Naposledy přidané recenze
Buchanan, Roy / Sweet Dreams: The Anthology (1992)
| 26.01.2026 | Roy Buchanan patril k najosobitejším bluesovým gitaristom 20. storočia. Dvojdisková kompilácia Sweet Dreams: The Anthology z roka 1992 krásne ukazuje, prečo.
Priznávam, záplavy výborných, ale vo svojej podstate ničím výnimočných bluesových gitaristov, ma nevzrušujú, hoci mám tento žáner veľmi rád. Na koncertoch ma vždy uspokoja, horšie je to s albumami. Osobne som si obľúbil tých, ktorí sa vymykajú, sú rozpoznateľní od prvej noty a ich tvorba sa často bráni davovej podobe. Rory Gallagher, Kim Simmonds, Johnny Winter, Robben Ford a Roy Buchanan, to sú moji bluesoví favoriti. A práve posledný menovaný ma opantal spôsobom, ktorý nemá obdoby.
Tento najlepší neznámy gitarista na svete, ako ho občas titulovali, na prvý pohľad spĺňa definíciu bluesového davu. Jeho štúdiové albumy sú oproti koncertným ledva polovičné, čo do energie, nasadenia, dravosti... Avšak! Jeho tón je absolútne jedinečný, jeho hra sa nepodobá na nikoho, koho poznám.
Táto kompilácia predstavuje Buchananovu tvorbu zo 70. rokov. Obsahuje niekoľko dovtedy nevydaných skladieb vrátane štyroch ukážok z jeho nevydaného debutu The Prophet, na ktorom s ním hral aj Charlie Daniels. O tom, aký výnimočný hráč Buchanan bol, ma paradoxne presvedčili najmä prevzaté veci. Jeho gitarová smršť v Green Onion je neuveriteľná, jeho koncertná verzia Hey Joe z albumu Live In Japan je bezkonkurenčne najlepšou, akú som kedy počul (a že som ich počul kvantá). Gitara v nej spieva, plače, clivo hrkúta, skrátka, toto treba počuť, nedá sa to opísať.
Seet Dreams predstavovala moje prvé stretnutie s týmto velikánom. Dnes už mám v zbierke viacero jeho albumov, dokonca som si kúpil DVD z Rockpalastu, ale dlhé roky som k tomuto výberu vzhliadal ako k etalónu dokonalej muziky a gitarovej hry. Ak ste sa s Buchananom náhodou nestretli, rozhodne to napravte!
» ostatní recenze alba Buchanan, Roy - Sweet Dreams: The Anthology
» popis a diskografie skupiny Buchanan, Roy
Zazu / Zazu (1975)
| 23.01.2026 | Ďalšia americká jednoalbumovka sa mi točí v prehrávači, nuž sa na ňu poďme spoločne pozrieť.
Zazu ponúka typickú americkú rozžiarenú produkciu. Úvodná skladba Coutry Eyes by mohla pokojne vzniknúť v San Franciscu v druhej polovici 60. rokov. Progresívne meditácie opantávajú Upon The Island Unisphere, je mi jasné, že kapela považovala jemný sound za veľmi dôležitý. Musím podotknúť, že ide o veľmi kvalitne nasnímaný zvuk, každý nástroj znie čisto a pritom isto. Miestami sa mi zdá, že kapela atakovala komerčný éter, taká Just Friends sa priam cukrovo rozteká. Midnight Train sa v tej poleve kúpe tiež, hoci rezko.
Druhá strana platne ponúkla parádnu tvrdú rockovú exhibíciu. Ittsanottasonatta, but it's close je vrcholom albumu a zároveň dôvod, prečo kapelu radia do progresívneho rocku. Takto, keby znel celý album, tak by sme tu mali ďalšiu artrockovú veličinu. A ešte je tam aj krásna klávesová exhibícia uprostred. Emerson by bol hrdý. Záverečná skladba Morning Rain sa čiastočne vráti k spevnej podobe, ale inštrumentálne je správne rozkokošená. Celkovo je druhá strana platne výrazne lepšia ako prvá.
Zazu je príjemný album. Okrem Ittsanottasonatta... ma však ničím nevytrháva z podriemkavania, a tak nemám veľmi dôvod sa k nemu často vracať. A vy?
» ostatní recenze alba Zazu - Zazu
» popis a diskografie skupiny Zazu
Mayall, John / Blues from Laurel Canyon (1968)
Rokmi som si ustálil svoje preferencie na Mayallove albumy zo 60. rokov. Tri z nich považujem za najlepšie, dva dokonca za prelomové. Na prvom mieste sa mi usadili rovno dva. Bare Wires ako jeden z dôležitých albumov predznamenávajúcich fúziu rocku a jazzu a Blues From Laurel Canyon, čoby najlepší psychedelický bluesový album tejto dekády (a asi aj vôbec). Na druhom mieste je Blues Breakers With Eric Clapton, to je skrátka klasika a pre biele blues doslova základný kameň. Inými slovami, z trojice gitaristov Clapton-Green-Taylor je to práve posledný menovaný, ktorý podľa mňa u Mayalla najviac vyčnieval. Podobne ako neskôr v Rolling Stones, ale tam to zasa nebolo práve ťažké.
Mick Taylor s Mayallom vydal tri štúdiové albumy, tým prvým bol dobrý, ale ničím extra sa nevyznačujúci Crusader. Bare Wires som už spomínal, a tak sa poďme pozrieť na Blues From Laurel Canyon.
Mayall sa vybral do Los Angeles a album vznikol ako jeho reflexia na tento trip. Pomohli mu s ňou traja muzikanti, okrem Taylora aj Steve Thompson (basa) a Collin Allen (bicie). V skladbe First Time Alone hrá na gitaru Peter Green. Dvanásť skladieb spichli za tri dni (26.-28. augusta) v Londýnskych Decca štúdiách, pričom asi netušili, že tvoria majstrovský kúsok svetovej bluesovej galérie. Netušili to ani vtedajší poslucháči, v Britskom rebríčku bol tridsiaty tretí, v americkom šesťdesiaty ôsmy.
