Australská skupina Ne Obliviscaris (lat. „nezapomeň“) vznikla v roce 2003 v Melbourne. Na fotografii zleva: Martino Garattoni (baskytara), Matt Klavins (rytmická kytara), Marc „Xenoyr“ Campbell (zpěv), Tim Charles (housle, zpěv), Benjamin Baret (sólová kytara). Skupina dosud neoznámila, kdo nahradí za bicími Daniela Preslanda, který odešel po dokončení alba Exul (vychází 24. března 2023).
Jejich styl lze nejlépe charakterizovat jako progresivní extrémní metal, objevují se také doplňková označení black či death metal. Typově bývá produkce skupiny přirovnávána k tvorbě Opeth nebo Persefone. „Rozhodně se nespoléháme jen na metalové zdroje, aby naše hudba byla extrémní,“ říká kytarista Matt Klavins, který je členem od roku 2004. „Kombinujeme prvky více žánrů, abychom posílili nebo zjemnili náš tón, a experimentujeme s mnoha různými styly. Nic není doopravdy tabu.“
Pro hudbu Ne Obliviscaris je typické střídání a prolínání velmi intenzivních a klidnějších pasáží, rychlá hra na bicí, hutnější kytarový zvuk a výrazné melodie. Užití houslí vzdáleně evokuje spíše irskou lidovou hudbu než symfonický styl, celkový zvuk lze považovat za osobitý a neodvozený. „Na začátku jsme housle používali spíš pro generický typ smyčcových sekcí, jakých je v metalu ke slyšení plno,“ říká Klavins. „Časem Tim začal hledat inspiraci u kytaristů jako je John Petrucci nebo Jeff Loomis. Řekl bych, že dnes k houslím přistupuje jako k další sólové kytaře.“ Pro kapelu je hlavní živé vystupování a osobní kontakt s posluchači. „Děláme nové desky jenom proto, abychom na koncertech nemuseli hrát pořád dokola to samé,“ glosuje Klavins.
Nejvýraznějšími postavami jsou oba zpěváci. Tim Charles má klasické hudební vzdělání (jeho matka je klavíristka), později se výukou v hudební škole také živil. „Věděl jsem, že chci být v metalové kapele, ale nenapadlo mě, že bych tam mohl hrát na housle. Myslel jsem, že se budu věnovat klasice a pro radost dělat metal. Začal jsem proto hrát na kytaru a trochu jsem zpíval.“ Tim disponuje melodickým, středně posazeným čistým hlasem. Ne Obliviscaris doplnil jako poslední zakládající člen na základě kontaktu na internetovém diskusním fóru nejprve jako houslista (skupina v té době měla v sestavě zpěvačku), zpívat začal o rok později. Dnes je hlavním mluvčím, stará se o většinu propagace a také o organizační chod skupiny. Ve videoklipu k písni Graal (2023) hraje na housle i jeho dcera.
Marc „Xenoyr“ Campbell je zakladatelem a duší Ne Obliviscaris. Píše všechny texty, a to vždy až na závěr tvůrčího procesu – Tim Charles pro něj během komponování hudby po melodické stránce vytvoří svoje vokální party zpěvem beze slov. Teprve pak krystalizují témata jednotlivých skladeb. Texty skupiny jsou velmi poetické, složité a nejednoznačné. Xenoyr se zpěvu začal věnovat až v dospělosti a s učitelem pracoval jen natolik, aby našel nejlepší způsob tvorby zkresleného, velmi hlubokého hlasu. V dospívání se více věnoval výtvarnému umění: „Moje kresby byly něco, co bylo jenom moje a mohl jsem to mít pořád s sebou.“ Vyrůstal osaměle, jeho otec byl voják a rodina se často stěhovala po různých koutech světa. Stojí za výtvarnou stránkou alb a videoklipů skupiny, věnuje se také umělecké portrétní fotografii.
