Buffalo Springfield - Buffalo Springfield Again (1967)

Mohli Buffalo Springfield vydržet déle než dva roky, které jim osud nadělil, a vydat se tak na cestu podobnou té, jakou jen v mírně obměňující se sestavě absolvovali třeba jejich žánroví i územní souputníci Grateful Dead? Plodné sólové kariéry Neila Younga a Stephena Stillse naznačují, že by to nejspíš bylo zatraceně těžké - více plodných autorů a schopných zpěváků v kapele obvykle nedělá dobrotu (čest výjimkám). Svůj podíl na rozpadu nadějné kapely ale měl i tehdejší establishment, jehož "tažení" proti vlasatcům šlukujícím a šňupajícím kdovíco odnesl počátkem roku 1967 deportací do Kanady basák Bruce Palmer. V méně vhodnou dobu to přijít nemohlo - stále populárnější kapela se tehdy mezi spoustou koncertů pokoušela nahrát druhé album, nazvané později Buffalo Springfield Again. Jak její tehdejší snažení dopadlo?

Tam, kde na debutu kytary jemně cinkaly či způsobně pokvákávaly, najednou kraluje Youngův "fuzzovitý" zvuk, kterým načichla především jeho pověstná, notovému zápisu se vzpírající sóla. V kontrastu s tímto zkreslením (užijete si ho třeba v Youngově psychedelické pecce Mr. Soul nebo ve Stillsově vokálně splétaném kusu Hung Upside Down) ale jádro skladeb pořád tvoří povedené melodické nápady evokující pokojnou ospalost a zároveň mladické nadšení, kterýmiž náladami tehdy západní pobřeží svorně prokvétalo. Třeba takový jazzem ovíněný kus Everydays nebo lehoučká kytarová náladovka Sad Memory si z obojího vzaly přesně odváženou dávku, zatímco můj nejoblíbenější kus na desce Expecting to Fly to s psychedelickými pilulemi nejspíš dost přehnal. Ani tady nechybí zástupce "byrdovského" country v podobě kousku A Child´s Claim to Fame, novinkou je naopak soulová nálada (Good Time Boy). Jedinou položkou, která mi na desce nesedí, je Youngova závěrečná koláž Broken Arrow. Její jednotlivé části jsou prudce poslouchatelné, dost mi ale vadí ty "umělecké" předěly. Snaha o progresi tedy rozhodně není to, co bych na téhle kapele oceňoval.

V bouřlivém sedmašedesátém roce snad ani nešlo ustrnout ve vývoji, takže i Buffalo Springfield svoji muziku interpretovali novými výrazovými prostředky. Pořád šlo o skupinu s jasnou identitou a "tváří" (respektive "tvářemi"), která někam směřovala. Že to "někam" má znamenat rozpad a v komerčním měřítku hudební zapomnění byla daň, kterou v rockových dějinách zaplatila spousta originálních a talentovaných kapel. 
reagovat

jiří schwarz @ 01.06.2024 23:45:42
Vmagistře, znovus mně udělal radost hezkou, trefnou recenzí Buffalo Springfield, dnes jsem poslal do uší, a jsem nadšený. Krásná hudbička, mám moc rád tu kalifornoskou měkkost v hudbě, snění, atmosféře (i akcentu). 
Nemyslím si, že osobnosti Stillse a Younga nedokázaly být vedle sebe, koneckonců se scházeli jako CSN&Y opakovaně. Dovolím si ještě přidat k výčtu Tebou zmíněných sklabed Bluebird, taky jedna z mnoha povedených. Rock & Roll Woman není zrovna rokáč, ale nadchlo mě to vedení vícehlasů, které bylo pozdějí poznávacím znamením věcí CSN(Y). Nejvíc mě na desce překvapil až motownský rytmus a aranž soulovky Good Time Boy, ale stejně slyším (nevím, jestli si to nesugeruju) i vliv té Kalifornie. Broken Arrow se mí líbí moc, taková klasická hippiesácká koláž r. 1967, jistě ovlivněná děním v Británii. Ačkoli nejde o průlom či nějaké stylotvorné novátorství, dávám všechny * co mám.  

vmagistr @ 02.06.2024 09:28:16
Jiří: Jasně, v různých projektech se scházeli i později, ale vždycky to byly takové jednorázovky (nemůžu se zbavit pocitu, že Young byl členem CSNY vždycky jen "tak napůl"). Neil zkrátka není (při všem obdivu, který k jeho muzice cítím) týmový hráč, spíš jde o solitéra, kterému se daří nejlépe, když se jede přesně podle jeho not.

jiří schwarz @ 02.06.2024 10:50:24
Ale jo, to máš pravdu.