Diskuze

Jednotlivé zobrazení příspěvku z diskuze Dojmy z koncertov

loutkář Cvak - 25.10.2023 20:13:12 #

Tenhle člověk kdysi byl rockový hudebník, už je to hodně dávno, tohle už s rockem nemá naprosto nic společného, ale jeho profil je na Rockboardu trpěn (okopírovaný z Wikipedie, hm), tak proč ne nějaké řeči k jeho … turné? Tedy Eno s orchestrem v Berlínské filharmonii, 24. 10. 2023. Na začátek: Berlínská filharmonie se nápadně podobá Labské filharmonii v Hamburku, tedy zevnitř, zvenku jen z jednoho pohledu. Takže krásné místo. (Tedy i v Berlíně mají krásné sály, tak proč sakra někteří pořád hrají v té obludné Verti Music Hall!!) …jsem se nechal unést. K věci: Brian Eno se v roce 1973 při koncertu své tehdejší kapely Roxy Music přistihl, jak přemýšlí nad praním prádla – a došlo mu, že je čas jít dál. Tím víceméně končí jeho kariéra koncertujícího hudebníka. Sólové turné v následující roce po pár večerech zrušil, v průběhu následujících let odehrál pár vystoupení s Johnem Calem* a Nico (mj. ten slavný June 1, 1974, částečně vydaný na LP), s Robertem Frippem, později s J. Peterem Schwalnem. A pár dalších, s dalšími. Je srpen 2021 a Eno je na pódiu amfiteátru Heroda Attika v Aténách**. Něco se zlomilo. Jednorázový koncert s bratrem Rogerem, nějak ho to chytlo a… Je říjen 2023 a Eno vyráží na své úplně první sólové turné. Sám se tomu označení vzpírá jak může, ale holt je to série toho, čemu se říká koncerty, a on je hlavním protagonistou. Je to jeho turné. Benátky, Berlín, Paříž, Utrecht, Londýn. Eno, Baltic Sea Philharmonic (dir. Kristjan Järvi) a pár Enových zdomácnělců. Předem bylo oznámeno, že projekt bude postavený na desce The Ship (2016), ale Eno zároveň v rozhovoru řekl, že vlastně vůbec netuší, co se bude při koncertech dít, a že ani nemusí být celou dobu na pódiu. Enovu diskografii zdaleka nemám prozkoumanou, v zásadě ji dokážu dělit na desky ambientní a desky písničkové, což je určitě dost omezené rozdělení, ale tak. Album The Ship je někde mezi, hybrid, tedy v žádném případě to není písničkové album, ale sem tam obsahuje jakýsi zpěv, není to čistý ambient, a obsahuje i coververzi I'm Set Free od post-caleovských The Velvet Underground. The Ship zabralo první polovinu koncertu, nějakých 45 minut. Následovala píseň By This River z desky Before and After Science (1977), a pak něco z Another Day on Earth (2005) a Forever and Ever No More (2020), většinou tedy různými způsoby "zpívané" písně, člověk by se od "otce ambientu" mohl dočkat třeba ambientu, že jo, ale nic takového (jsou tam přece perkuse, několik sad). Baltský orchestr je živoucí, hudebníci se po jevišti pohybují, většina z nich hraje bez not. Už ten nástup: přicházeli postupně, a jak přicházeli, už cestou ze zákulisí hráli, nejdřív flétny, a postupně atd. Dirigent diriguje, občas nabíhá do hudebníků, občas do něčeho mlátí, tu do dřevěných částí harfy, tu do svého milovaného bubnu, jindy diriguje tancem. Tohle Eno chtěl: skutečné žijící lidí, kteří… doslova: "They live and they eat and drink and shit and have sex like the rest of us. Not like people in other orchestras who don’t seem to do any of those things." Eno tam jen stál, občas zpíval, místy svůj hlas upravoval syntezátorem, ale na hudbu měl lidi: na pódiu jich