Hudba je to pestrá, miestami až novátorská. Mayall neváhal zapojiť priam world music prvky, či už v geniálnej šamanskej skladbe Medicine Man alebo v psychedelickom vrchole Fly Tomorrow. Koketéria s jazzom, ktorej sa mal o chvíľku venovať vo väčšej miere, je tu tiež (Miss James). Osobne ma oslovujú najmä tvrdé smršte Vacation, 2401, Long Gone Midnight a finálna deväťminútová jazda Fly Tomorrow. Ale aj drsné bluesové kúsky typu Ready To Ride, Somebody Acting Like A Child alebo The Bear nemajú chybu. Paradoxne, za najsilnejší moment považujem tichú dumku First Time Alone. Hudba šepkom nikdy neznela silnejšie! Vlastne tu všetko znie správne a ja sa nemusím báť, že by ma čosi vyrušilo, prekvapilo v negatívnom zmysle slova.
Mayall sa s Blues From Laurel Canyon rozlúčil s vydavateľstvom Decca a presunul sa k Polydoru. Na rozlúčku im venoval svetové dielo, ktoré by mal poznať každý seriózny záujemca o populárnu hudbu 20. storočia (netvrdím, že sa mu musí páčiť). Ja som z neho dodnes nadšený!
P.S. Nedá mi, musím sa osobitne zmieniť o bubeníkovi Collinovi Allenovi. Je to zaujímavý týpek, hral s mnohými veličinami a dokonca písal texty (napr. pre McCartneyho skupinu Wings). Osobne si ho cením ako u Mayalla (nielen na tomto albume, ale jaj pri reunione Bluesbreakers v 80. rokoch), tak pre jeho pôsobenie v Stone The Crows. A fanúšikom progresívneho rocku isto neušlo, že hral aj v holandskej kapele Focus na albume Hamburger Concerto. Jeho štýl vychádza z poctivej jazzovej školy, nevyčnieva, ale ani sa nesnaží redukovať svoj prejav na strohý metronóm. Veď už v úvodnej skladbe Vacation môžete počuť, že sa ani na sekundu nezastaví, neskĺzne k rutine. Dnes je to pre mnohých bubeníkov neprekonateľná výzva...
» ostatní recenze alba Mayall, John - Blues from Laurel Canyon
» popis a diskografie skupiny Mayall, John
Babylon / Babylon (1978)
Že sa na Floride okrem bluesových, country a južanských veličín zrodí aj čistokrvná genesisovská artrocková skupina, by som nepovedal. A predsa! Kapela Babylon jasne odkazovala na britskú školu. Album Babylon z roka 1978 je toho dôkazom.
Štyri skladby a tridsaťpäť minút, to nie je veľa. Napriek tomu sa pätica hráčov dokázala popasovať s krásnou muzikou. V popredí je samozrejme teatrálny „gabrielovský“ spevák vystupujúci pod umeleckým pseudonymom Doroccas. Avšak aj zvyšní hudobníci sú zruční. Rytmika je správne košatá, klávesy sú doslova všade, akurát gitara sa drží v pozadí a vystrčí rožky len v tých správnych chvíľach.
Už úvodný epos The Mote In God’s Eye znie tak sviežo, že má človek chuť poskakovať po miestnosti, akurát mi je to figu platné, keďže nie som sám v kancelárii. Dramatické baladično v Before The Fall má v sebe nefalšovanú krehkosť, pričom kdesi na hranici vedomia akoby číhalo čosi, čo tú nádheru rozmliaždi na márne kúsky. Nedá sa to definovať, človek však čaká, kedy to príde. Keďže ide o najdlhšiu skladbu na albume (má kúsok cez jedenásť minút), tak sa veru načakáme! A zmení sa to na čakanie na Godota, pretože, aj keď skladba graduje, stále si uchováva akúsi éterickú formu slasti. Kataklizmický záver je o to pôsobivejší!
Ako sa pracuje s pauzami, nám názorne ukáže skladba Dreamfish. Ide o inštrumentálne najpestrejšiu vec na albume a mňa baví. Majstrovský kúsok! Záverečná staccatová Cathedral Of The Mary Ruin tiež pripomína močiaceho starca, má však v sebe aj čosi hravé, čo pri inkontinencii nebýva pravidlom. Katarzia v jemných spievaných momentoch vracia nešťastníka do detstva, keď bol svet pokojný, bezstarostný a tak dajako krásny. Behanie po lúke a mrzačenie chrobáčikov nikdy neznelo vľúdnejšie.
Babylon núka čistokrvnú melodickú krásu, takto by zneli Genesis, keby sa v tom čase nerozhodli stratiť tvár. Perla, odporúčam každému priaznivcovi artového rocku.
» ostatní recenze alba Babylon - Babylon
» popis a diskografie skupiny Babylon
Free / The Free Story (1973)
Druhá výberovka kapely Free vyšla 31. decembra 1973 a niesla názov The Free Story (tou prvou bola Best Of Free z roka 1972). Mám ju rád, a preto si o nej dnes niečo povieme.
Dvojplatňa obsahovala prierez všetkými albumami kapely a doplnili ju úspešné single a niekoľko rarít. Výber spestrujú dve skladby, ktoré nenahrala skupina Free. Od jesene 1971 do jari 1972 kapela neexistovala a všetci hudobníci sa rozutekali do svojich vlastných projektov. Čo sa týka zmienených skladieb, prvou je Just For The Box formácie Kossoff Kirke Tetsu Rabbit. Tento projekt nahral jeden album v roku 1972. Úplnou raritou je skladba Lady formácie Peace, v ktorej hral Rodgers, Stewart McDonald (basa) a Mick Underwood (bicie). Nič iné sa od kapely nezachovalo. Kto zbiera staré elpéčky, môže naďabiť na nemecké vydanie, ktoré obsahuje demo verziu skladby Travelling Man skupiny Toby, ktorú založil Andy Fraser. Pôvodne ju chceli zaradiť na výber, ale napokon sa Fraser ohradil a vydupal, že sa naň dostala verzia od Free. Napriek tomu existuje niekoľko nemeckých výliskov, ktoré ponúkajú toto demo. Na CD verziu výberu sa nikdy nedostala. Medzi rarity môžeme pokojne zaradiť aj skladbu Heartbreaker, keďže je tu živá štúdiová verzia, ktorá sa na rovnomenný album nedostala.
Dvadsať skladieb predstavuje ideálnu zmes pre úvodné nahliadnutie do kuchyne Free, kapely, ktorá dokázala hrať jednoducho, úderne a presvedčivo zmes blues a hard rocku, akú sa nikomu nepodarilo napodobiť. Sú tu všetky hitovky (I’ll Be Creepin’, All Right Now, Heavy Load, Fire And Water, Be My Friend, The Stealer, My Brother Jake, Travelling Man...) a niekoľko odvážnych kúskov, za všetky menujem moju najobľúbenejšiu skladbu od kapely, melancholickú dumku Mourning Sad Morning, ktorá sa inak výberom vyhýba. Nechýbajú koncertné verzie peciek Mr. Big a The Hunter, a tiež jediná štúdiová skladba z albumu Free Live! – Get Where I Belong.
