tyto relativně jemnější kusy tolik nevyzněly. Proto album hodnotím maximálně.

stargazer @ 01.04.2024 16:16:42
Dream Theater mi byl dopoporučen v první půlce po miléniu jako odkaz na hudbu Yes, KC, Satrianiho a Vaie, kterou jsem tehdy poslouchal. Nikdy jsem se nesetkal s DT v cd-bazaru a ani od bulhara, co prodával ve velkém fejkové disky /v tom bazaru jsem po nich vyloženě nešel, tak mi mohli proklouznout/. Takže dnes opět premiéra. Asi bych tenkrát po této skupině skočil, protože se mi to líbí i dnes. Nejvíce mě zaujaly bicí z té koláže výborných výkonů.

Judith @ 01.04.2024 16:56:38
stargazer: To ráda čtu! Bubeník je zde také hlavním skladatelem a majitelem všech nočních můr, DT byli dlouho hlavně jeho duševní dítě. Pak měli krizi, rozluku, nyní se Mike Portnoy do skupiny vrátil a nové album vzniká opět s jeho zapojením. Přemýšlím, kam bych tě nasměrovala dál, chceš-li. Když vím, že se nebojíš přerývaných mozaikovitých kompozic. Napadá mě první disk dvojalba Six Degrees of Inner Turbulence. Myslím, že Scenes From a Memory (pro velkou část posluchačů vrchol) by pro tebe bylo moc nakašírované, operní. Na A Change of Seasons, které na Awake navazuje časově, je zajímavá titulní dlouhá kompozice, dál jsou nějaké předělávky. Images and Words mají atmosféru raných devadesátek a byl to takový první výron tvořivých sil, ale LaBrie tam možná až moc ječí a celkově mi album dnes připadá trochu naivní, i když obsahuje skvělé kusy, hlavně ty nejdelší. Debut s jiným zpěvákem je též pozoruhodný, ale (slovy klasika) spíš jen pro kompletisty :-) Nenutím, nadhazuju. Pro úplnost, Falling Into infinity je o něco slabší, mám ho ale ráda, tímhle albem jsem s nimi začínala. Train of Thought je asi nejvíc metalové, takovým bu bu bu způsobem. Octavarium pro změnu trochu floydovské, celkově už pracují víc s atmosférou, není tak sevřené, ale je bez debat výborné, asi jako poslední. Za rok 2005 bych v první fázi objevování nechodila vůbec, tam se ti smekne noha, ani nevíš jak.

stargazer @ 01.04.2024 18:06:25
Judith : Díky za tipy. Vyzkouším. Budu Dream Theater kombinovat od zítra s bluesovou skupinou Chicken Shack, to bude massagge mozku. Už teď se nemůžu dočkat a těším se, až to spustím.

Antony @ 01.04.2024 20:14:46
DREAM THEATER jsou kapela, se kterou jsem žil. Měl jsem všechna jejich CD, EP i SP, vč. japonských verzí. Jak odešel Mistr Portnoy, odešlo i kouzlo a skupinu od té doby považuji za parodii. Awake je proti předchozím deskám více naostřený sekáček, co dokáže tesat divy. Jeden dokonalý song vedle druhého. Jasná maximální hvězdopalba.

Po skvelom albume Images And Words, tu máme ďalší podarený kúsok od snových divadelníkov. Páni síce trochu pridali na tvrdosti, no v žiadnom prípade neubrali na progresivite. Awake je skvelý album. Všetci členovia skupiny sú vo forme. Veľká škoda to bol posledný album pre Kevina Moora. Bol by som veľmi zvedavý, ako by sa darilo kapele keby neodišiel.

