Ne Obliviscaris - Exul (2023)

Album Exul by se ve zkratce dalo vystihnout třemi slovy: extrémy, energie a emoce. Extrémní progresivní metal je škatulka, do které se Ne Obliviscaris nejspíš tak vejdou. Jejich hudba je drsná, tvrdá a místy dost rychlá, najde se tu ale i pár pozvolnějších pasáží, aniž by ovšem klesala hladina energie, kterou tato australská šestice do reproduktorů pouští. Úvodní Equus se na posluchače vyvalí s razancí stáda kopytníků a rozlije se jako oheň v otevřené krajině.

Přesně o to v ní jde - tato skladba je věnována obětem rozsáhlých požárů, které nejmenší kontinent decimovaly před třemi lety. Equus byl první singl z alba a když jsem si u něj vzpomněla na záběry ze zpráv, začalo mi dávat dobrý smysl všechno to, co je po hudební stránce mnohdy těžké absorbovat: zběsilý vír hutných riffů, zubaté hradby bicích, drcení prstů na baskytaře, kvílení jednoho zpěváka a chrčení toho druhého. Díky, že někdo umí takhle řvát, říkala jsem si...

Ani u druhé skladby si posluchač příliš nevydechne a téma není o nic méně závažné a reálné - první část dvojdílné Misericorde pojednává o umírání, ztrátě sil, selhávání životních funkcí. Naplno se tady ukážou kompoziční schopnosti v práci s rozsáhlými celky a promyšleně vystavěnými detaily. Pořád se tu řeže, kvílí, tepe, buší a řve, ale je v tom nesmírně důkladně promyšlený systém.

Navazující druhá část ("anatomie nehybnosti") je pro mě vrcholem alba a možná i dosavadní tvorby Ne Obliviscaris. Skupina používá housle nejen k táhlému podbarvení ploch, ale také ke klikatým výletům do sfér nevýslovna. Když se na této misi potkají se sólující kytarou, přičemž jim záda kryje neúnavná rytmika, vzniká slovy nepopsatelný zážitek. Převážně instrumentální, relativně (to zdůrazňuji) klidná a pomalá skladba si stále drží značné vnitřní napětí a když se ke konci tempo zrychlí a zpravidelní, přinášejí oba překrývající se hlasy vítanou katarzi.

A to jsme teprve v polovině. Suspyre se do toho opět pořádně opře - tohle slovo znamená dlouhý a hluboký výdech či vzdech. Skladba je melodicky i rytmicky nadupaná a z houslí už se musí kouřit. Chvílemi se všechny nástroje ztiší, tlak odlehne, ale o to vydatněji vzápětí zase spustí. V těchto místech mám tendenci ztrácet pozornost, už je toho prostě příliš a celkově mi Suspyre nepřipadá tak zajímavá jako následující Graal, která v soustředných kruzích směřuje k působivému finále, maximálnímu vzepětí energie, emocí i instrumentálních schopností. V plné kráse se tady předvedou hlavně všechny kytary, které už se pro zbytek alba stáhnou do pozadí.

Poslední, nezvykle krátká Anhedonia je bolestný nářek zpívaný beze slov. Odpovídá na otázku, proč bychom si měli hýčkat i ty nepříjemné a nepohodlné emoce - protože bez prožívání je život plochý a prázdný. Anhedonie je neschopnost prožívat potěšení. Už jen klavír (velmi vzácná přísada), housle a čistý, bohatě procítěný hlas, a pak vás Exul pustí ze spárů a nechá přemítat o propastech a stínech, zákrutách a výškách lidské existence.

V kontextu celé tvorby tohoto tvrdošíjného uskupení se Exul ukazuje být podobně kompaktním celkem jako druhá deska Citadel. Zatímco ta sázela především na vnějškově drsný výraz a silné melodie, tady se pracuje s širší paletou výrazových prostředků. Přesto lze album (na rozdíl od mozaikovitě pestrého debutu a nezáměrně rozhárané předcházející Urn) vnímat téměř jako koncepční počin. Předkládá se tu velký obraz, který drží pohromadě svou vnitřní energií, ne jen zvukovým kabátem.

Deska vznikala během lockdownu, dlouho a těžce, v několika různých zemích a mnoha nahrávacích studiích. Místy jsou znát švy a mezery mezi jednotlivými kostkami stavebnice. Šlo o první album, na jehož tvorbě se podílel nový baskytarista, a po nahrání svých partů skupinu opustil bubeník. Pro aktuální turné jej nahradí Francouz Kevin Paradis a čas ukáže, zda se stane stálým členem. V daných podmínkách vzniklo dílo, kterému bezezbytku sedí přívlastek "výjimečný". Není to úplně bez výhrad, ale dávám plný počet.

reagovat