Osemdesiat minút dokonalej rockovej muziky, to je The Free Story a ja tejto kompilácii udeľujem absolutórium. Užite si ju aj vy!
» ostatní recenze alba Free - The Free Story
» popis a diskografie skupiny Free
Hero / Hero (1974)
Na skupinu Hero som naďabil náhodou, Croce ju síce zahrnul do svojej encyklopédie, ale dajako som jej nevenoval pozornosť. Až som na ňu naďabil na nejakom internetovom fóre, nuž som si objednal CD a nedočkavo vložil do prehrávača...
Hoci je album spievaný po anglicky, spev má v sebe tú správnu teatrálnu manieru známu zo skupín ako napríklad Banco Del Mutuo Soccorso. Základ je hardockový, ale nálady sú progresívne, a tak si na svoje prídu všetci vyznávači talianskej scény. Nebuďte preto prekvapený, až sa na vás vyrúti psychedelické inferno (Crumbs Of A Day, Knock), náladová selanka (Sunday Best), košatá artová inštrumentácia (Children’s Game) alebo hoci koláž rôznorodých nálad (Clapping And Smiling, Dew Drops). Napokon, prečo album neukončiť akustickou náladovou exhibíciou Buzzard (na mojom CD od AMS dokonca dvakrát, raz ako bonus so šialeným smiechom uprostred)? Osobne sa mi najviac páči diamantovo tvrdý kúsok Seminar, ktorá mi pripomína moju obľúbenú formáciu Semiramis.
Album Hero z roka 1974 je lahôdka, o akej každý rockový archeológ sníva, že ju objaví.
» ostatní recenze alba Hero - Hero
» popis a diskografie skupiny Hero
Bloody Mary / Bloody Mary (1974)
Americký hard rock zo 70. rokov ma neustále fascinuje. Jedným z mojich posledných objavov je tajuplná formácia Bloody Mary, ktorá v roku 1974 vydala jediný rovnomenný album a zmizla do zabudnutia. Poďme si ju pripomenúť.
Album vyšiel na značke Family Productions, ktorá sa preslávila kritikou kvality zvuku a servisu od Billyho Joela, ktorý na nej vydával svoje prvé nahrávky. Bloody Mary síce vydali album, ale vydavateľ sa neunúval uviesť na obale zostavu, a tak až do roka 2024 nebolo známe, kto kapelu tvoril. Na reedícii platne od španielskej firmy Out-Sider bolo vtedy uvedených šesť členov skupiny bez nástrojového obsadenia. Nuž, aspoň to. Aká je to hudba?
Moja! Jačák, temnota, skrátka, nekompromisný tvrdý rock sa na mňa vyvalí z Dragon Lady a ja sa okamžite cítim ako doma. Deep Purple kapele nepochybne stáli vzorom, a tak sa pripravte na jazdu á la Highway. Nechýbajú nabudené balady ako Ride Of The Sea alebo I Hear The Music Playing, občas sa prifarí až záhrobná atmosféra (Free And Easy). A ani po ťažkotonážne personifikácie antických tragédií typu You Only Got Yourself netreba chodiť ďaleko. Prím, však hrajú svižné nálože ako Can You Feel It (Fire), pri ktorej mám pocit, že som sa strojom času preniesol kamsi za horizont slasti.
Inými slovami, sedem skladieb primálo, uvítal by som viac! Bloody Mary je kapela z ranku Bloodrock alebo Granicus. Americká prvotriedna hardrocková smršť ctiaca britské veličiny. A to ja môžem v akomkoľvek množstve! A vy?
» ostatní recenze alba Bloody Mary - Bloody Mary
» popis a diskografie skupiny Bloody Mary
Icecross / Icecross (1973)
Island a tvrdý rock zo 70. rokov? Sem s ním!
Po tejto nahrávke som sa obzeral dlhšie, napokon sa mi podarilo zohnať CD od Rockadrome z roka 2013. Trio Icecross sa rozbieha zľahka, rokenrolovou náladou predchnutý kúsok Wandering Around však klame telom. Už Solution naberie temný smer náladou občas zabiehajúci až ku formácii King Crimson, keby ju, pravda, Fripp pomenoval Black Sabbath. Chápem, prečo túto skupinu občas označujú za predchodkyňu doom metalu. Musím sa priznať, že ma baví, ako sa všetky tie tvrdé kapely z počiatku 70. rokov snažili tvoriť aj kratšie akustické selanky evokujúce anjelikov na obláčikoch. A Sad Man’s Story by chcela byť melancholickou, ale mne pripadá milá, akoby láskavá.
Jesus Freaks capne poslucháča po hlave, ako keď sa politik snaží chrániť menšiny tým, že vyhodí z trestného zákona prejavy extrémizmu. Znie skrátka znepokojivo. 1999 v nastolenom trende neúprosne pokračuje, akoby sa pri mne zhmotnili hororové vízie, ktoré mi v Scared názorne predvedú vivisekciu. Pitvu si prežijem počas blackmetalovej Nigtmare, to je skrátka lavína gniaviaca lyžiarove kosti. Záverečná odľahčená (ako keď vám po týždni mučenia ruzzké jednotky polejú rany benzínom a snažia sa pár minúť vydolovať plameň zo zapaľovača, nič moc, ale lepšie ako rezanie genitálií) The End podčiarkne drsnú stránku muziky, očividne vybuchla sopka a láve si to veselo šinie k rybárskej dedinke...
Celkovo ide o parádny ťaživý album, zaujímavé je, že gitarista sa v sólach miestami snaží o prekvapivo melodické vyhrávky, čo mu prepožičiava istotu poslucháčskej priazne. Aj keď dieru do sveta nespravil, rozhodne ju vo mne vyvŕtal. A je riadne temná!
» ostatní recenze alba Icecross - Icecross
» popis a diskografie skupiny Icecross
Mayall, John / The Power of the Blues (1987)
Druhý album, na ktorom sa Mayall obklopil dvojicou gitaristov Coco Montoya a Walter Trout a rytmikou Bobby Haynes (basa) a Joe Yuele (bicie), zachytáva kapelu na koncertnej šnúre koncom apríla 1987.