Na albume sa nachádza 11 skvelých skladieb. Vyzdvihol by som hlavne: 6:00, Erotomania, Voices, The Silent Man, The Mirror, Scarred a vynikajúcu Space-Dye Vest. Ale aj tie ostatné nie sú zlé. A keďže už neviem, čo by som ďalej povedal, tak prejdem na hodnotenie. Povedzme, že za každé jedno písmeno jedna hviezdička, takže:

A + W + A + K + E
1 + 1 + 1 + 1 + 1 = vychádza mi to na 5.
(dokonca aj antispamová ochrana mi dala napísať 5 :))

reagovat

Musím říct, že jsem byl skalním fanouškem této kapely po léta, bohužel tvorba po Six Degrees... mě víceméně dost zklamala a někdy po r. 2005 po Octavariu (tehdy jako skalní jsem ho chválil, dnes bych ale byl mnohem kritičtější) jejich tvorbu vlastně vůbec neznám, nevím, zda je to dobře nebo špatně. Také koncert na Brumlovce v r. 2000 byl pro mě velkým zážitkem a deska Scenes from a Memory dlouhá léta jedním z mých osobních uměleckých vrcholů a jakousi progmetalovou normou.

Hned v úvodu 6:00 se nám ukáže mistr Portnoy a je tu dokonale energeticky vydatný nástup celé kapely, hned po prvních sekundách bezpečně identifikujete, odkud vítr vane. Jsou tu ale samozřejmě matematické rytmické změny temp, do kterých se vkládá LaBrie a mění nálady a atmosféru, v refrénu se dokonale stadionově vyřve a máme tu spalující klávesové sólo Kevina Moora. Úvod pěkně od podlahy, který leccos napoví o celé desce. Chladně drsné odsekávané kytary s temnou Mooreovou linkou přinášejí Caught in a Web, těžkou, neveselou věc, přes jejíž atmosférická a melodická zákoutí se občas musíte prokousávat jako tuhým asfaltem. Nic jednoduchého, protože se toho tady děje opravdu hodně, znovu se tu odváže mr. Moore a v závěru taky rytmická dvojice, jejíž sešívání je drtivé. Temná metalická podoba DT, která tehdy dost lidí odradila. Innocence Faded je už časem prověřená hitovka - nejdřív nám Portnoyovy kotle vytváří s Petrucciho jemnými tóny vzdušnou pavučinu, pak už je všechno podřízeno důkladně promyšlené kytarové melodii a znovu stadionovému vyznění refrénu, kde exceluje pan LaBrie. Je tu atmosférická klávesová vsuvka, pak nás kapela bez zastávky žene až do finále. Pak je na řadě jedna z vrcholných skladeb DT, třídílná suita A Mind Beside Itself. Instrumentální Erotomania začíná temnou Mooreovou linkou a pak se nám vyloupne rytmicky a strukturovaně nesmírně náročná skladba pochmurného odstínu, pro mnohé fanoušky jeden z vrcholů z autorské kuchyně těchto pánů. Mohutné kytarově-klávesové stěny se převalují se sóly, melodie ale velmi sofistikovaně gradují, Mooreovy klávesové ornamenty jsou úžasně vystavěné, objevuje se motiv, později opakovaný akusticky v The Silent Man. Petrucciho sóla v závěru patří po právu k jeho nejlepším a při jejich procítění doslova mrazí v zádech. Voices zaujímá skoro deset minut a je pomyslným vrcholem trilogie. Petrucci si bere slovy chladnými tóny, pak se rozhoupne dokonalá metalová mašinérie, jejíž vyznění má daleko k hollywoodskému happyendu. LaBrie kouzlí na podkresu Mooreových "obrazů", tyhle momenty na mě vždy ohromně působily. Refrén je emocionálně drtivý, ale nezapomenutelný a střídá se s křehkými akustickými mezihrami. Nekonečnými údery otesaná temná, rozervaná socha, jejíž hodnota ale ani po 20 letech neklesá. The Silent Man je logickým pokračováním té jemné a akustické polohy a v křehkém podání se tu zopakuje motiv známý už z Erotomanie. Pánové ukázali v osekané, skromné, komorní podobě, že jim to jde i takhle, krásný závěr trilogie! A je tady The Mirror - tohle známe už z Caught..., surový a chladně odsekávaný kovový marš s temnými klávesami, pak se ocitáme v rychle upalujícím vlaku, který nás bleskově provede těmi temnějšími zákoutími divadla snů. Není tu ani veselo, ani přívětivo, ale hlavně Petrucci a Moore si tu odvedli skutečně své, také LaBrie je tu útočný a drsný. Máme tu motiv užitý pak i v poslední skladbě. Lie navazuje plynule, LaBrie kouzlí temné hlasové divadelní představení, také se obě skladby dají nazvat bratry, jako bych slyšel drsnou DT verzi Rogerovy Zdi v postmoderní náladě s drtivým Petrucciho sólem. V Lifting Shadows Off a Dream, kterou jsem si zamiloval hned při prvním poslechu, jako by se dokonale organicky spojil duch veličin U2 a DT do jedné, nesmírně opojné podoby. Přestože je rytmika upozaděna a celá věc stojí na křehkých Petrucciho tónech a Mooreho podzimně smutných klávesách, je tu ohromné vnitřní pnutí a charisma, také James LaBrie jako by "načichl" fenomenálním Bonem. K tomuto hudebnímu démantu už nemám, co bych řekl... Scarred je drsnou metalickou jedenáctiminutovkou se studeným úvodem Petrucciho kytarových sól, kláves a úderů Myungovy basy. Náladou je blízká třeba Voices nebo propojené dvojce The Mirror/Lie. Drsným kovovým předivem s některými odkazy na Metropolis je opět nutno se probíjet a také Kevin Moore, který se na albu zapsal skutečně zásadní měrou, se ani tady nedal obrat o své temné litanie, hlavně v poslední části. To nejlepší si ale schoval na závěr - ultratěžkou, fatální litanii svých klapek - Space-Dye Vest, která o jeho rozpoložení napovídá více než výmluvně. Sedm a půl minut dlouhý nářek, kde jsou zapojeny s LaBriem i další hlasové samply, nabírá ke konci podobu zběsilé řeky, odnášející všechen zármutek a beznaděj. Pro někoho umělecké vyvrcholení, pro někoho poslední kapka. Ignorovat tento závěr alba ale určitě nelze.

