Profil uživatele Judith
Recenze:
Swans / The Beggar
| 2023-07-22 | Skladby z nového alba vznikly původně pro komorní doprovod akustické kytary (loňská limitovaná edice Is There Really A Mind?), což říká něco o jejich kompozici. Je v jádru písňová, mnohdy se drží nejprostší stavby sloka - refrén, a výraznou roli mají od počátku texty. S plným nástrojovým obsazením se nic z této prostoty a přímosti osobního sdělení neztrácí, album však získává na hloubce.
Ta je založena především na pečlivě a vytrvale budované atmosféře. Zvukově i náladou mi album evokuje večírek na výletní lodi pořádaný pro úzkou společnost v kajutě pod čarou ponoru. Ať už tóny vyluzuje kterýkoli nástroj, nejčastěji zní jako dotek kovu o kov - nezúčastněně, stísněně a zároveň velebně. Pocitu velebnosti napomáhají doprovodné vokály, které Girův osobitý recitativ povznášejí do vyšších sfér.
Dalším podstatným rysem předložené hudby je trvání. Většina skladeb má rozsah kolem sedmi, osmi minut, z dvouhodinového alba - v podobě dostupné na streamovacích službách - pak vyčnívá bezmála třičtvrtěhodinová The Beggar Lover (Three). Zvuky se zde spíše repetitivně vrství a nabírají na intenzitě, než by přímo gradovaly, kompozice se vyznačují jistou mechaničností, což jim nijak neubírá na působivosti.
Ze zlomků zachycených slov i celkové nálady mám dojem, jako by se Swans na novém albu loučili se životem nebo minimálně vyrovnávali s fatální ztrátou, nejspíš jde ale o obecné ladění jejich tvorby, případně ozvuky lockdownu. Jako reprezentativní ukázku bych doporučila skladbu No More of This.
Pro mě je deska velmi příjemným překvapením. Vyznívá na jednu stranu propracovaně až vytříbeně, zároveň jí nechybí syrová naléhavost a aura čehosi velmi původního, které na Swans obdivuju.
» ostatní recenze alba Swans - The Beggar
» popis a diskografie skupiny Swans
Genesis / Foxtrot
Sedm let po poslední recenzi si Foxtrot zaslouží další připomenutí. Pouštím se do něj pár dnů poté, co jsem zhlédla živé provedení kompletního alba v podání skupiny Stevea Hacketta. Tento zážitek zapříčinil, že mě nyní při poslechu už první tóny úvodní skladby uvádějí do stavu rozjaření: člověk prostě ví, že to bude dobré, a těší se, že má celou tu nádheru před sebou.
A myslím, že takto ze sebe album vydá to nejlepší, když už ho posluchač zná a má s ním spojené vzpomínky. Láska na první poslech to pro mě tentokrát nebyla. Foxtrot není tak pitoreskně hravý jako Nursery Cryme nebo niterně jímavý a zároveň epicky velkolepý jako The Lamb Lies Down on Broadway, což jsou z prvního období tvorby Genesis moje nejmilejší kousky.
Zaměřuje se na trochu širší perspektivu a společenské vztahy, i když ne tolik kriticky jako Selling England by the Pound. Jednotlivé skladby mi připomínají živé obrazy, kterými hudba posluchače postupně provází a nasvěcuje různé aspekty sdělení. Víc než mozaikovitou roztříštěnost vnímám i v závěrečné rozsáhlé kompozici právě ono scelující gesto, určitý tah a plynutí, které albem prochází jako zlatá nit a je nejvýrazněji, i když ne výhradně nesené zpěvem.
Zatímco nástrojové party jsou velmi různorodé a proměňují se i zcela bez ohlášení či zjevné souvislosti, hlas jako by celou dobu věděl. Jen to nechce ukázat všechno najednou, a tak pečlivě odměřuje, odstiňuje, kličkuje, někdy i zamlčuje... graduje a rozlévá se do nesmírna. Je osobní spíš než teatrální, ale ne vždy měkce intimní. Momenty, kdy ano, jako třeba druhá Time Table, patří k mým oblíbeným. Album jako celek působí závažně, hudebně hovoří o něčem důležitém.
Poslouchat Genesis je jako držet v dlaní čerstvě vylouputý kaštánek. Je to něco velmi osobního, s pelem tajemství, bezbranné ve svém vylíhnutí a dychtivé po poznání a růstu. Zároveň je to něco nadlidského, dotek samotných kořenů života, odraz dokonalé struktury a vyššího řádu, který tenhle báječný dílek skládačky osobitě naplňuje. Že jsem vůbec neřekla, co je na desce vlastně ke slyšení? Vždyť ji znáte. A jestli ne, je nejvyšší čas to napravit.
» ostatní recenze alba Genesis - Foxtrot
» popis a diskografie skupiny Genesis
Bowie, David / Blackstar
Když jsem se před časem začala obeznamovat s hudbou Davida Bowieho, poslednímu albu jsem se dlouho vyhýbala; obestírala ho aura čehosi beznadějně depresivního, zhmotněného majestátu smrti. Byla to chyba. Aniž bych chtěla jakkoli zlehčovat jeho temnotu (a ono temné je, hutné jak asfalt a černé zrovna tak), musím jedním dechem dodat, že je taky ohromně pestré a - zábavné.
Bowie byl po celý svůj tvůrčí život především entertainer, komediant. Pro posluchače, který přísahá na opravdovost výpovědi, tedy beznadějně povrchní, neupřímný. Jenže jakmile umělec jednou vstoupí na jeviště, i nejryzejší niternosti se nutně stávají kostýmem, maskou, stylizací. Není jiný způsob, jak je ukázat a předat. Bowie volí druhou cestu, která je stejně legitimní: výraznou stylizací začíná a na jejím půdorysu staví sdělení, které není nutně hluboce osobní, ale je umělecky pravdivé.
Celoživotní mistrovství tvaru mu na poslední desce prokázalo velkou službu: mnohost forem, které dokonale ovládnul, ho tady mocně podpírá a spolehlivě nese k dosud nepoznaným břehům. Nebylo by to možné bez lidského vkladu, který je nepopiratelný, konfesijní momenty se tu vyskytují hojně. Ale zároveň dokáže vnést jemný humor a nadhled i do scén, které by jinak byly čistě jen trýznivé.
Hrát si v titulní skladbě s variacemi slůvka hvězda (I'm not a marvel star, I'm a blackstar). Vzít název alžbětinské divadelní hry ('Tis a Pity She Was a Whore - Škoda, že byla děvka) a zvrácené rodinné drama nahradit drobnou, i když drsnou hříčkou z ulice. Schovat to niterné klidně i do verbálních frází (opakované I'm dying v Dollar Days) a zároveň je tím bezelstně vystavit jako designové lebky na botách (I Can't Give Everything Away).
Albu rozhodně svědčí kratší stopáž a soustředěnejší rozvíjení motivů v pouhých sedmi skladbách, což je oproti poněkud roztříštěné předešlé desce velký rozdíl. Hudebně pro moje ucho odkazuje někam na přelom 70. a 80. let, do dob, kdy elektronika evokovala spíše undergroud než taneční parket. Celkový sound je hluboký a hutný, převažuje budování atmosféry nad snahou o výraznou melodii.
Bicí a basa znějí, jako by zkoumaly, kam až lze klesnout - dunivě padající kamení úpěnlivě hledá opěrný bod. Pokud jde o kytaru, až do poslední skladby jsem si nebyla jistá, jestli v sestavě vůbec nějaká je: ano! Vedle všemožných syntezátorů a variabilního, i když celkově spíše úsporného Bowieho vokálního projevu je hlavní hvězdou alba saxofon Donnyho McCaslina. Urputně a vytrvale vyzpívává všechno, nač maestrovi už nestačí plíce. Válí se při zemi jako londýnská mlha. Trhaně těká prostorem bez konce...
Blackstar je pozoruhodná deska, které není potřeba se bát. Stojí za poslech. Ale stejně jako slova o její drtivé depresivnosti přisuzuji bezprostředním dojmům po Bowieho odchodu ze světa, byla bych z dnešního pohledu opatrná i s absolutním hodnocením. Velmi silné čtyři hvězdy však vysázím bez váhání.
» ostatní recenze alba Bowie, David - Blackstar
» popis a diskografie skupiny Bowie, David
Solberg, Einar / 16
| 2023-06-29 | Einar Solberg je pěvecká extratřída a jeho první sólové album toho po hudební stránce nabízí ještě mnohem víc. Zpěv ale přece jen dominuje. Někomu může připadat až příliš emotivní, zejména ve vypjatých pasážích, a tak odhaduji, že s albem (stejně jako s tvorbou Einarových domovských Leprous) to bude každý posluchač mít buď / anebo. Mně jeho zpěv evokuje příběh o slavíkovi a růži - je plný bolesti stejně jako krásy a obě se neoddělitelně prolínají. Hlasový projev je natolik technicky zvládnutý a výrazově propracovaný, že mu umožňuje vyjádřit, co jen chce, a je toho opravdu hodně.
To ale neznamená, že by se na posluchače vše valilo od první vteřiny, naopak. Začátek působí ztišeně, možná až unaveně, a nálada alba je z velké části melancholická. Zvukově převažují temnější elektronické plochy doplněné hlavně v druhé půli rockovým uspořádáním. Méně významnou roli mají klasické nástroje včetně chrámových varhan, hostuje tu také Pražský filharmonický sbor. Na sedmi z jedenácti skladeb se skladatelsky i interpretačně podíleli hosté, což albu dodává na mnohotvárnosti.