Pôvodný album obsahoval šesť skladieb, neskoršie vydania na CD pridali dve skladby, a síce All Your Love a I Ain’t Got You. Vôbec je zloženie skladieb akýmsi prierezovým putovaním po starších Mayallových hitoch. Zvuk nie je zlý, kapela je spočiatku prekvapivo usadená, postupne sa však rozkokoší a človeka až zamrzí, že táto zostava nahrala iba tri albumy. Zaujímavé je, že Mayall si strihne hneď tri väčšie harmonikové exhibície. Najprv čosi jemne naznačí v Racehorse Man a potom sa vyblázni v It Ain’t Right a predovšetkým v našliapnutej klasike Room To Move. Tam však v očakávanej sólovej exhibícii prekvapujúco dominujú gitary a to je veru zaujímavá zmena.
Najlepšia skladba na albume je však All Your love, gitaristi sa v nej naspídovali tak, že voči nim aj deštrukcia slovenskej demokracie pôsobí ako ochrnutý slimák. A ich vzájomný dialóg v I Ain’t Got You tiež atakuje najvyššie méty.
Šťavnatý blues rock so špičkovými gitaristami ma baví, obzvlášť, keď ukazuje kapelu vo svojom prirodzenom živle – na pódiu. The Power Of The Blues je dobrý album, rozhodne stojí za pozornosť! Iste, nepatrí k nejakým zásadným dielam, odvádza „iba“ poctivú bluesovú robotu. Hoci sa niekedy (neúprimne) vraví, že k hudbe treba pristupovať bez predsudkov a očakávaní, k tomuto albumu sa vraciam kvôli gitaristom. Neviem si pomôcť, aj v hudbe vnímam najmä človeka, nie nejakú abstraktnú neosobnú veličinu.
» ostatní recenze alba Mayall, John - The Power of the Blues
» popis a diskografie skupiny Mayall, John
Mayall, John / A Sense of Place (1990)
| 08.01.2026 | V košatej Mayallovej diskografii je niekoľko albumov, ktoré sa vymykajú jeho bežnej produkcii, A Sense Of Place z roka 1990 je jedným z ich. Tak si o ňom čosi povedzme.
Na prelome 90. rokov sa od Mayalla trhol Walter Trout, aby naštartoval svoju sólovú kariéru. John sa chvíľku potácal v hľadaní tých správnych hudobníkov, kým definitívne najal Buddyho Whittingtona. Na tomto albume mu hrá osvedčená rytmika Joe Yuele (bicie) a Bobby Haynes (basa). Zaujímavé je, že hlavným gitaristom sa stal Američan Sonny Landreath, hviezda slide gitary. Členom skupiny bol aj gitarista Coco Montoya, hoci hrá len v niekoľkých skladbách. Mayall samozrejme využil hromadu hostí, predovšetkým basové party v polovici skladieb nahrali hráči ako Freebo a Tim Drummond.
Čo však z tohto diela robí unikát, je jeho poloakustická poloha. Jedenásť skladieb stojí na tomto mixe, ktorý načne I Want To Go a do majstrovstva dovedie Congo Square. To je moja najobľúbenejšia skladba na albume, esenciálna mayallovka a parádna muzika! Zložil ju Landreth, pridal aj chytľavé country blues Sugarcane. Ozaj, Mayall zložil iba dve skladby, zabudnuteľné klavírne boogie Send Me Down To Vicksburg a solídne bluesrockové inferno I Can’t Complain.
Zaujala ma nádherná balada Sensitive Kid, pôvodne od J. J. Calea. Rozhodne vrchol albumu. A ani Let’s Work Together, verzia hitu Canned Heat, nie je na zahodenie. Mayall dokázal posunúť náladu oboch skladieb a pritom zachovať ich podstatu, tlieskam! A do tretice, rockovo vytvrdená paráda Jacksboro Highway, pôvodne od Garyho Nicholsona, nemá chybu. Mimochodom, ani na Black Cat Moan sa nedá nič pokaziť, a tak si aj túto „ixtú“ verziu užívam dosýta.
A Sense Of Place je výborný bluesový album, príjemne mixujúci akusticko-elektrické nástroje v pomere, aký sa často nepočuje. A ešte je to aj skvelá muzika! No a čo, že je v Mayallovej diskografii zapadnutý tak veľmi, až ho skoro nikto nepozná, resp. nepočúva. Je to škoda!
» ostatní recenze alba Mayall, John - A Sense of Place
» popis a diskografie skupiny Mayall, John
Mayall, John / Blues for the Lost Days (1997)
Pamätám si to presne. Dňa 7. novembra 1997 sa v športovej hale na Pasienkoch odohral môj prvý (a jediný) koncertný kontakt s Johnom Mayallom a jeho Bluesbreakers. Predskakovala mu skupina Electric Blues Band, v ktorej fúkal harmonikár Boboš, s ktorým v poslednej dobe hrávam často. Sám Mayall uznanlivo kukal na jeho hru.
Išlo o turné Blues For The Lost Days Europe ’97 a Mayalla sprevádzala kapela v zostave Joe Yuele (bicie), John Paulus (basa) a Buddy Whittington (gitara). Niekoľko skladieb ma uhranulo a nešlo len o povinnú pecku Room To Move. Album Blues For The Lost Days som si nahral na kazetu od strýka a bolo. Keď som po rokoch začal zháňať CD, s hrôzou som zistil, že tento album je vypredaný a nikto ho nikdy „nereedícioval“ (japonské vydanie z roka 2008 nepočítam, aj tak bolo rozchytané). Nuž, zmieril som sa s tým, že si ho do zbierky v tomto živote už asi nezaradím. Našťastie, holandská firma Music On CD, ktorá sa špecializuje na vydávanie obchodne nedostupných titulov, pričom dbá na autentický zvuk pôvodnej nahrávky, sa v roku 2017 rozhodla uviesť na trh aj tento skvelý kúsok z dielne Mayallových Bluesbreakers. Asi nemusím dodávať, že som si ho okamžite kúpil a odvtedy ho pravidelne počúvam.
Nečudujte sa preto, že mám k tým dvanástim skladbám (osem zložil sám Mayall) osobný vzťah. Mayall v tom čase disponoval stabilnou zostavou Yuele-Paulus-Whittington. Doplnil ich akurát klávesák Tommy Eyre. Na albume nájdete aj kopu hosťujúcich dychárov, perkusionistov a dokonca aj bendžistu. Zvuk je tučný, šťavnatý, cítim sa pri ňom, akoby som sa na festivale vegánskych pokrmov zrazu dostal k stolu s domácimi klobáskami, ktorý tam usporiadatelia zaradili v záujme podporovania inklúzie. Alebo omylom. O to viac ma teší.
