Belew, Adrian
Adrian Belew má za sebou více než třicet let dlouhou kariéru, během které spolupracoval s mnoha žánrově rozdílnými hudebníky, například s Frankem Zappou, Davidem Bowiem, Talking Heads, ale také Nine Inch Nails, či Paulem Simonem. Vedle toho ale má na kontě řadu sólových alb, která se pohybují od akustických až po elektronická a experimentální.
Narodil se 23. prosince 1949 v Covingtonu v Kentucky jako Robert Steven Belew.
Jeho prvním hudebním nástrojem byly bicí v pochodové kapele. Poté, od poloviny 60. let působí v místních skupinách jako zpívající bubeník – například v The Denems, kteří hráli coververze Beatles.
Ovlivněn Jimi Hedrixem, začíná v šestnácti letech hrát na kytaru a pokouší se psát vlastní písně. Kromě Beatles a Hendrixe jej nejvíce ovlivnili Jeff Beck, Igor Stravinski, George Gershwin a David Bowie. Jako kytarista se už od svých začátků snaží jít vlastní cestou, což se nakonec projevuje hlavně v hledání nových zvuků. Je jedním z prvních kytaristů, kteří používali kytarový syntetizér (konec 70. let), nejdříve Roland GR300 (používají jej i Robert Fripp a Andy Summers), později Roland GR1, dále digitální modulátor Line 6 Variax a také GR505 pro bezpražcovou kytaru. Dodnes neumí noty, často používá slide, ale jinak, než je obvyklé.
Začátkem 70. let působí v kapele Sweetheart a právě během této doby si mění jméno na Adrian. V roce 1972 se účastní kanadské přehlídky talentů a s písní Shoe Salesman zaujme třetí místo.
V roce 1977 přichází výrazný zlom v Adrianově kariéře. Na jedno Nashvillské vystoupení Sweetheart přijde Frank Zappa, aby na doporučení svého řidiče pozval Adriana na konkurs. Belew tedy letí do Los Angeles, kde už málem vzdává šanci potom, co zjistí, že dělá konkurs společně s muzikanty s hudebním vzděláním. Snaží se Zappu přesvědčit, aby mu dal ještě jednu šanci, ten už je ale rozhodnutý a na místě přijímá Belewa na rok do své skupiny. Belew má na starost kromě kytary i vokál, což mu dá šanci uplatnit i schopnost imitace – například Boba Dylana, což je zachyceno i na dvojalbu Sheik Yerbouti, které Zappovi vyšlo v roce 1979. Jak se k samotné nahrávce stavěl sám Dylan není známo, snad jen, že když oba později seznámil Paul Simon, prohlásil Dylan se smíchem, že o Adrianovi slyšel.
Se Zappou je Belew zachycen ještě na videu a živém albu Baby Snakes, vydaném v roce 1983.
Během turné se Zappou se setkává s Davidem Bowiem a okamžitě je mu nabídnuto místo v jeho doprovodné kapele. Můžeme jej slyšet na deskách Stage (1978) a Lodger (1979). Během turné se také seznamuje s Robertem Frippem, který také patří k Bowieho občasným spolupracovníkům (Například skladba Heroes ze stejnojmenné desky, King Crimson ji také často hrají).
Poté se Belew stěhuje do Springfieldu v Illinois a v místním studiu Cwazy Wabbitt začíná nahrávat své písně. Zakládá recesistickou skupinu Gaga, ve níž hraje i na bicí, a která dělá předkapelu tehdejšímu Frippovu seskupení League of Gentlemen.
Další nabídka ke spolupráci přichází od new wave kapely Talking Heads. S nimi také vyrazí na turné, ale už první den mu zavolá Robert Fripp s návrhem na členství v novém projektu, ve kterém by byl Bill Bruford.
