Gallagher, Rory - Taste – Taste (1969)

Od Roryho znám jen zlomek jeho rozsáhlé diskografie - první dvě sólové desky a tohle album. Na CD mi leží doma už nějaký ten pátek, ale mám pocit, že jsem ho většinou poslouchal spíš jako kulisu k práci. Zkusil jsem mu tedy tentokrát dát větší prostor, abych se mohl podělit o strukturovanější dojmy.

Vždycky jsem si myslel, že jde o studiové album, ale po dnešku bych ho označil za ve studiu nahraný živák. Žádné přetáčky, dotáčky, stříhání, spíš hutná (a syrová) verze toho, co tehdy Taste předváděli na koncertech. Fígly, kdy se rytmika na moment zcela odmlčí, aby po chvíli mohla do skladby zase surově vpadnout, občas nějaký ten Roryho netrefený tón... Zvlášť bluesové tradicionály Sugar Mama a Catfish jdou v té syrovosti hodně daleko, až si říkám, jestli hlavní úlohou producenta Tonyho Coltona bylo nepřekážet a dát věcem volný průběh. Vlastně jediné dvě položky, ve kterých cítím snahu o pečlivější aranžování, jsou úvodní kus Blister on the Moon a pecka Born on the Wrong Side of Time - a vida, ve skutečnosti jde o "přílepek" nahraný pro singlové vydání o několik měsíců dříve. Nejspíš nebude náhoda, že ony dvě skladby na mě působí asi nejrockovějším dojmem.

Deska je většinově autorská, dva covery (Ledbellyho Leaving Blues a I´m Moving On od Hanka Snowa) žánrově rámují ingredience, ze kterých tehdy Rory kuchtil sám za sebe. Na jedné straně blues, které nemá ambice dávat originálům od černých mistrů stravitelnější podobu, na straně druhé rock´n´rollová, jazzem poučená svižnost. Dual Carriageway Pain tak může mít v základech trochu toho transformovaného rhythm and blues, následující Same Old Story zase disponuje riffem, po které by v té době určitě skočila i nejedna ze začínajících hardrockových kapel, se kterými se Taste v londýnském nahrávacím studiu De Lane Lea nepochybně museli potkat.

Na celém albu mi paradoxně trochu vadí to, co nejspíš ledaskdo považuje za přednost - tedy ta syrovost hraničící s odfláknutostí. Dokud hraje celá kapela, funguje to dobře, ale jakmile Rory zůstává na záznamu jen sám s kytarou, jde občas ve jménu autenticity technika stranou natolik, až to na mě působí rušivě. Naštěstí takových momentů není zas tolik, abych si poslech nedokázal užít.
reagovat

hejkal @ 28.01.2025 15:57:45
Áno! Roryho v ranej fáze surovej autentickosti nie je nikdy dosť! Vďaka za tento príspevok. Súhlasím, že tú surovosť vnímam ako klad a je mi jasné, že v tom.so mnou nebude každý zajedno. Nevadí, som rád, že Taste ešte vzrušuje chúťky poslucháčov.

vmagistr @ 29.01.2025 08:15:40
hejkal: Na Roryho jsem si vzpomněl hlavně proto, že ke mně doputovala zpráva o výročních koncertech k jeho úmrtí (letos to bude 30 let), na kterých má v Irsku jeho muziku hrát Joe Bonamassa. Popravdě se mi to zdá jako zvláštní kombinace - Joea mám zafixovaného spíš jako uhlazeného hráče, kdežto Rory je pro mě expresivní "strunorváč". Mimochodem - hráváš nějakou Roryho muziku se Žalman Brothers?

hejkal @ 29.01.2025 08:30:41
Ano, hrávame Calling Card, I Fall Apart, Moonchild. Hrávali sme aj What's Going On od Taste, Middle Name, Out Of The Western Plain... Aj s inými skupinami som hrával jeho veci, napr. Laundromat, Philby...
Tu je čosi: 
>> odkaz

jiří schwarz @ 29.01.2025 16:26:53
vmagistře, je to tak jak píšeš. Hodně syrové album, na dřeň. Dej šanci II. albu On the Boards. Pro mě naprosto výjimečné, ba nejlepší v Rory tvorbě - nikde jinde na jeho nahrávkách není větší rozmanitost, s překryvy do jazzíku, folku. Obrovský posun od I. alba. 

