EDIT: Diskografie bude doplněna v co nejkratší době.
Americký klavírista, hráč na klávesové nástroje, skladatel a aranžér Chick Corea (vl. Armando Anthony Corea) se narodil v roce 1941. Jeho stylový záběr je velmi široký, zahrnuje různé jazzové směry (neo-bop, modální a avantgardní jazz, latin jazz), jazzové fúze (jazz rock, jazz fusion), jazzem ovlivněný progresivní rock a interpretaci klavírního repertoáru klasické hudby, včetně osobitých adaptací a úprav.
Je synem italských rodičů a jeho otec, jazzový hudebník (ve třicátých a čtyřicátých letech kapelník dixielandu v Bostonu), ho k hudbě vedl od dětství. Pod jeho vedením se už ve 4 letech učil hrát na klavír a seznamoval se s hudební teorií. Díky otcově přístupu byl v mládí ovlivněn bebopem a hudbou, kterou hráli Dizzy Gillespie, Charlie Parker, Horace Silver nebo Bud Powell. Současně mladého Coreu ovlivnil pianista Salvator Sully, ke kterému chodil na výuku klasické hudby a kompozice a osvojoval si tradiční klavírní repertoár Bacha, Beethovena, Mozarta a Chopina.
Už jako středoškolák svůj talent uplatnil v orchestru Phila Barbozy, kde přehrával latinskoamerickou hudbu. Zaujetí tímto typem hudby znamenalo v letech 1962 až 1966 další angažmá v orchestrech tohoto zaměření a také první zkušenosti z nahrávacích studií: s Mongo Santamariou (1962), Willie Bobem a s flétnistou Herbie Mannem (1965). Svoji první skladbu Chick´s Tune nahrál v roce 1964 na album trumpetisty Blue Mitchella, které vyšlo o rok později pod názvem The Thing to Do. Tady se Corea ocitl ve vybrané společnosti hudebníků, jakými byli Al Foster (v letech 1972 až 1985 bubeník Milese Davise), samotný leader Blue Mitchell, jinak skvělý souljazzový hráč na trubku, nebo saxofonista Junior Cook, jehož služeb více než 30 let využívala další žánrová ikona a průkopník jazzových fúzí, pianista a skladatel Horace Silver. Lepší vstup do velkého světa hudby si Corea snad ani nemohl přát. V průběhu podzimu 1966 navíc točil své první samostatné album Tones for Joan's Bones (vyšlo 1968), na kterém představil tři své rozsáhlejší kompozice a Weillovu skladbu This is New. Ve studiové skupině se tu sešli Steve Swallow (kontrabas), se kterým Corea v budoucnu ještě své síly spojí, bopový střelec Woody Shaw (trubka), Joe Chambers (bicí) a hlavně budoucí parťák z Return to Forever Joe Farrell (saxofon).
V roce 1966 odešel do doprovodného tělesa saxofonisty Stana Getze, kam byl přilákán směřováním k latin jazzu a bossa nově a kde nově poznával tvůrčí i interpretační podstatu cool jazzu. Getzova kapela patřila ve své době k těm nejlepším, a to i díky Coreovi. Rytmiku tu tvořili bubeník Grady Tate a basista Ron Carter. Sestava s Coreou natočila tři alba. Na konci 6. dekády krátce doprovázel zpěvačku Sarah Vaughan a spolu s Miroslavem Vitoušem (kontrabas) a Roy Haynesem (bicí) natočil své druhé studiové album Now He Sings, Now He Sobs, na kterém trio představilo své pojetí free jazzu. Následoval velký zlom, to když se Corea stal členem orchestru Milese Davise, kde nahradil Herbiho Hancocka. Pod Davisovou taktovkou pomohl vytvořit sérii zásadních alb: Filles de Kilimanjaro (1969); In a Silent Way (1969); Bitches Brew (1970) a On the Corner (1972) a tady na Davisovo doporučení začal hrát na elektrické piano Fender Rhodes. Ve stejné době založil freejazzový soubor Circle, nahrával s dalšími jazzovými osobnostmi (kromě Vitouše a Haynese to byli ještě např. Dave Holland, Jack DeJohnette, Anthony Braxton, Bennie Maupin) a následně, v roce 1971, zakládá jednu ze zásadních kapel celé hudební historie, jazzrockovou formaci Return to Forever. S tou nahrává žánrové milníky a definuje oblast fúze na principu rocku a jazzu.