Ke spolupráci s Frippem dojde o rok později, zprvu pod názvem Discipline, ale záhy se název mění na King Crimson. Frippa, Belewa a Bruforda doplní ještě baskytarista Tony Levin. Kromě baskytary hraje i na Chapman Stick, do té doby ne moc používaný, desetistrunný nástroj. Tato sestava během let 1981 – 1984 vydá tři alba (Discipline – 1981, Beat – 1982, Three of a perfect pair – 1984). Jsou to úplně jiní King Crimson, víc rytmičtí, víc elektroničtí. I texty jsou součástí zvukomalby, často působí jako nahodilá spojení a asociace, King Crimson v tomto období nevyužívají textaře, Belew si texty píše sám. Bruford používá elektronické bicí a mellotrony jsou nahrazeny kytarovými syntetizátory. Kritika nebyla k Belewově vlivu vždy jen kladně nakloněna, naopak se objevují názory, že je pro King Crimson moc popový.
Mezitím vychází i Belewovy sólové prvotiny. V roce 1982 je to album Lone Rhino. Vyšlo u Island Records a kromě dechových nástrojů, jež obsluhují hostující hudebníci, si vše Belew nahrál sám – zpěv, kytaru, baskytaru, klávesy i bicí, navíc celé album sám napsal. Tak tomu až na vyjímky tomu tak bude po celou jeho kariéru. V melodických písních je znát vliv Beatles, působení v Talking Heads zanechalo také nějaké stopy, stejně jako King Crimson. Místy se experimentuje se zvuky, všudypřítomný je smysl pro humor, stejně jako silné ekologické smýšlení. Album se umístilo na 55. místě v Top 100 časopisu Rolling Stone.
O rok později mu vychází další počin, Twang Bar King. Opět u Island Records, tentokrát s početnější doprovodnou kapelou, než minule. Právě tito hudebníci tvořili skupinu Gaga – Christy Bley – klavír, zpěv, William Janssen – saxofony, basklarinet, zpěv, Larrie Londin – bicí (doprovázel například Elvise Presleyho v jeho posledních letech, později působil v Journey, zemřel v roce 1993), J. Clifton Mayhugh – baskytara, zpěv. Materiál na albu je až na jednu skladbu autorský. Tou jedinou je cover Beatles, I’m Down, byl k ní natočen i klip.
Během roku 1983 stihne ještě hostovat na albu Laurie Anderson Mister Heartbreak a když se v příštím roce po albu Three of a Perfect Pair rozpadají King Crimson, tak je naplno zaměstnán nahráváním s Jean-Michel Jarrem (Zoolook, vyšlo u Disques Dreyfus, kromě Belewa tu hostují i Laurie Anderson a baskytarista Marcus Miller) a zpěvákem Peterem Wolfem, který vydává ten rok svůj debut Lights Out (mimo Belewa je tu spousta hostů, například i Mick Jagger od Rolling Stones). Od začátku 80. let se také věnuje produkci, například debut skupiny Raisins (1983) a druhé album Adventure Time The Elvis Brothers (1985).
Ke konci roku 1985 se rozpadají The Raisins a bývalí členové Rob Fetters (kytara, zpěv) a Bob Nyswonger (baskytara) přesvědčují Belewa, aby s nimi dal dohromady novou skupinu. Za bicí soupravou se objevuje Chris Arduser, bubeník Raisins, který je opustil o rok dříve. Larrie Londin je totiž tou dobou na turné s Journey. Nová skupina dostává název The Bears, v listopadu 1985 podnikne první krátké turné po USA. Během dalších tří let vydávají dvě alba – The Bears (1987) a Shine (1988) a koncertují po menších sálech v USA. Podepisují smlouvu s P.M.R.C (Primitive Man Recording Copany – že by byl název narážkou na Parents Music Resource Center, hnutí proti závadnému obsahu hudebních nosičů, jež v roce 1985 daly dohromady manželky senátorů, aby se nějak zabavily?) a rozpadají se v roce 1989. Všichni členové spolu ale během devadesátých let spolupracují a od roku 1997 pokračují v občasném koncertování a vydávání alb.
