Matching Mole - Matching Mole (1971)

Velmi zvláštní, silně procítěné album. Poslední recenze je deset let stará, zavěsím tedy svoje postřehy samostatně. Zaznělo tu snad už všechno ohledně stylového zařazení a také dokonalý podrobný popis, jak tato hudba zní - ale co se v ní vlastně děje, co se tu odvíjí? Poslouchám teprve potřetí, našla jsem Matching Mole čistě náhodou, ale mám pocit, že je to jeden z těch případů, kdy stojí za to zachytit bezprostřední dojem, dřív než ho člověk začne příliš analyzovat a studovat okolnosti.

Hudební postupy zde užité jsou jistě neobvyklé pro ucho a vývojově novátorské, přesto si nemyslím, že zúčastněným šlo o nějaké prozkoumávání či posouvání tvarových hranic. Vnímám album (které mě nečekaně zasáhlo a nadělalo mi až vlhko v optice) jako velmi důsledný a poctivý pokus vyslovit něco, co je vyslovitelné jen těžce, protože tady bolí cosi, o čem člověk doteď vůbec nevěděl, že to v sobě má, a ani teď pořádně netuší, co to je. Tato hudba je zkrátka podle mého nesená emocionálním sdělením a od toho se odvíjí všechny její proměny a výboje, které nepovažuju za prvotně formální.

Začátek se odehrává ve svěžím, nevinném duchu, první skladba je celá orosená a evokuje představu útulné volnosti, domku se zahrádkou. Teskní se tady po jakési Caroline a teskně až bolavě, i když stále melodicky malebně zní i navazující instrumentální kus. Vše se láme ve třetí skladbě, která má podivně doslovný text zhruba ve smyslu: tohle je první sloka, tohle je refrén, nebo možná přechod, nebo prostě další část písně.

Mohla by to být nonsensová hříčka (a vím, že nonsens může být i krutý, pořád je ale spíš "jako", kdežto tohle je zatraceně doopravdy), kdyby z tónu hlasu nebylo patrné, že ten chlapík vážně trpí, pomalu už nemůže mluvit. V závěru se hlas láme, když říká: "Nezáleží na tom. Ztratil jsem víru v tuto píseň, protože mě k tobě nedostane blíž." Všechno, co se děje potom, je pokusem dát výraz něčemu ohromujícímu, překvapivě intenzivnímu a dosud neznámému, pro co žádná slova nejsou.

Nechci tenhle výsostně niterný výlev roubovat do nějakého příběhu - je to rozhárané, nelogické a místy až divné, jak jen emoce umějí být. Spíš mi říká něco o člověku, který tohle všechno prožívá a je to pro něj složité, protože se v sobě vlastně moc nevyzná a trpí tak nějak nešikovně. Vidím typ klauna, který se ke světu staví spíš jako divák, necítí se příliš být jeho součástí. Který jako vyznání předloží s plaše bezelstným výrazem figurku umotanou z nalezeného drátu a dá do první lásky celé svoje srdce, protože ho vůbec nenapadne, že by mohla být ještě nějaká jiná.

A pak je Caroline pryč a je to zlé, ale pořád tak nějak čistě, nechápavě a bezradně. Od důvěrně vlídného začátku hudba postupuje do mnohem více rozháraných a rozmáchlých oblastí, vše se rozpadá a v pádu otáčí a ukazuje nejpodivnější tvary. Pak je zas téměř ticho, osamělé tóny tíkají do prostoru, který se zdá bez hranic, bezedná prázdná tma. Je z ní úzko, ale pokračuje to pořád dál, i když se zdá jako ta nejpodivnější věc ze všeho, že by něco mohlo pokračovat.

A zároveň je tohle utrpení jaksi zdvořilé a cudné, nechce se stavět na odiv - až se cítím nepatřičně, že nahlížím tak blízko. Možná to zítra budu vidět jinak, ale v tento moment mám pocit obdarování něčím upřímným, i když podivně zamotaným, a chci se o něj podělit. Chci si ho pamatovat, protože ve mně něco rozezněl, co tam snad zatím ani nebylo. Jestli tohle není hudba, tak už vážně nevím.
reagovat

zdenek2512 @ 14.04.2023 08:09:47
Mám rád hudbu, kterou produkuje Robert Wyatt, tahle deska patří z mého pohledu k těm nejlepším. Robert Wyatt má krásný hlas, kde účinkuje jako host (Henry Cow, News From Babel), tak povýšil jejich poselství. Vadí mi na něm stejně jako na Rogere Watersovi jeho levičáctví. Pěkná recenze.

