Diskuze

Jednotlivé zobrazení příspěvku z diskuze Dojmy z koncertov

loutkář Cvak - 23.07.2025 14:35:36 #

(Klidně přeskočte na konec.) No, tohle bylo dost z ruky. Přes čáru. O moc dál už to nejde. Jestli jsem se sem někdy chtěl podívat, bylo to v hodně brzkém mládí při četbě nějakého cestopisu, ale to už bylo dávno zapomenuto. Je to tu drahý, cesta sem trvá přes dvacet hodin (nemluvě tedy o ceně té cesty) (a bombardování středního východu), a prostě pokud člověk nemá auto, motorku, kolo (ha ha), na autostop je příliš starý, a jakékoliv organizované zájezdy jsou mu cizí, vidí jen civilizaci jako u nás, mimo se nedostane. Zkrátka na světě jsou mnohem zajímavější místa. Mluví se tu anglicky, to budiž v jistém smyslu výhodou. V červenci zima. Člověk si umí vybrat. Tedy: John Cale & Band 10. 7. 2025 City Recital Hall, Sydney 12. 7. 2025 Hindley Street Music Hall, Adelaide Od posledního koncertu zimně-jarního turné tedy uběhlo více než 90 dnů, což je sakra hodně, no a zkrátka já jsem se jednou probudil se vstupenkami a letenkami v kapse. Mám v jistých směrech tendenci nejdřív jednat – a pak už raději nepřemýšlet. To už asi každý ví z loňska, o pár stránek dřív. Tak. A pak jsem musel absolvovat tu příšernou cestu. Fuj. Ale tak nějak to stálo za to, bývá tomu tak. ××× Nabízelo by se říct: věděl jsem do čeho jdu, myslím s těmi koncerty, jenže nevěděl. Zdaleka nejen vzhledem k tomu omílanému věku – nerad to připomínám – vědět nejde. Zažil jsem koncerty, které ... jsem si neužil, ponechme to takhle. A tyhle dva se k nim mohly zařadit. To turné – 25 koncertů – byla jízda, v mnoha ohledech větší než o dva roky dřív. Pár vystoupení zprostředka sice přesunuli na konec, Caleovi poprvé v životě odešly hlasivky, mohl to zabalit, odjet domů a už toho všeho nechat, co já vím, třeba se chystat na nadcházející druhé vnouče, jenže on se během těch pár dnů dal natolik dohromady, že to pak bylo ještě lepší. Co víc, když hrál tři dny v řadě, ten třetí koncert dokázal být nejsilnější. Z pětitýdenního turné se stalo šestitýdenní, někde uprostřed oslavil 83. narozeniny, a závěrečný koncert – seděl jsem v první řadě, běžně to nedělám – byl nej__emotivnější? Nevím, nechce se mi říct nejlepší, ale užil jsem si ho jako žádný jiný. (Nápad: proč nejít jen na ten jeden?) Tím vším chci říct: někde během těch šesti týdnů se rozehráli, řekl bych, a bylo to znát. A tedy k tomu "a tyhle dva se k nim mohly zařadit", k těm, které bych si mohl neužít: dva samostatné koncerty po třech měsících, rozehraní být nemohli, ne tak jako na jaře. Nakonec když vloni odehráli jediný koncert, rozhodně to nebylo stoprocentní. A tentokrát ještě změna v kapele. ××× Tradičně trochu zeširoka (abych pak o nic míň tradičně neřekl nic zajímavého k aktuálním koncertům). Cale má s Austrálií více než čtyřicetiletou historii, příliš často ji však nikdy nenavštěvoval. 1983 hrál mj. i v těchto dvou městech, stejně tak 1986 a 1993, do Sydney se vrátil 2007 a v lednu 2010, při všech příležitostech hrál i v dalších městech, v říjnu 2010 a v srpnu 2015 Sydney vynechal (v obou případech pouze Melbourne). Tedy do Austrálie se vrátil po deseti letech, do Sydney po patnácti, do Adelaide po dvaatřiceti. ××× Pokud jde o to šestitýdenní turné, když jsem zde 26. 