Matching Mole / Matching Mole (1971)

Myslím, že obecně vzato znají dnes Matching Mole víceméně pamětníci, anebo hlubší znalci britského terénu – zejména ti, kteří dokázali naslouchat tzv. Canterbury scene. Jsem rád, že Óin sem Matching Mole zařadil a také k jeho první recenzi provedl důkladnou prezentaci všeho podstatného co s touhle hudbu souvisí. Rád na to navazuji a tak se pustím do poslechu tohoto výtečného a nevšedního alba i já…

O CAROLINE – úvodní téma zní konejšivě a hladivě, jako imaginární výlet po staroanglické krajině plné šťavnatých luk a pastvin, s úhlednými cestami a zdi na hranicích pozemků… Ze skladba sálá klid a pohoda. Klavírní téma nabídne písničkový model s příjemným melancholicky znějícím hlasem v lehkých duetech a sborech. Cítím melancholii a asi nějaké smutnění po jisté Caroline, což už prozrazuje samotný název. Bicí tikají a rovněž baskytara je hodně utlumený, zato sem doléhají tóny mellotronu… Příjemný hudební příběh s epickým tématem, jemuž hudební složka poskytuje potřebné zázemí.

INSTANT PUSSY – baskytara nabídne mírně zdůrazněné téma a do jakoby snové atmosféry vplouvají zvláštní vokální party v doteku pozdní psychedelické vlny. Bicí zvolna zvýrazňují svou přítomnost a méně zřetelně se hlásí i rozjímavé přitlumené kytarové tóny. Není to ani písnička, ani vystavěná kompozice, ale spíše kontemplace impresí a nálad nad krajinou vřesovišť, nad kterou se vznáší mlžný opar..

SIGNED CURTAIN – téma volně přechází do další skladby. Téměř nepostřehnete, kde předešlá končí a kde nová začíná. Nicméně vykazuje větší životnost. Klavírní téma je více zřetelnější a mírně i údernější a Wyattův hlas získává na naléhavosti. Je však úzký, položený do vyšších poloh a možná mírně neznělý. Pojetím však velmi dobře koresponduje s klavírním doprovodem i atmosférou písně.

PART OF THE DANCE – úvod další skladby zní opět melancholicky, pak ovšem zcela nečekaně nastoupí poměrně rozhodná a kreativní instrumentace. Řada hudebních akcentů a změna harmonické struktury, v níž se prolínají elektrické piano, varhany, mellotron a elektrická kytara a občas se přitom prošlapuje wah wah pedál. Tenhle model jde ovšem už do progresivního jazzu – jakési imaginární spojení Soft Machine a Caravan. Dokonce má m místy pocit, že by v podobně laděné hudbě mohl hrát i takový Graham Bond, který pocházel z jinéího prostředí a v šedesátých letech působil v rhythm and blues a zvolna přecházel k odvážnějším jazzovým strukturám. Bicí jsou zajímavé a vynalézavé, ale nelíbí se mi jejich zvuk, nebo způsob, jakým jsou nahrány. David Sinclair dokáže namíchat správné poměry experimentu na klaviatury do celkové atmosféry a baskytarista Bill McCormick hraje suverénní basové party dobře kooperující s Wyattovou bicí baterií. Jasně, tohle nebude hudba pro široké masy a hitparádové klání… ale evidentně o tohle přítomným muzikantům nešlo. O co jim šlo? Chtěli zjevně posouvat hranice vnímání hudby do neznámých a nejistých končin. Riziko, že album neuspěje u většinové publika je zcela určitě nezajímalo. Závěr je pojednán v impresivních astrálních tónech, které se měňavým způsobem vytrácejí v prostoru….

