A Perfect Circle / Eat the elephant (2018)

Povídání o tomto albu se dá stěží začít jinde než u jeho obalu. Leží mi na očích vedle přehrávače už dobrý měsíc a pořád se nemůžu rozhodnout, jestli je zachycený výjev odpudivý, nebo odzbrojujícím způsobem upřímný. Srdce na dlani, vybavené hadími chapadly. Záhadný výraz mrtvolně vyhlížejícího obličeje je v digitálním vydání (tuto verzi máme i v databázi) umocněn tím, že každá půlka patří někomu jinému. Na CD je z jedné strany Howerdel, z druhé Keenan, přičemž obě strany jsou vlastně zadní, vybavené čárovým kódem a bez názvu, jen s logem kapely.

Podobně názvy skladeb jsou vedle dalších informací vyvedeny velmi neokázale (sotva se to dá přečíst), pod plastovou kolébkou držící kotouč s černobílou chobotnicí. Jako by se A Perfect Circle všemi způsoby snažili říct: Moc o tom nepřemýšlej a poslouchej. Ale ještě je tu název, zase zvířecí. Rčení "sníst slona" odkazuje ke způsobu, jakým se jedině dají zvládnout obří úkoly - jedno sousto po druhém. A dalo by se říct, že celé album je o procesu (sory, hoši, já prostě přemýšlím). Jako celek odhaluje zvláštní vlastnost obřích úkolů a výzev, které se jeví nad lidské síly: jakmile jste uvnitř, každý další krok je právě jen jeden krůček, nic víc se po vás nežádá. Zvládlo by to batole.

Eat the Elephant přišlo po velké pauze s obměněnou sestavou a kapela dělá, jako by si na těch čtrnáct let, které uběhly od předchozí desky, jen odskočila do vedlejšího pokoje. Poznávací znaky zůstaly zachovány: znepokojivá, ale zároveň jaksi vláčná atmosféra, která umí dunivě zhutnět i atmosféricky se rozprostřít, ocelové pruty rytmiky, vynalézavá kytara (ucho ji musí v kompozicích trochu hledat, žádné okázalé sólování, ale je tam a je opravdu krásná), příležitostný klavír nebo syntetický ruch, zpěv vládnoucí pružností a temperamentem kočkovité šelmy, oscilující mezi lenivým převalováním a intenzitou jdoucí z hloubky.

Pod dojmem obalu jsem napoprvé čekala ledacos a začátek alba mě opravdu šokoval - je prakticky něžný. Celé první tři skladby jako by A Perfect Circle vlastně jen špičkami prstů prozkoumávali různě hladké a zrnité plochy; druhá Disillusioned má skutečně pěkně vykroužený a bohatě zvlněný tvar. Ve čtvrté The Doomed to všichni postupně rozbalí s plnou intenzitou a následující So Long, and Thanks for All the Fish, nacpaná popkulturními odkazy, má potenciál roztančit celý stadion. Jestli vás deska v téhle fázi nechytne, měli byste si zkontrolovat, zda vůbec máte hmatný pulz.

Jde se do hloubky. Křiklavě, naléhavě, tepavě, vemlouvavě, podmanivě, varovně. Co vlastně doopravdy potřebujeme? Co v nás všechno je? Čeho jsme schopní? A co dokážeme, když už jsme přitlačení ke zdi? Podobně jako předcházející eMOTIVe se Eat the Elephant vlastně zaobírá stavem světa a člověka v něm, jen to dělá nenápadněji (žádné politické narážky) a jemněji - na přestřihnutí toho správného drátku je potřeba jisté rozvahy. Dojem krátícího se času je nejzřetelnější v Hourglass, kde to přímo odtikává. Get the Lead Out vybízí k odhození závaží, není čas na zbytečnosti. Závěr vyznívá stejně jako začátek desky pozvolně, až rozpačitě, ale vnitřního dramatu bylo dost.

Dosavadní tvorba A Perfect Circle pro mě měla lehce sestupnou tendenci, tímto albem se opět dostali na vrchol. Snad nebude poslední.

» ostatní recenze alba A Perfect Circle - Eat the elephant
» popis a diskografie skupiny A Perfect Circle