Jo, Blister on the Moon, absolutní "hard r'n'b" vypalovačka (ohlašující spíš co dělo později - např. na On the Boards podobný otvírák What's Going On). Já jsem todle album kdys pořídil (v roce 76) na bazarovym trhu v Norimberku jako 2LP spolu s On the Boards (patrně německé vydání), po kterým jsem tehdy pás, neboť to bylo pro mě srdcovkou již pár let v uvedený době.

Je s podivem, jak si ty dvě alba (vydaná v rozpětí roku) liší. Taste I je hodně jednoduchý, hodně s prvky shouting blues, trvdý elektrický blues, obnažený až na kost. Mám ho hodně rád. Ale musím říct, že ve srovnání s On the Boards je prostě méně zajímavé. Teprv On the Boards poskytuje variabiltu stylů v rámci blues (i s prvky jazzíku, folku), každá skladba odlišná. Myslím, že 1. vrchol Roryho tvorby je právě tam.


reagovat

A na počiatku bolo Taste...

Blister on the moon je klasická vypaľovacia pecka, typický poznávací song Roryho. Nádherne ukazuje, o čom bude jeho kariéra. Neopočúvané melódie, dravý prejav, špecificky zafarbený hlas, ktorý sa nedá zmýliť. Leaving blues predstavuje Roryho ako výrazného bluesmana. V rovnakom duchu sa nesie aj Sugar mama. Rory tu spieva s takým brutálnym chrapotom, aký už hádam nikdy nezopakoval. Surové až na dreň. Rory sa vždy vyhral so španielkou tak, ako nikto iný. Dôkazom je skladba Hail. Každý, kto tvrdí, že na španielke sa sóluje horšie ako na elektrike, by mal Roryho povinne vypočuť a sklapnúť. Španielka začne aj Born on the wrong side of town, ale ihneď je doplnená ráznym rinčaním, tvrdé pasáže striedajú tiché, prosto ďalšia blues rocková klasika majstra. Svižná bluesová rockovica je aj Dual carriageway pain. Vrcholom albumu je rozhodne Same old story, výrazný riffový náter, typické Roryho vyhrávky, zdvojený spev a gitara, jedným slovom Gallagher. Hutný pomalý tradicionál osloví ľubovoľného jedinca z radov priaznivcov ťažkotonážneho blues. Na záver tu máme pohodovú akustickú I’m moving on, slide, metličky...

Čo Rory nahral na debut, to potom hral celý život. Dokázal sa aj v takto vymedzenom priestore melodicky neopakovať, komponovať skladby, ktoré nemali a nemajú žiadne znaky podobnosti s tvorbou iných skupín a (hlavne) hral pre ľudí po celom svete tak často, že je zázrak, koľko toho stihol v štúdiu. Osobne kvitujem aj jeho úspech bez snahy o tvorbu hitov do rádií. Ako inak začať s nechutným subjektivizmom ako za päť. A ešte, keď ide o osobnosť jedinečnú aj v dejinách poctivej gitarovej hudby.



reagovat

Zdeněk @ 16.04.2009 15:41:15
Kdo má rád blues v tvrdším podání,přijde si na své !

Jozko @ 08.06.2010 22:11:08
Skvely album, skvela, hudba, skvely bluesman

murky @ 18.12.2016 19:06:53
Jedna z prvních bluesových věcí co jsem si pořídil a nikdy jsem nelitoval.Díky Abraxasi , že si mi ho představil.Krása nejkrásnější,