Tears For Fears - The Tipping Point (2022)

Tears For Fears na svém pozdním comebacku přinášejí posluchačům přesně to, na co jsou u tohoto dua zvyklí, tedy prvotřídní pop, aniž by sázeli na nostalgické evokování starých časů. Nové písničky lze bezpečně rozeznat především díky zpěvu - Kurtův ani Rolandův hlas lety takřka neztratily na síle (alespoň ve studiu). Hudba je současná, což znamená, že nejen titulní skladba zní, jako by vznikla kompletně na počítači. Zatímco v takové My Demons je na mě té řezavé elektroniky až moc, prvoplánová jásavost End of Night mě nakazila a vždycky se na ni těším. Ale popořádku.

Proč tohle album po tak dlouhé pauze vůbec vzniklo? Tears For Fears s přestávkami stále koncertovali a cítili, že by to chtělo obohatit repertoár o nějaký nový materiál. Pracovali s nejlepšími producenty, snažili se vytvořit silný hit. Nebyli s výsledky spokojení. "V jednu chvíli jsme se zavřeli do studia sami dva, jen se dvěma akustickými kytarami. Potřebovali jsme si poctivě odpovědět na otázku, jestli to opravdu chceme dělat? Chceme vážně být dál spolu a tvořit hudbu? Tak vznikla úvodní No Small Thing a najednou se to začalo všechno rozvíjet. Dovolili jsme si mít z tvorby zase radost. Desku jsme pak dali dohromady během tří měsíců."

Dá se říct, že je vlastně celá o dlouho se táhnoucích procesech, které v jednu chvíli naberou na intenzitě - spojení slov v názvu znamená "bod zvratu", výmluvný je i obrázek na obalu. Funguje to oběma směry. Stejně jako dlouholetý pozvolný rozklad osobnosti, vztahu nebo společenské nálady (všechny tyto roviny jsou na albu zastoupeny) dosáhne postupně bodu, kde už není cesty zpět, stejně tak se může nečekaně přihodit něco, co rozvrátí staré pořádky, sebere člověku všechny představy o tom, že už to tady prostě nějak doklepe, a vnese do jeho života čerstvý vítr.

Na albu se tak střídají mrazivě naléhavé a tklivé momenty s vysloveně povznášejícími, radostnými pasážemi nebo vlídně zklidnělou, doširoka rozlitou energií, jako v nádherné Rivers of Mercy nebo závěrečné Stay, která údajně vznikla v momentu, kdy Kurt zase jednou zvažoval, že ze skupiny odejde. Tears for Fears se netají tím, že deska je po emocionální stránce velmi osobní, a neváhají ji v tomto ohledu přirovnávat ke svému debutu. "The Hurting bylo o zranitelnosti dětství. Jak dospíváte a stárnete, dojde vám, že člověk může utrpět trauma v jakémkoli věku a může být velmi těžké se s tím vyrovnat."

Odkud se tedy vzala všechna ta bolest a radost vtělená do skladeb? Z nemalé části jde o osobní prožitky Rolanda Orzabala, který v roce 2017 po 35 letech manželství ovdověl - jeho žena podlehla komplikacím spojeným s cirhózou jater a demencí vlivem alkoholismu. "Prosím, buď šťastná," zpívá se v Please, Be Happy (zpívá ji ovšem Kurt), "víš, že nezvládám vidět tě v tomhle stavu melancholie, zhroucenou v křesle. Prosím, nedělej si starosti - svět se nerozbije tak snadno jako ta sklenice, co ti upadla, když ses pokoušela vyjít do schodů..." A co ten vítr změny, který "strhal všechny zdi a vdechl mi nový život" (End of Night)? Téhož roku, kdy deska vyšla, se Roland znovu oženil (ušetřím vám hádání: velmi pohledná, o polovinu mladší blondýnka).

Deska ale není tak jednoduše černobílá. Hudebně se tu najdou opravdu vynalézavé a překvapivé postupy, ať už v úvodní No Small Thing, která od akusticky kytarového úvodu nenuceně vygraduje do velkolepé stavby, v níž nechybí ani hammondky, nebo rafinované Long, Long, Long Time - "nemělo by to spolu vůbec fungovat, co se v téhle písni potkává," říká Kurt, "ale nějak to přece jen jde dohromady a je to krásné."

Což je vlastně další podobenství vztahů - tahle skladba je duetem mužského a ženského hlasu. A zase je v ní víc, když se zaposloucháte a zamyslíte, než jak na první poslech působí. Ten jemný, andělský hlas (hostující Carina Round) v refrénu přemítá: "Zvláštní, jak každý máme v srdci něco, co nikdy nepoznáš. Že aby ses mohl pořád držet, musíš i něco pustit..." Slova jdou vůbec dost často proti celkové náladě, Rivers of Mercy je spíš modlitbou za klid než jeho vyjádřením a No Small Thing, kde se zpívá o svobodě, je z velké části ironická. Chceš poznat cenu svobody? Udělej si výlet do Ameriky...

Tears For Fears jsem vždycka tak nějak samozřejmě znala - pokud jste vyrůstali v 80. a 90. letech, nešlo jim uniknout. O to jsem se ani nesnažila, líbili se mi, ale systematicky jsem si jejich alba poslechla až nedávno a hudebně nejvýš hodnotím období spolupráce s Oletou Adams. The Tipping Point mě zpočátku valně nezaujal, k albu jsem se vrátila až poté, co se nad ním svorně rozplýval moderátor progrockového kanálu v rozhovoru s Devinem Townsendem - ten se ostatně svěřil, že na téhle skupině vyrostl. Album se mi dostalo pod kůži postupně a vracím se k němu docela často. Vnímám ho jako velmi důstojné, osobité pokračování výrazné muzikantské dráhy.
reagovat

stargazer @ 10.06.2023 10:03:33
I když nemá tohle album výraznější hit, je po melodické stránce velmi působivé. A to, že je skupina koncertně aktivní je pro mě doslova šok. Já jsem měl o Tears for Fears vždy vysoké mínění a mám ho i nadále.