Nápad na natočení sólové desky původně vznikl z potřeby zaplnit prázdné místo mezi aktivitami Einarovy kapely. "Nevedu si moc dobře, když je ticho," řekl k tomu. Když už byl ve studiu, udělal odvážné rozhodnutí: ponořit se do všeho, čemu se vyhýbal. "Když mi bylo šestnáct, začaly se v mém životě dít hodně zlé věci," nastínil. Skladby jsou trochu po vzoru muzikálových čísel věnované každá jedné fázi nebo aspektu toho, čím si prošel, přičemž se nesnaží o chronologii, a reflektuje také současný proces rozpomínání a přemítání.
Textově je přitom většina kusů podstatným způsobem založená na pár výrazných větách, jedné frázi. Ta se opakuje v bohatém odstínění a dává posluchači příležitost ponořit se do plnosti prožitku. Někdy zní hlas odcizeně, prázdně, dutě, ale vzápětí roztává a nabývá na síle. Někdy až příliš, třeba když se v dusavě taneční A Beautiful Life snaží přesvědčit, že se má báječně. Ale taky v momentu, kdy čím dál výrazněji opakuje dostaň mě odsud (Metacognitive). Nemohl jsem odejít, se všemi těmi pouty na nohou, oponuje mladší já, potřebuju se schovat (Grotto). Drtivé je štěpení duše (Splitting the Soul) s řevem Einarova metalového švagra Ihsahna.
Všechno se mi to vrací, říká éterická Blue Light. Šestnáct let mi trvalo uvědomit si, že musím projít mrazivou nocí, shledává titulní skladba. Čím byly naplněné, o tom dává představu dlouhá tvorba Leprous, kde se také na posledním albu (které vzniklo až po sólovém materiálu) objevuje nový tón: Vidím lásku tam, kde nikdy nebyla, i když o happyend se zdaleka nejedná.
Zpočátku jsem na albu vnímala hlavně celkovou potemnělou atmosféru s vlnkami nálad a několika výrazně dynamickými vrcholy. Jak se obraz začal rozevírat, intenzita emocí stoupala a po nějakých deseti setkáních jsem ve fázi, kdy naráz nezvládnu víc než dvě tři skladby, tolik je v každé minutě záhybů a výčnělků. Už teď ale vím, že desku na čas pomyslně odložím na velmi čestné místo. Tou hlavní emocí byl totiž soucit a snad i naděje, že zlé věci mohou člověka s druhými sbližovat, místo aby jej od světa izolovaly. Tleskám a solím za pět, tady není o čem.
» ostatní recenze alba Solberg, Einar - 16
» popis a diskografie skupiny Solberg, Einar
A Perfect Circle / Eat the elephant
Povídání o tomto albu se dá stěží začít jinde než u jeho obalu. Leží mi na očích vedle přehrávače už dobrý měsíc a pořád se nemůžu rozhodnout, jestli je zachycený výjev odpudivý, nebo odzbrojujícím způsobem upřímný. Srdce na dlani, vybavené hadími chapadly. Záhadný výraz mrtvolně vyhlížejícího obličeje je v digitálním vydání (tuto verzi máme i v databázi) umocněn tím, že každá půlka patří někomu jinému. Na CD je z jedné strany Howerdel, z druhé Keenan, přičemž obě strany jsou vlastně zadní, vybavené čárovým kódem a bez názvu, jen s logem kapely.
Podobně názvy skladeb jsou vedle dalších informací vyvedeny velmi neokázale (sotva se to dá přečíst), pod plastovou kolébkou držící kotouč s černobílou chobotnicí. Jako by se A Perfect Circle všemi způsoby snažili říct: Moc o tom nepřemýšlej a poslouchej. Ale ještě je tu název, zase zvířecí. Rčení "sníst slona" odkazuje ke způsobu, jakým se jedině dají zvládnout obří úkoly - jedno sousto po druhém. A dalo by se říct, že celé album je o procesu (sory, hoši, já prostě přemýšlím). Jako celek odhaluje zvláštní vlastnost obřích úkolů a výzev, které se jeví nad lidské síly: jakmile jste uvnitř, každý další krok je právě jen jeden krůček, nic víc se po vás nežádá. Zvládlo by to batole.
Eat the Elephant přišlo po velké pauze s obměněnou sestavou a kapela dělá, jako by si na těch čtrnáct let, které uběhly od předchozí desky, jen odskočila do vedlejšího pokoje. Poznávací znaky zůstaly zachovány: znepokojivá, ale zároveň jaksi vláčná atmosféra, která umí dunivě zhutnět i atmosféricky se rozprostřít, ocelové pruty rytmiky, vynalézavá kytara (ucho ji musí v kompozicích trochu hledat, žádné okázalé sólování, ale je tam a je opravdu krásná), příležitostný klavír nebo syntetický ruch, zpěv vládnoucí pružností a temperamentem kočkovité šelmy, oscilující mezi lenivým převalováním a intenzitou jdoucí z hloubky.
Pod dojmem obalu jsem napoprvé čekala ledacos a začátek alba mě opravdu šokoval - je prakticky něžný. Celé první tři skladby jako by A Perfect Circle vlastně jen špičkami prstů prozkoumávali různě hladké a zrnité plochy; druhá Disillusioned má skutečně pěkně vykroužený a bohatě zvlněný tvar. Ve čtvrté The Doomed to všichni postupně rozbalí s plnou intenzitou a následující So Long, and Thanks for All the Fish, nacpaná popkulturními odkazy, má potenciál roztančit celý stadion. Jestli vás deska v téhle fázi nechytne, měli byste si zkontrolovat, zda vůbec máte hmatný pulz.
Jde se do hloubky. Křiklavě, naléhavě, tepavě, vemlouvavě, podmanivě, varovně. Co vlastně doopravdy potřebujeme? Co v nás všechno je? Čeho jsme schopní? A co dokážeme, když už jsme přitlačení ke zdi? Podobně jako předcházející eMOTIVe se Eat the Elephant vlastně zaobírá stavem světa a člověka v něm, jen to dělá nenápadněji (žádné politické narážky) a jemněji - na přestřihnutí toho správného drátku je potřeba jisté rozvahy. Dojem krátícího se času je nejzřetelnější v Hourglass, kde to přímo odtikává. Get the Lead Out vybízí k odhození závaží, není čas na zbytečnosti. Závěr vyznívá stejně jako začátek desky pozvolně, až rozpačitě, ale vnitřního dramatu bylo dost.
Dosavadní tvorba A Perfect Circle pro mě měla lehce sestupnou tendenci, tímto albem se opět dostali na vrchol. Snad nebude poslední.
» ostatní recenze alba A Perfect Circle - Eat the elephant
» popis a diskografie skupiny A Perfect Circle
Tears For Fears / The Tipping Point
Tears For Fears na svém pozdním comebacku přinášejí posluchačům přesně to, na co jsou u tohoto dua zvyklí, tedy prvotřídní pop, aniž by sázeli na nostalgické evokování starých časů. Nové písničky lze bezpečně rozeznat především díky zpěvu - Kurtův ani Rolandův hlas lety takřka neztratily na síle (alespoň ve studiu). Hudba je současná, což znamená, že nejen titulní skladba zní, jako by vznikla kompletně na počítači. Zatímco v takové My Demons je na mě té řezavé elektroniky až moc, prvoplánová jásavost End of Night mě nakazila a vždycky se na ni těším. Ale popořádku.
Proč tohle album po tak dlouhé pauze vůbec vzniklo? Tears For Fears s přestávkami stále koncertovali a cítili, že by to chtělo obohatit repertoár o nějaký nový materiál. Pracovali s nejlepšími producenty, snažili se vytvořit silný hit. Nebyli s výsledky spokojení. "V jednu chvíli jsme se zavřeli do studia sami dva, jen se dvěma akustickými kytarami. Potřebovali jsme si poctivě odpovědět na otázku, jestli to opravdu chceme dělat? Chceme vážně být dál spolu a tvořit hudbu? Tak vznikla úvodní No Small Thing a najednou se to začalo všechno rozvíjet. Dovolili jsme si mít z tvorby zase radost. Desku jsme pak dali dohromady během tří měsíců."
Dá se říct, že je vlastně celá o dlouho se táhnoucích procesech, které v jednu chvíli naberou na intenzitě - spojení slov v názvu znamená "bod zvratu", výmluvný je i obrázek na obalu. Funguje to oběma směry. Stejně jako dlouholetý pozvolný rozklad osobnosti, vztahu nebo společenské nálady (všechny tyto roviny jsou na albu zastoupeny) dosáhne postupně bodu, kde už není cesty zpět, stejně tak se může nečekaně přihodit něco, co rozvrátí staré pořádky, sebere člověku všechny představy o tom, že už to tady prostě nějak doklepe, a vnese do jeho života čerstvý vítr.
Na albu se tak střídají mrazivě naléhavé a tklivé momenty s vysloveně povznášejícími, radostnými pasážemi nebo vlídně zklidnělou, doširoka rozlitou energií, jako v nádherné Rivers of Mercy nebo závěrečné Stay, která údajně vznikla v momentu, kdy Kurt zase jednou zvažoval, že ze skupiny odejde. Tears for Fears se netají tím, že deska je po emocionální stránce velmi osobní, a neváhají ji v tomto ohledu přirovnávat ke svému debutu. "The Hurting bylo o zranitelnosti dětství. Jak dospíváte a stárnete, dojde vám, že člověk může utrpět trauma v jakémkoli věku a může být velmi těžké se s tím vyrovnat."
