Wizzard
Historie kapely Wizzard úzce souvisí především s nadaným multiinstrumentalistou a skladatelem Royem Woodem, který sbíral úspěchy už v 60. letech s partou, jež se jmenovala The Move. V té se také potkal s dalším podobně nadaným hudebníkem Jeffem Lynnem, s kterým na začátku 70. let založili uskupení Electric Light Orchestra.
Jenomže hned po vydání první a nutno poznamenat, že poměrně úspěšné a velice originální desky začalo být jasné, že oba pánové spolu v další kapele prostě nevydrží. Výsledkem byl odchod Wooda z kapely a založení nového hudebního tělesa, které neslo název Wizzard. Spolu s ním ho tvořili další dva přeběhlíci z ELO (nejde o Pohanku s Melčákem), Bill Hunt (klávesy) a Hugh McDowell (cello). Kromě nich ještě další bývalý spoluhráč, pro změnu z The Move, Rick Price (basa), dva bubeníci, Charlie Chrima a Keith Smart, a konečně dva saxofonisti Mike Burney a Nick Pentelow. Prostě muzikantů jako smetí, a to byl ještě Bill Hunt časem nahrazen Bobem Bradym. Když si je všechny nezapamatujete, tak vám to odpustím, protože stěžejní postavou byl především Roy Wood.
Hned první vystoupení Wizzard se setkala se zájmem a nebylo to jenom kvůli hudbě. I v době vrcholu glam-rocku v Británii dokázala kapela svým image přinejmenším zaujmout. Roy Wood nosil ohromný obarvený plnovous, šílený účes a bílou hvězdu na čele a ani ostatní členové jeho ansámblu se nenechávali zahanbit a střídali jeden šílený kostým za druhým. Z nejpekelnějších uvedu například basáka Ricka Price, který se převlékl za anděla, obul kolečkové brusle a v tomto provedení objížděl pódium.
Do TOP 10 vtrhla skupina na počátku roku 1973 se skladbou Ball Park Incident, kterou následoval veleúspěšný singl See My Baby Jive s počtem 4 týdnů na první pozici britské hitparády. Na první místo dosáhl i další singl, Angel Fingers. Kapele v té době byla na vrcholu sil a patřila mezi největší britské glam-rockové hvězdy, což potvrdilo i poměrně slušně se prodávající album Wizard's Brew (1973) a ještě úspěšnější dvojka Introducing Eddie & The Falcons (1974). Především první deska se ovšem odlišovala od jejich singlové produkce a její obsah se dal vcelku trefně označit za multižánrovou divočinu (cituji merhauta) :)
Jenomže Roy Wood kromě Wizzard ještě pracoval na svých sólových deskách a jeho pracovní vytížení se neblaze podepsalo na jeho zdravotním stavu, který komplikoval koncertní činnost kapely. Dalším problémem byla i finanční náročnost kapely, protože pánové se se skladbami ve studiu hrozně dlouho piplali a to stálo pochopitelně spoustu peněz, které se měly vydělat mimo jiné na neúspěšném turné po USA, které pochopitelně muzikanty příliš finančně neuspokojilo. No a tak se muzikanti začali porozhlížet po lukrativnějších kontraktech, než byl projekt Wizzard. Navíc jistou roli mohl sehrát masivní úpadek glam-rocku od roku 1975.
Kapela ohlásila rozchod v roce 1975 a zanechala ve studiu materiál na třetí desku – Main Street, která se ale nahrávací společnosti nezdála moc komerční, a tak se vydání dočkala až v roce 2000.
Roy Wood a Rick Price se ještě krátce setkali v roce 1977 v neúspěšném projektu Wizzo Band.
Kapela Wizzard byla v době svého působení jedna z nejobskurnějších band, které bylo možno v té době vidět na pódiích a jejich image se stala jejich bezpečným poznávacím znakem. Ovšem když odhlédneme od jejich vzhledu, tak dostaneme několik opravdu výborných glam-rockových singlů z let 1973-4, kdy například I Wish It Could Be Christmas Everyday dodnes okupuje britská rádia v čase vánočním.
kneekal (kneekal.bloguje.cz)... (celý článek)