Belew v mezičase vydává další sólovku Desire Caught by the Trail (1986), kde v záplavě zvukových experimentů zapomíná na melodie. Album jej prý stálo smlouvu s Island Records, jelikož se díky experimentálnímu vyznění moc neprodávalo a ani po letech není hodnoceno moc dobře. I tak ale představuje zajímavý pohled na Adrianovu práci s kytarovými syntetizátory. Výsledek se dá připodobnit sólovkám kolegy Frippa, či synclavierovým experimentům Franka Zappy, jen je na rozdíl od toho prvního humornější a na rozdíl od toho druhého přístupnější.
Ještě ten samý rok Belew hostuje u tak žánrově rozmanitých interpretů jako jsou Cyndi Lauper (album True Colors) a Paul Simon (Graceland).
V dubnu 1989 konečně vydává další sólovku s názvem Mr. Music Head. Ta přináší jeho první hitový singl, píseň Oh Daddy. V žebříčku Modern Rock je tato píseň na pátém místě, samozřejmě se k ní natáčí klip a hostuje tu Belewova jedenáctiletá dcera Audie. Právě v roce 1989 se Belew stává už potřetí otcem.
A ještě jedno hostování – deska Earth Moving od Mikea Oldfielda.
Ať už to byl první hit, či neúnavná práce během 80. let, o Belewa je ještě větší zájem, než kdy předtím. Už v roce 1990 vydává album Young Lions, na kterém dojde opět na pár převzatých skladeb – Heartbeat z Beat King Crimson, Not Alone Anymore od The Travelling Wilburys, superskupiny, kterou tvořili Bob Dylan, Jeff Lynne, Roy Orbison, George Harrison a Tom Petty. Tou nejvýznamnější byla píseň Davida Bowieho Pretty Pink Rose, v níž sám autor hostuje. Píseň se stala dalším hitem, v žebříčku Modern Rock obsadila druhé místo a druhý singl, ekologicky zaměřená Men in Helicopters zaujme místo sedmnácté.
A poté Belewa opět přijímá Bowie na turné jako kytaristu, zpěváka a hudebního režiséra.
V roce 1991 vychází kompilace z prvních tří alb, nazvaná Desire of the Rhino King. Belew už v té době pracuje na další sólovce, která vychází o rok později pod názvem Inner Revolution. Stejně jako album předchozí, i tato deska je zaměřena na tradičnější písně, přestože kytarové party a sóla jsou spíše experimentálního rázu. Podobně zní i album Here z roku 1994, naproti tomu The Accoustic Adrian Belew z předešlého roku je čistě akustické album, často jen o minimu dohrávek. Mapuje jeho předešlou tvorbu v jiné podobě a po nějaké době dochází i na cover Beatles, tentokrát je to píseň If I fell.
V roce 1992 se podruhé žení a natáčí sérii reklam pro japonskou firmu Daikin, zabývající se elektronikou. V krátkých šotech předvádí zvuky zvířat, případně diriguje kytarový orchestr, který tvoří zase jen on sám.
Ale i na další projekty si nachází čas – v roce 1993 hostuje u Crash Test Dummies, o rok později na The Downward Spiral od Nine Inch Nails a opět u Laurie Anderson na albu Bright Red.
Rok 1995 je rokem dalšího obnovení King Crimson. Robert Fripp se o to pokoušel už od začátku 90. let se zpěvákem Davidem Sylvianem, ze spolupráce vzešlo jen několik alb pod jménem obou hlavních protagonistů. Nakonec dává dohromady kompletní sestavu z 80. let s Brufordem, Belewem a Levinem. Aby přišel s něčím novým, vytváří Fripp double trio – všechny nástroje zdvojí, takže místo dalšího baskytaristy obsadí Trey Gunn (nejen klasická baskytara, ale především patnáctistrunná specialita Warr Guitar) a za druhou soupravu usedne Patt Mastelotto.
Nejprve vyjde jako ochutnávka EP Vroom a potom už i plnohodnotná řadovka Thrak. Mohutný sound double tria vytváří agresivní a temnou náladu celé desky, občas probleskne nějaká ta křehká balada, jak mají King Crimson ve zvyku. Chytlavou a nejhitovější píseň Dinosaur hraje Belew i na svých sólových koncertech. Rozhodně skvělý návrat.