Odkud se tedy vzala všechna ta bolest a radost vtělená do skladeb? Z nemalé části jde o osobní prožitky Rolanda Orzabala, který v roce 2017 po 35 letech manželství ovdověl - jeho žena podlehla komplikacím spojeným s cirhózou jater a demencí vlivem alkoholismu. "Prosím, buď šťastná," zpívá se v Please, Be Happy (zpívá ji ovšem Kurt), "víš, že nezvládám vidět tě v tomhle stavu melancholie, zhroucenou v křesle. Prosím, nedělej si starosti - svět se nerozbije tak snadno jako ta sklenice, co ti upadla, když ses pokoušela vyjít do schodů..." A co ten vítr změny, který "strhal všechny zdi a vdechl mi nový život" (End of Night)? Téhož roku, kdy deska vyšla, se Roland znovu oženil (ušetřím vám hádání: velmi pohledná, o polovinu mladší blondýnka).
Deska ale není tak jednoduše černobílá. Hudebně se tu najdou opravdu vynalézavé a překvapivé postupy, ať už v úvodní No Small Thing, která od akusticky kytarového úvodu nenuceně vygraduje do velkolepé stavby, v níž nechybí ani hammondky, nebo rafinované Long, Long, Long Time - "nemělo by to spolu vůbec fungovat, co se v téhle písni potkává," říká Kurt, "ale nějak to přece jen jde dohromady a je to krásné."
Což je vlastně další podobenství vztahů - tahle skladba je duetem mužského a ženského hlasu. A zase je v ní víc, když se zaposloucháte a zamyslíte, než jak na první poslech působí. Ten jemný, andělský hlas (hostující Carina Round) v refrénu přemítá: "Zvláštní, jak každý máme v srdci něco, co nikdy nepoznáš. Že aby ses mohl pořád držet, musíš i něco pustit..." Slova jdou vůbec dost často proti celkové náladě, Rivers of Mercy je spíš modlitbou za klid než jeho vyjádřením a No Small Thing, kde se zpívá o svobodě, je z velké části ironická. Chceš poznat cenu svobody? Udělej si výlet do Ameriky...
Tears For Fears jsem vždycka tak nějak samozřejmě znala - pokud jste vyrůstali v 80. a 90. letech, nešlo jim uniknout. O to jsem se ani nesnažila, líbili se mi, ale systematicky jsem si jejich alba poslechla až nedávno a hudebně nejvýš hodnotím období spolupráce s Oletou Adams. The Tipping Point mě zpočátku valně nezaujal, k albu jsem se vrátila až poté, co se nad ním svorně rozplýval moderátor progrockového kanálu v rozhovoru s Devinem Townsendem - ten se ostatně svěřil, že na téhle skupině vyrostl. Album se mi dostalo pod kůži postupně a vracím se k němu docela často. Vnímám ho jako velmi důstojné, osobité pokračování výrazné muzikantské dráhy.
» ostatní recenze alba Tears For Fears - The Tipping Point
» popis a diskografie skupiny Tears For Fears
Dear Hunter, The / The Color Spectrum: Complete Collection
| 2023-06-03 | Alternativní progrockeři The Dear Hunter si libují v rozsáhlých epických cyklech: šestialbový projekt Act I-VI se ještě nedočkal posledního dílu a loňskou novinkou Antimai už sestava kolem všeuměla Casey Crescenza načrtla další velkolepou ságu. Proložit toto autorské úsilí sadou devíti EP věnovaných různým barvám je vlastně legrácka pro radost. Celek o rozsahu necelých dvou a půl hodin vyšel roku 2011 zároveň jako řadové album a tak je zařazen i v naší databázi.
Zatímco ve jmenovaných velkých projektech se The Dear Hunter nerozpakují věnovat celou desku například jen uvedení do místa děje, toto album má jednodušší zaměření - cílem bylo vystihnout hudebními prostředky náladu a vnitřní kvalitu jednotlivých barev. Jejich vnímání je celkem konvenční, například "žluté" skladby působí rozhodně optimističtěji než "černé", u "zelených" se žánrově dostáváme blízko folku, "modré" jsou abstraktně vzdušné a tak dále. Během poslechu celého cyklu se atmosféra proměňuje pozvolna, jde skutečně o spektrum bez ostrých střihů a velkých kontrastů.
Rozsahem a stavbou sloka / refrén jde o písničky, jaké by mohly zaznít i v rádiu. Tvorba The Dear Hunter má vždycky velký švih především díky osobnímu nasazení zpívajícího frontmana, posluchač se ani na chvíli nenudí, přitom nejde o nic, co by vás příliš vyčerpalo - tím, že si dávají na čas, umožňují The Dear Hunter posluchači vše pohodlně sledovat a vstřebat. Jen je prostě fuška přebrat si všechny ty hodiny a hodiny tak, aby byl člověk schopný vyplodit aspoň pár řádků. Snad proto zde zatím u žádného z alb není jediná recenze. Tímto skromným počinem dělám první malý krok k nápravě.
» ostatní recenze alba Dear Hunter, The - The Color Spectrum: Complete Collection
» popis a diskografie skupiny Dear Hunter, The
Omnific, The / The Mind's Eye
Pokud sledujete tvorbu mladých hudebníků, například na Bandcampu, asi jste si všimli, kolik z nich realizuje své vize čistě instrumentální formou. Nenajdete ale druhou skupinu, která by si k tomu vzala dvě baskytary, bicí a navíc už jen decentní syntezátor. Australské trio ukazuje, že i v tomto navýsost netradičním nástrojovém uspořádání je možné posluchači předložit ucelený hudební vesmír.
Hudba The Omnific je imaginativní a hravá, zároveň také precizně promyšlená, technicky propracovaná a místy i dost rázná. Pětadvacetiminutové EP The Mind's Eye je jejich nejjemnější deska. Vlastně je to taková meditační hudba pro rockery. Zatímco rozbředlé éterické "relaxační" nahrávky mě obvykle leda tak vytočí, hutný basový zvuk vypodložený nekompromisními bicími je pro moje nervy učiněný balzám.
Nezbytnou dekompresi obstará úvodní The Stoic, následující Khimaira se pak odpíchne do nebeských výšin. Vystřídá ji opět důraznější, strojově přesný kus. Čtvrtá skladba začíná zurčením potůčku, které předznamenává soustředěnější, introspektivní část zvukového zážitku. Někde tady mi spolehlivě docházejí slova (nevídaný jev :)), takže můžu říct jen tolik, že až do konce je to lepší a lepší. Barevné, velkoryse otevřené, ale přitom solidně uzemněné hudební představení.
Pro seznámení s The Omnific skvěle poslouží předcházející EP Kismet, které nabízí pestřejší kolekci skladeb. Pro mě je dosavadním vyvrcholením jejich tvorby právě The Mind's Eye. Tvoří od první do poslední minuty dokonale vystavěný celek, navíc se tu podařilo s danými možnostmi vytvořit něco skutečně nevídaného. Následující dlouhohrající deska odhaluje už i limity nástrojového obsazení - úplně všechno se baskytarou přece jen vyjádřit nedá. Toho, co lze, ale mnohem víc, než bych si kdy dokázala představit.
» ostatní recenze alba Omnific, The - The Mind's Eye
» popis a diskografie skupiny Omnific, The
Def Leppard / Drastic Symphonies
| 2023-05-20 | Def Leppard vybrali šestnáct skladeb napříč svou historií (v některých případech kutali i dost hluboko) a upravili je pro symfonický orchestr. Pokud vás už samotná tato představa plní hrůzou či odporem, můžete 82 minut svého času strávit mnoha jinými způsoby, než je poslech Drastic Symphonies. Fakt je, že z pohledu všehomíra by patrně nenastala žádná zásadní ztráta, pokud by album nevzniklo.
Jestli jste (jako třeba já) zvědaví, dejte desce šanci - možná objevíte jiný pohled na některou ze svých oblíbených skladeb. Která to bude, to je asi dost individuální, mně se hodně líbil už první singl Animal. S druhou Hysterií jsem poněkud ochladla, ale nakonec jsem albu věnovala pár hodin a výsledky jsou docela zajímavé.
Dočetli jste až sem? Pojďme se bavit otevřeně. Klíčová otázka zní: Může rocková skupina nevydat symfonické album? Mohli Def Leppard tento projekt odmítnout? Na Drastic Symphonies se totiž dá dívat jako na "další zbytečnou desku", ale taky jako na příklad diplomacie a damage control. Hlavním diplomatem je zde Phil Collen, který je v rozhovorech skutečně velmi obratný.
Bod první: Čí to byl nápad? Kapely ne. V propagačních materiálech se důsledně hovoří o tom, že skupina "dostala nabídku" album s Královským symfonickým orchestrem natočit a byli tím "velmi poctěni". "Ani jsme nevěděli, že se to chystá," říká Phil Collen. "Přišel za mnou jeden člověk z nahrávací společnosti a říká, děláme teď takovou sérii, vezmou se klasická alba a navrch se přidá orchestr. Řekl jsem, že pokud do toho máme jít, musíme to udělat po svém. Musíme být zapojení a pracovat na tom."
Výběr skladeb? I zde dává podrobnější pohled marketingové větičce o "skrytých klenotech" trochu jiný význam. "Zjistili jsme, že když přidáte k rockové skladbě smyčce, bude to znít hloupě, až komicky," vysvětluje Phil. "Proto na albu není Photograph nebo Rock of Ages. Prostě to nefungovalo." Drtivá většina použitých skladeb jsou nakonec balady, které mají dost našlehaný korpus, aby vrstvu polevy unesl. Zvláštní případ je Pour Some Sugar on Me, kde Rick Savage navrhl vzít za základ několik let starou klavírní cover verzi Emm Gryner, která vyznění kompozice značně posouvá, a vznikl duet.