2. (níže) po prvním koncertu řekl A, měl bych po těch 42 dnech dojít k Z, nějak ale nebyla síla. Příliš mnoho dojmů. Leccos se však změnilo. Jestliže při prvním koncertu hrál z aktuální desky (2024) jedinou píseň (Davies and Wales), při posledním už byly tři (Shark-Shark, Setting Fires, Company Commander), kdesi uprostřed párkrát ještě jednu (How We See the Light). Celkem tedy pět: jestli jsem si po prvním večeru trochu stěžoval, nakonec vůbec. Čerstvá novinka Long Way Out of Pain zazněla při většině koncertů, jeden z vrcholů, v té době ještě nevydaná, dnes součástí (tehdy ještě ani neoznámeného) alba Mixology (Volume 1). Když uprostřed turné na čas vypadla, chyběla mi. ××× Tedy k té kapele. Alex Thomas (bubeník 2012–13, 2023–25) aktuálně koncertuje s jedním ze synů The Beatles, takže na scénu se vrací Deantoni Parks* (s přestávkami 2003–22). Ať už D stylově vychází odkudkoliv, rozhodně to není z rocku (jeho strýcem byl Hamilton Bohannon, kterého rozhodně nemám naposlouchaného, ale něco tam bude). Jeho styl je minimalistický, ale děje se toho tam neuvěřitelně hodně. V tomhle ohledu doporučuju eponymní album Bosnian Rainbows, což je v zásadě rocková kapela – a sledovat jen bicí. Alex je rozhodně běžnější hráč, samozřejmě o nic horší, velmi rád jsem ho viděl zpátky, ovšem D je mistr, jeden z mých vůbec nejoblíbenějších hudebníků. Jeho sólová tvorba je bomba. D: "He [John Cale]'s the only musician I'll mention if people ask who I play with. There's only one name. He’s the greatest. He has more of an impact on me than any drummer, more than anyone, in my adult life." Tedy Deantoni Parks na bicí a klávesy, plus tradičně Joey Maramba na baskytaru, Dustin Boyer na kytaru a kouzla, Abigail Portner projekce. Cale zpěv, klávesy, kytary. V australských setlistech byly jen drobné změny. Oba koncerty začíná Cale u kytary, stejně jako při druhé polovině onoho turné, s písní Shark-Shark, postupně vypilovanou, třeba jak s Joeyem a Dustym křičí proti sobě. Pak již u kláves Captain Hook (1979), zazněla při obou koncertech, ovšem ten první byl speciální. S půlhodinovým setem předskakovala australská houslistka Xani Kolac, s pomocí smyček vrstvila zvuky, z naprosté většiny pocházející z elektrických houslí. Výborná. Výborná. Jo, konečně ne přeskakující kytarista, bylo jich dost! Nejlepší ze všech Caleových předskokanů. No a očividně si to myslel i Cale. Xani si jde po skončení svého hraní v klidu ven prodávat desky, a když se blíží začátek Caleova setu, vrací se zpátky, nechce o něj přijít, a najednou se k ní obrací Caleova manažerka, John s tebou chce mluvit, a sakra, co jsem provedla, ale ne, Cale chce, aby se k němu v jedné písni přidala na housle. A tak to bylo. Captain Hook s narychlo zapojenými houslemi, naprostá improvizace, naprostá dokonalost. I kdyby jen kvůli tomuhle: ta cesta za to stála. Ale pokračujeme: Mr. Wilson (1975), pocta Brianovi, naživo zazněla jen párkrát (2018–19). Obzvlášť při druhém koncertu tady bylo znát, že se mu nezpívá snadno. Rád jsem zas slyšel, ale možná je načase se s ní rozloučit. Na druhou stranu, (extrémně) disonantní klávesy stály za to! Chums of Dumpty (2003) je další z písní, které v době vzniku nehrál, několikrát až v letech 2017–18, při letošním evropském turné čtyřikrát. Trochu obskurní píseň, mám ji rád. Setting Fires, jedna z nejoblíbenějších z nové desky. Repetitivní basová linka ze studiové verze hraje ze samplu, basák se s basou tak jako mazlí a vytváří podklad. Long Way Out of Pain, již zmíněná, a pak Cable Hogue (1975), druhá kytarová píseň – a Cale pořád dokáže křičet. Heartbreak Hotel (1975) je stálice, za těch 50+1 let se dočkala řady verzí, vždy těžko rozpoznatelných od Elvisova originálu. How Se See the Light, pak My Maria (taky 1975) je vlastně novinka, naživo zazněla až při letošním turné, a zdá se, že ji po těch 20+ koncertech zvládají dokonale. Company Commander je naživo nejdivočejší věc z POPtical uoᴉsnllI, Out Your Window (2023) jediný zástupce té předchozí desky, a jsem rád, že je to právě ona. Obecně: jak se od sebe liší ta alba, tak se liší i turné. Ubyly dlouhé pomalé věci (Half Past France, Wasteland), je