Judith @ 14.04.2023 08:50:24
Zdenku, díky! Celý tento autorský okruh je pro mě zatím neznámý, z recenzí jsem získala dojem něčeho nepřístupného a komplikovaného - překvapilo mě, jak sdělná taková hudba je.

stargazer @ 15.04.2023 10:26:14
Velmi působivá hudba od skupiny o které jsem nikdy neslyšel. Proběhly několikatery poslechy, abych se ujistil, že stojí za to napsat k této desce pochvalnoé vyjádření a doporučení k poslechu. První píseń Cariolline je mi hodně povědomá, i když si k ní neumím z minulosti nic konkrétního vybavit, jako bych jí znal od narození.

Judith @ 16.04.2023 20:10:04
stargazer: Je mi potěšením upozornit na tvorbu Roberta Wyatta někoho dalšího, máme tu od našich kolegů spoustu studijního materiálu. Vedle alb Soft Machine působí Matching Mole komorněji a emotivněji, dokážou vytvořit dojem něčeho důvěrně známého. Jak nad tím přemýšlím, asi bych nemohla do téhle hudby tak samozřejmě vplout, kdybych se poslední půlrok průběžně neseznamovala s různými fusion nahrávkami ;-)

Myslím, že obecně vzato znají dnes Matching Mole víceméně pamětníci, anebo hlubší znalci britského terénu – zejména ti, kteří dokázali naslouchat tzv. Canterbury scene. Jsem rád, že Óin sem Matching Mole zařadil a také k jeho první recenzi provedl důkladnou prezentaci všeho podstatného co s touhle hudbu souvisí. Rád na to navazuji a tak se pustím do poslechu tohoto výtečného a nevšedního alba i já…

O CAROLINE – úvodní téma zní konejšivě a hladivě, jako imaginární výlet po staroanglické krajině plné šťavnatých luk a pastvin, s úhlednými cestami a zdi na hranicích pozemků… Ze skladba sálá klid a pohoda. Klavírní téma nabídne písničkový model s příjemným melancholicky znějícím hlasem v lehkých duetech a sborech. Cítím melancholii a asi nějaké smutnění po jisté Caroline, což už prozrazuje samotný název. Bicí tikají a rovněž baskytara je hodně utlumený, zato sem doléhají tóny mellotronu… Příjemný hudební příběh s epickým tématem, jemuž hudební složka poskytuje potřebné zázemí.

INSTANT PUSSY – baskytara nabídne mírně zdůrazněné téma a do jakoby snové atmosféry vplouvají zvláštní vokální party v doteku pozdní psychedelické vlny. Bicí zvolna zvýrazňují svou přítomnost a méně zřetelně se hlásí i rozjímavé přitlumené kytarové tóny. Není to ani písnička, ani vystavěná kompozice, ale spíše kontemplace impresí a nálad nad krajinou vřesovišť, nad kterou se vznáší mlžný opar..

SIGNED CURTAIN – téma volně přechází do další skladby. Téměř nepostřehnete, kde předešlá končí a kde nová začíná. Nicméně vykazuje větší životnost. Klavírní téma je více zřetelnější a mírně i údernější a Wyattův hlas získává na naléhavosti. Je však úzký, položený do vyšších poloh a možná mírně neznělý. Pojetím však velmi dobře koresponduje s klavírním doprovodem i atmosférou písně.