Pracovali všichni na nových verzích společně? "Nebylo toho moc potřeba," říká Phil Collen. "Zvlášť když je toho tolik, s čím se dá pracovat." Ze skladeb byly odebrány některé stopy a nástroje, co zbylo, prošlo remixem. Několik málo věcí bylo skutečně nahráno znovu, jako například vokální part Too Late For Love, protože po odebrání bicích znělo hlavně na začátku Elliotovo frázování násilně a nepřirozeně. Hluboko ve skladbě po několik vteřin tak Joe skutečně zpívá onen propagačními materiály zdůrazňovaný "duet se svým mladším já". Nová jsou i některá kytarová sóla, naopak třeba to původní v Hysterii nepřežilo. "Ta melodie je tak ikonická a smyčce ji hrají úžasně, kytara by to zničila," tvrdí Phil.
A co přímá práce s orchestrem? Skupina natočila minutový klip, kde všichni společně navštívili studia Abbey Road, když tu probíhalo nahrávání. Každý z pěti členů (Def Leppard jsou přece ta skupina, co drží pohromadě!) má krátký vstup na kameru - bubeník Rick Allen například medituje nad tím, jak "smyčce vždycky vzbudí emocionální odezvu". Velká pravda, nemyslíte? Kolik rockerů už si nad orchestrálními verzemi svým oblíbených skladeb rvalo vlasy!
Def Leppard rozhodně prokázali respekt ke své vlastní práci a cit pro hudbu - album se poslouchá příjemně a kompromisy slouží celku, není tu žádný očividný kiks. Najde se spousta hezkých momentů, ale když se nad tím zamyslím, je to většinou ve chvílích, kdy na povrch prosvítá původní kouzlo. Třeba ve zmíněné Animal je to jednoznačně pěvecký výkon Joea Elliota - údajně už tehdy kapela nakonec předělala hudbu, aby líp seděla ke zpěvu, který se tady mimořádně povedl.
Marketingové materiály nelžou, když říkají, že odstranění některých stop přispělo k tomu, aby skladby společně s přidanými nástroji mohly dýchat. Dobré umění přežije každý rozbor a dobrou písničku nezabije ani symfonický orchestr. Def Leppard našli nevšední cestu, jak neodmítnout nabídku, která se neodmítá (protože příště byste třeba už žádnou nemuseli dostat), a potěšili hlavně ty své příznivce, kteří si libují v pomalejších skladbách.
» ostatní recenze alba Def Leppard - Drastic Symphonies
» popis a diskografie skupiny Def Leppard
Anderson, Jon / Change We Must
Milovník hudby se čas od času setká s výzvou vstřebat nějakým způsobem extrémní zážitek. A je nutno předeslat, že takovou porci pozitivity, optimismu a radosti, jakou na svých sólových deskách nabízí křišťálově éterický pěvec Jon Anderson, skutečně nezvládne absorbovat každý. Change We Must bylo jedno z prvních alb, které jsem od něj slyšela, ne-li úplně první, a dodneška k němu mám svůj vztah.
V devadesátých letech u nás nepřetékaly pulty jen v obchodech s hudebními nosiči, ale také v knihkupectvích. Desetiletími nuceného půstu vyhladovělý trh hltal všechno, co bylo dřív zakázané. Jedním z největších taháků byla "duchovní" literatura. Andělé, krystaly, tao, čakry, moudrost přírodních národů, new age... se zpožděním se k nám dostávalo všechno, v čem západní svět jel už nějakou dobu, a rozeznat perly od ezoterického haraburdí nebylo vůbec jednoduché.
Filozofií nového věku byl ovlivněný i Anderson. V kostce jde o to, že budeme-li všichni vibrovat na duchovních frekvencích lásky a světla, nastane ve vývoji lidstva kvantový skok a přijde Nový Věk. Odvrácenou stranou učení je fakt, že žádnou odvrácenou stranu neuznává. Existuje jen velmi málo lidí, kterým se dá věřit, že vstávají s motýly a uléhají s kolibříky, a kteří si dlouhodobým opakováním afirmací nepřivodí duchovní pýchu nebo nevykrmí stín jak prase. Jon Anderson je jeden z nich.
K jasnému a radostnému pólu vždy tíhnula už tvorba jeho domovských Yes, zde podepřená nepoměrně propracovanějšími a pestřejšími hudebními strukturami. Při spolupráci s Vangelisem mu dělal protiváhu cit řeckého elektronického mága pro velkolepé kompozice. Na čistě sólové dráze se Andersonova hudba po vycizelovaném debutu rychle ustálila v poloze hezkých, milých písniček přetékajících pozitivními city a v osmdesátých letech zabředla do syntezátorového bahna hlouběji než po andělské kotníky.
Co se v devátém desetiletí změnilo? Především zvuk. Anderson prodělal sonický návrat k přírodě a akustice, což podstatně proměnilo například rytmickou sekci - na bohatých perkusích je založená především těsně předcházející deska Deseo, která kulturně a skrze četné hosty také personálně čerpá z latinské Ameriky.
Change We Must je pak založeno na bohatých orchestracích. V kompozicích přibylo napětí a dramatický náboj, celkový zvuk je velmi bohatý a Anderson mnohem odvážněji frázuje, nenechává skladby jen tak neškodně plynout. Smyčce. Harfa. Dětský sbor. Co by se v méně upřímných rukách snadno stalo emocionální zbraní hromadného ničení, s tím Anderson pracuje lehce a - kouzelné slůvko - uvěřitelně.
Samotné skladby jsou v řadě případů převzaté, mnohdy z vlastních zásob. Úvodní State Of Independence zkomponovaná ve spolupráci s Vangelisem vyšla v jiné podobě na albu Friends of Mr. Cairo, Hurry Home poprvé zazněla na Andersonově sólovém albu z roku 1988. Hearts jsou z dílny Yes (album 90125). Shaker Loops složil John Adams v roce 1978 pro smyčcový septet, a tak dále. Za zmínku stojí, že nové verze jsou obvykle kratší, dobře budují atmosféru, nechávají vyznít jeden výrazný zlom, k němuž kompozice směřuje. Celek je tak příjemně umírněný, a to i stopáží.
Když si najdete playlist na YouTube, čeká vás přehlídka kýče - skladby jsou doprovázeny nadšeneckými vizuálními kolážemi, v nichž se to hemží souhvězdími, zářivými barvami, západy slunce a všemožnými symboly. Při klidném poslechu třeba do sluchátek je mnohem snazší ponořit se do celkové nálady. Co je koneckonců špatného na světle a lásce? Taková Hurry Home nevybízí k ničemu jinému, než co svému Poutníkovi radil už Komenský v Labyrintu: uchyl se do domu srdce svého. Titulní závěrečná skladba je už jen pěnou na lázni pro znavenou duši. Čas od času si ji s chutí dám.
» ostatní recenze alba Anderson, Jon - Change We Must
» popis a diskografie skupiny Anderson, Jon
A Perfect Circle / Emotive
eMOTIVe je album coververzí se zřetelným politickým laděním. Vzniklo v těsném závěsu za předcházející deskou - vyšlo méně než rok po Thirteenth Step, a to ve chvíli, kdy už bylo jasné, že projekt půjde na čas k ledu. Keenan byl silně vytížený v Tool a Howerdel chtěl zkusit dělat hudbu víc na svoje vlastní triko. A Perfect Circle se dali znovu dohromady pro koncertování v roce 2010, kde také poprvé došlo na živé provedení větší části skladeb z třetího řadového alba.
Vydání bylo načasováno k datu amerických prezidentských voleb a časový tlak zde dal pojmu kreativita specifický rozměr. Skupina nebyla jednotná ohledně toho, jak moc politická má deska být (kritikem George Bushe byl především Keenan) nebo nakolik půjde o vlastní tvorbu - zvítězil koncept coververzí, ovšem v několika případech se pouze použitím cizího textu za cover "převlékla" původní autorská dema. Řada skladeb je tak sotva k poznání. Tématem alba je pak spíš míra osobní angažovanosti ve veřejných záležitostech, obecnější otázky fungování společnosti, moci atd.
Dalším důvodem rozkolů ve skupině byl odlišný vývoj hudebních představ. Keenan čím dál víc tíhnul k elektronické hudbě (už za tři roky vystrčí růžky jeho další projekt Puscifer), zatímco Howerdel se stále cítil doma v rockových vodách, do kterých následně vplul se svou vlastní kapelou Ashes Divide. Vztahy mezi nimi ale byly stále přátelské a Keenan Howerdela sám povzbuzoval, aby se na eMOTIVe zapojil i jako hlavní zpěvák, což bylo něco nového.
Jednou z nejrockovějších a také nejlepších položek je skladba Passive. Ta vznikla původně z plánů na spolupráci mezi M. J. Keenanem a Trentem Reznorem už někdy po roce 2000, pánům se ale nikdy nepodařilo sladit diáře a smluvní závazky, takže Keenan k nepříliš velké Reznorově libosti skladbu využil na prvním turné A Perfect Circle, jelikož kapela tehdy krom materiálu z alba Mer de Noms neměla co hrát. V roce 2005 se tento hitový singl objevil v soundtracku k filmu Constantine - záběry ze snímku jsou použity i v oficiálním videoklipu.
Řada dalších skladeb působí trochu nedotaženým dojmem, jako by v nich něco chybělo - třeba víc kytar. Musím ale uznat, že i s prapodivnou kombinací dusotu, chrastění a kvílení (bicí, syntezátor a dva saxofony) v takové Counting Bodies Like Sheep To The Rhythm Of The War Drums, která částečně navazuje na skladbu Pet z předchozí desky, nadělají A Perfect Circle dost parády. A některé další kusy mají taky své kouzlo, i když u nich zároveň nevěřícně kroutím hlavou. Například What's Going On, původně z repertoáru Marvina Gaye, která dostala hrubou rytmickou výztuhu a vznesla se v ní za podpory éterické syntetiky do stavu beztíže, jaký zažívají nejspíš návštěvníci tanečních klubů.
