Kalandra, Petr
Petr Kalandra - významná postava českého písničkářského hnutí, folkrocku a blues.
Miloval Boba Dylana, Neila Younga a americkou písničkářskou scénu.
Od konce šedesátých let působil na pražské hudební scéně vedle Karla Kryla, Jaroslava Hutky, Vladimíra Merty, Vladimíra Veita, Palečka a Janíka a dalších dnes mnohdy neprávem zapomenutých folksingerů s akustickými kytarami a foukací harmonikou, kteří po vzoru Boba Dylana burcovali svými texty veřejnost.
Petr Kalandra se už jako malý chlapec objevil na televizní obrazovce v r. 1964, kde zazpíval svým jasným hlasem píseň Chtěl bych umět hrát blues. Hudbu napsal Jan Hammer a text básník Jaromír Hořec.
V r. 1969 odjel s rodiči do Tunisu (jeho otec byl známý lékař) a strávil rok v USA. Vyprávělo se, že se na krátkou dobu stal členem Buffalo Springfield (neověřeno). Va každém případě se naučil dobře an glicky a vstřebal americké blues.
Vrátil se do pochmurných normalizačních poměrů do Československa na podzim 1971.
V prosinci téhož roku se stává členem Marsyas (v té době se Zuzanou Michnovou: zpěv a Jiřím Jeřábkem: banjo). Později Jeřábek odchází a je nahrazen výtečným zpěvákem a kytaristou Oskarem Petrem.
V polovině sedmdesátých let působil i ve volném sdružení Čundrgrunt (Vladimír Merta, Vladimír Mišík, Vladimír Padrůněk, Jan Hrubý...)
Marsyas působili v různých sestavách až do r. 1995. Petr Kalandra v té době přijal nabídku Jana Spáleného (tuba, klavír, zpěv)a Františka Havlíčka (saxofon)a vytvořili kapelu ASPM (Amatérské sdružení profesionálních muzikantů). S nimi hrál výtečné komorní blues až do r. 1993.
Poté se opět připojil ke znovukříšeným Marsyas, kteří odhodili rockovou tvář a vrátili se k folkrockovému pojetí.
Jeho zdravotní stav se bohužel horšil. Byl poměrně slabé tělesné konstituce a navíc byl poznamenán životním stylem svobodomyslných hudebníků na volné noze.
8. září 1995 odešel do hudebního nebe.
Petr Kalandra je u nás vnímán jako poslední legitimní hippie. Měl bezelstnou, kamarádskou povahu (podobně jako Jimi Hendrix miloval děti), svobodomyslné nazírání na život a svět a naivně věřil, že se dá Kalifornie konce šedesátých let vytvořit v jistém slova smyslu i u nás. Což bylo v normalizačních sedmdesátých letech absolutně naivní.
Vlastnil kvalitní - tehdy zcela nedostupnou akustickou kytaru Yamaha 160, spoustu foukacích harmonik, kvalitní gramofon Dual a kazetofon Philips. V dané době těžko dostupné věci a měl velikou sbírku desek.
Nebyl to mimořádný kytarový instrumentalista (jako např. Vladimír Merta), ale jeho podání amerického folku a akustického blues bylo velmi věrohodné.
Podobný muzikantský a interpretační typ se na domácí scéně po jeho odchodu neobjevil.
Čest jeho památce.
PETR GRATIAS... (celý článek)