Za najlepšie skladby považujem ráznu pecku Stone Cold Deal, titulnú bluesovku Blues For The Lost Days, parádnu atmosférickú akustickú dumku Trenches, rozkolísanú perlu One In A Million a gitarovú energetickú bombu It Ain’t Safe. Samozrejme, gitarová hravá exhibícia v inštrumentálke Sen-Say-Shun ma neomrzí. Čo sa týka najhorších momentov... priznám sa, slabé miesto na albume nepočujem, ani keď sa snažím. Moje kritické ucho sa tvári, že je hluché, hoci je nastražené a lekársky verifikované ako funkčné.
Nuž, aký je môj finálny verdikt? Jednoslovný. Srdcovka.
» ostatní recenze alba Mayall, John - Blues for the Lost Days
» popis a diskografie skupiny Mayall, John
Osbourne, Ozzy / Blizzard of Ozz (1980)
Pokud někdy Ozzy sepsal seznam osob, kterým vděčí za svoji sólovou kariéru, určitě to byl pořádně dlouhý list. Čestné místo na něm jistě vyhradil své manažerce a manželce Sharon Arden, která tehdy riskovala vlastní pověst a vytáhla ho z jednoho z losangeleských hotelů, kde páchal sebevraždu alkoholem a drogami. Na dalších významných příčkách by se určitě objevili také Randy Rhoads a Bob Daisley, kteří tvořili páteř první funkční inkarnace jeho doprovodné kapely.
Pro rockové fanoušky, kteří hledali na sólovém debutu Blizzard of Ozz nějaké pojítko s Black Sabbath, tu byl zejména Ozzyho zpěv. Například v pomalé, ale emotivní baladě Goodbye to Romance nabízí podobné rejstříky, jaké využil o osm let dříve v klasice Changes z desky Vol. 4, a i na mnoha jiných místech jako by své příznivce ujišťoval, že je to pořád on. Naopak naprostá většina skladeb na albu, kterému propůjčil svůj hlas, zní jakoby z jiného světa. Randy Rhoads a Bob Daisley Ozzymu otevřeli nové obzory, ve kterých temnotu, zkázu a zmar vyvažovala porce dobré zábavy.
Asi nejvíc mě z celé desky baví hity Crazy Train a Mr. Crowley, ve kterých má hodně prostoru Randyho skotačivá kytara. Tam, kde Tony Iommi kul své riffy z té nejtvrdší birminghamské oceli, Rhoads nabídl leštěné ostří chirurgického skalpelu. S ním se mohl pustit do staccatové palby (I Don´t Know) i do kytarového inferna se španělským nádechem (Revelation (Mother Earth)). Pro bluesové tradice už v Randyho hře nebyl prostor, namísto nich se mistr často a rád obracel ke klasické hudbě - kondenzovanou ukázku jeho místy barokizujícího stylu představuje akustická instrumentálka Dee. Malý velký Rhoads zářil, i když zrovna "jen" hrál doprovody - hodně si užívám třeba ty ve skladbě No Bone Movies nebo v už typicky metalovém kusu Steal Away (The Night), který by podle mě dobře zapadl třeba i do repertoáru takových Judas Priest. Vlastně jediná položka, která dle mého názoru neudržela nastavenou laťku, je střednětempá Suicide Solution.
Bob Daisley kromě basových linek, se kterými dokázal vždy v pravý čas vystoupit ze stínu a dodat skladbám dojem příjemné závrati nebo naopak temného napětí, přispěl také obsažnými texty. Ty nejsou ani zdaleka tak katastroficky laděné jako příspěvky jeho předchůdce v roli Ozzyho dvorního textaře, baskytaristy Geezera Butlera, i tak aby v nich ale pozitivní emoce jeden pohledal. Daisley Osbournea postavil do role lehce odtažitého komentátora, kterému se příliš nepozdává, kam svět v různých ohledech (třeba v tom ekologickém nebo kulturním) spěje, ale zároveň cítí, že on není ten pravý, kdo by měl svým fanouškům (či obecněji zbytku lidstva) jakkoli radit, protože si je vědom svých minulých i současných nectností.
Blizzard of Ozz z mého úhlu pohledu zavál těsně pod vrcholem Ozzyho sólové diskografie. Samotné skladby si (až na jednu výjimku) užívám více než velmi, z celého alba ale vnímám těžko popsatelný pocit jakési "provinčnosti" - jako by Ozzy sám nečekal, že s touto deskou udělá doma v Anglii i za oceánem v USA takovou parádu, a namísto frontálního útoku jen prozkoumával terén.
» ostatní recenze alba Osbourne, Ozzy - Blizzard of Ozz
» popis a diskografie skupiny Osbourne, Ozzy
Gilmour, David / The Luck and Strange Concerts (2025)
Jestli mě Gilmourova poslední sólovka i po x pokusech nechala v rozpacích a na pochybách, živé provedení mě sejmulo napoprvé a působit nepřestává. Kde se v záznamu to kouzlo bere? Jistě své dělá Pink Floydovský repertoár: během dvou a čtvrt hodiny vystoupení zazní hlavně pecky z The Dark Side of the Moon a The Division Bell, dojde ale i na Fat Old Sun nebo Sorrow. Je jasné, že u předehry Time mi bude naskakovat husí kůže, a jak jsem si vždycky myslela, že diskografie art rockových legend nemá šanci zlidovět, teď už si nejsem tak jistá, jestli to k tomu táboráku nedotáhne víc kousků než jen Wish You Were Here; na tu během večera dojde taky.
Živou vodou jsou polité ale i nové skladby, přičemž dramaturgie velkoryse rozkročeného koncertu se soustředí především na nejnovější tvůrčí období - z Luck and Strange postupně zazní všech devět kusů, jinak se ze sólové diskografie dostane pouze na předešlou desku Rattle That Lock. Vznikají přitom krásné momenty, kdy na osudovou A Boat Lies Waiting naváže Floydí Coming Back To Life - z loučení zpátky k životu, koncet vrcholí třemi skladbami z nové desky a teprve jako dodatek zazní závěrečná Comfortably Numb. Skladby nejsou změněné k nepoznání ani natažené o polovinu délky, na druhou stranu se nelpí úzkostlivě na každičkém tónu, a tak je live provedení poznat nejen díky reakcím publika.