Tohle je dílo z doby, kdy jsem vás ještě, pánové, považoval za neskutečné progresívní věrozvěsty, takže jednoznačně za pět. Tady jste ještě bořili a tvořili nové a dosud nepoznané. Dokonale využitých a omamným koktejlem naplněných 77 minut.
reagovat

b.wolf @ 22.07.2016 20:05:00
Naprosto, ale naprosto přesná a výstižná recenze tohoto skvostu. Dodnes vidím, jak jsem pořídil CD a po vložení do věže jsem byl ztracený. Úvodní otvírák je neskutečná pecka, kterou mě DT na dlouhou dobu přikovali ke své hudbě. A tak je tomu dodnes. Řeči o vykrádání, kopírování, potažmo ječení Jamese mě nechávají naprosto chladným (až tedy na Portnoyův odchod) a nejraději mám, když večer v klidu nasadím sluchátka a ponořím se do vod Snového divadla. Jestli existují výjimečná alba, tak TOHLE mezi ně jednoznačně patří. 100/100

Nejde nepsat o albu co vás formovalo a utvářelo po dlouhé roky,co stálo na piedestalu.Když jsem poprvé slyšel Images and Word,už nic nebylo jako před tím,objevil jsem ho náhodou v půjčovně cd disků a na doporučení ho vzal domů a překopnul na kazetu.To co se z pásky poté linulo,totálně předčilo vše do té doby slyšené(bylo to ještě v nácti letech,takže obzory té doby byly velmi úzké).
Za dva roky přišel Awake a přebíjel naprosto vše co šlo okolo,až postupně s objevem zcela jiného spektra především "starší"muziky byl vytěsněn,avšak i nadále platí za drahokam nejryzejší.Tenkrát i teď,vše zde obsažené vyždímá všechnu energii a zůstává pocit blaženosti,ať už skvělým obalem počínaje,zabijáckým zvukem pokračujíc,hravými bicími,originálními klávesami a zpěvem konče.