Ani Belewova další alba na sebe nenechají dlouho čekat. Nejprve experimentální porce Guitar as Orchestra (1995) a poté Op Zop Too Wah. To vychází už v roce 1996 a namíchává to nejzajímavější, co dosud dělal. Takže jsou tu vedle sebe melodické písně, kytarové experimenty i krátké, někdy vtipné, někdy trochu samoúčelné předěly. Album má být koncepční, údajně v duchu Beatlesovského Seržanta. Tentokrát nahrává úplně všechny nástroje.
V roce 1997 si dávají King Crimson krátkou pauzu a Belew buduje v domovském Nashville vlastní studio. Na setkání s bývalými spolužáky ze základní školy si zahraje se svou dávnou kapelou The Denems, odjede akustické turné po Argentině, obnovuje The Bears, nahrává S Peterem Framptonem skladbu The Frightened City na tributní album Hanku Marvinovi ze Shadows a produkuje dvě skladby kapele Jars of Clay.
Fripp a členové King Crimson dávají dohromady ProjeKcts 1 – 4. ProjeKct One tvoří Fripp, Bruford, Gunn a Levin (zde na kontrabas a bicí). Věnuje se převážně jazzové improvizaci a vystupuje jen čtyřikrát V Londýně.
ProjeKct Two tvoří Fripp, Gunn a Belew. Na rozdíl od ostatní produkce kolem King Crimson je hudba tohoto tria humornější a Belew tu hraje kromě kytary na elektronické bicí.
ProjeKct Tree je orientovaný na rytmickou složku, Belewa vystřídal Mastelloto, Gunn s Frippem zůstávají.
V ProjeKct Four je ProjKct Three plus Tony Levin, ten je vyloženě avantgardní.
Další související kapelou je Bruford Levin Upper Extermities, kde jsou oba hudebníci doplněni o kytaristu Davida Torna a jazzového trumpetistu Chrise Bottiho. Hudba je na pomezí blues, rocku a ambientu.
Nahrávky ProjeKcts 1 – 4 byly pořízeny během let 1997 – 1999 a vyšly jako čtyřalbum v říjnu 1999.
Belew v roce 1998 vydává další akustickou desku s názvem Belewprints. Jsou tu písně staré i nové v komornějších, osekaných verzích. Za zmínku jistě stojí i cover Lennonovy Free as a bird. Ten je z koncertu a Belew se doprovází na klavír.
O rok později je tu podobně sestavená kompilace Salad Days a opět hostuje u Nine Inch Nails – album má název The Fragile a obsahuje materiál, který vzniká dva roky. Dále pak vychází kompilace Coming Attractions, která předznamenává některé, později realizované nápady.
V roce 2000 se King Crimson scházejí k dalšímu počinu. Sestava je zredukována na čtyřčlennou – kromě Frippa a Belewa ještě Trey Gunn a Pat Mastelloto. Album The ConstruKction of Light ale není moc dobře hodnoceno, navíc spousta alternativního materiálu z natáčení vychází jako ProjeKct X – Heaven and Earth ještě ten samý rok. Za zmínku stojí jistě ProzaKc Blues, maniakální podoba blues dle King Crimson, případně pokračování legendárních Larks‘ Tongues in Aspic, tentokrát s číslem IV. (Část III. vyšla na Three of a Perfect Pair v roce 1984)
Následuje úspěšné turné a série koncertních alb z různých období King Crimson. Robert Fripp se sice vždy bránil vydávání starého materiálu, ať už kvůli technické kvalitě záznamů, či proto, že se nerad ohlížel do minulosti, ale už v roce 1992 vydal 4 CD Box Set The Great Deciever, jež mapoval koncerty z let 1973 – 1974. Navíc během devadesátých let vyšly živáky jako Thrakattak (1996), což jsou koncetní improvizace pro silné nátury, či B’Boom (1995) z turné po Argentině, stejně jako další archivní box sety, vydané v roce 1997 – Epitaph (4 CD z roku 1969) a The Nightwatch (2 CD, koncert z listopadu 1973). Pravidelně vychází i koncertní alba nové sestavy, například Heavy ConstruKction (2000).
