King Crimson - Meltdown: Live in Mexico (2018)

Nejobsáhlejší živé album sestavy, která byla koncertně aktivní v letech 2014-2021, nabízí víc než pamětnické vzpomínání. Bohatý průřez celou tvorbou King Crimson dostal v rukou osmi hudebníků novou šťávu. Robert Fripp v bookletu čtyřdílné sady (tři CD obsahující i s bonusy celkem 3 hodiny a 39 minut hudby jsou doplněny Blu-ray diskem) přítomné obsazení označuje za "čtvrtou definitivní formaci" a "King Crimson v. 9.1." s dovětkem, že "v této inkarnaci není nikdo, kdo by si o sobě myslel, že je něco víc nebo že je jeho přínos celku nějakým způsobem privilegovaný".

Kam touto poznámkou míří, lze jen hádat - v soupisce každopádně chybí Adrian Belew nebo Bill Bruford a možná nebude náhoda, že jednou z prvních vlaštovek (rovnou v podobě videa), která album uváděla, byla skladba Indiscipline, na níž se svého času oba ne/jmenovaní výrazně podíleli. >> odkaz

Aktuální sestava, která se zformovala dva roky poté, co Robert Fripp v srpnu 2012 oznámil odchod do hudebního důchodu, má jádro v ne-crimsonovském projektu A Scarcity of Miracles (2011), přičemž jednotliví členové kolem sebe kroužili už nějakou dobu - se zpěvákem Jakko Jakszykem už Fripp v minulosti spolupracoval a například Tony Levin a Gavin Harrison se poprvé potkali jako najatí členové ansámblu, který na turné po stadionech doprovázel jakousi italskou popovou hvězdu.

Není pochyb, že otěže King Crimson stále drží pevně v rukou Fripp, rozhodl se však poskytnout svým spoluhráčům důstojný prostor a dal jim v rámci celku maximální důvěru. Pryč jsou například doby, kdy považoval za rozmařilost vozit na turné živý saxofon a flétnu, a Gavin Harrison vzpomíná, že jediný pokyn, který od Frippa dostal, zněl: "Neuč se party - nauč se strukturu skladeb a dělej, co chceš." Vzniklo impozantní živé uskupení se třemi bubeníky v popředí a pěti nástroji na vyvýšeném pódiu za nimi.

Důraz je kladený na vzájemnou komunikaci hráčů, kteří jsou v Mexico City už dokonale sladění a po pět večerů vyprodaný sál jim dodává obří porci energie a chuti si to na jevišti užít. Nástroje znějí velmi přirozeně, až syrově, koncert je dokonale zvukově zachycený a výsledný mix uspokojí i ta nejnáročnější ouška (na mě se nedívejte - ověřeno baluem, který si komplet pořídil poté, co jsem tu o něm na podzim začala poprvé básnit). Nejde o první ani poslední koncertní album sestavy (v roce 2021 vyšel ještě záznam z Washingtonu a Albany, obsahuje už ale "pouhé" dvě a čtvrt hodiny na dvou CD), je to však záznam nejplnější.

Při konkrétním porovnávání s původními verzemi skladeb samozřejmě vystoupí do popředí řada rozdílů, ty však nejdou proti duchu hudby. Ano, Jakszyk není tak expresivně ohebný jako Belew ani jímavě snivý jako Greg Lake, přesto jeho projev King Crimson zkrátka sedí a skladbám sluší. Proměnou prošla nejen rytmika, i leckterá saxofonová mašle nebo kytarový šev jsou položeny o pár milimetrů jinde. Vzniklý model však rozhodně nezapře svého krejčího a přitom působí současně, až svěže.