Jeho přítomnost dělá svoje, elektrizovaný dav vyplňuje prostor bezezbytku, takže hudba plachtí a létá především vzůru. Vzestupný spád (pojem si půjčuji z nauky o verši) je poznávacím znakem Gilmourovy kytary, která je zvyklá na velké rozlohy. Hudba najednou dýchá a tančí, písně se rozpomínají na své bluesové kořeny, výjevy na velkém plátně dostaly správnou perspektivu a přitom si nechávají své kouzelné melodie i hlubší poselství, nepředvádí se jenom působivá show. Ta ale rozhodně pomáhá - nástroje i hlasy jsou nejsilnější, když protnou dusnou atmosféru plnou napětí a očekávání. Člověk ví jistě, že ho nezkropila sousedka při zalévání muškátů, ale že ty těžké krůpěje padají přímo z nebe, i když je to stejná voda.
Jsou to stejné skladby, a přece jiné. Lepší. Pokud jde o rozloučení s kariérou, je velmi důstojné - pevně vyseknuté a ryze současné.
» ostatní recenze alba Gilmour, David - The Luck and Strange Concerts
» popis a diskografie skupiny Gilmour, David
Gilmour, David / Luck and Strange (2024)
Vyzrálá a důstojná deska, které k dokonalosti v mých uších něco málo chybí. Je třeba ocenit, že jde o plně autorské album složené výhradně z nového materiálu, na němž Gilmourova osobnost jednoznačně dominuje. Když si vybavíme, jak málo je kupříkladu v novém Plantovi (Saving Grace, 2025) Planta, stojí Gilmourův přístup za palec nahoru. Album už má dnes i svůj živý doplněk The Luck and Strange Concerts (2025) nabízející dvě a čtvrt hodiny dlouhý průřez sólovou tvorbou i hity Pink Floyd.
Luck and Strange je též rodinný podnik: pěvecky zde hostuje Davidova dcera Romany Gilmour a na textech se podílela jeho manželka Polly Samson, která je jako spoluautorka vedena kupříkladu i na The Division Bell. Právě tuto pozdní Floydovskou desku mi loňská novinka připomíná nejvíc, ačkoli jistě není tolik monumentální. Přes písničkový rozsah a kompozici sloka / refrén jsou jednotlivé skladby tvořeny spíše texturou a náladou, pokaždé trochu jinak vykrojenou z hudební plochy. Není to typ alba, kde by posluchači uvízla melodie nebo výrazný nápad, vše se spíš jen volně (a většinou pozvolněji) přelévá.
Gilmourův hlas zraje krásně, jeho styl hry je nezaměnitelný a tón jeho kytary nádherný. Proč tedy z alba nemám zážitek, který by mi dal pocítit, že tohle je zásah a plný počet? Inu, možná proto, že Gilmour je sice na desce neustále přítomen celou svou osobností, jeho osobnost ale sama o sobě zkrátka není až tolik zajímavá. I předešlé sólové desky se poslouchají dobře, nikdy jsem ale neměla potřebu se k nim soustavněji vracet, a pozdní éra Pink Floyd, kde Gilmour dominoval, mi dnes připadá z celé jejich historie nejméně poutavá.
Zbývá tedy velice solidní hudební kolekce jako stvořená k večernímu rozjímání, pečlivě vyvážená a bezchybně provedená. Zpívané pasáže uchu lahodí a přes poněkud volnější artikulaci sluch neurážejí, instrumentální plochy nenudí, smyčcové křoví se drží decentně v pozadí. Nemám co vytknout, jen zkrátka postrádám ono těžko popsatelné "něco", které by mě vtáhlo a vzalo za srdce. Přesto si album čas od času ráda pustím.
» ostatní recenze alba Gilmour, David - Luck and Strange
» popis a diskografie skupiny Gilmour, David
Davis, Miles / Sketches of Spain (1960)
Naposlouchat, vstřebat, ale skoro se chce napsat, že i jen fyzicky přehrát celé Davisovo dílo, to je úkol málem na celý život. Nepochybuji, že po světě chodí lidé, kteří jej se ctí zvládli a mají Milese zmáklého od M do druhého S, někteří se možná vyskytují i tady na Rockboardu. Nejspíš ale nebudu daleko od pravdy když napíšu, že většina z nás si z té výživné koule vyzobává hlavně ta svá nejchutnější semínka – pro mě je to zejména spolupráce se dvěma Johny – Coltranem a McLaughlinem. Španělské skici jsou ale jedním ze základních kamenů Milesovy diskografie, jakousi povinnou četbou pro všechny, kteří se jeho tvorbou chtějí vážněji zabývat, ať už na to jdou z kteréhokoli konce.
Materiál původního alba (tedy bez bonusů, které jsou na CD) tvoří celkem pět skladeb. Tři jsou původní, inspirované flamenkovými hudebními formami, a vesměs je pod nimi podepsán Gil Evans. Poněkud svérázný námět má THE PAN PIPER – Evansovi posloužila nahrávka melodie, kterou hrál na píšťalu místní nunvář (pokud někdo znáte současný jednoslovný ekvivalent – kromě poněkud kostrbatého zvěroklestič – dejte mi vědět), jenž tímto způsobem inzeroval své služby. SAETA je typem staré andaluské náboženské písně, improvizovaně zpívané při procesích. Opravdu zásadní položkou je ale víc jak dvanáctiminutová SOLEA, jež je jakousi flamenkovou obdobou blues o samotě („soleá“ je snad andaluskou variantou španělského „soledad“ = samota, ale také melancholie či smutek), což samozřejmě bylo Amíkům blízké a na výsledku je to znát.