bylo kolem padesáti, kromě orchestru ještě kytarista Leo Abrahams, klávesista (& elektronikář) Peter Chilvers, zpěvák-vypravěč Peter Serafinowicz a zpěvačka Melanie Pappenheim. Všichni měli trička se stejným motivem, velký plný kruh, ale hodně různých barev, to vždy na černém podkladu. Zvěsti se nepotvrdily a Eno byl na scéně od začátku do konce. Orchestr byl vpředu, on spíš vzadu, trochu skrytý za tím vším. Když se nakonec přišel uklonit dopředu, doprostřed všech těch lidí … někdo, o kom by mě ještě před půl rokem nenapadlo, že ho někdy uvidím, že vůbec někdy bude koncertovat… kdyby mi to tehdy někdo řekl, vysmál bych se mu. Ten okamžik! Ale v první řadě hudba, samozřejmě, a zvuk je v těchhle budovách taky výborný (Berlínská filharmonie – ta budova – je tuším první tohoto typu, Hamburk je mnohem mladší, a i další různě po světě rozeseté sály). Do takového sálu bych rád šel na klasiku, je načase něco důstojného postavit i v Praze. (Jo, a mám slabost pro píšťaly varhan, taková nádhera!) Jo, abych nezapomněl, přes všechny výhody Filharmonie někteří hudebníci stále hrají ve Verti Music Hall. Ten barák stojí už pět let, čas ho strhnout! Philharmonie slaví šedesátiny a je skvělá. …jsem se nechal unést. Pokud jde o idiota, který přímo za mnou v nejtišší části koncertu asi minutu chrastil krabičkou tic-taců, doufám že to čteš, idiote, jseš idiot. Chtěl jsem na něj zařvat (zase bych to já zkazil jiným ještě víc), nakonec to udělal soused, celkem klidně. Tohle nechápu. Debil. Jsem se nechal… no ne, ale tohle mi fakt vadí :-( Když pak koncert skončil, většina lidí odešla, ale sem tam se ze zbytku publika ozvala nová vlna potlesku nebo výkřiků, a v jednu takovou chvíli se Eno vrátil, znovu poděkoval, zažertoval o sólovém přídavku, a odešel. Většina lidí o tohle přišla. To byl ale koncert! *** Cestou do Berlína jsem se stavil v jednom středočeském maloměstě, kde zrovna – jakou náhodou! – hrála moje oblíbená kapela Pal Post Unit (pro tuto příležitost překřtěná na Pal Post Unit Orchestra) s bezzubým saxofonistou básníkem v čele, tentokrát v poněkud rozšířené sestavě než jsem zažil posledně: Vratislav Brabenec (hlas, saxofon), Jan Komárek (baskytara), Monika Knoblochová (virginal … to je jako cembalo), Ivan Macúch (viola), Cyril Kaplan (perkuse, plastové a kovové nádoby), Petr Tichý (kontrabas), Míra Motlík (kytara) a Jiří Rotbauer (píšťala, triangl, činelky, skleněné láhve). Vloni v červnu Brabence doprovázeli jen Knoblochová, Komárek a Macúch, tehdy hráli věci z první desky Růže na kmínku, letos v létě nahráli v Libeňské synagoze novou desku, jmenovat se bude patrně Kyticí z větví mává, ale zatím nevyšla, a právě z té hráli při tomto koncertu, který proběhl kde jinde než v Libeňské synagoze. Zní to přibližně takhle: >> odkaz ---- * Když v roce 1990 vydali společnou desku, Cale chtěl vyrazit na společné turné. Nevyrazil. Narazil. Pak spolu chvíli nemluvili, ale v roce 2002 přeci jen odehráli cosi jako "koncert" u příležitosti zahájení nějaké výstavy. ** O jiném koncertu tam jsem psal v červnu. *** Pokud jde o slavné lidi v publiku (ne že bych je vyhledával, moc tváří stejně neznám), několikrát jsem zahlédl (tedy před a po, ne během) Markuse Reutera a vždycky přemýšlel, jestli je to opravdu on. Byl.