Captain Beefheart & His Magic Band

oficiální www «

"Po celý můj život mi vykládali, že prý jsem génius. Totéž tvrdili nad mými sochami a ještě mi přitom poklepávali na rameno. Ale zároveň prohlašovali před publikem, že je má hudba příliš obtížná na poslech."
To jsou slova výtvarníka a hudebníka Dona "Van" Vlieta, který je samozřejmě mnohem známější pod svým pseudonymem Captain Beefheart. Ten si prý přivlastnil z titulu k nerealizovanému filmu Franka Zappy "Captain Beefheart versus The Grunt People". Ale vysvětlení původu jeho přezdívky může být také úplně jiné. "Kapitánovo" jméno lze přeložit jako "Hovězí srdce". Tak mu prý říkal jeho strýc pro jeho láskyplný vztah ke zvířatům, a když vysvětloval, jak lidé ublížili tomuto světu. Tento názor vyjadřoval slovním spojením "beefheart", což se dá vedle uvedeného českého významu slangově přeložit jako "remcající srdce".

Démonický zpěvák, samorostlý multiinstrumentalista, skladatel, básník, textař, spisovatel, abstraktní malíř a sochař Captain Beefheart, vlastním jménem Donald Glen (po otci) Vliet (změnu jména na Van Vliet provádí až později někdy v polovině 60. let) se narodil 15. ledna 1941 v Glendale v Kalifornii. Vyrůstal bez problémů v obyčejné rodině drobného obchodníka s pečivem jako kterékoliv dítě až do svých pěti let. Ale úplně bez problémů to asi nebylo. "Rodiče jsem si ochočil odmala", vyprávěl později. "Říkával jsem jim, že jsou moje čerpací stanice. Pamatuji se, že matku Sue jsem si dokonce ocejchoval. Nosívala takové pantofle a ťapala v nich po pokoji. Když mi byly tři, strčil jsem pod koberec kus topinky. Došourala se k němu, zakopla a přistála na radiátoru. Cejchu ve tvaru písmene H se už pak nikdy nezbavila."
Don měl jedinečné, urychlené a samostatné dětství. Když mu bylo pět let, vytvořil si v ložnici soukromý svět, odmítl chodit pravidelně do školy a plácal z hlíny sochy zvířat. Tehdy prý měl dojít k názoru, že život v tzv. vyspělé civilizaci je gigantický podvod. Všiml si, že moderní společnost zřídila nad přírodou, všemi zvířaty a rostlinami destruktivní tyranii, kterou státy rozšířily i na každého člověka. Rozhodl se proto, že nedopustí, aby ho bylo možno zahrnout mezi ostatní "obyčejné" lidi. Odmítl se naučit normální slušné řeči, společenským konvencím, matematice a dalším věcem, které jsou nezbytné k řádnému a spořádanému životu. Tohle vše mladý Don, který se neřídil podle nikoho a ničeho a vždy šel nekompromisně svou vlastní cestou, samozřejmě musel odmítnout.
"Byl jsem zázračné dítě a prožíval jsem všechno, co s tím souvisí! Myslím, že každý je jako dítě dokonalý, a já jsem prostě nikdy nedospěl. Nechci tím říci, že jsem dokonalý, protože i já jsem mezitím vyrostl. Zůstal jsem ale stále dítětem. V pěti letech jsem začal dělat sochařinu. Čert vem formální vzdělání. Nikdy jsem žádné vzdělání neměl ani jsem ho nepotřeboval. Děsilo mě, protože potom bych nemohl jít svou vlastní cestou. Když mi bylo pět let, už jsem měl svůj vlastní program. Trval dva roky. Byla to věc na půl hodiny a já tam přednášel o zvířatech a věcech. Od pěti do jedenácti let jsem byl téměř stále v Griffithově zoologické zahradě v Los Angeles. Znal jsem každé zvíře, byl jsem v každé kleci."
Zde také potkává ve dvanácti letech slavného portugalské sochaře Augustinia Rodrigueze. Spřátelí se dokonce tak, že společně vystupují v každotýdenním televizním pořadu. Don už toho umí s hlínou tolik, že mu místní mecenáška nabídla šestiletý pobyt v Itálii se studiem výtvarného umění. Nabídka nenašla pochopení u jeho konzervativních rodičů Glena a Sue Vlietů, kteří se obávali, že by se jejich dítě mohlo dostat do špatné společnosti. Pokládali totiž všechny výtvarníky za teplouše, a tak rozhodli místo něj, když učinili rázné kroky, aby jej od bohémských vlivů uchránili. Bohužel netuší věci příští, jinak by si tento krok jistě dvakrát rozmysleli. Stěhují se napřed do Mojave a nato do Lancasteru, kde začne Don navštěvovat střední školu. A tam se jeho spolužákem nestal nikdo jiný než Francis Vincent Zappa! Když jej Frank poznal, měl Don přítelkyni Laurie, která bydlela u nich a za kterou mu pálil strýček Alan. Lákal ji tak, že když se šel vyčurat, nechával dveře otevřené, a když šla kolem, chlubil se rozměry svého přívěsku, o němž mluvil jako o "hovězím srdci" - "beef-heart". Ale i toto vysvětlení můžeme zařadit mezi další legendy vysvětlující vznik jeho pseudonymu.

Lancaster bylo městečko v Mohavské poušti, asi dvě hodiny cesty z Los Angeles. "Bylo to nejhorší město, v které jsem kdy žil", vzpomíná později Frank Zappa. "Začínal jsem ve dvanácti letech jako hráč na bicí v jedné mexicko-černošské rhythm and bluesové skupině, která se jmenovala The Ramblers. To bylo ještě na střední škole v Lancasteru. Než jsem po
ukončení školy v roce 1959 odešel, založil jsem svou první rhythm and bluesovou skupinu The Blackouts, ve které účinkoval, kromě několika černochů, jako zpěvák i Don Van Vliet. Scházeli jsme se s Donem po škole a tři-čtyři hodiny poslouchali desky. Poslouchali jsme je tak často, že jsme mohli zazpívat i kytarová sóla. Dávali jsme si hádanky, kolik alb vydal nějaký člověk, které je poslední, kdo je napsal, jaké má číslo ap. Potom jsme se šli někam najíst, vozili jsme se v jeho starém oldsmobilu a balili jsme děvčata. Skončili jsme u něho doma, kde jsme zaútočili na pekařský náklaďák jeho fotra. Nacpali jsme se rohlíky, poslouchali desky až do rána a potom už nešli do školy. To bylo jediné, o čem jsme si mysleli, že má nějakou cenu."
Jako jedináček byl Don rozmazlovaným dítětem, o čemž svědčí jiná vzpomínka Franka Zappy na středoškolské časy: "Když jsem chodíval ke Vlietům domů, neslyšeli jste od něj nic jiného než pořád: Sue! Přines mi pepsi! Věčně hulákal na matku, aby mu přinesla pepsi. A někdy pepsi nedorazila, a tak začal: Prosím! Přineste mi někdo pepsi!" Také Zappův otec neprojevoval k němu silnou důvěru, a jednou dokonce Dona obvinil, že krade Frankovi věci. Don jako samorostlý excentrik jistě už tenkrát sršel nápady, které musely být i pro Franka silnou inspirací. Beefheart podle Zappy musel být do zpěvu nucen, a taky jeho představy o rytmu ve skladbách byly prý velice svérázné. Mezi první repertoár patřily hlavně pomalé bluesové skladby, které se učil podle svého velkého vzoru, kterým byl Chaster Burnett alias Howlin' Wolf. Jeho vzor pocházel z kolébky stylu delta blues nacházející se v povodí řek Mississippi a Yazoo, která vykrystalizovala v emocionální rovině do klasické podoby v projevech Sona Househo a Roberta Johnsona. Don Vliet disponuje naprosto mimořádným hlasovým projevem výrazně se odlišujícím od klasických rockových projevů bělošských zpěváků.
Z tohoto období pochází pravděpodobně jejich nejstarší společná nahrávka "Lost In A Whirlpool", která vyšla na desce "Frank Zappa - The Lost Episodes". Na této unikátní nahrávce, kde s nimi hraje na rytmickou kytaru i Frankův bratr Bobby, zpívá Don ve výškách falsetem tak, že by ho člověk ani nepoznal. Vůbec je tento úsek Donova života zahalen nedostatkem seriózních informací. Po ukončení střední školy nastává první, tentokrát ale nedobrovolný rozchod se Zappou. Ten se stěhuje do Los Angeles, kde pracuje v reklamní agentuře, zatímco Don Vliet z rozpadlých Blackouts zakládá kapelu Omens a navštěvuje uměleckou školu Junior College v Antelope Valley. I když zde vyniká do té míry, že za své skulptury pobírá stipendium, v souladu se svou povahou přestal knihám důvěřovat a studia zanechal. Nechává se zaměstnat jako aranžér v obchodě s obuví, ale nikdy se nepřestává považovat za umělce. Aby to dokázal, odchází uprostřed největší předvánoční vřavy a zanechává prodejnu v naprostém chaosu!

V roce 1963 se Don stěhuje na Zappovu výzvu do Cucamongy. Ten se zde již zabydlel a dokonce navštěvuje jeden semestr kurzů harmonie a snaží se pod vlivem skladatelů vážné hudby tvořit vlastní věci, ale stejně zůstává více méně geniálním samoukem. V roce 1963 mu honorář za hudbu k filmu "Run Hope Slow" umožnil koupit a vybavit studio v Cucamonze vybavené pětistopým nahrávacím monopultem s mixážním pultem, které pak pronajímal komukoliv k nahrávání. Bylo to jedno z prvních nezávislých nahrávacích studií na západním pobřeží USA. V tomto období začal Don používat přezdívku Captain Beefheart.
Don Vliet sice později říká: "Neptejte se mě, proč a jak ten pseudonym vznikl!", ale podle Franka měl vzniknout mutací názvu jedné z prvních Zappových skupin, která se jmenovala Captain Glasspack and His Magic Mufflers. "Přibrali jsme pár kluků z Van Vlietovy předchozí skupiny The Omens a pokoušeli se vytvořit novou formaci The Soots, nevyvíjelo se to ale správným směrem", říká Zappa. Captain Beefheart však namítá, že plán překazil svým
postupem Zappa, když neodůvodně tvrdil, že Don "Van" Vliet nemá žádné zkušenosti a není schopen zpívat v rytmu.
Skupina Soots vznikla v létě 1963. Vedle Franka Zappy a Dona Vlieta byli jejími členy kytarista Alex "St. Clair" Snouffer a bubeník Vic Mortensen, kteří se později stali zakládajícími členy Magic Bandu. Zajímavý názor na toto období má Zappa, když v roce 1967 tvrdí: "Po nezdaru s The Soots jsem pro nás začal skládat hudbu k filmu 'Captain Beefheart versus The Grunt People', ale na natočení filmu jsme nakonec neměli dost peněz. Tutu krizovou situaci vyřešil Captain Beefheart definitivně tím, že vydal bez ohledu na nás všechny členy své předchozí skupiny SP se skladbou 'Do Wah Diddy Diddy', ale stejně s ní neměl úspěch. K tomu došlo začátkem roku 1964 a od těch dob mezi námi v umění existuje ostrý konkurenční boj." Zde se cesty obou podruhé rozdělily, tentokrát na celých pět let. Ještě v témže roce Zappa v kalifornské Pomoně reorganizoval skupinu The Soul Giants tak, že propustil poslední "normální" lidi, přejmenoval ji na The Mothers Of Invention a odešel do Hollywoodu, aby se prosadil.
Beefheart se o nějaké předčasně vydané SP jako důvodu rozchodu se Zappou pochopitelně nezmiňuje. Podle jeho názoru Zappa zradil tím, že si zformoval novou skupinu The Mothers Of Invention a odešel s nimi do kalifornských center Los Angeles a Hollywoodu. Jak už to tak bývá, pravda bude složitější a spíše na Beefheartově straně. Protože od těchto událostí uplynulo již více jak 40 let, tak z dalších pramenů je zřejmé (např. z výborného pěti CD kompletu raritních nahrávek "Grow Fins /1965-1982/" vydaného bubeníkem Johnem "Drumbo" Frenchem v roce 1999, jež je bohatě doplněno osobními vzpomínkami mnoha Donových spoluhráčů), že k nahrání výše zmiňované SP došlo později než v Zappově uváděném roce 1964. S největší pravděpodobností nejdříve koncem roku 1965, ale pravděpodobně až v roce 1966, což odpovídá i době vzniku této Zappovy legendární formace. Teprve v roce 1966 totiž dochází k podpisu smlouvy mezi Leonardem Grantem ze společnosti A&M a skupinou! Je zřejmé, že Frank Zappa si ty dva roky zpětně přidal. A ty dva roky "do minulosti" se nám budou stále připomínat. Dokonce na tuto mystifikaci přistoupí (a rád!) i samotný Beefheart, neboť mu vyhovuje obdiv okolí, které mu dává najevo, jak svojí tvorbou předběhl dobu. Ale to bude až při úplně jiné situaci, když se později bude vžívat do role neuznaného génia.

