Omega Infinity - The Anticurrent (2023)

Co vznikne, když se dá dohromady blackmetalový bubeník a extrémně chrčivý vokalista? Nelibozvučný mišmaš. Drsný a mocně poutavý, když se potká s vhodným rozpoložením. Omega Infinity jsou pro mě jedním z objevů roku a ráda bych jejich tvorbu trochu přiblížila. Podle svých slov se hudebně inspirují první vlnou black metalu s jeho zuřivými blastbeaty a kakofonními sférickými kytarovými linkami, přičemž celkový koncept přesahuje hranice žánru a zabývá se - stále cituji - něčím, co je mnohem větší, starší a mocnější než jakýkoli bůh či démon, kterého si stvořili lidé: temnotou mezi galaxiemi a nicotou mimo existenci, hlubokou temnou prázdnotou.

To je silné tvrzení, které zasluhuje komentář. Předně, kde se v téhle sestavě vzaly kytary? Všechny další zvuky a nástroje kromě živě provedených bicích vznikly v počítači - Omega Infinity jsou studiový projekt založený proto, aby jejich duchovní otec Tentakel P. nemusel vytáhnout paty z domu a s nikým se dohadovat. Kytar ale v nahrávce mnoho slyšet není, nad prudce vykašlávanými chuchvalci rytmu se převalují zejména klávesové mlhoviny hrubě rozčesávané nelidským řevem. Hudba se přesto neomezuje jen na budování atmosféry (ačkoli to jí jde zatraceně dobře), celé zvukové sousoší se v ohromném, ledově prázdném prostoru mírně pootáčí a snad i kamsi ukazuje; mluvit o směřování mi připadá příliš troufalé. Je to bezútěšné, ale taky nějak majestátní a velebné.

Po debutu věnovaném tělesům sluneční soustavy se The Anticurrent zabývá vývojem a zánikem kosmu - hostující ženské hlasy mi evokují sfingy strážící tajemství v Nekonečném příběhu. Může za to asi i ta nicota či prázdnota (Omega Infinity se prohlašují za stvořitele void metalu), že se mi při poslechu vtírá na mysl tato filozofická pohádka. Prázdnota nelidská a hrubá, ocelově tu skřípají brány, jejichž veřeje jsou zavěšeny mimo veškerý dohled, zároveň však zvláštním způsobem osvobozující. Velká plocha, kterou album přesvědčivě přináší, je zcela vyvázaná z běžných rozměrů, pocitů a starostí. S oblibou si ho pouštím na noc - poslech spolehlivě zahání veškeré vtíravé myšlenky a zbavuje mě tíhy. Jestliže je někdo ochotný nést břímě takto důsledného zření, potom já můžu klidně spát.

Komu bych The Anticurrent doporučila? Nejprve kontraindikace: musíte přijmout extrémní styl zpěvu. Nic pro člověka, který si rád zabrouká písničku, který vůbec ke štěstí cosi jako jasně strukturovanou píseň potřebuje. Po hudební stránce bych album nabídla nejspíš milovníkům experimentů a hlukového přístupu, který se mi v celkovém dojmu zdá nad jakkoli zbarveným metalem převažovat. Po stránce pocitové by deska mohla oslovit někoho, kdo při pohledu na noční oblohu nevidí útěšně blyštivé nýtky hvězd, ale vnímá rozlohu a nepochopitelnost záhady, do níž jsme vrženi. Kdo se nebojí vlasových prasklin v realitě, které při každém pohybu palčivě připomínají omezenost veškerých prostředků, jimiž se pokoušíme čelit všudypřítomnému chaosu. Kdo dočetl až sem a pořád chce vědět víc.
reagovat