Vlastně je album po hudební stránce vcelku vynalézavé, i když většinou pracuje s principem kontrastu - s People Are People (Depeche Mode) je zacházeno rockově, i když se neobejde ani bez elektronického pípání evokujícího dětskou hračku, zatímco When The Levee Breaks, kterou proslavili Led Zeppelin, tone v ambientním oparu. Lennonova Imagine je zase zpívaná Keenanovým kroutivým způsobem za podpory barově znějícího piana a dramatických smyčců.
Po prvním ochutnání před pár týdny jsem eMOTIVe zase rychle vyplivla a vrátila jsem se k němu hlavně proto, abych mohla pokročit k následující, zatím poslední řadové položce, jelikož mě nad zatím nehraným CD už řádně svrbí prsty. Musím ale uznat, že deska má svou sílu a hypnotickou, podmanivou atmosféru. V diskografii A Perfect Circle jde o slabší položku, ale není to žádný průšvih. Kdybych psala ještě chvíli, možná bych nakonec sama sebe přesvědčila, že je to na čtyři hvězdičky, ale zůstanu u tří.
» ostatní recenze alba A Perfect Circle - Emotive
» popis a diskografie skupiny A Perfect Circle
Brian Auger's Oblivion Express / A better land
A Better Land je oddechové album. Svým postavením v diskografii skupiny, náladou, s níž u posluchače nejlépe souzní, i poselstvím, které nese. Jeho kouzlo je v atmosféře, jakou vytváří, a hlavní podíl na budování této atmosféry mají klávesové nástroje, jichž je Auger mistrem. Nepředstavujte si žádné instrumentální orgie, těch se (mimo poslední dvě tři minuty) rozhodně nedočkáte.
Vlastně bych vůbec nehádala, že hlavní slovo v kapele má právě klávesista. Rozhodně se neprosazuje na úkor spoluhráčů, vytváří spíš hmotu stavby než její strukturu, ale když se zaposlouchám, musím uznat, že takovéto zvuky umí vyloudit málokdo. Na letmý poslech je nejvýraznější hloubavá baskytara, která nahrávku rytmizuje mnohem důsledněji než spíše dekorativně působící bicí, a přinejmenším stejný prostor jako klávesy má kytara, včetně pěkných sólových výstupů.
Setkala jsem se s názory, že A Better Land nabízí nanejvýš soft rock či dokonce pop rock, že je to album nevýrazné, nevytváří žádné zásadní hodnoty, nikam hudbu neposouvá. V podstatě souhlasím, i když s výhradou, že nějaký ten jazz, funk a soul tu přece jen k zaslechnutí je. Zároveň však dodávám, že přesně o tohle na desce jde. Vydechnout si, vstřebat změny, kterými člověk prošel, získat novou perspektivu, nabrat síly. Je to hudba pro chvíle, kdy pozorujete svět a zapadající slunce přes poloplnou sklenici nebo se prostě jen během dne na moment zastavíte, a není vůbec pravda, že se v takových chvílích nic neděje. Je to album reflektivní a bilanční.
V názvu je "lepší země", ale většina skladeb je o čase. O chvílích, kdy se člověk probudí dřív než jeho láska, dívá se, jak spí, a uvědomuje si, za co všechno je vděčný (All Time There Is - po všechen čas chci být s tebou). O pozorování ještěrek a stínů, které vrhají rostliny, zatímco zahrada se v jednotlivých obdobích proměňuje a lidé s ní (Women of the Seasons). O vědomém rozhodnutí nenechat se zatáhnout do honby za úspěchy a výkony, i když člověk bude vypadat jako looser (Trouble). O setkáních a slavnostech, kdy na místo tichého rozjímání nastupuje bouřlivý společný smích.
Album vzniklo ve stejné sestavě jako prvotina Brian Auger's Oblivion Express. Po debutu, který jel jak žíznivá čára, hýřil nápady a ohromoval instrumentálními výkony, přineslo uvolnění a zklidnění, ale pořád je co poslouchat, nenechte se zmýlit. Pro následující Second Wind sestavu posílí zdatný vokalista, který bude peřejím skladeb vzdorovat vlastním frázováním. A Better Land je po stránce zpěvu dost obyčejné - většinou tu zní trojhlas, ale nepředstavujte si nic v duchu Gentle Giant. Prostě jen zpívají všichni dohromady a nechávají se proudem hudby velmi přirozeně nadnášet.
Asi nejraději mám vedle úvodní A Dawn of Another Day laskavě přemýšlivou On Thinking it Over - u obou cítím zvláštní rovnováhu mezi vnitřním a vnějším, souznění s plynoucím životem, ponor do prožívání přítomného okamžiku, který v sobě propojuje i minulost s budoucností. Je to album plné a oblé jako dozrávající jablko nebo ty zelené kopečky na obalu. Objektivně za tři a půl, pro mě srdcovka, takže čtyři hvězdičky.
» ostatní recenze alba Brian Auger's Oblivion Express - A better land
» popis a diskografie skupiny Brian Auger's Oblivion Express
Ne Obliviscaris / Exul
Album Exul by se ve zkratce dalo vystihnout třemi slovy: extrémy, energie a emoce. Extrémní progresivní metal je škatulka, do které se Ne Obliviscaris nejspíš tak vejdou. Jejich hudba je drsná, tvrdá a místy dost rychlá, najde se tu ale i pár pozvolnějších pasáží, aniž by ovšem klesala hladina energie, kterou tato australská šestice do reproduktorů pouští. Úvodní Equus se na posluchače vyvalí s razancí stáda kopytníků a rozlije se jako oheň v otevřené krajině.
Přesně o to v ní jde - tato skladba je věnována obětem rozsáhlých požárů, které nejmenší kontinent decimovaly před třemi lety. Equus byl první singl z alba a když jsem si u něj vzpomněla na záběry ze zpráv, začalo mi dávat dobrý smysl všechno to, co je po hudební stránce mnohdy těžké absorbovat: zběsilý vír hutných riffů, zubaté hradby bicích, drcení prstů na baskytaře, kvílení jednoho zpěváka a chrčení toho druhého. Díky, že někdo umí takhle řvát, říkala jsem si...
Ani u druhé skladby si posluchač příliš nevydechne a téma není o nic méně závažné a reálné - první část dvojdílné Misericorde pojednává o umírání, ztrátě sil, selhávání životních funkcí. Naplno se tady ukážou kompoziční schopnosti v práci s rozsáhlými celky a promyšleně vystavěnými detaily. Pořád se tu řeže, kvílí, tepe, buší a řve, ale je v tom nesmírně důkladně promyšlený systém.
Navazující druhá část ("anatomie nehybnosti") je pro mě vrcholem alba a možná i dosavadní tvorby Ne Obliviscaris. Skupina používá housle nejen k táhlému podbarvení ploch, ale také ke klikatým výletům do sfér nevýslovna. Když se na této misi potkají se sólující kytarou, přičemž jim záda kryje neúnavná rytmika, vzniká slovy nepopsatelný zážitek. Převážně instrumentální, relativně (to zdůrazňuji) klidná a pomalá skladba si stále drží značné vnitřní napětí a když se ke konci tempo zrychlí a zpravidelní, přinášejí oba překrývající se hlasy vítanou katarzi.
A to jsme teprve v polovině. Suspyre se do toho opět pořádně opře - tohle slovo znamená dlouhý a hluboký výdech či vzdech. Skladba je melodicky i rytmicky nadupaná a z houslí už se musí kouřit. Chvílemi se všechny nástroje ztiší, tlak odlehne, ale o to vydatněji vzápětí zase spustí. V těchto místech mám tendenci ztrácet pozornost, už je toho prostě příliš a celkově mi Suspyre nepřipadá tak zajímavá jako následující Graal, která v soustředných kruzích směřuje k působivému finále, maximálnímu vzepětí energie, emocí i instrumentálních schopností. V plné kráse se tady předvedou hlavně všechny kytary, které už se pro zbytek alba stáhnou do pozadí.
Poslední, nezvykle krátká Anhedonia je bolestný nářek zpívaný beze slov. Odpovídá na otázku, proč bychom si měli hýčkat i ty nepříjemné a nepohodlné emoce - protože bez prožívání je život plochý a prázdný. Anhedonie je neschopnost prožívat potěšení. Už jen klavír (velmi vzácná přísada), housle a čistý, bohatě procítěný hlas, a pak vás Exul pustí ze spárů a nechá přemítat o propastech a stínech, zákrutách a výškách lidské existence.
V kontextu celé tvorby tohoto tvrdošíjného uskupení se Exul ukazuje být podobně kompaktním celkem jako druhá deska Citadel. Zatímco ta sázela především na vnějškově drsný výraz a silné melodie, tady se pracuje s širší paletou výrazových prostředků. Přesto lze album (na rozdíl od mozaikovitě pestrého debutu a nezáměrně rozhárané předcházející Urn) vnímat téměř jako koncepční počin. Předkládá se tu velký obraz, který drží pohromadě svou vnitřní energií, ne jen zvukovým kabátem.
Deska vznikala během lockdownu, dlouho a těžce, v několika různých zemích a mnoha nahrávacích studiích. Místy jsou znát švy a mezery mezi jednotlivými kostkami stavebnice. Šlo o první album, na jehož tvorbě se podílel nový baskytarista, a po nahrání svých partů skupinu opustil bubeník. Pro aktuální turné jej nahradí Francouz Kevin Paradis a čas ukáže, zda se stane stálým členem. V daných podmínkách vzniklo dílo, kterému bezezbytku sedí přívlastek "výjimečný". Není to úplně bez výhrad, ale dávám plný počet.