Této trojici ale předcházejí dvě adaptace děl španělských klasiků: WILL O´ THE WISP, neboli Canción del Fuego Fatuo z baletu Manuela de Fally El Amor Brujo, a zejména CONCIERTO DE ARANJUEZ – ADAGIO Joaquína Rodriga, která je asi všeobecně nejznámějším kouskem a album otevírá. Tuhle věc – údajně jednu z nejsilnějších melodií z klasické hudby XX. století (jediným důvodem pro užití slova „údajně“ je skutečnost, že nemám takový rozhled, abych mohl srovnávat, ale jinak podepisuji) – mám docela naposlouchanou v klasické kytarové podobě, vlastním několik nahrávek, z nichž nejraději dvě: v podání Narcisa Yepese a Paca De Lucíi. Není tedy divu, že když jsem poprvé kladl Milesovo cédéčko do šuplíku přehrávače, trochu jsem trnul, co s tím El Maestro a jeho náturou přece jen ryčnější instrumento vyvedou. Mistr ovšem vždycky zůstane Mistrem, aneb jak o něm řekl Laco Déczi Tomáši Poláčkovi v knize Totálně vytroubený mozek: „Žádnej kokot to samozřejmě nebyl“ – Miles hraje s citem, jeho trubka zní patřičně tklivě, vystihl atmosféru skladby (podle autorovy manželky Victorie inspirované jednak vzpomínkami na jejich líbánky, zároveň je prý ale také reakcí na zklamání, že její první těhotenství skončilo potratem). Kdo dle mého naopak příliš citu neprokázal, je Gil Evans se svými na můj vkus hřmotnými aranžemi, zanechávajícími lehkou pachuť, že tuhle nádhernou věc tak trochu znásilnil, což bude mít za následek odnětí hvězdy. Naštěstí to spravil již zmíněnou Soleou, kterou při vší úctě ke klasice (jež mému sluchu přece jen víc lahodí v tradičním podání) považuji za skutečný vrchol alba.
Když se zamyslím nad deskou jako celkem, nemohu se zbavit dojmu, že přes tu spoustu skvělé muziky zůstali protagonisté v jistém smyslu na povrchu. Okouzlení a inspirace flamenkem a Španělskem vůbec jsou sice zřejmé z každého taktu, ale pod (nebo spíš nad?) tím vším jsou pořád američtí (či přesněji severoameričtí, protože Evans byl Kanaďan) jazzmani se vším, co k nim patří: v té hudbě postrádám vhled, cosi, co bych nazval pokusem o „španělské hudební myšlení“, i když se přiznám, že sám nevím, jak bych to definoval, je to opravdu hlavně věc pocitu a nejspíš jen mého. Samozřejmě nikdo se nemůže vysvléct ze své kůže, to je zákonité a nakonec je to vlastně i dobře – napadá mě, když si zkusmo představuji tuhle partu, ana hude „Když jsem šel z Hradišťa“.
» ostatní recenze alba Davis, Miles - Sketches of Spain
» popis a diskografie skupiny Davis, Miles
Rush / Exit... Stage Left (1981)
Kým sa traja výnimočne nadaní muzikanti rozhodli, že zahodia všetko, čo dovtedy dokázali, len aby zarobili na dobových milostivých podtlakových synťákových signáloch, vydali v roku 1981 Exit... Stage Left, druhý koncertný dvojalbum. Stojí za to?
Stojí! V podstate mapuje albumy z rokov 1977-1981. Od A Farewell To Kings (Xanadu, Closer To The Heart), cez Hemispehes (The Trees, La Villa Strangiato), Permanent Waves (The Spirit Of Radio, Jacob’s Ladder, Freewill), až po Moving Pictures (Red Barchetta, Tom Sawyer, YYZ). Akurát A Passage To Bangkok sa sem zatúlala z 2112 a Beneath, Between & Behind pripomenula druhý album Fly By Night. Plus tu máme jedno raritné intro, Broon’s Bane, ktoré na inom albume nenájdete.
Aj keď sa určite ladilo i v štúdiu, tento album ukazuje, kde sú hranice klasického rockového tria v oblasti hrania naživo. Geddy Lee zvláda basu, klávesy i spev tak, že človek má pocit, že počúva nie trio, ale aspoň raz toľko hudobníkov. Plus je to muzika komponovaná tak zložito, ako to len v hardrockovom art rocku ide. Ide o kompilát z rôznych vystúpení, ale nemám pocit, že by som to nejako osobitne vnímal.
Čím viac klávesov, tým menej zaujímavý Rush, to je nepriama úmera, ktorá v mojom vnímaní zohráva rozhodujúcu rolu. Geddy už za mikrofónom netlačí na pílu tak ako v 70. rokoch, čo ma síce mrzí, ale tak to chodí. Aspoň neznie utrápene. Vrcholné kúsky vnímam viaceré. V prvom rade je to inštrumentálka YYZ s pridaným bubeníckym sólom. Peart ma ako hráč baví a inšpiruje, nuž som za to rád. Obe skladby z prvých albumov sú rovnako skvelé, nemôžem si pomôcť, aj tak mám Rush najradšej v jeho hardrockovej ére. Samozrejme, Closer To The Heart sa nedá pokaziť a aj publikum to vie!
V druhej polovici začnú prevládať dlhé košaté kompozície, počúvajú sa jedna báseň. Jacob’s Ladder, Xanadu a La Villa Strangiato zahrať naživo s toľkou erudíciou, energiou a chuťou, to sa často nepočuje.
Pre mňa je tento album bez poškvrny.
» ostatní recenze alba Rush - Exit... Stage Left
» popis a diskografie skupiny Rush
Humble Pie / Thunderbox (1974)
V roku 1974 vyšiel album Thunderbox britskej kapely Humble Pie združenej okolo výnimočného vokalistu Stevea Marriotta, o ktorom si dnes niečo povieme.
Aj keď to hudobníci určite netušili, kapela mala svoje vrcholy za sebou. Síce mala stabilnú zostavu a zvuk si spestrila dychmi Mela Collinsa a triom vokalistiek, hudobne akoby začala stagnovať. Už na Eat It bolo počuť, že sa vracia do rádií, tu tento trend pokračuje. Viac ako polovica skladieb nemá ani tri minúty. Ba čo viac, je to prekvapivo veselá muzika. Už úvodná skladba Thunderbox si fičí na rokenrolovej párty, pričom vokalistky z toho robia hitovku. Dobrá nálada sa síce na mňa prenáša bez akýchkoľvek strát, napriek tomu mi chýba trocha tej melanchólie z prvých albumov a nedbal by som, keby sa občas ozvala aj hardrocková nekompromisnosť z albumov z rokov 1970-1972. Navyše, sedem skladieb predstavujú cover verzie.
A tak len privriem oči a nechám sa unášať odľahčenými vecami ako Groovin' With Jesus, No Way, Every Single Day atď. Niektoré veci sú vyslovene do počtu, kraľuje im tuctová nuda Anna (Go To Him).
Za najlepšie skladby považujem tvrdšiu rozkolísanú rockovicu Rally With Ali a pravdepodobne najostrejšiu skladbu na albume – spevnú Ninety-Nine Pounds. Rovnako recitované chicagské blues No Money Down (mimochodom, ide o skladbu Chucka Berryho) radím k tomu naj, čo sa tu nachádza.