Don Vliet se vrací domů do Lancasteru a někdy v lednu nebo únoru 1965 je kontaktován veteránem místní R&B scény kytaristou Alexem Snoufferem (hráli spolu v Soots), aby dali dohromady společnou skupinu. A tak vzniká první sestava kapely pod názvem "Captain Beefheart and His Magic Band". Ve stejné době si vkládá s odkazem na své údajné holandské předky do svého jména vsuvku "van", které se ale s ohledem na americkou angličtinu píše velkým písmenem "Van". Don věří, že je převtělením Rembrandtova přítele, malíře van Vlieta, umělce sice nadaného, ale prý neschopného cokoliv dokončit. Ale nyní už Don "Van" Vliet započal tradici "přejmenovávání" svých spoluhráčů. A tak se z jeho kolegy Alexe Snouffera stává Alex St. Clair. Ale bude hůř! Nový soubor začíná hrát místním teenagerům k tanci, přičemž na plakátech je chybně prezentována jako "English Rhythm & Blues group"! Zvláště když baskytarista Jerry Handley měl anglický původ, tak proč to nerozšířit na celou kapelu? V té době se již sestava kapely ustálila, když hrála ve složení: Don "Van" Vliet (vocal, harmonica), Alex "St. Clair" Snouffer (guitar), Douglas Moon (guitar), Jerry Handley (bass) a Vic Mortensen (drums), kterého ale brzy nahradil Paul "PG" Blakely. S bubeníky měla kapela ve svých začátcích největší starosti, takže v roce 1966 na ně krátce hraje i všestranný Alex "St. Clair" Snouffer, když za něj na kytaru musí zaskočit Rich Hepner. Z tohoto raného období kapely také pochází nejstarší dochovaná studiová demo nahrávka skladby "Call On Me", která byla nahrána v roce 1965 v Los Angeles. Složení Beefheartovy skupiny ale nikdy nebylo konstantní, což je ovšem při charakteru jeho hudby bezesporu více handicapem než předností. Jeho spoluhráči se měnili nikoliv jen od desky k desce, ale často i koncert od koncertu.
Skupina se okamžitě stala v Lancasteru senzací a její věhlas se brzy rozšířil po celé jižní
Kalifornii. Také první vystoupení Beafheartova souboru v hollyvoodském Teen Fairu (jaro
1965) bylo na svoji dobu velice neobvyklé a bizarní. Všichni členové Magic Bandu nosili
černé kožené bundy, kalhoty a boty s vysokými poplatky. Ostrý, na tehdejší dobu nezvykle
tvrdý Beefheartův blues-rock byl i pro otrlého posluchače roku 1965 bombou. Začaly se o ně zajímat také první nahrávací společnosti, což zahájilo sérii nešťastných smluv s producenty, kterými se Don nechvalně "proslavil". První singl vydaný u firmy A&M Records byla nová verze populární skladby Bo Diddleyho "Diddy Wah Diddy", kdy na druhé straně byl jeho první autorský originál ve skladbě "Who Do You Think You're Fooling?" Obě skladby již obsahovaly náznaky originálního Beefheartova stylu a především jeho sugestivního hlasu v nízkých polohách, který odposlouchal od svého velkého vzoru "Vyjícího vlka" Howlin' Wolfa. Mezi jeho další vzory patřil i další velký bluesman John Lee Hooker nebo freejazzoví muzikanti John Coltrane a Charles Mingus. Píseň se stala v Los Angeles místním hitem (byla zařazena do "Bilboard Top 100"), a již se zdálo, že Captaina Beefhearta čeká skvělá kariéra, zvláště když mu u A&M Records vychází i druhý singl se skladbami "Moonchild" (jako autor uveden Gates) a "Frying Pan" (opět Donův originál). Tyto čtyři skladby společně s pátou Beefheartovou "Here I Am I Always Am" byly společně vydány u firmy A&M až v roce 1984 pod názvem "The Legendary A&M Sessions". Během roku 1966 již měla kapela na programu většinu skladeb vydaných později na albu "Safe As Milk", ale podle vyjádření Donova producenta Davida Gatese pokládal president A&M Records Jerry Moss některé předvedené skladby za příliš negativní a odmítl je v této podobě vydat. Patřila mezi ně i skladba "Electricity", na které je poprvé mimo oblast vážné hudby použit první elektronický nástroj theremin. Beefheart byl ale tímto přístupem vydavatelství zklamán tak, že měl zanechat na určitou dobu hudby vůbec, a téměř rok žil v ústraní v Lancasteru.

Druhý zlom v jeho umělecké kariéře nastává koncem roku 1966 podepsáním nové smlouvy s Buddah Records. Nový producent Bob Krasnow souhlasil s vydáním právě těch skladeb, které měla firma A&M údajně odmítnout. Na 1.CD disku zmíněné kompilace "Grow Fins (1965-1982)" pochází nejstarší skladba "Call On Me" z roku 1965, některé jako "I'm Glad" jsou datovány do roku 1966, ale většina skladeb vznikla až počátkem roku 1967.
Beefheart dává opět dohromady staronovou sestavu Magic Bandu (bez Moona) doplněnou o vynikajícího hráče na slide kytaru Ry Coodera a výborného bubeníka Johna "Drumbo" Frenche. A kapela v dubnu 1967 nově nahrává 12 skladeb prvního alba skupiny "Safe As Milk". Desky, o které kritik časopisu Rolling Stone Langdon Winner napsal, že se jedná o "Jedno ze zapomenutých klasických nahrávek rockové historie". Název desky měl vzniknout tak, že když jel ve čtyři ráno Beefheart s Bobem Krasnowem ve vozíčku pro invalidy po ulici v Los Angeles, tak se Bob začal obávat pochybných kolemjdoucích, kteří se kolem nich tou dobou pohybovali. Beefheart se na ně jenom podíval a řekl: "Nestarej se, všechno je bezpečné jak mléko". A tato příhoda dala název jeho debutního alba, které následovalo. Zmínkou o jízdě v invalidním vozíku se vysvětluje původ jedné z pověstí, že totiž je Beefheart veteránem vietnamské války, ve které přišel o nohy. Je paradoxní, že stejnojmennou skladbu Beefheart poprvé zařadil v roce 1968 až na následující album "Strictly Personal", i když ji v té době v repertoáru nepochybně měl, což dokládají i bonusy č. 13-19 nahrané v říjnu a listopadu 1967, kterými bylo doplněno nové vydání desky na CD nosiči. Ale to zde již místo Ry Coodera hraje na kytaru Jeff Cotton, kterého Beefheart přejmenoval na Antennae Jimmy Semense.
Další nejasnost se točí okolo záhadné postavy Herba Bermanna, hráče na baskytaru a údajného Donova spoluautora osmi skladeb. Někteří lidé jako John French tvrdí, že se s reálným Bermannem setkali. Producentovi Bobu Krasnowovi měl být dokonce Bermann představen. Sám Beefheart se měl seznámit dokonce s dvěma rozdílnými osobami stejného jména. Další tvrdí, že Beefheart nikdy neříkal, že snad Bermann existuje, a jeho jméno bylo prý vymyšleno ke zveřejnění jako finta na management! Zajímavé je, že se s jeho jménem na dalších albech, které vyšly v průběhu následujících deseti let, již nesetkáváme. Až se jeho jméno jako spoluautora jedné ze skladeb objevuje na albu "Shiny Beast (But Chain Puller)", které bylo nadvakrát natočeno v průběhu let 1976-1978.

Ani po vydání první desky se Beefheartova situace příliš nezlepšila. Kapela se stále potloukala v malých beatnických a undergroundových klubech nebo v bluesových a folkových podnicích, většinou také jen v jižní Kalifornii. Velká šance na prosazení se jim naskytla, když byli pozváni na první významný rockový festivalu v Monterey v Kalifornii. Pop festival se konal pod širým nebem ve dnech 16. až 18. června 1967. Poprvé se před masovým publikem prosadil v Americe neznámý Jimi Hendrix, kterého doporučil Paul McCartney, ale také zde poprvé zazářila Janis Joplin, která zpívala ve skupině Big Brother and the Holding Company. Moc nechybělo, aby mezi nimi byl i Captain Beefheart s jeho Magic Bandem. Bohužel v téže době se rozhodl skupinu opustit Ry Cooder, který se později proslavil jako nejstylovější hráč na slide kytaru i jako talentovaný sólový umělec. Beefheart snášel jeho odchod i zmařenou šanci velmi těžko. Ry Cooder svůj odchod ze skupiny později zdůvodnil slovy: "Beefheart je v právu, ale musíte vzít v úvahu i další okolnosti, co mě k odchodu vedly. Producent Bob Krasnow na kapelu naléhal, aby hrála bez ohledu na to, že jsme ještě nebyli dostatečně připraveni. Nikdo ještě neuměl hrát ty skvělé písničky, které Don napsal pro album "Safe As Milk". Na festivale v Mt. Tamalpais jsme zahráli tři skladby, a věřte mi, že to nedopadlo právě nejlépe. Uprostřed skladby "Electricity" Beefheart odešel ze scény a zabořil hlavu do trávy. Povídal jsem Krasnowovi, že je to hloupé, a hned jsem také odešel. Krasnow se podivil, že nechci být undergroundovým hrdinou, neboť si stále myslel, že ta kapela je hodná za milión, který chtěl vydělat hned a právě tam."
Těžko posoudit tehdejší situaci, ale je zřejmé, že by se tak výjimečné osobnosti, kterými Ry a Don byli, těžko později v kapele snesli. Codder je nakrátko nahrazen country & folk hráčem Jerry McGee, ale již v říjnu přichází zmíněný Jeff Cotton alias Antennae Jimmy Semens. Dá se říci, že první sestava kapely, která za tři roky existence měla pouze několik veřejných vystoupení, je zformováno. Při těchto tvrdých podmínkách se skupina formovala do podoby, jakou známe z konce 60. let. Členové Magic Bandu svým excentrickým chováním, ďábelským vzhledem, složitými texty a na svou dobu těžko stravitelnou apokalyptickou hudbou, v čele s démonickým a impulsivním lídrem, brzy získali v podzemí status modly. Díky magické síle své osobnosti a extrémně vysokým nárokům na lidské a umělecké kvality spoluhráčů dokázal Don soustředit kolem sebe klan virtuózních hudebníků, kteří za svým uměleckým vedoucím, alespoň co se originality týče, v ničem nezaostávají. Beefheartův konglomerát se v průběhu dalších let vyvinul ve svébytnou uměleckou komunu s vlastní kulturou, mýty a dokonce i s vlastní řečí. O jejich tehdejším přístupu k vlastní tvorbě si můžeme udělat představu z následujících Beefheartových výroků: "Nikdo z naší skupiny nezná noty", směje se hrdě. "Psaná hudba nám připadá jako plán a nemohu ji proto ani vidět. Chci si hrát jako dítě a s naivitou dětí doslova rozbít hudbu. Kdyby měla mít naše hudba určitá pravidla, už by to vlastně nebyla hra."
Tímto svým názorem ukazuje Beefheart svůj vřelý vztah k improvizované hudbě a jazzu zvláště. Je taky zajímavé, že zatímco na deskách používá saxofon minimálně, na koncertech na něj hraje s neuvěřitelnou vervou. Již na prvním evropském turné v Anglii svůj výkon komentoval slovy: "Hrál jsem na saxofon dvě a půl hodiny a bylo to poprvé, co jsem na něj na pódiu hrál. Nemohl jsem se zastavit. Neovládal jsem prstoklad a jsem hrdý na to, že ho neovládám dodnes!" Připravené anglické publikum, které bylo zvyklé na výkony freejazzových hudebníků, údajně příliš neprotestovalo.
S těmito postoji to neměl Beefheart u kritiky nikdy lehké. Ale i přes všechna odmítání byla řada reakcí velmi příznivá. Pro dokonalou syntézu jeho starých lásek (delta blues a
free jazzu) s dadaistickou poezií a s popartem bylo Beefheartovo umění označeno magazínem Crawdaddy za "folk blues 21. století". A jak hrál Magic Band na koncertech během roku 1967 si můžeme udělat představu, když si poslechneme desku "Mirror Man", která byla natočena živě ve studiu v říjnu a listopadu téhož roku, ale firma Buddah Records ji vydala až v roce 1971! A k tomu se odhodlala pod dojmem úspěšného dvojalba "Trout Mask Replica" (1969) a LP desky "Lick My Decals Off, Baby" (1970), kterými Beefheart šokoval celý hudební svět. Obě desky vyšly až u Zappovy vydavatelské firmy Straight Records. A proč tato deska vyšla až po čtyřech letech? Protože mu mateřská firma odmítla tuto extrémně avantgardní hudbu v této podobě vydat! Mystifikace se vydavatelská firma (pravděpodobně producent Bob Krasnow) dopouští na zadní straně obalu desky, kde je uvedeno: "Tyto umělecké výkony byly nahrány jedné noci v Los Angeles v roce 1965". Ale i když jsou u data nahrávky přidány dva roky, jedná se o naprosto originální hudbu. Album "Mirror Man" nepatří v žádném případě mezi alba typická pro svou dobu. Nebere si za své tehdy tolik zdůrazňované sociálně kritické cíle, ale záleží mu na tom, aby zbořilo stávající hudební hranice a z elementárních stylových částí vytvořilo nové zvukové struktury, které si ale stále uchovávají esenci blues. Zatímco na předešlé desce "Safe As Milk" je v osobě Ry Coodera ve skupině aspoň jeden trochu rovnocennější partner, tak na této desce je hudba, texty a zpěv výlučnou záležitostí Captaina Beefhearta. Magic Band je zde zatlačen do role fantasmagorní doprovodné skupiny, vytvářející masivní, rytmicky bohatý základ Beefheartovy improvizace. Dokonce si zde můžeme všimnout toho, že svůj hlas Don používá ve funkci jakýchsi bicích.