» ostatní recenze alba Ne Obliviscaris - Exul
» popis a diskografie skupiny Ne Obliviscaris
Magenta / The White Witch - A Symphonic Trilogy
Na úvod malá slovní úloha. Máte hudební skupinu, která se po roce 2000 inspirovala rockovou hudbou 70. let, zejména takovou, která byla inspirována hudbou klasickou a symfonickou. Tato skupina vydá několik alb v podobném duchu: atmosférická kytara, bohaté klávesy, dlouhé kompozice, orchestrální aranže, nebeský vokál (ten nesmíme vynechat). V roce 2022 pak dvě vybrané skladby upraví pro klasický orchestr a jednu novou přidá.
Výsledek? Hudba s velkým H a důkaz, že méně je někdy skutečně více. Kompletní symfonické těleso - zde doplněné o akustickou kytaru z vlastních řad - a symfonie jako taková totiž neznamená vystavit posluchače zvukovému ekvivalentu důlního závalu (což v sedmdesátých letech ne všichni pochopili, napadá mě). Právě naopak. Tato hudba je jako výšivka, která nechává vyniknout plochu látky. Jako otevřít po dlouhé zimě okno a dát do vázy prvních pár stonků slibujících nový život. Je to hudba svěží stejně jako příjemně zemitá.
První skladba Sacrifice je novou verzí dvacetiminutové The White Witch z debutového alba Revolutions (2001), druhá Retribution pak předělávkou skladby Lust z desky Seven (2004). Ve dvou částech či podobách se nám tu předkládá příběh ženy, která díky svým znalostem bylin pomohla vesničanům od morové nákazy a oni ji za to pak upálili.
Epická povaha obou kusů je plodem obdivu k hudebnímu dědictví klasického art rocku, což ještě zvýrazňuje part vypravěče, který nás na začátku uvádí do historického rámce staré Anglie a později trochu moc po lopatě vysvětluje, že prostý lid vedl k jejich činu strach z neznámých mocných sil a předsudky. Tato verbální obruba je naštěstí také poměrně decentní a kdyby nic jiného, hlubší mužský hlas tvoří zajímavý kontrast ke zpěvu Christiny Booth.
Její hlasový projev je největší devizou alba především proto, že skvěle pracuje s odstíněním výrazu, ve vypjatých pasážích navíc umí zjemnit a ztlumit, takže těší i moje ucho, které ženské hlasy obecně nevyhledává. I když mi v předělaných skladbách trochu chybí kytarová sóla, klávesy a bicí z dnešního pohledu posouvají celkový sound raných alb Magenty až někam k osmdesátkám. Akustický zvuk tradičních nástrojů na přítomném albu je vlastně mnohem víc současný a mně jako člověku, který skupinu objevil až teď, je prostě bližší.
Zpěv byl v původních verzích mezi nástroji trochu utopený a hlavně mi připadá, že se mnohem víc choval jako nositel melodie než citového významu. Oblouky klenuté jeden jako druhý a pocit dokonale upravené, zářivě se u zpěvu usmívající dámy se mi zkrátka k takové scéně upalování na hranici moc nehodí. Současná verze je mnohem lépe odstíněná, procítěná, přitom bez jediného náznaku afektu. A to nejlepší přijde na konec.
V původních skladbách je čarodějka vnímaná jako někdo, kdo zkrátka má přístup k určité moudrosti a silám, zázračná bytost, které se na ní páchané příkoří v podstatě nemůže dotknout. V závěrečné nově napsané Survival zastihujeme ji a možná i samotnou matku přírodu v temné hodince. Ukazuje se tu mnohem plastičtěji, co znamená vyvádět život z temnoty, jak hluboko je potřeba se ponořit pro naději, otevřít se uzdravení. Polidštěná a ne tolik sebejistá čarodějka bezděky ukazuje, že síla a schopnost spojit se v cyklické obnově s přírodou, se zemí, s vesmírem nebo jakkoli jinak tomu chceme říkat, je v každém člověku.
Tohle všechno se povedlo zahrát a vyzpívat velmi umně a přitom přirozeně. Nejde tu o žádné pokušení stárnoucích rockerů omočit svou okoralou tvořivost v symfonickém orchestru a provařit staré fláky. Tahle deska musela vzniknout, aby bylo možné dát původním kompozicím plnější vyznění a širší perspektivu. Váhám mezi udělením plného počtu a nehodnocením, protože při všech kvalitách toto není rockové album. Volím estetickou symetrii a dávám třem čarodějkám tři hvězdičky.
» ostatní recenze alba Magenta - The White Witch - A Symphonic Trilogy
» popis a diskografie skupiny Magenta
Inhalo / Sever
Debutové album holandské alternativně až progresivně rockové formace nepřináší tolik, kolik slibuje, není však špatné. Inhalo nejsou žádná parta mladíčků, všichni členové už mají hudebně něco za sebou - místní mohou znát dvě alba čtveřice A Liquid Landscape, na nichž zpívá Fons Herder. Právě pátrání po osudech členů této skupiny, na kterou jsem natrefila při svých toulkách databází, mě navedlo k Herderově aktuální dráze a albu Sever.
Zaujala mě jeho promyšlená výstavba, stejně jako povedený obal, a první poslech proběhl velmi dobře: citlivě budované napětí, zajímavé melodie, vnitřní dramatičnost kusu, hutný rytmický spodek a místy řádě přiostřená kytara, to vše mě navnadilo. Postupně jsem se do alba začala nořit hlouběji... a najednou nebylo kam. Pozornost ulpívala na týchž vypjatých pasážích, rytmických zvratech a melodických kličkách, které mě upoutaly už poprvé, ale dál se nic nedělo. Nezačaly se rýsovat obrysy komplexnějšího celku a jiskřičky zájmu postupně spíš ztrácely jas.
Od začátku jsem věděla, že jde o album koncepční a jeho tématem je boj s úzkostí. Název Sever znamená něco jako oddělení, rozpolcení. Jde o příběh člověka, který odmítá část sebe sama, snaží se ji nevidět, ale posléze jí pohlédne do očí (skladba Mirror Door je asi vrcholem desky) a přijme ji. Psychické stavy a potíže jsou jako téma progresivní hudby poslední dobou spíš pravidlem než výjimkou, chvíli jsem tedy Inhalo podezírala z vypočítavého klišé a vnitřní prázdnoty, podobně jako jejich naleštěné, profesionálně vyhlížející oficiální webovky, jejichž jediným nedostatkem je absence informací.
Po dlouhém rolování FB stránkou kapely jsem narazila na post vysvětlující, že téma je pro Fonse Herdera naopak velmi osobní. Mohlo by to vysvětlit podivný dvojaký dojem, který z alba mám - že na jedné straně řadu emocí a myšlenek odhaluje, ale zároveň se je téměř stejně silně snaží zahalit a skrýt. Možná je unikavost a neuchopitelnost této napohled docela přehledné, i když ne jednoduché hudby součástí celého konceptu, vyplývá z tématu. A možná jde zkrátka o průměrný neoprogově vystavěný, postrockově vylehčený počin muzikantů, kteří nejsou špatní, ale na víc prostě nemají.
Inhalo podle svých slov pracují na nové hudbě, průběžně koncertují, zatím jako předkapela a na území Beneluxu. Někdy v zimě se k nim přidala písničkářka (kytaristka a zpěvačka) Susana Raya, která má za sebou sólové album. Oficiální web skupiny stále trvá na tom, že Inhalo je čtveřice - adminovi zřejmě padla ve chvíli, kdy vložil odkazy na pár oslavných recenzí, které se vynořily krátce po vydání prvotiny. Ty recenze nelžou, ale neříkají všechno. Sever není špatná deska, nepřináší však tolik, kolik slibuje.
» ostatní recenze alba Inhalo - Sever
» popis a diskografie skupiny Inhalo
Matching Mole / Matching Mole
Velmi zvláštní, silně procítěné album. Poslední recenze je deset let stará, zavěsím tedy svoje postřehy samostatně. Zaznělo tu snad už všechno ohledně stylového zařazení a také dokonalý podrobný popis, jak tato hudba zní - ale co se v ní vlastně děje, co se tu odvíjí? Poslouchám teprve potřetí, našla jsem Matching Mole čistě náhodou, ale mám pocit, že je to jeden z těch případů, kdy stojí za to zachytit bezprostřední dojem, dřív než ho člověk začne příliš analyzovat a studovat okolnosti.
Hudební postupy zde užité jsou jistě neobvyklé pro ucho a vývojově novátorské, přesto si nemyslím, že zúčastněným šlo o nějaké prozkoumávání či posouvání tvarových hranic. Vnímám album (které mě nečekaně zasáhlo a nadělalo mi až vlhko v optice) jako velmi důsledný a poctivý pokus vyslovit něco, co je vyslovitelné jen těžce, protože tady bolí cosi, o čem člověk doteď vůbec nevěděl, že to v sobě má, a ani teď pořádně netuší, co to je. Tato hudba je zkrátka podle mého nesená emocionálním sdělením a od toho se odvíjí všechny její proměny a výboje, které nepovažuju za prvotně formální.
Začátek se odehrává ve svěžím, nevinném duchu, první skladba je celá orosená a evokuje představu útulné volnosti, domku se zahrádkou. Teskní se tady po jakési Caroline a teskně až bolavě, i když stále melodicky malebně zní i navazující instrumentální kus. Vše se láme ve třetí skladbě, která má podivně doslovný text zhruba ve smyslu: tohle je první sloka, tohle je refrén, nebo možná přechod, nebo prostě další část písně.