to celé svižnější. A Cale se víc baví, občas zareaguje na něco v publiku. I on se změnil. Big White Cloud (1970) zazněla jen při druhém koncertu, hodně neočekávaná píseň, taky už delší dobu nahraná, a opět by to chtělo pár koncertů, aby se zdokonalili. Nicméně radost, veliká. Následující Frozen Warnings (1968) je od Nico, Cale ji při svých koncertech občas hraje už delší dobu, při letošním turné se vrátila po několika letech a zazněla při většině koncertů. Verze se mezi Sydney a Adelaide lišily, sotva postřehnutelně, ale při prvním vystoupení se mi líbil takový detail na konci, snad minutové jakoby pulzující doznívání (Deantoni), tyhle věci mají neuvěřitelnou sílu. O dva dny později se to neopakovalo. Pak tedy v Sydney Villa Albani (1984) a v Adelaide Barracuda (1974), známka že se blíží konec. Obzvlášť při tomhle turné je v těchhle písních hromada improvizace: to je ono! Proto jsem tady. Co takhle celý improvizovaný koncert? Všichni si to můžou dovolit, každý člen kapely úplně jiný, ale všichni mají nápadů na rozdávání a dohromady fungují jako nikdo jiný. Ale Cale už asi zůstane rockovým hudebníkem. V Sydney po krátkém žadonění přídavek, I'm Waiting for the Man od té staré kapely, a pak už konec. V Adelaide bez přídavku, všichni se vrátili k nástrojům, Cale se za cosi omluvil, poděkoval, a odešel pryč, kapela s ním. (Viz též Atény před dvěma lety.) Podle onoho setlistového webu (a kdekdo to už zkopíroval) prý curfew, což je blbost, pak jsem mluvil s kapelou, ale co už, jak to jednou někdo někam napíše, navždy to bude pravda. (Ano, Cale má na prvním albu píseň nazvanou Adelaide, a ne, nehrál ji, naživo nikdy – mohla to být příležitost, ale nabízela se až příliš hlasitě, dobře že nebyla vyslyšena.) Adelaide byl festival, ale v zásadě spíš dva predskokani plus Cale. Wolfgang Voigt presents GAS, elektronická hudba z Německa, a Moin, trojice s Londýna (zde čtveřice, víc nezkoumám). Moc pozornosti jim nevěnuju. ××× Na internetu je pár takových jako "pozitivních, ale..." recenzí, nicméně co jsem různě mluvil s lidma, všichni byli nadšení. O tohle jde. Já ty chyby taky slyším, ale pozitiva převažují extrémně. Cale za to naživo pořád stojí. Takže brzy... ××× K tomu velkému turné bych jen dodal, že se celkem hodně proměňoval setlist: pár písní zaznělo jen jednou, mj. Antarctica Starts Here (1973), Fear (Is a Man's Best Friend) (1974), Ship of Fools (1974) a čtvrthodinový jam Gun (1974) / Pablo Picasso (1975). Letter from Abroad (2003) je sváteční píseň, která se při koncertech moc nehraje, o to víc si jí vždy vážím. Koneckonců jedna z mých nejoblíbenějších. Zazněla při narozeninovém koncertu – a pak nic. Nepřekvapilo mě to, je to sváteční píseň. Ale... uběhly dva týdny ticha a od té doby zazněla ještě devětkrát. Výborné. Ani jednou jsem se nenudil! Obecně se většina koncertů obejde bez hitů, přednost mají novinky a různé podivnosti ze starých dob. Nepodbízet se. Jo . . . v B'hamu jsem seděl vedle toho divnýho chlápka ze Sleaford Mods, toho co při koncertech jen na začátku písně stiskne jedno tlačítko a pak skáče a skáče a zpěvák zpívá. Zpěváka sebou neměl. Na koncertu jc jsem ho každopádně nečekal. ××× * Deantoni se toho velkého turné sice neúčastnil, ale před několika koncerty pouštěli jeho hudbu. A pokud jde o Austrálii, podle nějaké recenze byl i tady Alex, a když jsem si dovolil autora upozornit, tak ne ne, my to máme ověřené, máme to správně. No fajn, budoucí generace se budou muset smířit s jinou pravdou. ××× PS: Pár dnů po návratu jsem byl v Praze na Patti Smith. A víte co? Málem jsem vstupenku dal pryč. Praha je daleko. A takhle se svou hlavou musím žít. Ale šel jsem (ač nepříliš velký fanoušek) a bylo to skvělý.