Povzbuzen úspěchem "Safe As Milk" připravuje mezi 25. dubnem a 2. květnem 1968 ve studiu Sunset Sound v Hollywoodu materiál pro novou druhou desku "Strictly Personal". Po jejím dokončení kapela cestuje na turné po Evropě, kde se zůčasňuje MIDEM Pop Festivalu v Cannes Beach ve Francii, zatímco Bob Krasnow připravuje nahrávku na vydání. Ta nakonec vyšla v říjnu 1968 u společnosti producenta Boba Krasnowa Blue Thumb a o dva měsíce později také v U.K. u firmy Liberty. I když je deska původně připravována u společnosti Buddah Records, Bob Krasnow po řadě nejasností mezi mateřskou firmou a novým uchazečem o kapelu společností MGM ji vydává na své vlastní značce. V té době bylo běžné, že o obalu, mixáži nahrávek a dalších záležitostech rozhodovala gramofonová společnost bez vědomí úmělců. Stejně tak postupoval i Bob Krasnow, když bez vědomí a souhlasu Beefhearta doplnil ve studiu jednotlivé skladby (hlavně přechody mezi nimi) pomocí elektronického fázování různými zvukovými efekty. Zvuk zde má charakter šumu, syčení, tlukotu srdce ap., ale je to v přímém protikladu s Beefheartovou estetikou, která si naopak cení tradiční zvukové kvality. Krasnow byl bezpochyby veden dobrými úmysli, když nahrávky obohatil triky přesně v duchu psychedelické éry, ale zcela to potlačilo zvuk, o který se Beefheart původně snažil.
"Proto je deska tak špatná. Myslím si, že to nebylo vinou skupiny. Hráli, jak nejlíp uměli." Tak si Don povzdechne vždy, když o tomto incidentu mluví. Zatrpklý Beefheart se s Krasnowem rozchází ve zlém. Jak se ale říká, něco zlé je pro něco dobré, což se mírou vrchovatou naplní v dalších měsících, kdy Beefheart nachází nového producenta a sestavuje úplně novou kapelu. Ta ho totiž uprostřed evropského turné opouští poté, co dojdou peníze. Ale Beefheartova kritická slova na adresu alba jsou silně přehnaná. Album je sice trochu více bluesové a méně free než "Mirror Man", ale Donův zpěv je v plné síle, a taky kytaristé Magic Bandu nemilosrdně vazbí, takže je nepochybné, že přes elektronické úpravy je "Strictly Personal" velice dobré album a patří mezi to nejlepší, co v roce 1968 vyšlo.

Každopádně se toto album zalíbilo příteli z mládí Franku Zappovi, který se ve svých interview velmi pochvalně o Beefheartovi vyjadřuje: "Don žije více mimo, než já sám. Myslím si, že patří mezi jednu z mála osobností naší epochy, která se může stát géniem." A když se vyjasňuje případ s firmou Blue Thumb, přichází Zappa k Beefheartovi s nabídkou, že by rád nahrál jeho příští album na své vlastní značce Straight Records. Ať udělá cokoli, všechno je v pořádku, a navíc nehrozí žádné zmatky s elektronickým blbnutím, já jako producent nebudu do ničeho zasahovat. V té době totiž založil Frank Zappa společně se svým manažerem Herbem Cohenem vlastní gramofonové pobočky - Bizarre pro desky Mothers a Straight pro desky jiných umělců. Obě se částečně osamostatní koncem šedesátých let až po uzavření smlouvy s jejich mateřskou společností Reprise, což jim přinese určitou samostatnost a perspektivu. Firma Reprise byla pobočkou Warner Brothers a byla pokládána za jednu z nejliberálnějších a nejpružnějších ve Spojených státech.
Beefheart byl mezi prvními, které si Zappa vybral pro Straight a začal s ním připravovat album, zatímco Herb Cohen se dlouhé měsíce věnoval urovnávání Beefheartových právních sporů. Výsledkem je v pořadí třetí album "Trout Mask Replica", všeobecně pokládané za nejvýznamnější Beefheartovu desku vůbec. Redaktor hudebního časopisu Rolling Stone Langdon Winner ji dokonce označil za nejdůležitější umělecké dílo, jaké se kdy objevilo na gramofonové desce. A takto k natáčení desky přistoupil samotný Beefheart: "Když mi někdo řekne, že mi dává naprostou svobodu, nenapadne mě nic jiného, než že je v kleci. Ale když on je v kleci, možná bych se mohl trochu proskotačit venku a pohrát si."
K Beefheartovu tajemství patří i způsob, jakým si vybíral své spoluhráče. Říká se, že jeho silná osobnost a vůdcovský duch způsobuje, že si do kapely bere lidi s nedostatečným sebevědomím, kteří potřebují autoritu. Proto jim i dává nová jména a učí je jednotlivé hudební postupy krok za krokem a tón za tónem. Tvrdí, že je při učení vlastně odnaučuje od hudby, hlavně od zažitých klišé a návyků. Novému kytaristovi Billovi Harkleroadovi, který nahradil Alexe "St. Clair" Snouffera, dává přezdívku "Zoot Horn Rollo", a jeho slide kytaru přejmenovává na glass finger guitar podle toho, že se hmatník ovládá "skleněným prstem" ze skleněné trubičky nebo hrdla láhve.
A takto popisuje svůj vstup do kapely samotný Bill Harkleroad: "Viděl jsem tu kapelu dávno předtím, než nahráli 'Safe As Milk', chlapci s vlasy po pás, všichni v černém, hráli tvrdé blues. Byl jsem ještě chlapec, který se vždy, když se naskytla příležitost, snažil promluvit s Donem. Jednou mi zavolal a zeptal se mě, zda bych se nechtěl přidat ke kapele. Řekl jsem, že rád, ale chybí mi na kytaře struny. To bude v pořádku, řekl Don, a nechal mě dva týdne zkoušet na kytaře bez strun, abych jenom předstíral jako že na ně hraju. V té době jsem znal jenom akord A dur, taky jsem hodně holdoval drogám. Později, když mi došlo, v jaké kapele hraju a pracuju, že toho jsou i peníze, tak jsem se Dona zeptal, proč mě vzal do kapely. Pověděl mi, že chtěl někoho mladého a poddajného, kdo chce změnu. Ve skutečnosti potřeboval někoho, kdo ho bere takovýho, jaký je ..."
Beefheart říká: "Dal jsem mu kytaru bez strun a bez zesilovače proto, abych ho naučil vnímat rytmus oblohy a země." A co se týká drog, ty Beefheart zásadně odmítá slovy: "Ne, neužívám drogy. Naše hudba vzniká jenom vdechováním a vydechováním. A droga je jenom další past ..." Sám Bill nakonec drogám uniká a stane se výborným kytaristou. A jeho zmínka o dlouhých vlasech patří mezi další fámy, kterých se okolo kapely vyrojilo více než dost. Na obalu desky "Safe As Milk" z roku 1967 jsou čtyři postavy (bez Ry Coodera) s krátkým sestřihem, který je sice možná delší, než jaký nosily Beatles, ale kratší než u Rolling Stones. A o jejich vizáži v průběhu let si můžeme udělat představu podle již zmíněného pěti CD kompletu "Grow Fins (1965-1982)".
Další změnou je post baskytaristy, kdy je Jerry Handley nahrazen Markem Bostonem, který dostává nový pseudonym "Rockette Morton". Při jednom koncertu Magic Bandu v Lancasteru, kdy seděl budoucí kytarista Bill vedle budoucího baskytaristy Marka, si Beefheart všimnul, že jeho oči během koncertu ve tmě září. Pověděl, že musí zjistit, komu ty oči patří, a dostat oba ty chlapce do kapely. O dva roky si dal zjistit Markovo telefonní číslo, zavolal mu a dozvěděl se, že ho jeho bratr dal zapsat do armády. Mark Boston vzpomíná: "Don mi řekl, neboj se, mi tě z toho dostaneme, budeš hrát pro jinou armádu. Jeho první desku jsem poslouchal v jednom kuse celý rok" tvrdí, ale v každém případě to byla výborná volba, aspoň podle Beefharta: "Když jsme hráli v roce 1971 v New Yorku, pozval jsem jazzmany Ornetta Colemana a Rolanda Kirka na koncert. Oba dva byli nadšeni a Ornette nazýval Mortona Supermanem."
Nejzáhadnější novou postavou ve skupině je "The Mascara Snake", který hrál na basklarinet a na dalších deskách se již neobjevuje, což měl být Beefheartův bratranec Victor Hayden. Ve skladbě "China Pig" jako host hraje na kytaru dávný Beefheartův spoluhráč ještě ze začátků Magic Bandu Doug Moon.
Deska "Trout Mask Replica" (česky Kopie masky pstruha) vyšla jako dvojalbum v originálním provedení, kdy na obalu její první strany si Beefheart maskuje hlavu kloboukem a rybí hlavou. K tomu Beefheart dodává: "Není to pstruh, je to kapr. Chtěl jsem tím povědět, že kaprovi se zdánlivě může dařit ve znečištěných vodách, ale nikomu jinému než jemu se v tak špatném prostředí daří přežívat." Proslulou fotografii vytvořil fotograf Cal Schenkel: "Původní pojetí vyšlo z Donova názvu alba. Ale pak jsem si řekl, sakra, proč nepoužít skutečnou rybí hlavu? Zajeli jsem do tržnice a sehnali tu rybí hlavu a vypreparovali ji. Bylo to úžasné focení!"
Na vnitřní dvojstraně a na zadní straně obalu jsou zachyceni jednotliví hudebníci bez bubeníka Johna "Drumba" Frenche, ačkoliv se natáčení desky také podílel. Jeho úlohou bylo udržet celou kytarovou rytmickou linku pohromadě. Jeho služby se v průběhu mnoha let staly pro Beefheartovu hudbu prakticky nenahraditelné. Samotný Beefheart hrál na basklarinet a na tenor a soprán saxofon. Dalším speciálním nástrojem byl příbuzný nástroj hoboje - musette. Na zadní straně obalu desky vyniká do ženských šatů oblečený kytarista Jeff Cotton alias Antennae Jimmy Semens, jehož bizarní vzhled doplňují brejličky s jezdeckou čapkou. Ani ostatní hudebníci co do bizarnosti v oblečení nezůstávají pozadu. Jejich bizarní vzhled zdůrazňují dlouhé vlasy, které byly na svoji dobu ještě u rockových skupin raritní a prosadily se ve větším měřítku až s nástupem heavy metalových kapel o deset let později.
A takto na Jeffa Cottona během natáčení vzpomíná samotný Beefheart: "Byla s ním zábava. Ale takto se oblékali všichni. Chodili po domě v ženských šatech a ven vycházeli jenom na nákupy. Antennae byl velmi směšný, když měl splín, vzal si bochník chleba a jedl ho ve křoví. Vydával tam ptačí zvuky. Byl takový zvláštní, mnoho toho nenamluvil. Viděl jsem už ale horší věci než lidi, co rozmlouvají s ptáky."
Album obsahuje dvacetosm skladeb, které podle legendy napsal při klavíru za osm a půl hodiny. Když byl později žertem tázán, proč mu to trvalo tak dlouho, tak tvrdil: "Nikdy předtím jsem na klavír nehrál a musel jsem si napřed zjistit prstoklad." Je nepochybné, že Beefheart silně přehání, což je zřejmé i z jeho dalších slov: "Žádný skutečný umělec by nešel k druhému, jako by nešel Vincent van Hogh k Paulu Gaugainovi, aby mu řekl, že tenhle obraz jsem namaloval za pět minut. Představa času je v umění absurdní."
Nahrávalo se v Zappově studiu ale i v Beefheartově domě, kde nebylo příliš dobré zařízení. Také nový producent Frank Zappa do natáčení prakticky vůbec nezasahoval, aspoň podle vyjádření kytaristy Billa Harkleroada alias Zoot Horna Rolla: "Nahrávání desky netrvalo vůbec dlouho. Šli jsme do studia, kde se objevil pan Zappa a povídal, že se to musí udělat rychle. Nahráli jsme pár písniček a on usnul. Když se potom o čtyři a půl hodiny probudil, právě jsme celé album dokončovali." Bizarní na tomto vyjádření je to, že než kapela repertoár tohoto alba nacvičila, uplynul téměř celý rok (údajně 240 dnů a 240 nocí), což nám Bill skromně zamlčuje. A proč to trvalo tak dlouho? Kolem nahrávání koluje mnoho různých historek, jako je ta, když si Beefheart pro část nahrávky, která se odehrávala v jeho domě, požádal o přítomnost tří lékařů. Měl strach, aby se stromy kolem domu nepolekaly hluku a nespadly. Ve firmě Straight Records to sice odmítli, ale později stejně dostali šek na 250 dolarů. Beefheart si najal doktory aspoň po dokončení nahrávání jako výraz díků svým dubům a cedrům za to, že se během sekvence nezřítily.
Poněkud podezřelé je i tvrzení, že i nahrávka písní trvala jen osm hodin. "Dick Kunc nebyl spokojený, že prý tomu nedáváme dost času", říkal Beefheart. "Udělal většinu střihu a vůbec všeho. Myslím, že Frank se mi poctivě snažil klidit z cesty. Jeden večer to kapela odehrála celé na jediný zátah. Celé album zabralo čtyři hodiny. Nic jsme nepřihrávali a vůbec." Frankovy vzpomínky na tu událost, ať už trvala jakkoliv dlouho, jsou podstatně odlišné: "Původně bylo v plánu udělat nahrávku, jako když jste v terénu a nahráváte folklor. On a jeho kapela bydlela v domě San Fernando Valley, tak jsem chtěl vzít přenosnou aparaturu a nahrát to tam, a jako izolaci použít různé místnosti domu. Vokály se dělaly v koupelně, bubny v obýváku. Lesní roh hrál na zahradě a tak dál. Tak jsme tam zajeli a udělali to takhle. Mně připadalo, že to zní dobře, ale on si najednou umanul, že se jenom snažím škudlit a neplatit žádný čas ve studiu."
Když se Nigel Leight ptal Franka, čím on si myslí, že albu přispěl, odpověď přišla zpočátku stručně: "Tolerancí". Když z něj novinář mámil další komentáře, Frank se vyjádřil takto: "Produkovat je byla těžká věc, protože Donovi nevysvětlíte jedinou technickou záležitost. Nemůžete mu říct, že určité věci musejí být takhle a takhle. A měl jsem dojem, že pokud má vytvořit jedinečnou věc, nejsnažší bude, když budu co nejvíc držet klapačku a nechám ho dělat, co chce, i když si třeba myslím, že to není dobře. Jako třeba přikrývat činely a bubny lepenkou a přehrávat vokály bez sluchátek, takže matně slyšíte, co se děje za oknem studia, ale moc nemůžete sladit se skladbou, ke které zpíváte. On to takhle chtěl. Myslím, že kdyby mu to album produkoval kterýkoli profesionál, výsledkem by mohlo být hned několik sebevražd. Pamatuju si, že když jsem dokončil střih alba, byla Velikonoční neděle. Zavolal jsem mu a říkám, že album je hotové, a on přinutil všechny své chlapce, ať se oblečou a hned v tu chvíli, brzy nad ránem, jedou ke mně a sednou si v obýváku a poslechnou si to. A byl spokojený."
Při rozhovoru v listopadu 1969 Beefheart připustil, že album má "přírodní zvuk - natolik, jak to se zesilovači vůbec jde". Kořeny Beefheartovy hudby viděl Frank v blues a avantgardním jazzu: "Ten vliv je jasně slyšet, a je dokonale včleněný do nového hudebního jazyka. Celé je to jeho dílo. A nepodobá se to ničemu, co dělá kdokoliv jiný."
Ze skladeb "Trout Mask Replica" se klasické blues téměř úplně vytratilo, i když v některých nahrávkách Beefheart supí a fučí s vypětím a zanícením, jaké bychom očekávali spíše od černocha z plantáží. Album mocně zapůsobilo na bizarní vkus undergroundu. Na první poslech zní jako koláž kakofonických písničkových fragmentů vymykajících se z rockových představ, ale pro připraveného posluchače je Beefheartova vize dost přesvědčivá i v této zašifrované podobě. Jednotlivé skladby se vynořily jako disonující portrét krátce sekaných a sevřených hudebních myšlenek a frází. Jeho kořeny sice najdeme v delta blues a avantgardním jazzu, ale Beefheart dovedl svou hudbu daleko za tyto vlivy. Dominující sólové kytary vytvářejí podivnou změť zvuků - útržkovitou, často podrážděnou, agresivní, ale vždy věrnou, přirozenou a pronikavou. Ačkoliv není Beefheart kytarista, tak hudební podobnost a shoda v "neučení se" se výrazně projevuje u všech kytaristů, kteří Magic Bandem prošli. A to musí pramenit z jeho šílené energie a obrazotvornosti, neboť v čem byl Beefheart vždy dokonalý, je rozvinutí hry sólových kytar a vytvoření neustálého kontrapunkčního napětí mezi nimi.
"Trout Mask Replica" je zajímavá i z hlediska textů písní. Také zde jde totiž o prapodivnou směsici nesrozumitelných jazykových hříček, žertíků, filosofie a ekologických úvah, které se v té době v Americe začaly nosit, včetně uměleckých i životních koncepcí, které musely v Captainovi Beefheartovi zrát celá léta.