Mohla by to být nonsensová hříčka (a vím, že nonsens může být i krutý, pořád je ale spíš "jako", kdežto tohle je zatraceně doopravdy), kdyby z tónu hlasu nebylo patrné, že ten chlapík vážně trpí, pomalu už nemůže mluvit. V závěru se hlas láme, když říká: "Nezáleží na tom. Ztratil jsem víru v tuto píseň, protože mě k tobě nedostane blíž." Všechno, co se děje potom, je pokusem dát výraz něčemu ohromujícímu, překvapivě intenzivnímu a dosud neznámému, pro co žádná slova nejsou.
Nechci tenhle výsostně niterný výlev roubovat do nějakého příběhu - je to rozhárané, nelogické a místy až divné, jak jen emoce umějí být. Spíš mi říká něco o člověku, který tohle všechno prožívá a je to pro něj složité, protože se v sobě vlastně moc nevyzná a trpí tak nějak nešikovně. Vidím typ klauna, který se ke světu staví spíš jako divák, necítí se příliš být jeho součástí. Který jako vyznání předloží s plaše bezelstným výrazem figurku umotanou z nalezeného drátu a dá do první lásky celé svoje srdce, protože ho vůbec nenapadne, že by mohla být ještě nějaká jiná.
A pak je Caroline pryč a je to zlé, ale pořád tak nějak čistě, nechápavě a bezradně. Od důvěrně vlídného začátku hudba postupuje do mnohem více rozháraných a rozmáchlých oblastí, vše se rozpadá a v pádu otáčí a ukazuje nejpodivnější tvary. Pak je zas téměř ticho, osamělé tóny tíkají do prostoru, který se zdá bez hranic, bezedná prázdná tma. Je z ní úzko, ale pokračuje to pořád dál, i když se zdá jako ta nejpodivnější věc ze všeho, že by něco mohlo pokračovat.
A zároveň je tohle utrpení jaksi zdvořilé a cudné, nechce se stavět na odiv - až se cítím nepatřičně, že nahlížím tak blízko. Možná to zítra budu vidět jinak, ale v tento moment mám pocit obdarování něčím upřímným, i když podivně zamotaným, a chci se o něj podělit. Chci si ho pamatovat, protože ve mně něco rozezněl, co tam snad zatím ani nebylo. Jestli tohle není hudba, tak už vážně nevím.
» ostatní recenze alba Matching Mole - Matching Mole
» popis a diskografie skupiny Matching Mole
A Perfect Circle / Thirteenth Step
Thirteenth Step je nápadité a podmanivé album, je však také unikavé a obtížně uchopitelné. Má podstatně odlišnou vnitřní stavbu než jeho předchůdce, čímž nemyslím ani tak kompozici (ta je i tady v podstatě písničková) jako spíš samotný způsob, jak hudba existuje v prostoru. Zatímco nejvýraznějším nástrojem na Mer de Noms byla kytara a stavebním prvkem výrazné riffy, tady zřetelně vystupuje do popředí rytmika.
Vydatné basové linky společně s krouživě rozvíjenými bicími party tvoří jakýsi vnější opěrný systém a kytara spíš jen vyplňuje takto vyměřený rámec, v němž se volně pohybuje vokál, který je také téměř výhradním nositelem melodie. Každá skladba nese jedinečný melodický otisk, vokál je mimoto neobyčejně výrazově zručný a proměnlivý - tak v čem je problém? Celkově bych řekla, že album lépe vyzní do sluchátek, kde vyniknou detaily a atmosféra. Jinak mi totiž i po větším než malém počtu poslechů hudba na albu záhadně splývá.
Se dvěma výjimkami. První je bezmála osmiminutová úvodní skladba, v níž se odehraje malé drama, druhou devátá The Nurse Who Loved Me, která z celku vybočuje možná i proto, že ji jako jedinou autorsky zpracovali hostující Greg Edwards a Ken Andrews. Je nejvyšší čas prozradit, že tématem celého alba je závislost, rozpad osobnosti, pokřivené vztahy... Jak se to projevuje? V úvodní Package třeba neodbytným pošilháváním po balíčku, pro který si člověk přišel, zatímco předstírá, že se o druhého zajímá - proběhne tu nějaká tělesná výměna, možná i potyčka. "Dej mi to, to je moje," supí Keenan a možná ne náhodou připomíná svou zoufale tlumenou zuřivostí Tolkienova Gluma (filmy byly v době vzniku alba v čerstvé paměti).
The Nurse Who Loved Me se odehrává v mlžném oparu naprosté ztráty kontaktu s realitou (začíná důvěrným seznamováním se vzorem na koberci) a je svou lehkou sebeironií téměř vtipná: "Vezmu ji k sobě, oděnou v bílém / má všechno, co potřebuju - pilulky v kelímku / Je do mě celá tvrdá, vidím jí to na očích / chová se jen jako sestřička k těm ostatním..." Přímočařeji mrazivá je sedmá The Outsider, v níž někdo blízký přihlíží nekonečným lžím, dramatickým výstupům a vyhrožování sebevraždou a na závěr téměř zakřičí: "Jestli ten kohoutek opravdu zmáčkneš, udělej to někde daleko ode mě." Rezignace, únava a bezmoc prolínají i závěrečnou Gravity, jejíž poselství "zvolil jsem si život" zní téměř nešťastně a mdle, jako by člověku něco padalo z ruky.
Celá deska se nese v pomalejším tempu a zlověstné, tísnivé náladě, mění se jen její intenzita a odstíny - jedním z mála živějších momentů je "téměř vypalovačka" Pet, která přichází těsně před koncem. Velkou devizou je uvěřitelnost hlasového projevu, která mě ujišťuje v tom, že nořit se do tohoto patologicky zamotaného světa má smysl, i když to není pěkné podívání. Celkově mi ale Třináctý krok (název by nejspíš mohl odkazovat k odvykacím programům, které obvykle mívají kroků dvanáct) připadá umělecky o stupeň méně přesvědčivý než výjimečně vydařený debut.
» ostatní recenze alba A Perfect Circle - Thirteenth Step
» popis a diskografie skupiny A Perfect Circle
Vai, Steve / Sex & Religion
Sex & Religion je album plné protikladů a velkých témat - jeho název nekecá a obal není jen lacině provokativní. Je o životě a smrti, bolesti a utrpení, a je to ohromně energická a radostná deska. Právě energie a atmosféra jsou jejím asi nejvýraznějším rysem a taky důvodem, proč se při poslechu chtě nechtě usmívám, dokonce i poté, co jsem si prošla texty.
Ty by mohl klidně napsat nějaký středověký mnich (a pak by se měl kolik neděl z čeho zpovídat), v rozjíveném podání Devina Townsenda ale zní spíš jako výraz mladické bujnosti, která je zároveň už tolik dospělá, aby věděla, co je důležité a že skutečně existuje hranice mezi dobrým a špatným, i když leží trochu jinde, než ukazují hrozící prsty autorit. Jak už je zřejmé, toto album je zpívané (ve Vaiově diskografii leží mezi dvěma instrumentálními opusy) a písničkové - kytara je součástí kapely, nehraje prim.
Je tu všechno, co u Vaie v devadesátých letech známe: mimořádná technická zručnost, kompoziční vynalézavost, zvukové srandičky, poutavé melodie, živelná radost z hraní. A na mysl se mi dere i prvotina Flex-Able: ta je svou hravostí místy až pubertální, přesto jí (například v kusech jako Call It Sleep) prosvítá něco nadčasově krásného a moudrého, že si člověk najednou říká, kde se to v tom klackovi vzalo? Kdy tak dospěl?
Sex & Religion není rozhodně dílo puberty, Vaiovi bylo v roce vydání třiatřicet (ano, Kristova léta...) a jeho spoluhráči už taky měli v hudebním světě jméno, přesto poslech alba evokuje představu čtyř kluků v garáži, kteří do toho mlátí, co se dá. Nemlátí ovšem všichni celou dobu, takže deska působí při vší energii velmi vzdušně, vzletně, až nezemsky - Terry Bozzio bubnuje jako bůh a ostatní za ním nijak nezaostávají.
Na tom albu je něco mystického, a neukazuje se to zdaleka jen v takových momentech, jako když se z komplikovaného a drásavého traktátu o extatickém ponoru do utrpení (Down Deep into the Pain) vyklube píseň o porodu - v rozhodujícím momentu se ozve stejný zvuk tříštění skla, jakým album začíná. Nějak jsme se tu ocitli, někdo nás sem mrsknul a třeba to byl jen mimořádně blbý vtip, všechny možnosti jsou otevřené. Nakonec i instrumentální zručnost zúčastněných probouzí podobnou směsici pocitů: jak je tohle, ty kráso, do pr... vůbec možné?
Tahle deska je mimořádně otevřená, svým způsobem velmi osobní, a taky je chytrá, drzá, šťouravá, přímočará, hloubavá i nadržená, všechno v jednom. Zastihuje tvůrce ve stavu maximálního nabuzení životem a tvořivou silou. Ve výsledku říká jednoznačně, že i když to někdy vypadá jako zatraceně pitomý nápad, celý tenhle život, nakonec ta jízda stojí za to. S hodnocením mám jediný drobný problém: není tu dost hvězdiček.
