10cc - The Original Soundtrack (1975)

Zvláštní deska, ke které jsem se dostala náhodou. Skupinu jsem znala jen podle pár písniček (ta nejznámější je právě tady) a bez velkého přemýšlení jsem si je řadila někam do první půlky devadesátek. Vročení alba mě skutečně překvapilo a první poslech zmátl. Připadalo mi nepřehledné, přecpané.

Vnímala jsem stylizaci a nadsázku. Stylizaci do doby kabaretních výstupů, světel velkoměsta, zlaté éry stříbrného plátna - tento dojem posiluje černobíle laděný retro obal. Nadsázku v tom, že jde o soundtrack k neexistujícímu filmu, hru s významy. Rozpor mezi způsobem podání a sdělením je přítomný i v hitové I'm Not In Love, pod cituplným plynutím "hezké písničky" je ukrytý dosti podivný příběh se skvrnou na zdi. Celkově jsem měla dojem parodie na něco, co neznám, takže jen koukám a nechápu.

Po nějakém čase jsem do alba pronikla a začala si poslech užívat, hlouběji mě ale do drápků nechytlo. A vlastně pořád jsem zmatená jak Goro před Tokiem. Přemýšlím, odkud tohle do roku 1975 spadlo, vůbec mi tam nepasují. Z celkového toku mi nakonec kromě úvodní delší skladby (upřímně, nebýt po ní výrazný záchytný bod, nespoléhala bych na sebe, že poznám, kde končí) utkvěla hluboká moudrost o tom, že život je minestrone.

Obě skladby sázejí na silnou koncentraci výrazných ingrediencí a prožitků, zachycují člověka zasaženého přílivem podnětů. Jedna noc v Paříži je jako rok někde jinde, v jednom kotlíku polévky máme Pepka, Mickeyho, Tádž Mahal i Babylon. Když procházím jednotlivé skladby, vybavuje se mi ještě závěrečná The Film Of My Love s vemlouvavostí pouličního hudebníka v přímořském městečku. Kolem a kolem ale v tomhle moři pořád dost tonu.

10cc vtáhli na nevelkou plochu obří množství podnětů, nápadů, stylů. Znějí nadčasově, překračují pocitově dobu svého vzniku, současně různými reminiscencemi sahají až někam do třicátých let. Hudebně se blíží artrockovým postupům, pro ingredience ale sahají spíš do popkultury. Ráda jsem album poznala, k dalšímu objevování tvorby 10cc mě ale nenalákalo.

Hned zkraje se ocitneme na Jednu noc v Paříži (Une Nuit A Paris). 10cc v plné síle. Tahle skladba se mi zalíbila hned napoprvé ještě na výběru, který vyšel na CD dřív než řadovky. Když uslyšíte poprvé I'm Not In Love, nejspíš si pomyslíte, jaký je to slaďák. No, ani není. V textu se mimo jiné dozvíme: „...Nechávám si tvůj obrázek na zdi/ Schovává ošklivou skvrnu, která tam je/ Tak se mě neptej, jestli ti ho vrátím/ Vím, že víš, že to pro mě mnoho neznamená...“ Je to ale jen trochu póza zhrzeného milence, který se snaží sám sebe přesvědčit: „…Nejsem zamilovaný, ne, ne, to protože…“ – ale proč ne, to se od něj nedozvíme. Blackmail je o pomstě, která se poněkud vymkla. Ve skladbě The Second Sitting For The Last Supper je kratičká citace kytar z 8days a week od Beatles, ke konci si pánové střihli boogie-woogie.
U 10cc není vždy všechno takové, jak to vypadá na první pohled, a tak album není žádným soundtrackem, jak by se podle názvu mohlo zdát. K filmu by se docela hodila závěrečná The Film Of My Love, řekla bych přímo k italskému romantickému filmu. Je to něco jako O, sole mio, ale v poněkud drsnější verzi. To se nedá vysvětlit, to musíte slyšet.
U CD verze jsou ještě dva bonusy, nijak zvlášť tam nevadí. 10cc nedělali taková ta klasická komponovaná alba, oni měli vždy hromadu nápadů, takže jejich alba jsou spíš takovými kolážemi. V tom byli mistři.

Remastery alb skupiny z let 1974-78 byly vydány v roce 1997, a tvůrce jejich obalů se moc nenamáhal, nejsou u nich žádné textové přílohy, chybí obsazení, většinou i stopáže, a u tohoto alba dokonce nejsou uvedeni ani autoři jednotlivých skladeb!
reagovat