Vydané dvojalbum nechalo velký dojem nejenom na kritiku, která nešetřila superlativy, ale nechal se jím okouzlit i Frank Zappa. Podle bubeníka Arthura Dyera Trippa III., který tehdy hrával v The Mothers Of Invention, Zappa pod dojmem desky povzbuzoval své hudebníky: "Podívejte se, co ten chlapík dokázal, proč byste to nemohli udělat taky?" Beefheartova činnost však úspěšnou deskou (alespoň z hlediska kritiky) není nikterak přerušena. I když si na další album s jeho Magic Bandem musíme počkat ještě celý rok, se samostatným Donem Vlietem se setkáváme v pořadí na druhé sólové desce Franka Zappy "Hot Rats".
V té době se Zappa rozchází se zakládajícími členy kapely The Mothers Of The Invention. Zatímco v tisku připouštěl matně i možnost, že se kapela jen přeskupí, ve skutečnosti udělal za tímto stádiem své kariéry definitivní tečku. Členové skupiny se cítili vykořisťováni. "Frank si povypůjčoval spoustu muziky od spousty hráčů z kapely", říká kytarista Lowell George, který hrál na "Hot Rats", kde nebyl uveden jako autor, a který odešel z kapely ještě před jejím rozpuštěním. Dále pokračuje: "Dona Prestona takhle žulil hodně. Zvláště když hodně pasáží na strunné nástroje byly jeho a Frank si je vypůjčil. Bral to tak, že když někdo hraje v jeho kapele a on mu platí dvěstěpadesát týdně, může si od něj vzít, co chce." Podobné komentáře máme jak od Art Trippa tak i Beefhearta: "Jestli nadělá nějaké peníze, doufám, že si vzpomene na lidi jako Jimmy Carl Black a Roy Estrada," vykládá Kapitán, "a strčí jim pod dveře aspoň kus z kořisti, protože je využil k tomu, aby se dostal tak daleko."
Frank Zappa na albu pracuje s malou, ale zato velmi vyspělou skupinou špičkových instrumentalistů, mezi něž patří Ian Underwood společně s houslisty Sugar Cane Harrisem a Jean-Luc Pontym. Na desce je jen jediná zpívaná skladba, legendární "Willie the Pimp" (česky Pasák Willie), kterou zpívá Captain Beefheart svým obhroublým hlasem přesně ve smyslu oplzlého textu písně.
A takto vylíčil v roce 1976 redaktor časopisu New Musical Express svoje setkání s Donem Vlietem alias Captainem Beefheartem: "Kapitán pracoval naposledy s Frankem na albu Hot Rats v září 1969. Vím to, byl jsem tam. Byly dvě hodiny po půlnoci a Kapitánova tvář vyzařovala zeleň ve fluorescentním osvětlení věčně otevřeného snack baru v nahrávacím studiu TT&G. Okraje stolů s umakartovým povrchem byly zjizvené od hořících cigaret, místnost byla světlá a mrazivá. Měli jsme přestávku na kávu. Dokážu roztříštit sklo svým hlasem, povídá Don konverzačním hlasem. Jednou jsem zničil mikrofon Telefunken za 1200 dolarů. Opravdu? Tu historku už jsem slyšel, odpovídám já. Don předvádí neuvěřitelným řevem svoje schopnosti, ale na skle okna není ani trhlinka. Jsem trochu unavený, odvětil Don. Vypadal tak. Náhle se rozletěli dveře, ve kterých je Frank Zappa a ptá se, co to, proboha, bylo? Slyšel ten zvuk ve zvukotěsné režijní kabině, která byla ještě o poschodí níže!"
V říjnu 1969 vyráží Magic Band na evropské turné, na kterém je Zappa doprovází jako cestovní manažér. Nejpozoruhodnější z vystoupení, která Magic Band odehrál v Evropě, bylo to na hudebním festivalu Paris Actuel. Vystoupení se odehrálo ve veliké hale uprostřed řepného pole poblíž Amougies, nedaleko hranic s Belgií. Na vystoupení Magic Bandu vzpomíná hudební producent a velký odborník na blues Neil Slaven: "Festivalu jsem se zúčastnil jako zástupce oddělení A&R hudebního vydavatelství Decca; Caravan a Black Cat Bones měli smlouvu s námi a já a kolega producent David Hitchcock jsme tam chtěli přemluvit Soft Machine, aby s Deccou podepsali taky. V hale byla strašná zima, mohli jsme se aspoň prohřát u topných těles, na rozdíl od obecenstva, které vypadalo jako selská vzpoura na zimních manévrech. Nejsvětlejším bodem mého víkendu bylo, že jsem stál přímo za Magic Bandem při jejich vystoupení. Album "Trout Mask Replica" ještě do Evropy nedorazilo a úžasná kakofonie zněla podobněji avantgardnímu jazzu než čemu jinému. Za tím vším byl ukryt nějaký nepořádný génius, jak jasně dokládal Drumbův velký buben, v němž byla veliká díra slepená páskou. Soubor byl navlečený do kostýmů, které má na sobě na obalu zmíněné desky. Chvíli předtím, odpoledne, jsem krátce mluvil s Donem a s altsaxofonistou East Of Eden Ronem Gainesem. Ron se představil a naprosto bez pokory oznámil, že jeho kapela hraje víceméně podobnou hudbu, o čemž měl podle výrazu na své tváři Beefheart pochybnosti hraničící s jistotou. Magic Band postával deset metrů dál i se svými čepicemi, kaftany a pulovříky. Podívali jsme se k nim. "Jaký to je, cestovat s touhle partou?", zeptal se Ron. Podívali jsme se tam znovu. "Co bys asi myslel?", opáčil Kapitán.

Na přelomu let 1969-1970 se začala spolupráce Beefheart-Zappa dostávat do krize. Poslední Beefheartovo album "Trout Mask Replica" byla z toho, co vydala značka Straight, zřejmě nejvychvalovanější, ale samozřejmě se skoro neprodávala. Jen kritici, fanatici a lidé trpící závěrečným, předsmrtným stádiem chorobné zvědavosti byli hotovi věnovat se dvojalbu tak ohromující původnosti. Chorobně podezřívavému Beefheartovi netrvalo dlouho, než se se svým přítelem a producentem chytil: "Frank mi řekl, že budu mít něco jako zvláštní přístup, to jest že mi nebudou dělat reklamu s ostatními kapelami značky. Ale nejspíš potřeboval peníze na dřevo a rozhodl se, že mě prodá jako pouťovou atrakci. Vůbec se mi nelíbilo, aby mě onálepkovali jako obludu a pak odložili." Oponuje mu hudební producent Neil Slaven: "Při pohledu na to, jaké kostými nutil nosit svou posádku, kterou opatřil potrhlými jmény, je to dost nelogické prohlášení. Nikdo nemohl pochybovat, že Beefheart se do věci vkládá zcela seriózně, ale jak Frank bezpochyby nahlédl, obecenstvo reaguje na povrch, lidi si nějakou vymyslí sami. Magic Band prostě vypadal potrhle, a také o hudbě se dalo velice stěží říct, že zní normálně."
A na otázku Zappovy producentské práce s jinými umělci Frank odpovídá: "Obecně vzato jsem měl s produkováním jiných kapel příšerné osobní zkušenosti. Snažíte se v hodně obtížné situaci udělat, co můžete. Pokud má umělec nadání a je tvůrčí, nejlepší je držet se mu z cesty a nechat ho, ať je jeho hudba na nahrávce přesně taková, jako ji tam chce mít. V tom případě ovšem přebírá stoprocentní odpovědnost za to, jestli jeho hudba bude mít úspěch, anebo propadne. Tudíž je dost deprimující, když za vámi pak přijde a chce vědět: Jak to, že z té desky nevytřískal dvěstě miliónů dolarů? A jak blbě jsem ji produkoval. Jsem teď podle všeho Beefheartův nejhorší nepřítel. Vůbec se mnou nemluví ... Žádal mě, ať dám dohromady komerční, bluesové album, protože potřebuje vydělat nějaké peníze. Tak jsem mu to celé zorganizoval, a on si pak přijde a nemá mě rád, protože se komerčně podbízím a kdesi cosi ... Myslím, že Don je fantastický chlapík, ale je neprodejný."
Než však došlo k dalšímu dramatickému rozchodu, stačil ještě Captain Beefheart nahrát u Straight Records další album "Lick My Decals Off, Baby", které bylo vlastně volným pokračováním "Trout Mask Replica". Nová deska nepřinesla v podstatě nic nového, a přestože se kvalitou úplně vyrovnává předchozímu albu, nevzbudila u kritiky ani v odborných kruzích příliš velkou senzaci. Nakonec i zájem vydavatelské firmy o intenzivní propagaci Beefheartových desek nebyl v té době nijak přehnaný, a tak se nemůžeme divit, že se i nové album stalo jen dalším komerčním neúspěchem.
Je to škoda, protože se jedná o album opravdu zdařilé, a navíc je jediným výtvorem celé Beefheartovy kariéry, jež představuje jeho umění absolutně nepoznamenané jakýmkoliv cizím vlivem, vykrystalizované do nejkřišťálovější podoby. Nejenže obstaral veškerou hudbu, texty, zpěv, ale ještě naučil stejně jako na předešlé desce členy Magic Bandu podle vlastních slov: "zahrát každou notu". Poprvé jeho album vyšlo v jeho produkci, všechny skladby si také sám zaranžoval a zadní stranu obalu desky "ozdobil" vlastní kresbou. Album bez uvedení složení skupiny bylo vydáno v listopadu 1970. Podle první strany obalu desky, kde se členové Magic Bandu nacházejí ve slušivých oblecích na zámeckém schodišti, se dá předpokládat, že byla nahrána téměř ve stejném obsazení jako předchozí album "Trout Mask Replica".
Bohužel už chybí Jeff Cotton alias Antennae Jimmy Semens. Jeho odchod souvisí s přítelem Victora Haydena alias The Maskara Snake, kterým byl Jeff Bruchell. Ten byl také přítomný natáčení alba "Trout Mask Replica". Bruchell byl velkým klaunem s extrémním zájmem o bicí nástroje, na které podle Johna "Drumba" Frenche nikdy v životě nehrál. Asi zaujmul i Beefhearta, takže ho nechal nahrát ve studiu aspoň kroky, které se objevují i na této legendární desce. K jeho pádu došlo v roce 1969, když při hádce s Jeffem Cottonem ho kopl do prsou tak, že mu zlomil žebra. Nedlouho po tomto incidentu odchází jak on tak jeho přítel Victor Hayden. Odchází také Jeff Cotton a navzdory naléhání Beefhearta, který se ho dlouho snažil přemlouvat k návratu, je jeho rozhodnutí definitivní. Jeff Cotton později spoluzakládá s talentovaným skladatelem kultovních písní 60. let Merrellem Fankhauserem skupinu Mu. Merrell hraje na baskytaru, na slide kytaru je doprovází Larry Willey a Randy Wimer na bicí. Skupina Mu se v roce 1974 rozpadá.
Na obalu "Lick My Decals Off, Baby" je zachycen bubeník John "Drumbo" French a také již nový člen přicházející ze Zappových Mothers všestraný Art Tripp, zkušený interpret klasiky a děl autorů moderní vážné hudby Karlheinz Stockhausena a Johna Cagea. Art Tripp vedle bicích ovládá marimbu, vibrafon a xylofon. Po návratu Magic Bandu na koncertní podia začne nosit monokl, golfovou čepici s dlouhým štítkem a zelený knír a dostává v souladu s tradicí nový pseudonym "Ed Marimba".
V době vydání desky však byla společná spolupráce Zappy s Beefheartem jen nostalgickou vzpomínkou. Van Vliet obviňuje Zappu se špatné produkce alba "Trout Mask Replica" a z kladení překážek jeho tvorbě, díky čemuž pak album nedokonale reprezentovalo jeho schopnosti. Časem se neschody spíše stupňují, o čemž svědčí jeho prohlášení v britském Record Mirroru z 8. března 1972: "Zappa je skrček, všechno, co pro mě kdy udělal, bylo to, že mě degradoval na podivínskou zrůdu. Rozšiřoval o mně, že jsem úletovej, že jsem celou hudbu napsal a zpíval pod vlivem drog. Kdyby to byla pravda, řekl bych to každému. Dělal jsem to všechno bez drog, na základě reality, ale Zappa mě dal do škatulky." Do sporu se nakonec zamíchal i Zappa senior, aby to nakonec všechno skončilo u soudu, když Beefheart svého bývalého kamaráda zažaloval pro údajné neplacení peněz za desky, které nahrál pro Straight Record. Závěrem ještě Beefheart prohlašuje, že Zappova alba "Uncle Meat" a "Hot Rats" se hemží jeho ukradenými nápady, čímž roztržka vrcholí. Beefheart se zklamán hudebním byznysem vrací do svého domu v San Fernando Valley u Los Angeles, kde se věnuje psaní básní a románů, ale hlavně své velké zálibě, kterým je malířství.