» ostatní recenze alba Vai, Steve - Sex & Religion
» popis a diskografie skupiny Vai, Steve
King Crimson / Meltdown: Live in Mexico
Nejobsáhlejší živé album sestavy, která byla koncertně aktivní v letech 2014-2021, nabízí víc než pamětnické vzpomínání. Bohatý průřez celou tvorbou King Crimson dostal v rukou osmi hudebníků novou šťávu. Robert Fripp v bookletu čtyřdílné sady (tři CD obsahující i s bonusy celkem 3 hodiny a 39 minut hudby jsou doplněny Blu-ray diskem) přítomné obsazení označuje za "čtvrtou definitivní formaci" a "King Crimson v. 9.1." s dovětkem, že "v této inkarnaci není nikdo, kdo by si o sobě myslel, že je něco víc nebo že je jeho přínos celku nějakým způsobem privilegovaný".
Kam touto poznámkou míří, lze jen hádat - v soupisce každopádně chybí Adrian Belew nebo Bill Bruford a možná nebude náhoda, že jednou z prvních vlaštovek (rovnou v podobě videa), která album uváděla, byla skladba Indiscipline, na níž se svého času oba ne/jmenovaní výrazně podíleli. >> odkaz
Aktuální sestava, která se zformovala dva roky poté, co Robert Fripp v srpnu 2012 oznámil odchod do hudebního důchodu, má jádro v ne-crimsonovském projektu A Scarcity of Miracles (2011), přičemž jednotliví členové kolem sebe kroužili už nějakou dobu - se zpěvákem Jakko Jakszykem už Fripp v minulosti spolupracoval a například Tony Levin a Gavin Harrison se poprvé potkali jako najatí členové ansámblu, který na turné po stadionech doprovázel jakousi italskou popovou hvězdu.
Není pochyb, že otěže King Crimson stále drží pevně v rukou Fripp, rozhodl se však poskytnout svým spoluhráčům důstojný prostor a dal jim v rámci celku maximální důvěru. Pryč jsou například doby, kdy považoval za rozmařilost vozit na turné živý saxofon a flétnu, a Gavin Harrison vzpomíná, že jediný pokyn, který od Frippa dostal, zněl: "Neuč se party - nauč se strukturu skladeb a dělej, co chceš." Vzniklo impozantní živé uskupení se třemi bubeníky v popředí a pěti nástroji na vyvýšeném pódiu za nimi.
Důraz je kladený na vzájemnou komunikaci hráčů, kteří jsou v Mexico City už dokonale sladění a po pět večerů vyprodaný sál jim dodává obří porci energie a chuti si to na jevišti užít. Nástroje znějí velmi přirozeně, až syrově, koncert je dokonale zvukově zachycený a výsledný mix uspokojí i ta nejnáročnější ouška (na mě se nedívejte - ověřeno baluem, který si komplet pořídil poté, co jsem tu o něm na podzim začala poprvé básnit). Nejde o první ani poslední koncertní album sestavy (v roce 2021 vyšel ještě záznam z Washingtonu a Albany, obsahuje už ale "pouhé" dvě a čtvrt hodiny na dvou CD), je to však záznam nejplnější.
Při konkrétním porovnávání s původními verzemi skladeb samozřejmě vystoupí do popředí řada rozdílů, ty však nejdou proti duchu hudby. Ano, Jakszyk není tak expresivně ohebný jako Belew ani jímavě snivý jako Greg Lake, přesto jeho projev King Crimson zkrátka sedí a skladbám sluší. Proměnou prošla nejen rytmika, i leckterá saxofonová mašle nebo kytarový šev jsou položeny o pár milimetrů jinde. Vzniklý model však rozhodně nezapře svého krejčího a přitom působí současně, až svěže.
Celkově jsou kompozice pročištěnější (dobře je to vidět na už zmiňované Indiscipline, zvlášť když ji porovnáte s živou verzí z roku 1982, která je také dostupná na YouTube), nechávají si vlastně jen to podstatné, k poslouchání je toho ale pořád víc než dost a díky tomuto přístupu se najednou ukáže, že i tak odlišné skladby, jako je The ConstruKction of Light a Epitaph, které se ocitly vedle sebe, patří do jedné rodiny. Ukáže se také v novém světle, co tvoří podstatu hudební geniality King Crimson.
Nejen zvukové novátorství, ale i schopnost napsat poutavou melodii - tihle progresivní bardi dokázali složit hit, a ne jeden (vyzdvihla bych dechberoucí Starless, která uzavírá druhý disk). Nesmírná propracovanost, která jde ruku v ruce s přímostí, místy až drsností vyjádření - King Crimson se nikdy nevyžívali v samoúčelném preludování, každý detail má pevné místo v promyšlené stavbě, která nese jasné sdělení. Nesmírná emotivnost kompozic předkládaných s kamennou tváří, která exploduje až v nitru posluchače. A tak dále.
Přála bych si, abych uměla podrobněji rozebrat a přesněji vyjádřit, jak ohromný odkaz toto živé trojalbum nabízí. Je to ale posluchačská radostná práce na několik životů a téma na knihu. Dávám přednost tomu pustit svůj dílčí pohled na věc do světa v době, kdy je celý komplet ještě poměrně dobře dostupný v českých eshopech za rozumnou cenu. Jsou-li vám King Crimson milí, neváhejte.
» ostatní recenze alba King Crimson - Meltdown: Live in Mexico
» popis a diskografie skupiny King Crimson
Sebastian Hardie / Four Moments
Sebastian Hardie není člověk - je to skupina, a Four Moments je jejich úspěšný debut. Informace v profilu, že jde o první australské rockové symfoniky, by mě asi přiměla si album vyhledat, jenže já už jsem ho znala. Byla to totiž úplně první věc, kterou jsem si někdy koncem léta pustila na základě zmínky ve zlatém dolu, pardon, diskusním vláknu "Čo v tejto chvíli počúvam" na obnoveném Rockboardu. Tehdy jsem ho nechala běžet třikrát a vracela jsem se k němu i později, takže když se díky hejkalovi na webu objevil zmíněný profil, šla jsem už najisto.
V čem je hudba Sebastian Hardie symfonická? Především v kompozici. Album tvoří velkoryse rozmáchlý a harmonicky propracovaný celek, hudba působí vznešeným, slavnostním dojmem a to hlavní je zabaleno do předehry a dohry jako bonbon do staniolu. Ale také ve zvuku - ten je velmi hutný, zaplněný množstvím nástrojů, které evokují znění orchestru, přitom se ale drží rockového uspořádání.
Perkuse jsou posíleny o konga, zvonky a tamburíny, bohatě jsou zastoupeny klávesové nástroje (hammondky, piano, mellotron, moog), ale žádné dechy ani smyčce v sestavě nejsou, všechny ty plynulé a táhlé majestátní vlny mají na svědomí právě klávesy, částečně i kytara. Jestli vám výčet klávesových nástrojů stimuloval tvorbu slin, vězte, že jsou užívány velmi umně a bohatě, ale bez šlehačkové ulepenosti. Four Moments je plnotučný rock, žádný přebarvený dortík.
K dobrému dojmu z poslechu přispívá i rozumná délka necelých 40 minut, přičemž první polovinu zaujímá čtyřdílná kompozice, jež dala opusu jméno. Je to také jediná zpívaná část alba, zbylé dvě skladby jsou instrumentální. Hlavním autorem je právě zpěvák a kytarista Mario Millo. Na úvodní suitě mě okamžitě zaujalo, jak nerovnoměrně je tu zastoupen zpěv - vokální party jsou převážně nahuštěny do první ze čtyř částí a znějí až překotně. Jako by tady šlo hlavně o sdělení, ne tolik o to, aby to "hezky znělo". Začala jsem tedy pátrat, co je vlastně tématem skladby.
Zjistila jsem, že má být inspirována drogovými zážitky Millova kamaráda. Důraz je tady chytře položen na zážitek - skladba by se mohla stejně tak věnovat nějaké okouzlující přírodní scenérii nebo i vztahu mezi dvěma lidmi, moment sdílení a společného prožívání je tady silný. Ve čtyřech fázích, čtyřech momentech se evokují jednotlivé fáze mimořádného zážitku. Nejprve bombastické okouzlení barvami a tvary, které jsou tak blízko, jen se jich dotknout, a působí tak reálně! Může to vůbec být pravda?
Poté se skladba přelévá do volnější, éterické druhé části. Toto je svět za závojem, zpomalený a zostřený zároveň. Další pasáž je více dynamická, až drásavá. Jako refrén se vrací slova: na okamžik tě to podrží - na okamžik tě to zabolí... a tenhle okamžik s tebou zůstane, i v mém srdci. Závěr pak potvrzuje: bylo to skutečné. Stalo se to. Právě tím, že jsme to prožili. To je realita.
Následující kratší instrumentální skladba Rosanna má u mě tu smůlu, že je právě uprostřed, mezi úchvatnou první polovinou a neméně (i když zase jiným způsobem) úžasnou závěrečnou Openings (mají ale ti Australané smysl pro uspořádání!). Mohu jen potvrdit, že daných šest minut něco hraje, ale moje pozornost je zkrátka během tohoto kusu ještě plně zaměstnána tím, co právě doznělo. A chystá se na to, co přijde.
Openings jsou nástrojové orgie. Jako by si bicí, basa, kytara a klávesy potřebovaly vzpomenout, k čemu byly původně určeny, než se zapletly s tím symfoničnem. Ze společného jamování se zrodilo třináctiminutové pásmo vrcholící spontánním a slastným grupáčem. A jakmile doburácejí poslední tóny, s chutí si to celé dám ještě jednou. Nebo dvakrát.
Pokud u mě Four Moments nedosáhnou na nejvyšší hodnocení, je to jen proto, že vedle klasických artrockových veleděl působí přece jen trochu odvozeným dojmem - co taky chcete v roce 1975 ještě vymyslet. Přesto by bez tohoto alba na světě něco chybělo, a je to moc krásné "něco".
» ostatní recenze alba Sebastian Hardie - Four Moments
» popis a diskografie skupiny Sebastian Hardie