Souběžně s působením ve jmenovaných souborech se věnuje interpretaci klavírních skladeb klasické hudby, zejména Mozarta. Po prvním rozpadu Return to Forever v polovině 70. let se Corea začal věnovat různorodé hudbě, která mnohdy nebyla stylově zařaditelná a často zahrnovala podněty z oblasti klasické hudby. Současně opět více využívá klasický klavír, nahrává s Herbie Hancockem a opakovaně a v různých sestavách s vibrafonistou Gary Burtonen. Využívá menší smyčcová tělesa, stejně jako malá jazzová komba, kde ve svých skladbách kombinuje jazz, pop, rock a flamenko. V tomto duchu natočil např. album My Spanish Heart, kde zpívá jeho manželka Gayle Moran a na housle exceluje Jean-Luc Ponty. V roce 1978 vyšel na albu jeho konceptuální projekt The Mad Hatter, ve kterém zazní zhudebněný příběh Alenky v říši divů a kde se v bohaté instrumentaci s dechovou a symčcovou sekcí mísí jazz, klasika, rockové postupy i prvky art rocku. Album obsahuje delší instrumentální plochy a také zpívané části. Ve studiu se při natáčení "Alenky" vedle jiných objevují také "returnovský" saxofonista Joe Farrell, v jedné skladbě na elektrické piano hrající Herbie Hancock, bubeník Steve Gadd, který už s Coreou natáčel My Spanish Heart a opět Gayle Moran, která realizuje vokální party.
V 80. letech sestavil kapelu The Chick Corea Elektric Band, která se zaměřila na fúzi rocku, popu a jazzu. Základ tvoří bubeník Dave Weckl a kontrabasista John Patitucci. Po jejich boku se střídají kytaristé Scott Henderson (Tribal Tech) a Carlos Rios (Lionel Richie, Yellowjackets atd.), od druhého alba už jako kmenový člen kytarista Frank Gambale. Chick Corea tady hraje nejen na Fender Rhodes Piano, ale používá i syntetizéry a různé efekty. Kapela natočila v rychlém sledu sedm řadových, kvalitativně nevyvážených alb. Ve stejné době pak s Johnem Patituccim a Davem Wecklem z Elektric bandu natočil akustické a cenou Grammy oceněné album Chick Corea Akoustic Band. Na konci 90. let hojně koncertoval s kvintetem, jehož repertoár byl postaven na naprosté jazzové klasice (Miles Davis, Thelonious Monk, Bud Powell a Horace Silver) a ve kterém se sešli Chick Corea (piano), Kenny Garrett (saxofon), Wallace Roney (trubka), Christian McBride (kontrabas) a Marcus Gilmore (bicí).
Jako klasický klavírista realizuje v roce 1996 sérii Mozartovských koncertů, ze kterých vzejde album The Mozart Sessions. Doprovází ho Saint Paul Chamber Orchestra pod dirigentskou taktovkou další jazzové ikony Bobby McFerrina. Současně se znovu začíná objevovat s vibrafonistou Gary Burtonen a také s kytaristou Patem Methenym. Výsledkem jejich společných hraní je výborné a kritikou vysoce ceněné album Like Minds (1998), na kterém se kromě trojice Corea, Burton, Metheny podíleli staří Coreovi spolupracovníci: bubeník Roy Haynes a kontrabasista Dave Holland. Album spojuje jazzovou tradici s moderními výboji. Po roce 2000 se Corea opět přihlásil ke své klasické minulosti, resp. ke hře na akustický klavír dvojicí alb Solo Piano: Originals a Solo Piano: Standards. Navázal tak na šest let staré album Expression, kde předvádí své klavírní umění na standardech a skladbách svých. V roce 2001 předsatvil své nové těleso: Chick Corea New Trio s Avishai Cohenem na kontrabas a Jeffem Ballardem na bicí. Ve stejném roce triu vychází album Past, Present & Futures, kde kromě Wallerova Jitterbug Waltzu znějí jen Coreovy skladby v duchu pestrého post bopu. Pozornost vzbudila také spolupráce s banjistou Bélou Fleckem, kterou dvojice završila vydáním alba The Enchantment (2007). Tady je jazz pouhým východiskem a výsledná hudba je mnohem svobodnější. Kromě autorských skladeb ústřední dvojice zazní i oblíbená klasika Brazil, autorů Ary Barrosa a Sidney Russella.
Corea se věnuje každému podnětu, na který narazí a proto je podle některých kritiků vystaven nebezpečí z nadprodukce, nevyhnul se tak ani slabším momentům ve své kariéře. Na druhou stranu byl odměněn pozlátkem mainsteamového světa a dostal třikrát Grammy Awards, v roce 1977 za album No Mystery (Return to Forever), v roce 1990 za album Chick Corea Akoustic Band a naposledy v roce 2012 za album Forever (trio Chick Corea, Stanley Clarke a Lenny White).
Zdroje: Encyklopedie jazzu a moderní populární hudby (Supraphon 1986), webové zdroje, booklety k albům, soukromé postřehy a poznatky z poslechu alb
Danny 04/2020... (celý článek)