Po rozchodu od Zappovy značky Straight se Beefheart "přestěhoval" přímo k mateřské firmě Reprise, jež patřila pod křídla společnosti Warner Brothers. V té době přešel od Zappových Mothers další její člen, a to svým zjev démonický kytarista Elliot Ingber, kterého Beefheart v souladu s tradicí přejmenoval na Winged Eel Fingerlinga. V lednu 1971 vyráží Magic Band na své prvé velké americké turné, které je financováno firmou Warner Brothers. Do té doby hrála Beefheart na veřejnosti pouze pětatřicekrát! Gramofonová firma se navíc o Beefhearta a jeho příznivce starala opravdu dojemně. Po obdržení petice fanoušků s necelými sty podpisy zorganizovala koncert pro malý klub v Maine Point ve Filadelfii, ačkoliv výtěžek z představení sotva pokryl denní výdaje na skupinu.
Kapela také dostala pozvání od TV stanice WDCA, kde jejich vystoupení popsal 1. dubna 1971 v časopise Rolling Stone jejich velký obdivovatel Langdon Winner: "Když velmi úspěšný moderátor TV stanice Barry Richard představil v pozoru stojící skupinu, uviděli televizní diváci něco nevídaného: čtyřicet minut beefheartovské hudby a s ní spojené show. Bez ohledu na kompromisy s televizním médiem a jeho obecenstvem se skupina pustila do svého nejdivočejšího repertoáru. Ed Marimba ve stříbrných operních brejličkách pobíhal po místnosti a střílel do kamer speciální stříkací pistolí, aby se po chvíli přidal k šílenému bubnovému sólu Drumba. Zoot Horn Rollo a Rockette Morton vytvářely dlouhá čertovská sóla ma kytaru a basu, přitom se tvářili jako osoby v show Eda Sullivana. Winged Eel Fingerling se svou poustevnickou vizáží stál zadumaně v pozadí, a tvářil se, že se ho to netýká. Do toho Kapitán jako obyčejně foukal z plných plic do saxofonu a zpíval bez ohledu na studiové zařízení s maximální intenzitou."
V průběhu roku 1971 již připravoval Beefheart materiál pro novou desku, která vyšla začátkem roku 1972 pod názvem "The Spotlight Kid". V tomto období měl Beefheart konečně možnost prosadit svoji obtížnou hudbu před širším publikem a po několika nevydařených startech v minulosti to vypadalo, že by se mu to mohlo podařit. Kritika desku velmi chválila, například toto napsal Lester Bangs: "Tímto albem dosáhl Captain Beefheart úplný úspěch a nepřekvapilo by mě, kdyby se z něho za rok stala velká hvězda." Album je opět v plné režii Dona Vlieta, který ho produkoval, aranžoval a byl také autorem hudby a většiny textů. Je zajímavé, že autorem textu ve skladbě "Blabber'n Smoke" (česky Žvaníš a kouříš) je Donova manželka Janet Vliet. Jednotlivé skladby alba vycházejí ze zažitého schématu posledních přelomových desek, ale také se opět začínají vracet ke svým dávným bluesovým kořenům.
Začátkem roku 1972 zahajoval Captain Beefheart s Magic Bandem britské turné a měl opět nelítostnou náladu. "Zappa je trouba", rozkřikoval se. "To, co mi provedl, bylo nechutné a naprosto ponižující. S Frankem Zappou je ta potíž, že není dobrý umělec ani autor, a když se obklopuje dobrými muzikanty a vykořisťuje je, nafukuje si vlastní image." Beefheart byl nespokojený také se Zappovým filmovým projektem "200 motelů", což dával najevo dosti drsným způsobem: "Já do pornografie nedělám, tak bych se ten film nešel podívat, ale z toho, co slyším, je to jenom laciný sajrajt. Člověk se nemusí rýpat v bejčím hovně, aby zjistil, co bejk žral."
Je zřejmé, že také tři bývalí spoluhráči Mothers, Elliot Ingber, Roy Estrada a Art Tripp, měli dost důvodů vyjádřit nespokojenost s někdejším patronem, a jistě se to nezdráhali vyjadřovat také nahlas. Bývalí Zappovi spoluhráči nevydrželi jeho šílené pracovní tempo, kterým byl Frank pověstný. Podle Bruce Fowlera, pozdějšího Donova spoluhráče a hráče na trombón, byla Frankova pracovní morálka jednou z jeho nejlepších vlastností: "Byl naprosto neúnavný. A taky i otevřený. Chtěl se učit. Nikdy jsem neviděl nikoho tvrději pracovat. On myslel na hudbu vstávaje lehaje, hudbu doslova žral, na nic jiného nemyslel. Poslouchali jsme jeho hudbu v autobuse, zkoušeli jsme i na zvukových zkouškách před koncerty. Večer jsme něco hráli a druhý den jsme to už rozebírali. Všude jenom samá hudba." A tak je jasné, co myslel Zappa svým názorem: "Mně nijak mimořádně nebaví kapela, jejíž členové ve volném čase hrají šachy. Když musíte trávit hodně času s lidmi, co se zajímají o svoje šachovnice, karty a podobné kraviny, je to k zbláznění."
Ale Frank dokázal i pochválit, když v rozhovoru s Nigelem Leightem řekl: "Rád vyhledávám hráče, kteří mají jedinečné schopnosti, jaké jiné druhy hudby nepožadují. Dobrým příkladem je třeba tenhle Bruce Fowler, který má na trombónu neskutečný rozsah. Když na něj hraje, sotva poznáte, že je to trombón, protože jeho technika je tolik bizarní. Anebo Terry Bozio, který si sóla na bicí představuje tak, že se nachází v hudební říši, kam ještě nikdo nezabrousil."

Magic Band v tomto období stále pilně koncertovala a uváděla v úžas stále větší množství posluchačů. Když hráli, tak obecenstvu bylo jasné, že divné věci odehrávající se na jevišti, myslí muzikanti naprosto vážně. V tom byl zásadní rozdíl od koncertů Franka Zappy, z kterých byl v každé chvíli cítit ironický úšklebek a odstup. Langdon Winner popisuje typický závěr koncertu: "Dav seděl bez pohnutí jako australští divoši při předvádění účinků elektrické žárovky. Když to skončilo a kapela se chystala opustit pódium, vystoupil ještě Captain Beefheart a uštědřil jim poslední úder." Don začal recitovat báseň "Little Golden Birdies" (česky Zlatí ptáčkové), která byla později zařazena jako závěrečná skladba na následují desce "Clear Spot". Album vyšlo v druhé polovině roku 1972 opět u firmy Reprise s novým producentem Tedem Templemanem. A co následuje kouzelně popisuje Langdon Winner: "Aby umocnil komický efekt, hovořil jako na pohřbu a přehnaně gestikuloval jako politický řečník z 19. století. A celé vystoupení zakončil kačeřím kvákáním, takže zmatené publikum minutu tiše sedělo, aby potom vstalo a začalo tleskat."
I když Beefheart shromáždil okolo sebe skupinu oddaných a poddajných muzikantů, neochránilo ho to před konflikty a odchody hudebníků. K nejvážnější zkoušce došlo, když dva týdny po začátku turné oznámil Elliot Ingber alias Winged Eel Fingerlinga, že už nemůže hrát hudbu Magic Bandu a že se chce vrátit zpět do Los Angeles a hrát normální rock and roll. A takto to popsal samotný Winner: "Motelová jizba se postupně naplňovala cigaretovým dýmem a smutkem, když Magic Band probíral okolnosti jeho odchodu. Beefheart se ptal ostatních členů skupiny, co přesně chtějí. Nechtěl, aby je na zbytku turné otravovala nějaká podobná záležitost. Drumbo seděl potichu v koutě místnosti, upřeně hleděl na podlahu a téměř nic nepověděl. Ed Marimba, který byl veteránem podobných konfliktů v jiných kapelách, poukázal na jeho výborné bluesové a rockové kvality, ale když mu tato hudba nesedí, měl by raději zkusit něco jiného. Kytaristé Zoot Horn Rollo a Rockette Morton byli nejvíce deprimovaní, protože jim trvalo dlouhé hodiny, než ho naučili všechny písničky, snažili se proniknout přes jeho sebejistotu, aby se s ním mohli spřátelit. O to bylo jejich zklamání větší. Rozloučení bylo přátelské, ale definitivní. Když se počet hráčů snížil na pět, koncertní výkon kapely se výrazně zdokonalil". Celou záležitost uzavřel Beefheart hned to ráno po odletu Elliota Ingbera do Los Angeles: "Toto se už přihodilo vícekrát. Po šesti letech muzikantského života se začínám divit, že je vůbec možné mít ve skupině naráz dva kytaristy". A tak při natáčení alba "Clear Spot" chyběl nejenom Elliot Ingber, ale odchází i hráč na bicí nástroje John "Drumbo" French, ke kterým se vrací všestraný Art Tripp alias Ed Marimba. Mark Boston alias Rockette Morton vyměňuje baskytaru za doprovodnou kytaru poté, co se novým členem kapely stává další dlouholetý Zappův spoluhráč - baskytarista Roy Estrada vystupující pod pseudonymem Oréjon. Z dnešního pohledu se album "Clear Spot" jeví po předchozích deskách jako nejrockovější, Beefheart o něm dokonce tvrdí, že je to taneční album, které udělal jenom proto, aby vyhověl svým muzikantům. Vypadá to, že odchod Elliota Ingbera přinutil jindy tvrdohlavého Kapitána k ústupkům, kapela šlape jako kdykoli předtím hlavně zásluhou vynikajícího Billa Harkleroada alias Zoot Horna Rolla, který se za ta léta vypracoval ve výborného kytaristu.