Ne Obliviscaris komponují – obvykle mnohaminutové – skladby společně: „Prostě se sejdeme, každý přinese nějaké svoje demo a pak ladíme výsledek, dokud všichni nejsou spokojení.“ V prvních dvou letech své existence nicméně nebyli příliš aktivní, většina materiálu pro debutovou desku vznikla v rozmezí 2005-2009. Album Portal of I nakonec vyšlo až v roce 2012 a skupina se předtím téměř rozpadla. Stihla si ale vybudovat pevnou fanouškovskou základu, takže když měl kytarista Benjamin Baret problém s obnovením svého víza, což byl jeden z důvodů, proč se nahrávání tak vleklo (Baret, který v roce 2008 nahradil Coreyho Kinga, pochází z Francie a po roce života v Austrálii byl úředně vyhoštěn), nasbírali několik tisíc podpisů na petici adresovanou vládě, kde se vysvětlovalo, proč je nutné kytaristovi vízum prodloužit. Po nahrání alba skupinu poprvé opustil bubeník Daniel Presland a časově sem spadají také neblahé události kolem baskytaristy Brendana „Cygnuse“ Browna, o nichž bude řeč později.
Album Portal of I mělo původně vyjít vlastním nákladem pouze v Austrálii a skupina plánovala podpořit jeho prodej kontinentálním turné (bicí odehrál Nelson Barnes, Presland se do skupiny vrátil o rok později). Na poslední chvíli získali smlouvu s malým italským vydavatelstvím code666, které zajistilo celosvětové vydání desky, a krátce poté se jim ozval label Season of Mist, s nímž spolupracují dodnes. „Je důležité mít za sebou solidního vydavatele, jinak se s vámi nebudou pořadatelé v Evropě nebo USA vůbec bavit,“ vysvětluje Tim Charles. Skupina upoutala především rozsáhlou skladbou And Plague Flowers The Caleidoscope, kterou dodnes hraje prakticky na každém koncertu a která se také dostala do výukových osnov konzervatoře v Sydney jako ukázka kompozice. V roce 2013 si je pro své australské turné vybral jako předkapelu Devin Townsend, za hranice Ne Obliviscaris vyrazili nejprve na sérii koncertů v jihovýchodní Asii.
Rok 2014 byl věnován tvorbě alba Citadel, které vyšlo v listopadu (již pod hlavičkou vydavatelství Season of Mist, s nímž kapela uzavřela kontrakt na tři desky). Oproti prvotině, která vznikala několik let a skupina tu vybírala z téměř dvou hodin velmi různorodé hudby, je Citadel stylově jednotnější, působí souvisleji. Důraz je kladen na propracované kompozice – jedna třiadvacetiminutová album otevírá. Jelikož prvotina vyšla v omezeném nákladu (mezi fanoušky má kultovní status a mnohými je dodnes považována za nejlepší album NeO), Citadel byla pro řadu posluchačů mimo Austrálii prvním setkáním se skupinou. „Lidé nám po koncertech často říkali, že nečekali, že budeme znít tak tvrdě. U další desky jsme na to mysleli a snažili jsme se zvuk více přiblížit tomu, co je ke slyšení naživo,“ vysvětluje Tim Charles.
Skupina mohla během roku 2015 vydání desky podpořit evropským turné díky prostředkům, které získala v australské sbírkové kampani; v České republice poprvé vystoupila na festivalu Brutal Assault v srpnu. Jako odměnu za finanční podporu svým fanouškům mimo jiné nabídla dvě EP, každé v limitované edici 300 kusů, Sarabande to Nihil a Hiraeth – šlo o nově nahrané skladby z raného období.
Do USA se poprvé dostali jako předkapela Cradle of Filth (s nimiž krátce předtím odehráli rozsáhlé evropské turné) v roce 2016. Jeden z členů této skupiny měl problémy s vízem, takže do poslední chvíle nebylo jasné, jestli turné začne podle plánu. Ne Obliviscaris se museli rozhodnout, zda využijí zaplacené letenky i s rizikem, že pokud bude americké turné odvoláno, nebudou mít peníze, aby se vrátili domů. Když přistáli ve Philadelphii, trvalo několik dnů, během nichž odehráli na různých místech tři narychlo svolané koncerty pro hrst lidí, než přišly dobré zprávy.