A skladby?Samozřejmě že je mám rád všechny,rytmickou 6:00,refrénovou Caught...,překrásnou Innocence Fejdéééd,hlavně ale tvrdou The Mirror s bicími a klávesami jak z jiné planety,křehkou-Lifting Shadows Off a Dream a smyslně nadupanou-Scarred.Vše končí vesmírnou Space-Dye Vest.Obrovský potenciál alba a množství originálních nápadů bylo vskutku zužitkováno mistrně.Otevřenost okolní hudbě a hlavně nesmírná rozmanitost materiálu dějí z této fošny klenot první třídy.
Je škoda že už nedokáží psát tak silný materiál jako na úsvitu kariéry.
reagovat

alienshore @ 06.03.2016 11:29:27
napísal si to vcelku presne, napriek tomu že je to progresívny metal a navyše aj temnejšieho charakteru, tak práve rozmanitosť a výrazné melodické momenty robia z Awake výnimočnú záležitosť, ktorú môžu počúvať aj normálni poslucháči a nielen muzikanti, Chuck Schuldiner bol veľkým fanúšikom práve tohto albumu a myslím že aj preto znie Symbolic tak ako znie :-), nuž to bola doba keď Dream Theater tvrdo makali na svojej muzike a premýšľali nad každou jednou notou ...

Předcházející deska (Images And Words) mě zrovna nepřesvědčila, ovšem Awake mě doslova srazila na kolena. Když za mnou tenkrát přišel kamarád s očima navrch hlavy a cédéčkem mával mi před nosem s tím, že má nové Dream Theater a že je to bomba, byl jsem trochu na pochybách. Ovšem hned při prvním poslechu jsem mu musel dát za pravdu. Tu placku jsem si od něj vzápětí nahrál a kazetu se záznamem dřel ve svém tape decku do úplného roztrhání. Myslím, že teprve tady si Dream Theater s novým frontmanem pořádně "sedli", dosáhli svého prvního vrcholu a přesně tak naplnili podstatu definice subžánru progresivní metal. A nemám na mysli jen jejich nezpochybnitelnou hráčskou virtuozitu, ale i pečlivě poskládanou stavbu jednotlivých skladeb, ve kterých není nouze o překvapivé zvraty.

Od úvodního breaku matematicky přesných bicích je to strhující jízda a muzika je to tvrdá, jak opilcova játra. Těch tzv. progmetalových náklepů je na ploše 75 minut hned několik : 6:00, Caught In A Web, The Mirror a Lie. Zvuk je čistý a průrazný jak panzerfaust a jen umocňuje parádní zážitek z poslechu.

Ambicióznější choutky DT ukojili v třískladbové suitě A Mind Beside Itself, kterou zahajuje orgasmická instrumentální palba Erotomania, s parádním neoklasickým kytarovým sólem Johna Petrucciho. V členitější skladbě Voices se střídají části jak volnější, tak ty natlakované. Labrie tady hlasivky rozhodně nešetří a podává skvělý výkon. Nu a The Silent Man je takovým křehkým završením celé trilogie.

Za skutečné vyvrcholení celého alba se dá označit předposlední, jedenáctiminutová pecka Scarred. Je velmi rozmáchlá a místy i docela pompézní a chybět pochopitelně nemůže ani nabušená instrumentální vsuvka.

Nezmínil jsem dvě skladby : pomalá Innocence Faded je takovým nepovedeným pokusem o singlový hit, považuji ji za nejslabší článek kolekce a klidně bych se bez ní obešel. To Space - Dye West už je tedy, panečku, jiné kafe. Velmi sugestivní a podmanivou věc napsal a otextoval klávesista Kevin Moore a byť se obsahově zbytku materiálu zcela vymyká, mám ji velmi rád a je pro mě takovou třešničkou na již beztak chutném dortu.

Za ty roky mám Awake detailně naposlouchanou a tak už se k ní moc často nevracím. Když už na ni ale dojde, užívám si to a uznale pokyvuji hlavou. Téměř dokonalá placka...



reagovat

PaloM @ 28.03.2015 09:09:09
Awake pokladám za jeden z najlepších albumov Dream Theater. Images And Words bolo prvé CD, čo som mal od nich a je skvelé.
Vďaka za recenziu, Snake.