V roce 1973 začal Beefheart připravovat skladby pro nové album. Jaho pozice v hudebním průmyslu byla dost labilní a on usiloval najít nějaké východisko. Tak jako již několikrát v minulosti řeší svoji nespokojenost s mateřskou firmou rozchodem a podpisem kontraktu s britskou firmou Virgin Records. Aniž si to možná uvědomoval, podpisem smlouvy směřoval Beefheart ještě více ke konvenční písničkové tvorbě, než tomu bylo ma údajně taneční desce "Clear Spot". Ocitl se přitom v bludném kruhu, neboť posun ke komerci by určitě zapůsobil jinak, kdyby si předtím nevytvořil pověst naprosto nekompromisního a excentrického umělce. Takového ho měli rádi jeho fanoušci a uznávala hudební kritika.
A tak Captain Beefheart natáčí poprvé mimo rodnou Kalifornii nejvíce spílané album s ironickým názvem "Unconditionally Guaranteed", které se bohužel negativně podepíše na jeho hudebním renomé. Deska se natáčí v U.K., kam si Don sebou vedle svého Magic Bandu (chybí pouze Roy Estrada alias Oréjon) navíc ještě přiváží svého dávného spoluhráče ještě ze Soots a zakladatele Magic Bandu - kytaristu Alex "St. Clair" Snouffera. Novým producentem desky je Andy Di Martino, který zde hraje také na akustickou kytaru, a jako host je přizván hráč na tenor saxofon a flétnu Del Simmons. Největší změnou svědčící o naprosto novém zvuku kapely je přítomnost Marka Marcellina na klávesové nástroje. Skladby jsou silně poznamenány aranžérským rukopisem Andy Di Martina, který se na všech skladbách podílel i jako autor společně s Donem Vlietem. Věc ještě nedávno naprosto neslýchaná a těžko představitelná.
Odklon od předchozí hudby ke běžným melodickým písničkám přestal bavit i členy Magic Bandu a opustili ho pár dní před začátkem turné. Rozchod nebyl jednoduchý, o čemž svědčí Beefheartova slova: "Jestli jim šlo o to, že si připadají jako loutky, měli mi to povědět a nepředstírat, že to tak není. Ale na druhou stranu, kdo je k čertu lepším loutkohercem než já?" Hudebníci pokračovali ještě nějaký čas v Beefheartovském stylu s novým zpěvákem Samem Galpinem (na doporučení Elliota Ingbera - hrál předtím s Royem Estradou) pod názvem Magic Band, ale protože název kapely a jednotlivé přezdívky byly z právního hlediska Beefheartovým majetkem, začali vystupovat pod novým názvem Mallard (česky Divoká kachna) a v sestavě Sam Galpin (vocal), Bill Harkleroad (guitar), Mark Boston (bass) a Art Tripp (drums). V této sestavě natočili dvě průměrná alba, která vycházela z Beefheartovy hudby. První album, které vyšlo pod stejnojmenným názvem "Mallard", pomohl financovat v roce 1975 velký Beefheartovský fanda Ian Anderson z Jethro Tull. Nedlouho po natočení druhé desky "In a Different Climate" v roce 1976 ve Walesu se kapela rozpadá.

V dobrém se hudebníci nerozešli, o čemž svědčí jejich vzájemné útoky. Bill Harkleroad, jež
hrál spolu s Markem Bostonem ve skupině již více jak pět let, potom před novináři Beefhearta pomluvil, že je hudební analfabet, který nic nesložil a který se prosadil jenom díky kapele. Beefheart jim odpovídal: "Máte právo občas zívat, ale je to problematické, když to děláte veřejně." Dá se říct, že odchodem těchto dlouholetých muzikantů, započala Beefheartova několikaletá umělecká a tvůrčí krize. Album se prodávalo lépe než jakékoli jiné v minulosti, ale u kritiky opět propadlo. Rozpad kapely oddálilo připravované turné, protože s hudebníků podílejících se na nahrání desky mu zbyl pouze hráč na dechové nástroje Del Simmons. Na nahrávce pořízené 9. června 1974 z londýnského Theatre Royal a vydané o mnoho let později jak live nahrávka "London 1974" na značce MPG Recors hrají úplně noví hudebníci. Většina skladeb je z nového alba, pouze dvě ("Mirror Man" a "Abba Zabba") jsou z počátků jeho tvorby. Nová skupina byla provizorně sestavena z těchto hudebníků: Michael Smotherman (keyboards), Dean Smith a Fuzzy Fuscaldo (guitar), Paul Uhrig (bass) a Ty Grimes (drums).
V létě 1974 natáčí Captain Beefheart další album "Bluejeans & Moonbeams", které vychází koncem roku opět u firmy Virgin. Z původní sestavy Magic Bandu chybí Del Simmons, Fuzzy Fuscaldo, Paul Uhrig a místo nich přichází baskytarista Ira Ingber, nový bubeník Gene Pello a ještě dva(!) noví klávesoví hráči Mark Gibbons a Jimmy Caravan. O tom, že Beefheart bral sestavu jako provizorní svědčí i to, že už rezignoval na hledání nových pseudonymů pro své spoluhráče. Deska je podobně jako předchozí album směsí bluesových a baladických skladeb, které Beefheart zpívá uvolněným, ale krásným drsným způsobem, což ale bylo pro jeho věrné fanoušky nestravitelné. Všechny skladby si tentokráte aranžoval a psal Don Vliet sám (případně se spoluhráči), činnost producenta Andy Di Martina byla na rozdíl od přechozího alba omezena na minimum.
Je paradoxní, že obě desky měly zatím největší komerční ohlas, ale samotnému Beefheartovi úspěch nepřinesly. Intelektuální rocková kritika ho v těch časech považovala za zrádce. V podstatě však šlo o věc vkusu, kdyby tyto dvě desky nahrál nějaký průměrný autor rockové písničky, určitě by byl zažil úspěch. A to celé uzavřel Beefheart sarkastickým konstantováním: "Chtěl bych poradit všem, kteří si obě desky koupili, aby je šli vrátit zpět do obchodu a trvali na vrácení svých peněz."
Obě alba: "Unconditionally Guaranteed" a "Bluejeans & Moonbeams" měly podle Neila Slavena: "Rozšířit Beefheartovo publikum, ale byla chabě pojatá a fanoušci, kteří neměli pražádný smysl pro okázalé nesmysly v jejich obsahu, je přijali zle. Následky tohohle shluku katastrof ho dovedly právě do tohoto marasmu, ze kterého jej zachránil Frank."

Z této umělecké a tvůrčí krize zachránil Captaina Beefhearta jeho přítel z mládí Frank Zappa. Ten Zappa, s kterým Don Vliet téměř pět let nepromluvil. Na podzim roku 1974 dává Frank dohromady další sestavu Morhers pro nové turné a nejpozoruhodnějším přírůstkem do kapely se stává právě Don Vliet alias Captain Beefheart.
A takto jeho návrat popsal samotný Zappa: "Don byl s to podepsat jakýkoliv papír se smlouvou, který jste mu kdykoliv strčili pod nos. A to aniž by chápal, co se tam píše a jaký ty papíry mají vztah jeden k druhému. A tak si to dost zavařil, protože podepsal různým společnostem tu i onde a ty firmy měly střetávající se nároky na jeho služby. Byl v takové situaci, že nemohl vystupovat a nemohl nahrávat. Právě tou dobou jsem ho vzal do skupiny na turné s Bongo Fury. Jedině tak si mohl vydělat nějaké peníze, protože jinak měl všude závazky. Volal mi a chtěl, abych mu pomohl. Já mu řekl, že Mothers mají konkurz v úterý a ve čtvrtek, před vystoupení na den Všech svatých, a ať zaskočí."
Je zřejmé, že Beefheart na tom musel být opravdu zle, když se i za těchto podmínek k Zappovi vrací. Podle Zappy k usmíření došlo i proto, že Don stáhnul všechna svoje soudní obvinění, která proti němu v minulosti podal. Na první zkoužce s Mothers ale Beefheart podle Zappy neuspěl: "Propadl! Měl totiž problémy s rytmem a my byli na rytmus hodně zaměření. Na naší zkoušce jsem ho vytáhl na jeviště a přiměl zpívat Willie The Pimp, ale on to nedokázal. Došlo mi, že když nezvládne tohle, není moc velká šance, že bych ho naučil zbytku repertoáru." Podle Franka se to zlepšilo při zkouškách na jaře roku 1975: "Pořád mu sice dělalo potíže zapamatovat si slova a zařídit se tak, aby se držel v rytmu, ale bylo to lepší. Krátce před šňůrou jsem ho zkusil znova a tak tak prolezl."
Zappa popřel, že by mezi nimi bylo nějaké nepřátelství, i když Kapitán v minulých letech nevynechal jedinou příležitost, aby se do něj nenavážel. Podle Franka: "Jakákoli představa o sporech mezi námi je naprosto zbytečná." Ať k němu ale měl po dvaceti letech přátelství jakékoli city, nijak mu to nebránilo hodnotit věcně Vlietův jedinečný talent.
Každopádně se ale Beefheart zúčastňuje mezi prosincem 1974 a dubnem 1975 nahrávání nové Zappovy desky "One Size Fits All". Na obalu desky je uveden pod pseudonymem "Bloodshot Rollin' Red" s ironickou poznámkou "harmonika, když je přítomna". Je zajímavé, že to bylo poslední album, kde byla vedle Zappova jména uvedena jako jeho skupina The Mothers Of Invention.
Když byl dotázán po jejich prvním společném představení v Bridges Auditoriu na Pomona College, to bylo 11. dubna 1975, odpověděl: "Má jedinečný přístup k jazyku a jedinečně oživuje moje texty. Samozřejmě tu jsou i problémy, ty mu dělá hlavně paměť. Pořád s sebou nosí listy, kde má svoje texty. Drží se jich jako o život. Taky má potíže s gramotností. Sotva že umí číst. A taky mu dělá těžkosti udržet rytmus. Kapitán Beefheart nemá žádný přirozený smysl pro rytmus. Ale má to v sobě. Je to dynamické a on to chce tak vyjádřit. Hlasem jako Howlin' Wolf."
Samotné turné muselo být přerušeno odletem Franka do Londýna, kde probíhalo 14. dubna 1975 soudní přelíčení žaloby jeho firmy proti vedení koncertní síně Albert Hall, které zrušilo již dojednaný koncert na předchozím turné Mothers s odůvodněním "nemravnosti" jejich produkce. Turné po Frankově návratu z Anglie pokračovalo. Nezvykle pokorný Beefheart poskytl rozhovor v divadle Capitol Theatre v městě Passaic (New Jersey) a vysvětlil, jak se s Frankem usmířili: "Řekl jsem pár pitomostí, protože jsem rozmazlený spratek a nerozumím byznysu tolik jako Frank. Asi jsem se cítil odstrčený. To uznávám ... a taky jsem mu to řekl. Povídám: Je mi to líto, Franku, a nemyslím to jako omluvu. Podali jsme si ruce a bylo to." Velice nepříznačné chování, které nám dává představu o tom, v jak zlé situaci se před šňůrou nacházel. Snad to bylo i tím, že nebyl zvyklý být pouhým členem kapely. Když nezpíval, což bylo dost často, sedával na straně jeviště a šustil svými papíry, na kterých měl napsány texty.
Frank chtěl, aby se: "uvolnil natolik, aby dokázal v textech improvizovat. Když tak někde jenom vysedává, dokáže dělat vážně zábavné věci. Jenže zatím ještě není dost v pohodě." Co se Kapitána týkalo, říkal: "Tohle turné mě ohromně baví. Cestují strašlivě rychle. Já se nikdy tak rychle nepřesouval. S Magic Bandem jsme se proti nim sunuli jako želvy." A pro svého vedoucího měl jenom komplimenty: "Frank je nejspíš ten nejkreativnější člověk na téhle planetě. Píše věci pro nástroje, které ještě nikdo nevynalezl. Je to nový Harry Partch - jenom ještě nevyschl. Rozumíte?"
A takto se svěřoval Frank o roky později Nigelu Leighovi: "Don je roztržitý a pro manažéra toho turné byla ohromná šichta snažit se ho přimět, aby se udržel toho ostatního, co se dělo. Všichni ostatní muzikanti byli ostřílení koncertní mazáci. Věděli, jak si nejrychleji sbalit a vypadnout z motelu; jak se dostat načas na zvukovou zkoušku; prostě jak žít na cestě. Věděli, jak na to. Don si nosil věci v nákupní tašce, kterou věčně nechával v recepcích a netušil, kde je a co má dělat. Zapomněl by i texty k písním, proto jsme pro něj museli nechat udělat veliké tvrdé cedule, co ležely na jevišti na zemi, aby se chytal. Pořád si stěžoval, že odposlech nikdy nejde dost hlasitě, aby slyšel vlastní zpěv. Přitom zpíval tak hlasitě, že se mu přetlakem zahlcovaly uši. Takže čím víc hulákal, tím víc jsme museli odposlech hustit, až nakonec div že všem okolo něj nehořely šaty na těle."
Program byl opravdu nabitý, mezi koncertem a závěrečným dvoudenním angažmá v Armadillo World Headquarters v texaském Austinu bylo jen devět volných dnů. Společné vystoupení obou umělců v texaském Austinu ve dnech 20. a 21. května 1975 se nahrávaly na zařízení z losangelské Record Plant pro plánované album Zappa/Beefheart/Mothers "Bongo Fury", na kterém hrájí vedle Franka Zappy (kytara, zpěv) i George Duke na klávesy, Napoleon Murphy Brock na saxofon, Bruce Fowler na trombón, jeho bratr Tom Fowler na bassu, a dva noví členové Denny Walley na slide kytaru a Terry Bozzio na bicí.
Album bylo doplněno dvěma studiovými nahrávkami z ledna a února 1974, kde ještě bubnoval Chester Thompson. Beefheart samozřejmě v některých skladbách zpívá a hraje na foukací harmoniku. Album "Bongo Fury" vyšlo v Americe 2. října 1975 a bylo pokládáno za umělecké fiasko obou hudebníků. Deska sklidila ostrou kritiku. Jestliže ji v Melody Makeru označili za tragickou a v Rolling Stone za nejhorší desku roku, šlo o typické novinářské dramatizování skutečností. Jednalo se minimálně o průměrné album, které natočí v průběhu své umělecké kariéry nejedna rocková hvězda. Podle Neila Slavena: "Určitou beztvarost desky zrodil střet mezi Frankovou precizností a Beefheartovou spontánní rozháraností. Skutečnou spolupráci odvedli jen při úvodní písni "Debra Kadabra", která pojednává o jejich společné vášni pro céčkové mexické filmové horory a o některých incidentech z Donovy barvité minulosti. Komplikované aranžmá, nad kterými Beefheart lamentoval, není příliš dobře provedeno. Na album se ovšem nedostala jedna význačná skladba z jejich repertoáru "Why Doesn'n Someone Get Him A Pepsy?", což byla Frankova vzpomínka na společné středoškolské časy, když Don popoháněl matku, aby mu přinesla pepsi. Beefheart to tu zpívá na pozadí metronomovitého riffu Dennyho Waleyho, který připomíná píseň "Smokestack Lightning" od Howlin' Wolfa."
V Anglii se vydání komplikovalo díky Vlietovým problémům se smlouvami. V roce 1973 Don podepsal s firmou Mercury smlouvu na dvě alba, ačkoliv práva pro Anglii měla již firma Virgin Richarda Bransona, u které pod názvem "Unconditionally Guaranteed" a "Bluejeans & Moonbeams" také vyšla. U Virgin Records brali Beefhearta jako exkluzivně svého, a tak podali žalobu na Warner Brothers proti vydání "Bongo Fury" v Anglii. Společnosti se nebyly s to dohodnout na slušném kompromisu a album v Británii vyšlo až v roce 1989. Virgin je mezitím spokojeně prodávali ve vlastních obchodech jako drahý dovoz. Beefheart byl v listopadu na turné v Anglii a protestoval proti stavu věcí z jeviště londýnského New Victoria Theatre: "Nemají právo bránit lidem, aby poslouchali, jak se s Frankem dobře bavíme. Kdo jsou, že si dovolují na takový pojem? Jejich panictví je dávno fuč, to všichni víme. Tanec sedmi závojů skončil." Donovo vyjádření je narážkou na název firmy "virgin", což kromě "Panny" jako znamení zvěrohruhu znamená i "panic".

