Magenta - The White Witch - A Symphonic Trilogy (2022)

Na úvod malá slovní úloha. Máte hudební skupinu, která se po roce 2000 inspirovala rockovou hudbou 70. let, zejména takovou, která byla inspirována hudbou klasickou a symfonickou. Tato skupina vydá několik alb v podobném duchu: atmosférická kytara, bohaté klávesy, dlouhé kompozice, orchestrální aranže, nebeský vokál (ten nesmíme vynechat). V roce 2022 pak dvě vybrané skladby upraví pro klasický orchestr a jednu novou přidá.

Výsledek? Hudba s velkým H a důkaz, že méně je někdy skutečně více. Kompletní symfonické těleso - zde doplněné o akustickou kytaru z vlastních řad - a symfonie jako taková totiž neznamená vystavit posluchače zvukovému ekvivalentu důlního závalu (což v sedmdesátých letech ne všichni pochopili, napadá mě). Právě naopak. Tato hudba je jako výšivka, která nechává vyniknout plochu látky. Jako otevřít po dlouhé zimě okno a dát do vázy prvních pár stonků slibujících nový život. Je to hudba svěží stejně jako příjemně zemitá.

První skladba Sacrifice je novou verzí dvacetiminutové The White Witch z debutového alba Revolutions (2001), druhá Retribution pak předělávkou skladby Lust z desky Seven (2004). Ve dvou částech či podobách se nám tu předkládá příběh ženy, která díky svým znalostem bylin pomohla vesničanům od morové nákazy a oni ji za to pak upálili.

Epická povaha obou kusů je plodem obdivu k hudebnímu dědictví klasického art rocku, což ještě zvýrazňuje part vypravěče, který nás na začátku uvádí do historického rámce staré Anglie a později trochu moc po lopatě vysvětluje, že prostý lid vedl k jejich činu strach z neznámých mocných sil a předsudky. Tato verbální obruba je naštěstí také poměrně decentní a kdyby nic jiného, hlubší mužský hlas tvoří zajímavý kontrast ke zpěvu Christiny Booth.

Její hlasový projev je největší devizou alba především proto, že skvěle pracuje s odstíněním výrazu, ve vypjatých pasážích navíc umí zjemnit a ztlumit, takže těší i moje ucho, které ženské hlasy obecně nevyhledává. I když mi v předělaných skladbách trochu chybí kytarová sóla, klávesy a bicí z dnešního pohledu posouvají celkový sound raných alb Magenty až někam k osmdesátkám. Akustický zvuk tradičních nástrojů na přítomném albu je vlastně mnohem víc současný a mně jako člověku, který skupinu objevil až teď, je prostě bližší.

Zpěv byl v původních verzích mezi nástroji trochu utopený a hlavně mi připadá, že se mnohem víc choval jako nositel melodie než citového významu. Oblouky klenuté jeden jako druhý a pocit dokonale upravené, zářivě se u zpěvu usmívající dámy se mi zkrátka k takové scéně upalování na hranici moc nehodí. Současná verze je mnohem lépe odstíněná, procítěná, přitom bez jediného náznaku afektu. A to nejlepší přijde na konec.

V původních skladbách je čarodějka vnímaná jako někdo, kdo zkrátka má přístup k určité moudrosti a silám, zázračná bytost, které se na ní páchané příkoří v podstatě nemůže dotknout. V závěrečné nově napsané Survival zastihujeme ji a možná i samotnou matku přírodu v temné hodince. Ukazuje se tu mnohem plastičtěji, co znamená vyvádět život z temnoty, jak hluboko je potřeba se ponořit pro naději, otevřít se uzdravení. Polidštěná a ne tolik sebejistá čarodějka bezděky ukazuje, že síla a schopnost spojit se v cyklické obnově s přírodou, se zemí, s vesmírem nebo jakkoli jinak tomu chceme říkat, je v každém člověku.

Tohle všechno se povedlo zahrát a vyzpívat velmi umně a přitom přirozeně. Nejde tu o žádné pokušení stárnoucích rockerů omočit svou okoralou tvořivost v symfonickém orchestru a provařit staré fláky. Tahle deska musela vzniknout, aby bylo možné dát původním kompozicím plnější vyznění a širší perspektivu. Váhám mezi udělením plného počtu a nehodnocením, protože při všech kvalitách toto není rockové album. Volím estetickou symetrii a dávám třem čarodějkám tři hvězdičky.
reagovat