Snake @ 28.03.2015 09:29:41
Není zač. Sem tam dostanu chuť a napíši recenzi na desku, kterou nejspíš většina z nás velmi dobře zná. Devadesátá léta moc nefrčí a navíc, poslední recenze alba "Awake" je už sedm let stará...

alienshore @ 28.03.2015 10:08:36
s niektorými myšlienkami nie celkom súhlasím Snake, Innocence Faded nie je celkom myslená (podľa mňa) ako hitovka, na to je inštrumentálne príliš náročná, jej pozitívom je že odľahčuje album ako celok spoločne s The Silent Man, album je dokonale premyslený pretože v skladbách sa objavujú motívy ktoré ich spájajú dokopy neviditeľnou niťou ...

nič kvalitnejšie a prepracovanejšie už nikdy nenahrali a určite k nemu nemôžem prirovnať retro-projekt Scenes From Memory, ktorý ani zďaleka nedosahuje kvality Awake, bohužiaľ Kevin Moore odišiel a s ním skončil aj progres Dream Theater ...

PaloM @ 28.03.2015 10:12:30
To je vec osobného názoru, a tak by si alienshore mohol dodať - "podľa mňa..."
Môj osobný názor je, že celá diskografia stojí za viaceré vypočutie a preto som si postupne kúpil všetky štúdiovky na CD.
Opäť platí, že hudba je tajomné fluidum a je vyložene o pocitoch. Našťastie, každý si môže vybrať podľa svojho gusta. A proti gustu žiaden dišputát :-)

Snake @ 28.03.2015 10:19:11
A já zrovna Metropolis Pt. 2: Scenes From A Memory považuji za druhý vrchol tvorby Dream Theater :)

yngwie3 @ 28.03.2015 11:16:31
Domnievam sa, že s Kevinom Mooreom odišiel len Kevin Moore a jeho, inak nespochybniteľný, prínos v počiatkoch kapely ... progres sa ich tvorbou ťahá / až na pár drobných omylov, ale kto ich nerobí, že ? :o) / až do dnešných dní ... neviem si totiž dosť dobre predstaviť, čo by hudobníci ich razenia a kvalít iného mohli robiť, myslím to samozrejme ako celok ... v ich prípade platí to isté, čo o Nealovi Morseovi - oni už iní nebudú ...

Pre mňa dokazom toho, sú ich posledné albá ...

Snake @ 28.03.2015 16:03:47
Yngwie, mají to tito dlouhá léta hrající matadoři ale těžké, viď ? Vládnou svým těžko zaměnitelným rukopisem a i když se pokaždé snaží přijít s tím nejlepším, co mají zrovna k dispozici, nám nevděčníkům se pořád něco nelíbí a tak frfňáme :)

Zrovna dneska dopoledne jsem si jejich poslední dvě studiovky pouštěl a líbily se mi. Na obou bych našel několik naprosto strhujících momentů, ale i pasáže poněkud nezáživné. Jak už to u takhle dlouhých desek bývá. Na piedestal jejich diskografie bych je asi nestavěl, ale kdyby mi bylo dvacet a tvorbu Dream Theater poznával bych teprve nyní, byl by můj žebříček oblíbenosti jednotlivých alb nejspíš poněkud jiný. Ale takhle na mě působí kouzlo prvně slyšeného a je těžké se od toho oprostit. Naštěstí nejsem "profík" z hudebního časopisu, ale obyčejnej rockovej fanda.

Ať je to jak chce, už dnes jsou Dream Theater žijící legendou a o tom se nehodlám přít :)

yngwie3 @ 28.03.2015 17:12:06
Prvé album ktoré mi oznámilo že existujú akýsi Dream Theater, bol Metropolis Pt. 2: Scenes From A Memory a následne na to Live Scenes From New York ... a schytal som to rovno medzi oči :o)

Chtiac - nechtiac, ale skôr chtiac, sa pre mňa stali akýmsi absolutóriom skladateľskej invencie a geniálnej virtuozity ...