Po návratu do Mojave Desart se pro Beefhearta vše obrací k lepšímu. Díky Zappovy výpomoci dává také dohromady nový Magic Band, do kterého mu z Mothers "zapůjčuje" dva své zkušené hudebníky Jimmy "Indian Ink" Carl Blacka na bicí a Bruce Lambourne "Fossil" Fowlera na trombón, na který ale hraje bassové party místo nepřítomné baskytary. Také se do kapely vrací kytarista Elliot "Winged Eel Fingerling" Ingber, jehož doplňuje nový kytarista Greg "Ella Guru" Davidson. A že je v kapele všechno v pořádku dokládá i ta skutečnost, že si Beefheart dává tu práci obdařit své kolegy novými přezdívkami. A tak se Bruce Fowler stává "Fossilem" díky své velké zálibě v pravěkých vykopávkách.
V této obnovené sestavě se nový Magic Band zúčastňuje v červenci 1975 koncertu v anglickém Knebworthu, kde hrají před 250 000 návštěvníky, což je dosud největší množství diváků, před kterými kdy kapela hrála. Po návratu do Los Angeles hrají v Roxy a Zappův manažér Herb Cohen jim připravuje evropské turné. Před počátkem turné odchází Jimmy Carl Black, jež je nahrazen pamětníkem Johnem "Drumbo" Frenchem, a také místo Grega Davidsona přichází další hudebník ze Zappových Mothers, slide kytarista Denny "Feelers Reebo" Walley.
Následující rok 1976 je již ve znamení pilné přípravy na nové album "Bat Chain Puller", ale současně probíhají další personální výměny. Již definitivně odchází kytarista Elliot Ingber alias "Winged Eel Fingerling", který je nahrazen Jeffem Morisem Tepperem, a stává se tak posledním ze slide kytaristů Magic Bandu. Dalším novým členem je zkušený klávesový veterán John Thomas. Příprava a nahrávání desky trvalo osm měsíců. Album vznikalo s velkou Zappovou pomocí, který ho pravděpodobně i finančně podporoval, ale bohužel nikdy nevyšlo. Problém byl v tom, že se po více než desetileté spolupráci Zappa v létě 1976 rozešel s Herbem Cohenem a tím i se společností Warner Brothers, kteří se obávali odpovědnosti za jakýkoli požadavek, který by proti nim Cohen mohl právní cestou vznést, kdyby mu originální mastery alb vydali. Fakticky se k nim dostal až v roce 1982.
Co se Beefhearta týče: Frank album neprodukoval, ale mastery alba "Bat Chain Puller" měl u sebe v suterénu. Dokud ale spor Zappa versus Cohen pokračoval, nemohl je poslat Donově firmě Virgin do Anglie. Beefheart neměl na vybranou než se tvářit filozoficky a smířlivě: "Když se Frankie rozešel s Herbem, pustil tím hejno vos z hnízda. A to včetně takových, o kterých ani nevěděl, že tam jsou." A neodpustil si drobné rýpnutí: "Vypadá to, že za ty roky podepsal pár papírů, znáte to, podepsal, aby se mohl dál věnovat umění ..." Pokud to je pravda, je to věru ironie, že by snad Frank stejně jako Don trpěl slepotou týkající se částí smluv vytištěných drobným písmem, a taky i jeho reakce byla velice odlišná. Zappa se raději rozloučil se jménem The Mothers Of Invention, protože věděl, když jméno Mothers nebude používat, zabrání to Herbu Cohenovi nějak omezovat Franka při práci a bránit mu ve vydělávání peněz.
První deskou natočenou v roce 1976 pod hlavičkou "Frank Zappa" bylo album "Zoot Allures", na které byla obzvlášť zajímavá původní verze skladby "The Torture Never Stops" s vokálem Captaina Beefhearta. Skladba se ale objevila teprve na výběru z let 1969 až 1988: "You Can't Do That On Stage Anymore 4", který vyšel až v roce 1991.
A protože soudní rozhodnutí o nové album "Bat Chain Puller" nepadlo ani za dva roky, rozhodl se ho Beefheart nahrát s novým názvem znovu. Ale to už se na něj některé nahrávky vůbec nedostaly, ani na nich neslyšíme moog Johna Thomase, který byl mezitím z kapely taky vyhozen. Odvážil se totiž mezitím doprovodit zvukem svých kláves druhé album kapely Mallard, což byl v očích Kapitána hřích obzvlášť neodpustitelný vzhledem k tomu, jak drsně se spolu rozešli. Místo něj přichází do kapely přítel Jeffa Teppera, klávesista Eric Drew Feldman. Uprostřed roku 1977 zorganizoval manažér Harry Duncan velké Pacifické turné po středozápadu. Na turné jede ještě John French, ale na kratší turné po Evropě ho již pro jeho zaneprázdnění nahrazuje Robert Arthur Williams. Z Magic Bandu je propuštěn Denny Walley a místo něho je Jeffem Tepperem písemně pozván z Colorada, kde v té době bydlel, další slide kytarista Richard Redus. Jako poslední přichází Art Tripp, Beefheartem na milost vzaný "ztracený syn" z kapely Mallard, odkud odešel po natočení prvního alba. Jeviště pro jeden z největších comebacků v rockové historii je připraveno.
Nově nahrávané album je pod novým názvem "Shiny Beast (Bat Chain Puller)" natáčeno během roku 1978 v San Franciscu. O produkci se Don Vliet podělil s Petem Johnsonem. Deska sice vyšla v Americe ještě v témže roce u Warner Brothers, ale na britské vydání si musela ještě déle než rok počkat, než se Beefheartova mateřská firma Virgin dohodla s americkým distributorem. Zvuk kapely je plně v duchu Donových nejoblíbenějších alb, kterými pro něj byly "Trout Mask Replica" a "Lick My Decals Off, Baby". Novou sestavu Magic Bandu ale již tvoří hotoví hudebníci, které nemusí už nic nového učit, ani je nemusí nic špatného odnaučovat. Všichni muzikanti se za ty roky nainfikovali na dálku Beefheartovským stylem a vkusem. Sledovali jeho tvorbu od prvopočátků a samozřejmě patřili i k nadšeným návštěvníkům jeho koncertů.

Po natočení desky vyráží kapela na koncertní turné po Spojených státech. Jeho koncerty, ačkoliv ne vždy hraje před plnými sály, jsou navštěvovány i jeho kolegy z branže zvědavými, co jim připravil. A takto popsal v týdeníku The Soho Weekly News recenzent Michael Shor jeden z koncertů Beefhearta a jeho Magic Bandu: "Je tady nová pondělní show! Je jenom směšné, že Kapitán vystupující zde poprvé po čtyřech letech má ještě dvacet minut před začátkem představení sál ještě prázdný. Vždyť by to měla být jedinečná příležitost k oslavě! Publikum se však chová umírněně; byl bych čekal vzrušenější náladu, hlavně proto, že Kapitánovo poslední LP připomíná mnohem silněji 'Trout Mask Replica' a 'Lick My Decals Off, Baby' než vše ostatní, co po těchto dvou mistrovských produkcích ještě vytvořil.
A vida, zde už je Kapitán osobně! Ve své kožené blůze, džínsech, s čistě přistřiženým knírem a nadýchaným účesem vypadá až depresívně normálně. Usrkává ze své sklenice piva 'Löwenbräu' a kouří cigarety 'Balkan Sobranje'. Jakmile ho zvolna narůstající dav poznává a vykřikuje jeho jméno - pravé jméno Captaina Beefhearta je totiž Don Van Vliet - přikládá prst ke rtům, aby tak v zárodku potlačil projevy nadšení. Tak tedy začíná jeho nové vystoupení ...
Světla zhasínají v ne zcela zaplněném hledišti a již nastupují. Jsou až překvapivě normální, není tu ani náznak Zoot Horn Rolla nebo Ed Marimby. Vypadají sice jako každá jiná rocková kapela, jenže tak nehrají. Bubny a kytary plně vystihují ráz jeho hudby, bicí se podobají africkým dřevěným bubnům s přerývanými, křečovitými nárazy dixielandu, kytary znějí ostře, trhaně a drásavě. Robert Williams ovládá perkuse mistrně, místy bubnuje v neuvěřitelných synkopách, jinde zase udeří takovou silou, že myslíte, že si snad zlomí zápěstí. A přitom působí jeho hra jako legrace. Neméně působiví jsou oba kytaristé Robert Redus a Jeff Tepper, kteří často své rychlé běhy zdvojují a vyvolávají tím onu zvláštní, neopakovatelnou zvukovou atmosféru, která je u Beefhearta tak ojedinělá.
Kapitán uvádí pěknou směs nového a starého materiálu a ilustruje tak během svého vystoupení historii rock'n'rollového Sun Ra: tohoto primitivního génia se svéráznou hudební vizí a stylem, který smazává hranici mezi životem a smrtí. Staré kousky zde přece jen nejsou provedeny s dostatečnou arogancí a drsností. Skladby z 'Trout Mask Replica' se pohybují na pokraji surrealistické rockové anarchie, a kterou skupina hraje obdivuhodným způsobem. Nemohu dosti zdůrazňovat, jakým zážitkem je vidět kapelu hrát tuto hudbu skutečně na pódiu.
Přesto mám však jisté pochybnosti. I když skupina Magic Band je vskutku velmi, velmi dobrá, chybí jí upřímně řečeno trochu onoho šíleného, dynamického žánru, který uvádělo seskupení éry Zoot Horn Rolla a Rockette Mortona na svou chaotickou a šokující dráhu. A myslím si, že příčinou toho je sám Kapitán, neboť podle toho jak uvádí své 'Shiny Beast' se zdá, že sice používá hudební i lyrické prvky z dob 'Trout Mask Replica', ale uplatňuje je však tentokráte soudružnějším a uvědomělejším způsobem ve svém aranžmá. Sám si nejsem jist, zda má připomínka pramení pouze z dobré víry a nebo z nostalgie po již nikdy neopakovatelném hudebním zážitku. Bude ovšem zajímavé sledovat, jak se Kapitánova hudba tvorba bude vyvíjet dále a jak na ni bude obecenstvo reagovat.
Mezi ním a publikem se neustále rozehrává dialog a když se publikum nakonec rozohní a vykřikuje jeden požadavek za druhým. Kapitán na ně nedůtklivě vyjede: 'Hej, přeci nejsem žádný hrací automat na desky! Jestliže jste si zaplatili ... no kolik? ... šest dolarů za poslech automatu, pak jste tedy opravdu zapadli do nesprávné díry!' Zato jindy je opravdu potěšen oddaností, kterou mu posluchači projevují.
Konečně projevy vzájemného uznání! Při své recitaci jedné ze skladeb nastavuje mikrofón posluchačům, aby některé verše sami doplnili. A když se před koncem své recitace náhle odmlčí a sál začíná bouřit, ptá se kousavě: 'Chcete ode mne zahrát boogie?' Přirozeně nikoliv! Všichni jsou pouze rádi, že se zase vrátil. Pokud jde o mne, doufám, že učiní vše, aby se brzy stal velkou postavou, která k této slávě patří. Vše bude jistě v pořádku, jestliže zůstane i v budoucnosti velkým muzikantem. Byla to pěkná show, Kapitáne! Vítáme Váš návrat."
Povzbuzen úspěchem alba "Shiny Beast (Bat Chain Puller)" začal Beefheart připravovat začátkem roku 1980 novou desku "Doc at the Radar Station". Na rozdíl od předchozího alba ji dělá opět u firmy Virgin a ve vlastní produkci. Mezitím s kapely odešel Art Tripp. A protože se slide kytarista Richard Redus už nechtěl dále zúčastnit jejího nahrávání, nastupuje opět spolehlivý John "Drumbo" French. Nejenže v některých skladbách hraje na bicí, ale nahrazuje Art Trippa a Richarda Reduse jako hráč na marimbu a slide kytaru, případně i baskytaru. A jako host na desce hraje zkušený a výborný sólový kytaristy Gary "Mantis" Lucas, který se proslavil již na svých samostatných koncertech v Evropě, kde předváděl jako sólista skladbu "Mass" od Leonarda Bernsteina. Na této desce hraje na kytaru pouze v jedné skladbě, jinak doprovází kapelu na lesní roh.
A takto Gary Lucas, jehož dědeček pocházel ze severní Moravy, vzpomíná na společnou spolupráci: "Když jsem ho viděl poprvé, byl to pro mě okamžik životního rozhodnutí: pokud se budu věnovat hudbě, tak musím hrát jedině s ním! To mi bylo 18 let, a když pak přijel do Bostonu na koncert na mojí universitě, všichni už věděli, že jsem největší beefheartovský fanatik. Když jsem pak v roce 1980 pracoval v CBC Records, zavolal mi, že můžeme natáčet jeho další album Doc at the Radar Station. Vzpomínám si, že i v telefonu měl krásný hlas. Někdy mi zavolal ve tři ráno, řekl, abych si nachystal kazeťák, a začal mi ty své melodie pískat do telefonu, abych z toho udělal kytarový part. Jindy mi posílal své demosnímky do New Yorku, většinou melodie, které natočil na piano. Byla to hodně zvláštní hudba, aby ji člověk mohl hrát, musel se přestěhovat do Beefheartova vesmíru, sdílet s ním to, co se odehrávalo v jeho duši. A hrát přesně jak to on zapískal, s každým jednotlivým cuknutím v jeho nervovém systému."
Značný ohlas opět vyvolávají texty. Beefheartovo cítění s ptáky, zvířaty a rostlinami sahalo vždy daleko za oblast sentimentu nebo politiky; tady působí téměř autobiograficky. Rostliny, zvířata a lidé jsou podle Beefhearta živé a rovnoprávné bytosti a jeho texty dokumentují tuto ekologickou harmonii. Předměty mají podle něho vlastní vůli a obraz není jenom dílem malíře, ale také i projevem vůle barvy.
Zajímavá je Beefheartova snaha o nový zvuk desky, když je zde vedle synthesizéru poprvé použit také mellotron, na který hraje Eric Drew Feldman. Stejně jako u předešlého alba tak i zde je obal ozdoben jeho svéráznými kresbami.