Pro kapelu to byla vážná připomínka, jak nejistá je jejich finanční existence, o to komplikovanější, že většina z nich kvůli hraní po světě přišla o své běžné zaměstnání (například bubeník Daniel Presland se v roce 2015 vzdal práce vlakvedoucího, když jej zaměstnavatel nechtěl uvolnit). V roce 2016 proto jako první metalová skupina vstoupili na platformu Patreon, která umělcům umožňuje získávat od jejich podporovatelů pravidelně drobné i větší částky – jde o novodobou formu mecenášství. Podle vyjádření skupiny jim tento zdroj dnes přináší více než 90 % zisku (zatímco prodeje nosičů a vstupenek zhruba pokryjí náklady) a umožňuje jim věnovat se hudbě naplno. Fanoušci mohou podle výše příspěvku získat například přednostní přístup k různým materiálům, ale také sledovat online přenosy ze zkušebny nebo si zazpívat na desce. Takto vznikl dvacetičlenný „sbor“ pro skladbu Libera z alba Urn, které vyšlo v roce 2017.
Než se Ne Obliviscaris mohli pustit do jeho nahrávání, čekalo je zkraje roku 2017 náročné období. Na veřejnost vyplavalo několik obvinění baskytaristy Brendana „Cygnuse“ Browna z násilného chování. Skupina čelila nařčení, že o těchto incidentech museli vědět, což rozhodně popřeli – uvedli, že neměli informace o ničem kromě události z roku 2010, kdy Brown stanul před soudem za fyzické napadení své matky; k procesu jej tehdy doprovázel Tim Charles. Brown byl v tomto případě shledán vinným, ale soud mu vzhledem k celkové rodinné situaci neuložil žádný trest. V prohlášení z roku 2017 Brown uvedl, že byl v dětství soustavně týrán a zneužíván, což u něj vedlo k řadě psychických problémů, a toto byl první případ, kdy se své rodině vzepřel. Jeho matka následně způsobila několik bezpečnostních incidentů na koncertech Ne Obliviscaris. V lednu 2017 byl tedy Brown ze skupiny vyloučen. Spoluhráči se tím chtěli od jeho chování distancovat a zároveň jej důrazně pobídnout, aby své problémy začal soustavněji řešit.
Urn nahrál hostující baskytarista Robin Zielhorst a pro turné k propagaci desky se ke skupině přidal v Itálii žijící Martino Garattoni. Vzešel z konkurzu, do něhož se přihlásilo bezmála 200 uchazečů. Ačkoli skupinu do té doby vůbec neznal (o konkurzu mu řekl kamarád), svým výkonem suverénně přesvědčil. Příprava alba už se tolik neopírala o společné jamování a byla založena spíše na vzájemném sdílení demonahrávek. Dlužno dodat, že zkušenost s tímto způsobem tvorby se skupině velmi hodila při nahrávání aktuálního alba Exul, které probíhalo během covidové pandemie. Jejich model práce není takový, že by se každý staral výhradně o své nástrojové party, například právě Martino Garattoni zmínil, že v případě Exul skládal i některé části pro bicí a kytaru. Album Urn však bylo absencí jednoho člena skupiny poznamenáno, kritikové mu vytýkají jistou mechaničnost a menší invenci. Skladby jsou tvrdší a sevřenější, oba zpěváci už tady mají rovnocennou úlohu a housle se staly integrální součástí progresivního stylu.
Album Exul bylo zatím představeno dvěma videoklipy s působivou obrazností a výraznou taneční složkou. Vedle již zmíněné skladby Graal, která propojuje osobní rovinu s bohatou symbolickou vrstvou, byl jako první představen dvanáctiminutový singl Equus. Ten je věnován australské přírodě a obětem série rozsáhlých požárů, které kontinent zachvátily v letech 2019 a 2020.
Judith, 23. 2. 2023... (celý článek)
