John Cale (John Davies Cale) se narodil v březnu 1942 ve vesnici Garnant ve Walesu. Jeho matka byla velšsky mluvící učitelka, otec anglicky mluvící horník. John v dětství uměl jen velšsky a proto si s otcem moc nerozuměl. Ve svých sedmi letech se začal učit na klavír, přibližně ve třinácti pak na violu. Právě na violu hrál v souboru Welch Youth Orchestra, se kterým hrál převážně ve Velké Británii, ale absolvoval i několik koncertů v Nizozemsku. V letech 1960-1963 studoval muzikologii na prestižní škole Goldsmiths v Londýně. V roce 1997 mu bylo uděleno čestné členství ve škole – a to i přesto, že byl popisován jako nejnenáviděnější student v historii školy.
Když školu ukončil, odcestoval do Spojených států, kde působil na poli avantgardní hudby. Spolupracoval například s LaMonte Youngem, Tony Conradem, Terry Jenningsem a dalšími a spolupracoval s Fluxusem. V roce 1963 byl jedním z klavíristů, kteří představili osmnáctihodinové minimalistické dílo Vexations francouzského skladatele Erika Satieho.
Koncem roku 1964 se setkal s mladým newyorským kytaristou a v té době zaměstnancem společnosti Pickwick Records (jako nájemný skladatel) jménem Lou Reed. Spolu s ním a ještě několika dalšími nahrál singl, který vyšel pod hlavičkou fiktivní skupiny The Primitives. Nakonec skupina opravdu vznikla a odehrála několik koncertů. Po jejím rozpadu hrál s Reedem pod různými názvy, když nakonec, ještě se Sterlingem Morrisonem a Angusem MacLisem založil skupinu The Velvet Underground. Jako první z ní odešel MacLise a nahradila jej nová bubenice jménem Maureen Tucker. Cale se skupinou nahrál její první dvě alba a v roce 1968 byl ze skupiny vyhozen. Během členství ve skupině Velvet Underground Cale pokračoval s kariéře avantgardního umělce a některé zahrávky z té doby vyšly po roce 2000.
Následně zahájil kariéru sólového umělce a producenta. Produkoval například alba Nico (několik alb), The Stooges (1969), The Modern Lovers (1971/1976), Patti Smith (1975), Sham 69 (1977), Squeeze (1978), Happy Mondays (1987), Element of Crime (1987) nebo Siouxsie and the Banshees (1996). Rovněž hrál na řadě alb jako doprovodný hudebník, patří mezi ně interpreti: Nick Drake (1970), Mike Heron (1971), Brian Eno (1975, 1978), Ian Hunter (1979), The Replacements (1990), Maureen Tucker (1991), Vince Bell (1994), Ivan Král (1995), Patti Smith (1996) nebo Manic Street Preachers (2010)
Své první sólové album nazvané Vintage Violence vydal v roce 1970. Následovala experimentální spolupráce s Terry Rileyem, s čehož vzešlo album Church of Anthrax (1971), následovalo album The Academy in Peril (1972), na kterém mu vypomohl orchestr Royal Philharmonic Orchestra. O rok později vydal své a třetí a jedno z nejlépe hodnocených alb nazvané Paris 1919. O hudební doprovod se zde postarali členové skupiny Little Feat. V letech 1974-1975 vydal tři alba u vydavatelství Island Records, dnes označována za „islandskou trilogii“. Jsou to alba Fear (1974), Slow Dazzle a Helen of Troy (obě 1975). Vypomáhají mu na nich další ze stáje Island: Brian Eno, Phil Manzanera, Richard Thompson, Chris Spedding, Bryn Haworth, Gerry Conway a na posledním dokonce Phil Collins z Genesis.
Když od Islandu odešel, přestal na čas vydávat alba. V roce 1977 vydal EP Animal Justice a znovu se přihlásil v roce 1979 koncertním albem Sabotage/Live (je koncertní, ale složené z převážně dříve nevydaných skladeb). V roce 1980 podepsal smlouvu s dalším prestižním vydavatelství A&M; Records a v březnu 1981 vydal, po dlouhých šesti letech, nové album nazvané Honi Soit. K tomu se váže celkem zajímavá historka: Cale přišel za Andy Warholem, že má nahrané album, ale nemá obal a název. Warhol mu tedy navrhl, že by na obalu mohl být vyfocen s Yoko Ono (se kterou Warhol v té době kamarádil) a mohlo by se jmenovat John & Yoko, tentokrát myšleno jako John Cale & Yoko Ono. Cale s tím však nesouhlasil a album tedy dostalo název Honi Soit, obal Warhol skutečně vytvořil, ale původně koncept nevyužil. Album nemělo moc velký úspěch a Cale od A&M; odchází. Další album vydává o rok a půl později, tentokrát u menšího vydavatelství Ze Records. Dostalo název Music for a New Society a jde o jeho první desku, na které se podílel David Young, který s ním v následujících letech bude spolupracovat. Oproti předchozí desce šlo o celkem artrockové album.
V roce 1984 vydal album Caribbean Sunset a živák John Cale Comes Alive (obě u Ze Records). Na obou albech opět figuruje Young, baskytarista Andy Heermans a bubeník Dave Lichtenstein. V roce 1985 vydal, opět u nového labelu Beggars Banquet Records, desku Artificial Intelligence. Ve stejném roce se mu narodila dcera Edem Cale a podle jeho slov od té doby již nebere žádné drogy. Na nějaký čas se ztratil z hudební scény, v letech 1989-1990 se však představil celkem silně. V roce 1989 sólové album Words for the Dying produkované Brianem Eno, o několik měsíců později společné album se svým rivalem Lou Reedem nazvané Songs for Drella a ještě ve stejném roce pak album Wrong Way Up, tentokrát s Brianem Eno. V tomtožé roce spontánně proběhl reunion Velvet Underground a to pouze pro jeden koncert ve Francii.
Po silném období let 1989-1990 nastala opět pauza. Ale jen co se řadových alb týče – vydal sice několik soundtracků, ale ty nejsou za řadové desky počítány. V roce 1994 vydal opomíjené album Last Day on Earth spolu s Bobem Neuwirthem. Novým sólovým albem Walking on Locusts se přihlásil až v roce 1996 a je o poznání přístupnější, ale i tak se ve skladbách dají najít různé experimenty. Vyšlo u obnoveného vydavatelství Hannibal Records. O rok později složil hudbu k baletu a opět se odmlčel z nahrávání alb. V roce 2003 vydal EP nazvané 5 Tracks (název už napovídá, kolik je na něm skladeb). S malým albem přislíbil, že nová řadovka vyjde co nevidět. Stalo se tak v říjnu 2003 albem HoboSapiens, vydaným u další velké společnosti EMI Records, která ho bude provázet až do roku 2007. V roce 2005 vydal čtrnácté album BlackAcetate a o dva roky později živý záznam Circus Live, čímž uzavřel spolupráci s EMI.
V roce 2010 mu byl udělen Řád britského impéria (OBE za jménem). V roce 2011 řekl, že vydá EP a následně i novou desku. EP Extra Playful vyšlo v září 2011 a nová deska byla slíbená na jaro 2012. Na jaře 2012 bylo řečeno, že vyjde na podzim, kdy také album Shifty Adventures in Nookie Wood vyšlo.
Co se týká jeho textů, často v nich používá jména osobností (Joni Mitchell, Sharon Tate, James Dean nebo jeho oblíbený malíř René Magritte) nebo místopisná jména (Amsterdam, Moskva, Řím nebo oblíbená Francie).
urzug, 2012-02-25, přepracováno 2013-01-20... (celý článek)