Po vydání desky Magic Band opět vyjíždí na koncertní šňůru jak po Spojených státech po Británii, kde hrají ve Virgin Records' Night Clubu. Po návratu do Ameriky následuje velké představení v newyorkském divadle Beacon Theatre. V Melody Makeru popsali koncert jeho Magic Bandu: "Koncert dal konkrétní podobu Beefheartovým schopnostem organizovat očividný nepořádek a vytvářet orchestrální podobu chaosu. Z disonantního swingu některých skladeb vznikl zvuk tak přirozený a nenucený jako rychlé nadýchnutí se." Vedle zvukové barevnosti se Beefheartovi tentokrát podařilo zakomponovat chaotickou strukturu do pevného rámce, který však neustále porušuje.
Kapela připravovala nahrávání nové desky. Gary Lucas se obrátil na Grega Gellera, což byl hlavní šéf firmy A&R v Epic, a informoval ho o tom, že skupina, která má podepsanou smlouvu s Virgin, má zájem na tom, aby Epic zajišťovala distribuci nového alba v USA. Geller distribuci odsouhlasil, a tím nahrávání nové desky "Ice Cream for Crow" nestálo nic v cestě. Ještě před tím ale musela být zajištěna náhrada za zaneprázděného Johna "Drumba" Frenche a Roberta Arthura Williamse, když na jejich místo nastoupil hráč na baskytaru, marimbu a violu Richard "Midnight Hatsize" Snyder a bubeník Cliff R. Martinez. Také zde chybí trombón Bruce "Fossila" Fowlere, ale deska je opět plně v aranžérských a produkčních rukách Dona Vlieta. Zajímavostí je, že jako produkční asistenka mu na této desce vypomáhala jeho manželka Janet.
Nahrávání probíhalo ve studiu Warner Brothers pravděpodobně v roce 1981. Na tomto albumu se výrazně podílel kytarista Gary Lucas, ale asi ani on ani nikdo jiný netušili, že to bude poslední Beefheartovo album a zároveň labutí píseň v jeho tvorbě. A Lucas byl vlastně jedním z posledních muzikantů, s kterými Don spolupracoval, o čemž svědčí jeho kytarový doprovod ve skladbě Evening Bell z roku 1982, která byla zařazena na 5.CD disk zmíněné kompilace "Grow Fins (1965-1982)" a kterou se souhlasem Dona Vlieta vydal v roce 1999 John "Drumbo" French.
Kapela Magic Band se dává v roce 2003 opět dohromady v sestavě John "Drumbo" French (vocals, drums, harmonica), Mark "Rockette Morton" Boston (bass), Gary "Mantis" Lucas a Denny "Feelers Reebo" Walley (guitar). V témže roce hrají na festivalu All Tomorrow's Parties a vychází jim album "Back To the Front". V roce 2005 natáčejí live album "21st Century Mirror Man", ale již bez obou kytaristů, které nahradil Michael Traylor za bicími nástroji. Ale to je již úplně jiná kapitola ...

Po natočeni posledního alba "Ice Cream for Crow" se Captain Beefheart definitivně vrací zpátky do svého domova v mohavské poušti, o kterém říká: "Nevím, či to víte, ale já nemám řádný domov. Mám dům v hlavě, ale pouze do té doby, dokud nezačne pršet. Tak žiju v poušti. Jsou tam velikánští černí havrani a kojoti. Mám rád zvířata. Na poušť jsem se přestěhoval, když jsem natočil album Bongo Fury s Frankem Zappou. Moji sousedi v noci vyjou ..."
V tomto odloučení se Beefheart věnuje svým uměleckým a výtvarným zálibám, především však malířství. Občas vystavuje své umělecké výtvory i v Evropě, jeho umělecká díla a obrazy jsou vysoce ceněny, takže se prodávají i za více jak 25 000 dolarů. A takto popsal Langdon Winner, jeden z nemnoha novinářů, kterým byl Beefheart příznivě nakloněn, jednu svoji návštěvu v jeho domě: "Ukázal návštěvníkům své poslední dílo a táže se: 'Co tomu říkáte?' Dívají se na směsici žlutých, červených a zelených skvrn a kaněk a musí připustit, že malba jim nic neříká. Pak Beefheart ukáže na malý předmět uprostřed svého mistrovského díla a opět se ptá: 'Vidíte ten malý prstík s prstenem?' Při pozorném hledání určitě naleznete uprostřed toho chaosu opravdu prstík s prstenem! 'To je ono?', diví se návštěvník. 'Zajisté!', zní jeho odpověď."
Na takovém smyslu pro pečlivě zamaskované a v humoru uloženém poslání je založena i Beefheartova hudební tvorba. Takto popsal hudební kritik Michael Shore, jak vysvětloval autor písně "Harry Irene" její skutečný význam: "Píseň je konvenční baladou s vokály a popěvkem v sinatrovském stylu, která se dá dokonce zabroukat i sebou, což dosud nikdy nepatřilo ke charakteristice Kapitánovy hudby. Avšak hlavní sousto přichází nakonec poté, co text vypráví záhadnou historku o lidech, kteří provozovali jakousi kantýnu, tak se nás Don táže: 'Co to vše znamená?' Později mi vysvětlil, že písnička prý pojednává o pěti lesbických ženách, což bych z textu písně nikdy nepostřehl."

Další z nemnoha novinářů, kteří usilovali sblížit se s Beefheartem a proniknout k němu, byl Lester Bangs zesnulý v roce 1982, kdy ukončil svoji hudební kariéru i Beefheart, který v článku ve Village Voice z 1. října 1980 vysvětluje: "Myslím si že když Don přisuzuje zvířatům a věcem lidské vlastnosti, je to výraz obrany proti lidské společnosti, která se nedokáže domluvit sama se sebou právě tak jako oni s ním ... V minulosti patřilo k jeho oblíbeným číslům vyslovit nějaký velkolepý dadaistický nesmysl, např. 'Všechny cesty vedou ke Coca Cole', a potom se vás s upřímným pohledem do očí zeptá: 'Víte, co tím chci povědět?' Beefheart je silná osoba, která dokáže věci jako nikdo jiný. Traduje se o něm historka, že šel k telefonu dříve, než zazvonil, nebo dokázal předvídat návštěvu novinářů, kteří za ním přicházejí. Jednou jsem v Detroitu vstoupil do divadla zadním vchodem. Koncert již probíhal, já stál u okraje opony a sledoval před sebou Beefhearta, který zrovna něco povídal publiku. Ve chvíli, kdy byl ke mně obrácená zády, pověděl velmi zřetelně: 'Lester!' Později se mě zeptal, jestli jsem si toho všimnul. Trochu to mnou otřáslo, ten člověk snad ovládá čáry ... doslova!"
A Lesterovi Bangsovi se jako jednomu z mála podařilo získat od Beefhearta střízlivé odpovědi:
Lester: "Proč hovoříš vždy v hádankách?"
Don: "Protože ve skutečnosti je pro mě velmi těžké se vyjádřit jinak než hudbou nebo malováním."
Lester: "Ale nemyslíš si, že jestliže takto hovoříš, působí to trochu neosobně, a tím se vytváří bariéra mezi tebou a ostatními?"
Don: "V hudbě to vyznívá více osobněji. Tam se přidržuji pravdy a poctivosti. Nevím, jak to přesně funguje, ale moje mysl se promění na klavír nebo kytaru."
Lester: "A co když jsi se svojí manželkou Janet?"
Don: "My si spolu příliš nepovídáme. Dost si totiž věříme a nemáme velkou důvěru v mluvené slovo. Myslím, že jak mám konverzovat, hovořím opravdu sobecky."
Lester: "A nemyslíš, že ti třeba unikne něco, co by jsi mohl získat od jiných, když se takto chováš?"
Don: "Jistě, ale oni by mě ani tak zřejmě nepřijali. Když hovořím s tebou, cítím se dobře. Není mnoho těch, kteří by měli se mnou něco společné. Myslím si, že největší záhadou pro mě je, když vidím někoho umývat okna, to je symfonie!"
Lester: "Ale nemyslíš si, že když tak hovoříš pořád, působí to trochu neosobně, a proto se vytváří ta bariéra?"
Don: "Hovoříme bez toho, aby jsme hovořili. Myslím to v dobrém. Povídáme věci, které se nedají přeložit do jazyka. Je to jako dobrá hudba."
A to celé povídání končí Lester Bangs slovy: "Nakonec ani nevím, kdo z nás má pravdu. Asi to od mne není fér, když žádám od všech přesné vyjádření a trvám na tom, že zbytek lidského pokolení je stejně jako já zaměřeno na slovo, což je zvlášť ironické v případě umělců a hudebníků ..."


Pro http://www.progboard.com/ dokončil 28. září 2007 Mirek Kostlivý.
Autor věnuje toto vyprávění Petrovi Cibulkovi, díky kterému tohoto hudebního génia znovuobjevil.


Autor čerpal z těchto zdrojů:

1/ "Přízrak naší epochy Captain Beefheart" (autor Petr Cibulka, Bulletin Jazzové sekce SH, 1978/1979)
2/ "Plný šuplík Zappu a posiedky s Beefheartom" (autor Petr Dorůžka, v roce 1990 vydalo česko-slovenské vydavatelství OPUS, z českého originálu přeložil Peter Brhlovič)
3/ "Zappa - Elektrický Don Quijote" (autor Neil Slaven, v roce 2002 vydal Jiří Buchal - BB art, z anglického originálu vydaném v roce 1996 přeložil Richard Podaný, odborná a jazyková redakce Petr Dorůžka)
4/ "Grow Fins (1965-1982)" - výběr raritních nahrávek a vzpomínání Johna Frenche a dalších členů kapely Magic Band (1999)
5/ Přílohy k LP a CD deskám


PS - "Měl jsem už dost dohlížení na své spoluhráče. Potřeboval jsem hrát, a ne drezírovat zvířata. Pokud jde o umění, můj charakter má fašistické sklony, vše musí být přesně podle mých představ", prohlásil v roce 1990 v rozhovoru pro deník The Times malíř Don Van Vliet. Tehdy to bylo už osm let, co si tento světem uznávaný samouk přestal říkat Captain Beefheart a stáhl se z koncertních pódií do ústraní k paletě. Štětce vážně bývají poslušnější než muzikanti. Ale možná na sobě někdejší hudebník taky začínal pociťovat první příznaky roztroušené sklerózy, s níž bojoval až do smrti.
Znaven neustálými boji a spory s gramofirmami a spoluhráči na muziku v roce 1982 úplně rezignoval, vrátil se do pouště, žil v přívěsu a věnoval se malování expresivních a abstraktních olejů a kresbě za podpory výtvarníka Juliana Schnabela. Jeho díla se prodávala za několik desítek tisíc dolarů.
Zemřel v pátek 17. prosince 2010 na roztroušenou sklerózu v kalifornském městě Arcata. Jeho ženou byla po čtyřicet let Janet Hucková.

S použitím NEKROLOGů Show Captaina Beefhearta (Pavel Turek) a Sbohem Captainu Beefheartovi (Jan Rejžek) doplnil 4. března 2011 Mirek Kostlivý
... (celý článek)