PART OF THE DANCE – úvod další skladby zní opět melancholicky, pak ovšem zcela nečekaně nastoupí poměrně rozhodná a kreativní instrumentace. Řada hudebních akcentů a změna harmonické struktury, v níž se prolínají elektrické piano, varhany, mellotron a elektrická kytara a občas se přitom prošlapuje wah wah pedál. Tenhle model jde ovšem už do progresivního jazzu – jakési imaginární spojení Soft Machine a Caravan. Dokonce má m místy pocit, že by v podobně laděné hudbě mohl hrát i takový Graham Bond, který pocházel z jinéího prostředí a v šedesátých letech působil v rhythm and blues a zvolna přecházel k odvážnějším jazzovým strukturám. Bicí jsou zajímavé a vynalézavé, ale nelíbí se mi jejich zvuk, nebo způsob, jakým jsou nahrány. David Sinclair dokáže namíchat správné poměry experimentu na klaviatury do celkové atmosféry a baskytarista Bill McCormick hraje suverénní basové party dobře kooperující s Wyattovou bicí baterií. Jasně, tohle nebude hudba pro široké masy a hitparádové klání… ale evidentně o tohle přítomným muzikantům nešlo. O co jim šlo? Chtěli zjevně posouvat hranice vnímání hudby do neznámých a nejistých končin. Riziko, že album neuspěje u většinové publika je zcela určitě nezajímalo. Závěr je pojednán v impresivních astrálních tónech, které se měňavým způsobem vytrácejí v prostoru….

INSTANT KITTEN – nezřetelné elektronické zvuky v úvodu další skladby mě v jistém slova smyslu navodí atmosféru beatlesovského alba The Beatles (1968) – konkrétně Revolution Number 1 – ale hned poté se rozbíhá další model progresivního rockového cítění s jazzovým kořením…. Neuchopitelná melodie, ale opět imprese a práce s dynamikou. Kytarista Miller a klávesový hráč David Sinclair dostávají prostor pro sebevyjádření, ale zase nápadně výrazně nevystupují z tématu, jenom jsou více čitelní. Je famózní, jak dokáže Sinclair pomocí rejstříku varhan Davoli simulovat zvuk fléten…

DEDICATED TO HUGH BUT YOU WEREN´T LISTENING – tyhle zvukové erupce (nijak agresivní) mohou vyvolat dojem horroru, nebo podkres pod nějakou záhadnou nebo dramatickou scénu… Výlet do snového panoptika plného podivných světel a šklebících se hraček v divném přítmí. Tahle strukturu se ovšem díky nástupu rytmiky přetaví v odnož jazz rocku – což demonstruje především nečekaně komplikovaná rytmická struktura. Klávesy se pořád pohybuje v postpsychedelických obrazech, zato elektrická kytara projevuje větší živost. Nesází ovšem divoké tóny, ale pohybuje se v nezvyklých tóninách a Miller přitom stačí ještě ohýbat struny a dotvářet atmosféru až do rázného akcentu v závěru a v dlouhém přeznívání kláves a bicích, které se posouvají až na okraj free jazzu…

BEER AS IN BRAINDEER – v další skladbě se tahle parta dost přibližuje Soft Machine (ani ne tak instrumentací, jako náladami a postupy). Dokážu si představit, jak tahle parta dokázala řádit při koncertě, ještě při patřičně nasvíceném pódiu a dopad na posluchače musel být umocněn tím vizuálním a zvukovým dojmem. Na první poslech možná chaos, ale při dalším vnímání, je zde cítit jakýsi posun vyjadřování emocí podle vnitřního řádu. Zajímavá směsice: trochu psychedelie raných Pink Floyd, něco atmosféry progresivních alb Milese Davise konce šedesátých let…. A v závěru crimsonovský mellotron. Netvrdím, že se začnete bát, ale poslouchat tuhle skladbu uprostřed noci sám v prázdném domě potmě…. Asi bych zatoužil po sdílení lidské přítomnosti, abych se necítil tak vyprahlý a vyhořelý….

IMMEDIATE CURTAIN – poslední skladba je umělou symfonií mellotronu a varhan Davoli
a je příležitostí pro Davida Sinclaira. Znám jeho hru z Caravan, ale tam podobné plochy by patrně uplatnit později nemohl. Atmosféra je zvláštní a můžete si při ní vybavit jak nekonečnost vesmíru, tak cestu hlubokým černým lesem, nebo bloudění v chodbovém labyrintu nějakého podzemí….