INSTANT KITTEN – nezřetelné elektronické zvuky v úvodu další skladby mě v jistém slova smyslu navodí atmosféru beatlesovského alba The Beatles (1968) – konkrétně Revolution Number 1 – ale hned poté se rozbíhá další model progresivního rockového cítění s jazzovým kořením…. Neuchopitelná melodie, ale opět imprese a práce s dynamikou. Kytarista Miller a klávesový hráč David Sinclair dostávají prostor pro sebevyjádření, ale zase nápadně výrazně nevystupují z tématu, jenom jsou více čitelní. Je famózní, jak dokáže Sinclair pomocí rejstříku varhan Davoli simulovat zvuk fléten…

DEDICATED TO HUGH BUT YOU WEREN´T LISTENING – tyhle zvukové erupce (nijak agresivní) mohou vyvolat dojem horroru, nebo podkres pod nějakou záhadnou nebo dramatickou scénu… Výlet do snového panoptika plného podivných světel a šklebících se hraček v divném přítmí. Tahle strukturu se ovšem díky nástupu rytmiky přetaví v odnož jazz rocku – což demonstruje především nečekaně komplikovaná rytmická struktura. Klávesy se pořád pohybuje v postpsychedelických obrazech, zato elektrická kytara projevuje větší živost. Nesází ovšem divoké tóny, ale pohybuje se v nezvyklých tóninách a Miller přitom stačí ještě ohýbat struny a dotvářet atmosféru až do rázného akcentu v závěru a v dlouhém přeznívání kláves a bicích, které se posouvají až na okraj free jazzu…

BEER AS IN BRAINDEER – v další skladbě se tahle parta dost přibližuje Soft Machine (ani ne tak instrumentací, jako náladami a postupy). Dokážu si představit, jak tahle parta dokázala řádit při koncertě, ještě při patřičně nasvíceném pódiu a dopad na posluchače musel být umocněn tím vizuálním a zvukovým dojmem. Na první poslech možná chaos, ale při dalším vnímání, je zde cítit jakýsi posun vyjadřování emocí podle vnitřního řádu. Zajímavá směsice: trochu psychedelie raných Pink Floyd, něco atmosféry progresivních alb Milese Davise konce šedesátých let…. A v závěru crimsonovský mellotron. Netvrdím, že se začnete bát, ale poslouchat tuhle skladbu uprostřed noci sám v prázdném domě potmě…. Asi bych zatoužil po sdílení lidské přítomnosti, abych se necítil tak vyprahlý a vyhořelý….

IMMEDIATE CURTAIN – poslední skladba je umělou symfonií mellotronu a varhan Davoli
a je příležitostí pro Davida Sinclaira. Znám jeho hru z Caravan, ale tam podobné plochy by patrně uplatnit později nemohl. Atmosféra je zvláštní a můžete si při ní vybavit jak nekonečnost vesmíru, tak cestu hlubokým černým lesem, nebo bloudění v chodbovém labyrintu nějakého podzemí….

Při poslechu alba se mi vybaví polský horror Vlčice (Wylczica) z r. 1983, režiséra Marka Piestraka. Dokázal bych si část hudebního materiálu tohoto alba představit jako soundtrack pro tenhle film. Promítali ho v r. 1984 i u nás v kinech, ale od té doby jsem o něm neslyšel…
Myslím, že Robert Wyatt zde ve spojení s dalšími hudebníky vytvořil zajímavý hudební útvar blíže nespecifikovatelného zaměření. I po letech při správné koncentraci dokážu tohle album poslouchat a vnímat, ale myslím, že na jeho stěžejní opus Rock Bottom (1974) ještě nedosahuje a tak nabízím „pouhé“ čtyři hvězdičky. K poslechu však mohu milovníkům přemýšlivé a impresivní hudby zcela doporučit.
Óin nabízí zajímavý vývoj názvu Matching Mole z „Machine Mole“ („Strojní krtek“) – nemám důvod nevěřit. Já jsem zase nabyl dojmu, že by mohl být vnímán název jako „Hrající si krtek“, demonstruje to už i docela milý dětsky hravý obal alba. Ale pravdu bude mít Óin…

» ostatní recenze alba Matching Mole - Matching Mole
» popis a diskografie skupiny Matching Mole