V roce 2001 Belew obdrží cenu Cammy (Cincinnati's Entertainment Award) za celoživotní práci, kterou mu předá Peter Frampton.
The Bears vydávají po třinácti letech album Car Caught Fire a v příštím roce vyrážejí na turné.
Belew začíná využívat možnosti internetu a vydává touto cestou různé své singly. Také se věnuje 4 CD s názvem Dust, který zahrnuje různé nevydané nahrávky a dema. Ten nakonec vychází na jeho internetových stránkách v podobě mp3 během let 2007 – 2008.
King Crimson se po roční pauze setkávají, aby vydali nové album. Tomu předchází EP Happy With What You Have To Be Happy With, kde jsou vedle kolektivních improvizací i přípravné verze skladeb s chystané desky. Ta vychází v březnu 2003 pod názvem The Power to Believe a počin je to dost moderní, rozhodně žádné nostalgické vzpomínání.
Následuje turné a pak další dlouhá pauza. Adrianovi nejdříve během roku 2002 vycházejí v reedici jeho první tři alba – a v dalších letech ostatní sólovky. V roce 2003 nahrává s baskytaristou Lesem Claypoolem z Primus a bubeníkem Dannym Careyem z Tool. Během roku 2004 vystupuje s Primus, Alem Kooperem a nahrává s hercem Williamem Shatnerem. Také vypomáhá na desce Raven Songs 101 Kevina Maxe z DC Talk. Jedná se o album mluveného slova, doplněného o Adrianův instrumenální podklad. Kytarovým sólem přispěje na album Deadwing od Porcupine Tree (2005) a mezi mnoha dalšími známými jmény se objeví na tributních albech Pink Floyd od Billyho Sherwooda (-ex Yes) Back Against the Wall (2005) a Return to the Dark Side of the Moon (2007).
Poté následuje další porce sólové tvorby, jednoduše pojmenovaná alba Side One (2005), Sde Two (2005), Side Three (2006) a Side Four (2007). Na nich najdeme i nahrávky s Claypoolem a Careyem, například nadupanou Writing on the Wall na prvním albu. Na Side Three si zahostuje i Robert Fripp a dávný člen King Crimson, saxofonista Mel Collins. Tentokrát se Belew představuje i jako malíř – artwork je jeho dílem.
Side Four je koncertní album a poprvé si tu můžeme poslechnout trio, které sestavil během uplynulého roku. Kromě Belewa tu hrají ještě sourozenci Julie Slick (baskytara) a Eric Slick (bicí).
V dubnu a květnu 2006 koncertuje s australskými hudebníky z kapely Matt Finish – bubeníkem Johnem Priorem a baskytaristou Alem Slavikem. V srpnu téhož roku vystupuje na Acoustic Planet Tour v Atlantě v Georgii s Bélou Fleckem a The Flecktones.
V roce 2007 se podílí opět na dalším albu Nine Inch Nails s názvem Ghosts I – IV. To vychází 2. března 2008. Čítá celkem 36 skladeb na ploše 110-ti minut a je ve znamení temného instrumentálního ambientu. Nahrávka je některými kritiky přirovnávána k albům Briana Ena a Roberta Frippa.
Koncertní činnost obnovují i King Crimson ve stejné sestavě jako na posledním albu, jen s druhým bubeníkem. Tím je Gavin Harrison, který předtím působil například v Porcupine Tree.
Další Adrianovo album je instrumentání s názvem 'e', vychází v roce 2009 a opět na něm hraje Belewovo Power Trio.
A zatím poslední je album s názvem A Cup Of Coffee And A Slice of Time, na kterém se podílí klavírista Michael Clay. Jedná se o Belewovy skladby v nových, improvizovaných verzích.
Diskografie se soustředí pouze na sólovou tvorbu, vzhledem k počtu projektů, na kterých se Belew podílel, by byla značně nepřehledná.
Voytus 04/10... (celý článek)