Celkově jsou kompozice pročištěnější (dobře je to vidět na už zmiňované Indiscipline, zvlášť když ji porovnáte s živou verzí z roku 1982, která je také dostupná na YouTube), nechávají si vlastně jen to podstatné, k poslouchání je toho ale pořád víc než dost a díky tomuto přístupu se najednou ukáže, že i tak odlišné skladby, jako je The ConstruKction of Light a Epitaph, které se ocitly vedle sebe, patří do jedné rodiny. Ukáže se také v novém světle, co tvoří podstatu hudební geniality King Crimson.

Nejen zvukové novátorství, ale i schopnost napsat poutavou melodii - tihle progresivní bardi dokázali složit hit, a ne jeden (vyzdvihla bych dechberoucí Starless, která uzavírá druhý disk). Nesmírná propracovanost, která jde ruku v ruce s přímostí, místy až drsností vyjádření - King Crimson se nikdy nevyžívali v samoúčelném preludování, každý detail má pevné místo v promyšlené stavbě, která nese jasné sdělení. Nesmírná emotivnost kompozic předkládaných s kamennou tváří, která exploduje až v nitru posluchače. A tak dále.

Přála bych si, abych uměla podrobněji rozebrat a přesněji vyjádřit, jak ohromný odkaz toto živé trojalbum nabízí. Je to ale posluchačská radostná práce na několik životů a téma na knihu. Dávám přednost tomu pustit svůj dílčí pohled na věc do světa v době, kdy je celý komplet ještě poměrně dobře dostupný v českých eshopech za rozumnou cenu. Jsou-li vám King Crimson milí, neváhejte.

reagovat

stargazer @ 26.03.2023 12:35:04
Velkolepá show a dokonalý průřez tvorbou King Crimson. Skvělý zvuk záznamu. Tuhle kapelu jsem měl komplet na cd po album konstrukce světla. Jako to nejlepší, co vydali, řadím album Islands a vůbec, období sedmdesátek nikdy a ničím pak nepřekonali. KC mají ve svém portfoliu neskutečné množství oficiálních live alb, neznám nikoho, kdo by je v tomto směru překonal.

Judith @ 26.03.2023 13:20:44
Když jsem tohle album přidávala do databáze, všechny údaje jsem z bookletu přepisovala ručně. Měla jsem pocit, že to je to nejmenší, co můžu udělat, abych uctila nadlidskou tvořivou práci, která je v něm vložená. (Přidám i album Live In Vienna 2016, které vyšlo taky v roce 2018 - původně bylo určeno jen pro japonský trh - až mi CD dorazí. Jde o další plný záznam tříhodinové show, čistě jen koncert od začátku do konce, bez bonusů a bez Blu-ray. Setlist je hodně podobný, ale pár rozdílů se najde. Už to vypadalo, že je CD rozebrané, ale pár kusů se teď vynořilo.)

Oni opravdu vzali každou skladbu do rukou, prohlédli ji ze všech stran, rozebrali do poslední noty a znovu složili dohromady. V tomhle vidím živost provedení, jako opak mechanického, bezduchého opakování. King Crimson si potrpí na precizní souhru, ohromná a dnes už u takhle složité hudby pomalu nevídaná věc je, že jí na pódiu dosahují tím, že se navzájem pozorně vnímají a reagují jeden na druhého, žádný click v uchu (i když odposlechy samozřejmě mají). Všechno do sebe perfektně zapadá a přitom celá věc tepe a proudí, i když se na pódiu kytarista neláme v pase a zpěvák nesvíjí u mikrofonu.

Když jsem loni v létě začala zjišťovat, že mě najednou zase baví poslouchat hudbu, neměla jsem u King Crimson zkraje odvahu sáhnout po studiových albech. Našla jsem tohle a úplně mě omráčilo, že "je to tam", že jsou to KC, i když to zní maličko jinak a já to jinak vnímám, ale ten základní vtisk tam prostě byl a prožitek taky. Jejich dráha je nakonec sama o sobě důkazem, že i přetržená nit se může znovu vynořit jako by odnikud, že věci nějak existují a pracují, i když na povrchu není nic poznat. Mám tu desku moc ráda.