V mojom prípade neplatí, že by som reptal na akúkoľvek novinku s ktorou prídu lebo som presvedčený, že do všetkého čo robia, vkladajú maximum ... vždy ma potešia či už ako kapela, alebo ich súkromné prípadne iné projekty ...

A vždy keď idem po chodbe bytu pozerá sa na mňa, okrem iných, táto kráska ktorá mi ich pripomenie, aj keď v tom momente neznujú / myslím tú, čo drží John v rukách / >> odkaz

Dva krát som ich videl a počul live a verím, že to nebolo naposledy ... som proste Dream Theater positive :o) a nehanbím sa za to ...

honanek @ 29.03.2015 06:35:04
Mám doma Images And Words,Awake a A Change Of Seasons.
Ve své době jsem to poslouchal,hlavně Images...
Ani nevím,kde jsem ty dvě ostatní placky získal-dárek?
Podstatná je jiná věc.Haďák se rozplívá nad Awake,je to hezky napsané,ovšem já to nemohu ani cítit.Aura okolo DT,která se vytvořila,je zavřela do vlastních luhů a hájů.
Já uznávám,že umí fantasticky hrát,spolupracují na fůře alb jiných umělců-ovšem je to studené,jako psí čumák.Bohužel tam cítím i kalkul.Kdyby to zabalili po Awake,vzpomínka na ně by byla o něco živější.
Všechny 3 Dream Theater brzo někomu věnuji,podobně dopadla i Countryllica,kde jsem si ponechal pouze 2 prvá alba.

yngwie3 @ 29.03.2015 07:09:15
Ono bude možno aj dobre keď to, čo nemôžeš ani cítiť, niekomu podaruješ ... kto rozdáva radosť, koná dobré skutky ...

Petr87 @ 11.02.2016 10:42:50
Společně s "When Dream And Day Unite" moje nejoblíbenější desky od těchto, dle mého názoru docela přeceňovaných Amíků.
Ale to nic nemění na tom, že tyto dvě alba jsou pro mne za jasných pět! S těmi dalšími už je to ovšem horší...

V poradí tretí štúdiový album DT Awake ma zďaleka nechytil tak za srdce ako predošlý Images and words.Awake je na môj vkus dosť drsný album a mám pocit,akoby tu tvrdosť prevládala nad melodickosťou.V tomto prípade sa mi zdá tá tvrdosť taká prvoplánová a umelo implantovaná.Prvé tri skladby sa u mňa dosť minuli účinkom a napriek mnohonásobnému posluchu mi nič nehovoria.V trojskladbe Erotomania/Voices/The silent man prichádza najsilnejší moment tohto albumu.Erotomania je asi najlepšia inštrumentálna skladba z tvorivej dielne DT.Plynulo prechádza do nasledujúcej temnej kompozície Voices,z LaBrie-ho hysterického škreku "sex is death,death is sex... naskakujú zimomriavky...a následne príde skľudnenie v podobe krehkej The silent man.Zvyšok albumu sa ďalej uberá v nastolenej tvrdej,pochmúrnej a temnej línii.Záverečná smutná Space -dye vest až príliš okato pripomína Pink Floyd.Smutná bodka za smutným albumom.Toto CD mám vo svojej zbierke,ale púšťam si ho len veľmi zriedka a to najmä vtedy,keď na mňa doľahne smútok a melanchólia,keď som z niečoho veľmi sklamaný , znechutený a neviem kam z konopí.Awake si púšťam asi tak dvakrát za
rok.Našťastie :-).
reagovat

Myslím, že tohle je nejlépe zvukově provedené album od DT. Zvuk je plný, s velmi hutnými a sytými basy a perfektně prokreslenými a výborně slyšitelnými detaily. Vynikající práce zvukařů v nahrávacím studiu. Právě u muziky DT strašně moc záleží na dobrém zvuku. Jen tak lze náležitě rozpoznat a vychutnat vše, co je obsahem jejich hudby.
reagovat

Po IaW přišlo další skvělé album Awake. Je zde moje oblíbená Innocence Faded nebo nádherná trilogie A mind beside itself (skvělá instrumentálka Erotomania nebo nádherná baladka Silent man). Déle vypalovačky jako The mirror nebo Lie. Lifting Shadows Off a Dream je další balada s pěkným refrémem. Album je místy tvrdší a temnější. Myslím, že právě tohle album bylo první, které jsem od DT slyšel. Dávám 5*
reagovat

