| Nejefektnější zakončení koncertu. Byl jsem v Brně na festivalu Potulný dělník, akci pro pár desítek lidí, o to lepší. O den předtím v Rakousku na koncertu jedné z mých nejoblíbenějších hudebnic, příliš mnoho lidí ... moc jsem si neužil, nakonec vlastní vinou, nemám tam co pohledávat. Každopádně v Brně mají klub Sibiř, kde je příšerná kosa (taky to mohli pojmenovat třeba Havaj, no, holt Brno...), hrálo tam víc lidí, ale hlavně Vratislav Brabenec a Pražský enigmatický orchestr Jana Komárka. Zažil jsem několikrát, donedávna pod názvem Pal-Post Unit, každý koncert v jiné sestavě, od loňska již ustálené na nástrojovém obsazení saxofon+hlas/baskytara+samply/kytara/akordeon/viola da gamba/flétna. Na Sibiři komornější a vhodnější prostředí než na Maťově venkovním Tulipánu před měsícem, tahle hudba prostě patří do malého uzavřeného prostoru. Půlhodinová skladba s útržky různých textů, saxofon se poslední dobou ke slovu moc nedostává, a i těch slov ubývá, ale z frontmana vyzařuje moudrost a klid, nakonec jeho dílo víc a víc připomíná díla starých mistrů z takové Číny, poezie okleštěná na to nejpodstatnější, žádné básnické kecy kolem. Po té půlhodině – on už delší dobu nechává hrát jen kapelu – se mistr zvedá, berli zapomíná na pódiu, nechává si pomoct z pódia a přes sál odkulhá ven, ostatní chvíli pokračují ve hře a postupně jej následují, až za naprosté tmy doznívají jen samply, doznívají, doznívají. Až by si člověk řekl, že to bylo divadlo, ale nikoliv: připravených měli víc věcí, a času taky dost, ale mistra to přestalo bavit, usoudil že dost. Půlhodina stačí, a byl to nejlepší koncert za těch pár let, co na ně chodím. Prostor dělá hodně, i to finále. Příležitostí ubývá, bude-li nějaké příště, budu tam. |