Při poslechu alba se mi vybaví polský horror Vlčice (Wylczica) z r. 1983, režiséra Marka Piestraka. Dokázal bych si část hudebního materiálu tohoto alba představit jako soundtrack pro tenhle film. Promítali ho v r. 1984 i u nás v kinech, ale od té doby jsem o něm neslyšel…
Myslím, že Robert Wyatt zde ve spojení s dalšími hudebníky vytvořil zajímavý hudební útvar blíže nespecifikovatelného zaměření. I po letech při správné koncentraci dokážu tohle album poslouchat a vnímat, ale myslím, že na jeho stěžejní opus Rock Bottom (1974) ještě nedosahuje a tak nabízím „pouhé“ čtyři hvězdičky. K poslechu však mohu milovníkům přemýšlivé a impresivní hudby zcela doporučit.
Óin nabízí zajímavý vývoj názvu Matching Mole z „Machine Mole“ („Strojní krtek“) – nemám důvod nevěřit. Já jsem zase nabyl dojmu, že by mohl být vnímán název jako „Hrající si krtek“, demonstruje to už i docela milý dětsky hravý obal alba. Ale pravdu bude mít Óin…




reagovat

luk63 @ 05.02.2013 13:23:44
Výborná kapela, výborné album. Jako příznivec canterburské sceny, zde zvláště Soft Machine a Roberta Wyatta, jsem Matching Mole nemohl minout bez povšimnutí. Ale jak Petr píše, chce to mít tu správnou náladu na poslech této ´prapodivné´ hudby.

hejkal @ 18.05.2015 12:39:43
Canterburská klasika. Už som ju dlho nepočul, musím ju niekedy oprášiť.

zdenek2512 @ 28.02.2013 08:43:03
Pěkná recenze skvělé desky Roberta Wyatta. tady není co dodat

vmagistr @ 16.11.2013 22:28:03
Canterburské scéně už se nějakou dobu snažím přijít na chuť, ale u naprosté většiny albové produkce této rockové odnože se zatím "nechytám". Konkrétně z tohoto alba mě zaujaly jen skladby O Caroline a Signed Curtain (přičemž první jmenovanou vnímám jako jasný singlový hit), v těch zbylých marně hledám nějaký záchytný bod. Matching Mole ale u mě časem určitě dostanou další šanci, přece jenom mi jejich hudba zní o chloupek přístupněji než třeba produkce Soft Machine.

Mayak @ 17.11.2013 06:59:40
vmagistr: "Canterburská scéna" je v skutočnosti širokospektrálna a v dnešnej dobe ... obrovská.
Vplyvy pionierskych kapiel Canterbury Scene zo 70. rokov sú dnes v tvorbe veľmi, veľmi mnohých skupín z celého sveta.
Nebudem tu vypisovať desiatky a stovky kapiel, ktoré sú zásadne ovplyvnené týmto (fenomenálnym) subžánrom.
Ale ak Ti nesedia kapely jazzového charakteru alla Soft Machine a ich odnože, či viac psychedelické (Gong, všeobecne tvorba Daevida Allena), skús počúvať tie melancholicko/melodické (Caravan, ranný Camel).
Ako príklad uvádzam japonskú scénu, kde sa to "mladšími" kapelami na báze (post) Canterbury Scene len tak hemží ...

>> odkaz

>> odkaz

vmagistr @ 17.11.2013 11:59:28
Mayak: Díky, Camel a Caravan určitě vyzkouším.

Robertu Wyattovi se zdálo, že nedostává v Soft Machine dost prostoru, proto v roce 1971 kapelu opustil a natočil své první sólové album The End Of An Ear. Zároveň s tím se rozhodl založit i vlastní skupinu, jejíž název je vlastně do angličtiny zkomolený francouzský překlad názvu jeho původní kapely (Machine Molle).

Prvotina Matching Mole je výrazně ovlivněna canterburskou scénou, hrají na ní totiž kromě Wyatta i bývalý člen Wylde Flower David Sinclair, kytarista Phil Miller z Delivery a Bill McCormick (Quiet Sun).

Album by se dalo rozdělit na tři části. Po úvodní O Caroline, která je asi největším hitem Matching Mole, pokračují v přibližně stejném duchu další dvě písně, pak přichází na řadu mix jazz rocku s prog rockem, který v závěru alba přechází do experimentální fáze, srovnatelné s projevem kapel hnutí RIO.

Autorsky se na prvním LP Matching Mole nejvíce podílel Wyatt, což mu bylo posléze mírně vytýkáno. Na druhém albu MM už proto dostávají prostor i ostatní členové kapely.

Rozhodně můžu tuhle muziku doporučit všem příznivcům canterburské scény, fandům jazz rocku a především kvalitní hudby. Zasloužené čtyři hvězdičky, možná tak čtyři a čtvrt.
reagovat