Pro mé ucho vrchol DT. Spoustu energie, nápadů,zvukové bohatství, skvělé využití kláves.Tahle deska si zaslouží označení progresivní. celkově oproti images zcela jiný výraz,ale stále originální.Použití sedmistruných kytar s sebou přineslo mírné přitvrzení.I Labrieho zpěv je v tvrdších polohách jaksi přiškrcenější, silovější.
Z jednotlivých tracků bych vyzdvihl trojlístek Erotomania,Voices a Silent man a závěrečnou Space-dye vest(tady se naplno ukazuje, jak velkým přínosem byl Kevin Moore, jeho skladatelské schopnosti, hraní si se zvuky, dodával DT velkou barevnost. J.Rudess je sice famózní virtuoz, ale užívá klávesy trochu obyčejnějším způsobem.
reagovat

Nemůžu si pomoct. Tohle mě prosstě srazilo na kolena!!! Nebudu tady vypisovat počet dob na takt, ale řeknu jediný: Když posloucham tuhle hudbu, cítím se povznešen nad všechno kolem, cítím se jako někdo, koho se netýká všechno to kolem... Možná se vám zdá, že mam Dtream Theater za bohy, ale kdyby existovalo něco (jen o malinko) míň než Búh tak by to byli právě Dtream Theater, pač to,co dělaj, je prostě nekonečně dokonalý!!!!!!
reagovat

DREAM THEATER - AWAKE

6:00

Vynikající „otvírák“ tohoto skvělého alba, kupodivu na čtyři doby (s malými „vsuvkami“ na šest), i když člověku se zdá, že je to opět další rytmická šílenost.
Úvodní takty patří strojově a technicky dokonalým bicím, skvělá basová linka, po dvou slokách refrén na již zmíněných šest dob s klávesovými plochami a kratším sólem a mezihrou, následuje poslední sloka a dvakrát refrén. Z první skladby mám dva zásadní pocity – za prvé, že Dream Theater lehce přitvrdili, což mi vůbec nevadí, za druhé, že jsou zase o stupínek výš.

CAUGHT IN A WEB

První čtyři takty mě vždycky dostanou, to je úžasný začátek (který se pak ještě opakuje), šestidobý rytmus s jakoby falešnými klávesami.
Velice silný motiv v refrénu, který se mi doslova zaryl do mozku, v čase 1:58 cítím něco podobného, jako ve skladbě When The Levee Breaks od Led Zeppelin, v čase 2:38. Po dvou a půl minutách začíná zajímavé sólo, spíš takové střídání kytara – klávesy, aby se v čase 4:13 opakoval „rockový orgasmus“.

INNOCENCE FADED

Na první poslech taková „normální“, lehce baladická, pomalá skladba. Byla by, ale to by jí nesměli složit a nahrát Dream Theater, když už si totiž myslíte, že se opravdu nic nestane, přichází závěr, který (mě) bere dech, od času 4:16, neskutečný „přídavek“, „ocásek“ v podobě kytarového sóla se stoptimy, lehce Van Halenovské, nemyslíte ?

EROTOMANIA

A přichází vrchol alba (s následující Voices), jedna z nejlepších instrumentálních skladeb, které jsem v životě slyšel. Od prvního poslechu se mi něco nezdálo, věděl jsem hned, že hrají na pět dob, ale nějak „jinak“, tak jsem si dal tu práci a spočítal to. Když si totiž rozdělíte takty na šestnáctiny (není to tak těžké, zkuste to), zjistíte, že první tři jsou opravdu na deset (tedy na pět „pomalejších“, abych dovysvětlil), ale ve čtvrtém taktu je jedna šestnáctina vynechaná, takže je na devět. Pak hrají „normálně“ tři takty na pět a jeden na osm. Následuje model na jedenáct a deset dob, jeden z pro mě nepochopitelných breaků Mika Portnoye a kytarové sólo, tak trochu netypické, možná lehounce Frippovské. A to za sebou máme teprve dvě minuty !!
Skladba se poté zklidní, po třech minutách se ocitneme opět v kytarovém sóle, klávesové plochy jakoby předznamenávají blížící se Voices, ovšem po mezihře a sóle se ještě se vrátí motivy ze začátku skladby. Pánové, klobouk dolů.