Thunderbox je príjemný, ale ničím sa nevymykajúci album so skvelým „groovom“ a parádnymi vokálmi. To nie je málo, ale mohlo by byť viac. A práve ten tušený potenciál mu uberá na sile. Občas si túto muziku vypočujem a vy?
» ostatní recenze alba Humble Pie - Thunderbox
» popis a diskografie skupiny Humble Pie
Winter, Johnny / Raisin' Cain (1980)
| 01.12.2025 | Každý jeden umelec sa skôr alebo neskôr potkne. Vyberie si slabšiu chvíľku. Alebo, čo je najhoršie, chce „ísť s dobou“. Johnny Winter si svoje zakopnutie pomenoval Raisin’ Cain.
Album vyšiel v roku 1980, a teda v čase, keď sa Johnny realizoval ako producent albumov Muddyho Watersa. Ich prvotná spolupráca na Watersovom albume Hard Again (1977) mala priaznivý ohlas, nuž si spolu zahrali aj na Winterovom albume Nothin’ But The Blues (1977). Spolupracovali aj na Muddyho albumoch I’m Ready (1978) a King Bee (1980). Asi sa cítil prebluesovaný, a tak sa na Raisin’ Cain pokúsil ponoriť do rádiovej hudby. Na albume sú samé prevzaté veci, aj to o ničom svedčí.
Johnny Winter patrí do úzkej špičky bielych bluesových gitaristov, navyše bol divoký živel, žiadny claptonovský smoothie vánok. Preto odľahčený rokenrol The Crawl pôsobí na mňa akosi nepatrične. A tento pocit sa ma drží počas celého albumu. Akoby som pozeral na zoznam pozvaných hostí do Moskvy na 9.5.2025. Chce to byť čačané a pre masy, ale je to skôr trápne a v človeku to vyvoláva hanbu, ba až znechutenie. Akoby sa Winterovi ani nechcelo, taká Dylanovka Like A Rolling Stone nemá nič navyše a veci ako New York, New York alebo Walkin’ Slowly vo mne evokujú niekoho, kto sa snaží pôsobiť odľahčene, ale k nohe má pripnuté stokilové závažie. A ešte čosi, Bon Ton Roulet by prospela absencia otravného saxofónu.
Ale nie je všetko až také zlé, ako to maľujem. Akonáhle sa Johnny chopí slajdu, ide mu to ako zamladi. Sitting In The Jaillhouse a Rollin’ And Tumblin’ nesklamú. A keď sa dostaneme k čistokrvnému blues, som v siedmom nebi. Ako svižné kúsky typu Talk Is Cheap alebo Mother-in-Law Blues, tak posadená Wolf In Sheep’s Clothing majú k dobru harmoniku a pre mňa sú to najlepšie skladby na albume. V ich čele však kráča hardrocková bomba Don’t Hide Your Love, takýchto skladieb by som privítal podstatne viac!
Netvrdím, že Raisin’ Cain je nepočúvateľný album, ale Winter nahral oveľa lepšie kúsky. Jeho gitara je stále skvelá, a tak si aj toto dielo občas vypočujem. A vy?
» ostatní recenze alba Winter, Johnny - Raisin' Cain
» popis a diskografie skupiny Winter, Johnny
Arcadium / Breathe awhile (1969)
Opravdu skvělá deska, ke které se sice dostám se zpožděním 14 let po úvodní recenzi, ale jak se říká: lépe později než vůbec! Album nemá vyloženě slabé místo, pro mě je ale jednoznačně určující zvuk hammondek, které prokreslují všechny skladby. Když jsem náhodně nedávno na Spotify zaslechl skladbu I'm on My Way, tak jsem si myslel, že to hraje nějaká neznámá německá krautrocková kapela, která by si dala jako vzor Jane. Kdybych měl něco vytknout, tak je to zpěv Miguela Sergidese. Ke konci skladby Walk on the Bad Side mě jeho zpěv vyloženě tahá za uši. Jinak souhlasím s hodnocením perly Poor Lady, pecka je to náramná!
Možná je to tím začínajícím adventem, ale atmosféra celého alba je jak vytvořená pro toto období. A určitě stojí si ho poslechnut častěji.
» ostatní recenze alba Arcadium - Breathe awhile
» popis a diskografie skupiny Arcadium
Black Oak Arkansas / If An Angel Came to See You, Would You Make Her Feel at Home? (1972)
If An Angel Came To See You, Would You Make Her Feel At Home? Dlhočizný názov albumu z roka 1972 južanskej kapely Black Oak Arkansas patrí k tým pozabudnutým, nuž si ho dnes pripomenieme.
Musím hneď na úvod povedať, že má bezkonkurenčne najlepší obal z celej ich diskografie. Apokalyptická grafika Lesa Weisbricha má čosi do seba.
Deväť skladieb má v sebe správnu dávku bluesového country hard rocku, pričom im dominuje absolútne jedinečný hlas Jima Dandyho Mangruma. Inak je kapela vo svojej najslávnejšej zostave, okrem gitarovej armády (Reynolds, Jett, Knight) tu máme rytmiku Pat Daugherty (basa) a Tommy Aldridge (bicie).
Ostrá záležitosť Gravel Roads sa z albumu prebojovala na stálicu všetkých výberoviek, nečudujem sa. Najviac ma bavia také tie boogie rozkokošené kúsky ako veselá skladba Spring Vacation, bluesová Our Mid’s Eye, súmračná pecka Full Moon Ride a, samozrejme, hardrockové temnoty typu Our Eyes Eré On You alebo We Help Each Other. To je inak jasne najlepšia skladba na albume, milujem tieto tvrďácke energické kúsky! Vynikajúca je aj baladická hororovka To Make Us What We Are. Akurát tuctová country balada Fertile Woman ma troška vyvádza z pohody. Druhá skladba, ktorá sa objavuje na výberoch (ale v koncertnej verzii) je zvláštna tajomná a temná vec nazvaná Mutants Of The Monster. Vymyká sa všetkému, čo kapela kedy nahrala, čím ma zaujala a stále ma baví.
Tento album je dobrý, nemá možno taký ťah ako Keep The Faith, ale rozhodne má čo ponúknuť niekomu ako ja. Milovníci americkej južariny by sa mu nemali vyhýbať!
» ostatní recenze alba Black Oak Arkansas - If An Angel Came to See You, Would You Make Her Feel at Home?
» popis a diskografie skupiny Black Oak Arkansas