VOICES

Řekl bych možná „stěžejní“ skladba na albu, strhující jízda, jak jinak na devět dob a ještě strhující refrén, výborný LaBrie. Nevím, čím to, ale mám pocit, že kdyby Genesis skládali The Cinema Show o dvacet let později, vypadala by nějak takhle.

THE SILENT MAN

Další (kolikátá už ?) podobnost s Genesis – „oddechovka“, typu For Absent Friends nebo More Fool Me.

THE MIRROR

Velice tvrdý nástup, zejména kytara je hodně metalová, přiznávám, že tahle skladba nepatří mezi mé šálky kávy.

LIE

Tahle skladba mi přijde jako mnohem povedenější bratříček THE MIRROR.
Ale mám pocit, že po VOICES jakoby trochu“spadl řemen“.

LIFTING SHADOWS OFF A DREAM

Tahle skladba mi dost připomíná U 2 z doby The Joshua Tree, zejména LaBrieův projev mi přijde velice podobný.

SCARRED

Nejdelší skladba na albu a jedna z nejlepších. Pozvolný rozjezd se skvělou kytarou, mám pocit, že předešlých zhruba dvacet minut šla úroveň skutečně dolů a až tady se album vrací tam, kde bylo na VOICES. Pozoruhodný závěr s motivem na 21 (slovy DVACET JEDNA) dob !!!!

SPACE – DYE VEST

„Smutný“ klavírní motiv na šest dob, „Darksidemoonovský“ prostředek (fakt bych rád slyšel, jak Dream Theater hrají Pink Floyd – věřím, že výtečně) a rozloučení s tímto vyjímečným, krásným albem motivem ze začátku skladby.

ZÁVĚREM

Pokud by mi kdokoliv z Vás chtěl napsat něco ve stylu : „Jdi už s těmi Dream Theater do prd*le“, vůbec se neurazím, někdy si to říkám sám sobě :-)
Nemůžu si pomoct, musím o nich psát, protože si fakt uvědomuju ten obrovský rozdíl, když píšu o Genesis, které znám pomalu třicet let. Sám jsem zvědav, jak budu hodnotit své názory na DT za rok, dva, pět, Genesis nemám s čím srovnávat, nikdy jsem o nich nepsal.
Awake je výtečné, nadprůměrné album, ze kterého jsem byl v létě úplně PAF !
Pravdou je, že mohlo být o půl hodiny kratší, druhá půlka se mi dnes, s odstupem pár měsíců zdá přece jenom slabší, ale od začátku po VOICES je to neskutečná, sthující záležitost, bez jediné chybičky.
reagovat

naprosto stejne jsem prichazel na chut D.T,jsem odkojenec Anthrax,Exodus,Testament...a prvni poslech Awake jsem nejak nestravil.V roce 1999 jsem odletal do Panamy a v letadle poustely video Lie a to mne dosalo.Od te chvile jsem shanel vse a dnes je to ma nej kapela
reagovat

První co jsem od DT slyšel bylo právě toto album - a působilo jako zjevení z jiného světa!!! Řádně dlouhé, řádně namakané...prostě paráda! Ale dle mého názoru jeho stín DT nikdy nepřekročili...Opus Magnum, který má asi každá kapela!
reagovat

Vůbec prvni CD této skupiny které jsem slyšel a to mi je ještě půjčil kamarád. Díky této desce jsem začal psát i české stránky o skupině DT. Po pátém poslechu jsem byl již jejich tak velký fanda, že jsem se pídil po jejich informacích na českém netu a kde nic tu nic. Tak téhle desce za to můžete všichni děkovat!!! Patří právem k mým nejoblíbenějším od této skupiny.....
reagovat