U zrodu této skupiny stál Manfred Mann (vl. jménem Manfred Lubowitz), hráč na klávesy s jazzovými kořeny, rodák z jihoafrického Johannesburgu. Mann vystudoval klasickou hudbu na Witwatersrand University, k jeho velkým vzorům patřili John Coltrane, Miles Davis, Cannonball Adderley, Ornette Coleman, Bill Evans a Dave Brubeck.
V roce 1961 se stěhuje Mann do Anglie, kde se živí coby jazzový klavírista a učitel hudby.
Brzy se od jazzu začíná přiklánět k rhythm and blues a spolu s perkusionistou Mikem Huggem zakládá Mann Hugg Blues Brothers, úspěšně se prosazující na londýnské klubové scéně.
V roce 1962 se k MHBB přidává zpěvák Paul Jones a počátkem roku vystupuje již jako pětičlenná skupina ve složení Manfred Mann (klávesy), Mike Hugg (perkuse), Mike Vickers (kytara, saxofon, flétna), Paul Jones (zpěv) a Dave Richmond (baskytara). Na základě rozhodnutí producenta Johna Burgesse si zkracuje své jména na Manfred Mann, i když samotný Mann je proti.
První dva singly MM se neprosazují, první větší úspěch přináší kapela znělka pro hudební pořad Ready, Steady, Go. Skladba s názvem "5-4-3-2-1" se prosazuje na páté místo britské hitparády a usnadňuje cestu ke komerčnímu úspěchu dalším dvěma singlům - cover verzím písní "Do Wah Diddy Diddy" (The Exciters) a "Sha La La" (The Shirelles). Ještě předtím opouští MM Richmond a střídá jej Tom McGuinness.
V letech 1964 až 1966 pokračuje kapela v nahrávání popových singlů, na svých LP deskách se pak věnuje soulu a R&B s občasnou odbočkou k jazzu či Bobu Dylanovi. Debutové album The Five Faces Of Manfred Mann (1964) přínáší cover verze písní Cannonball Adderleyho, Ike & Tiny Turnerových, Muddyho Waterse, Willieho Dixona a Howlin' Wolfa, ale také originální blues z dílny dvojice Mann-Jones s názvem "What Are You Gonna Do."
I přes úspěchy, která skupina sklízela na evropské scéně, nikdy se jí nepodařilo koncertně prosadit ve Spojených státech. Možná i proto patřila k jedněm z mála beatových kapel šedesátých let, navštívivších některou ze zemí tehdejších východního bloku. Pamětníci si ještě možná vybaví pražský koncert MM, který se odehrál v roce 1965.
Přes úspěchy, které hudebníci kolem Manfreda Manna sklízeli, nevládla ve skupině úplně ideální atmosféra. Někteří z jejích členů se cítili být upozadění a toužili prosadit se samostatně. Prvním, který se vydal na sólovou kariéru, byl koncem roku 1965 Mike Vickers, dalším pak byl zpěvák Paul Jones.
K jádru kapely, tvořenému Mannem, McGuinnessem a Huggem, se přidává baskytarista Jack Bruce, ten však v roce 1966 odchází. Nacházejíce se dočasně bez zpěváka, využívají členové MM tohoto období k vydání EP Instrumental Asylum, obsahujícího instrumentální verze hitů "Satisfaction", "I Got You Babe" a "Still I'm Sad".
Tou dobou končí kapele smlouvu s nahrávací společností EMI, která se obává, jak si Mann poradí bez Paula Jonese. Ten se však nevzdává a jako nového zpěváka angažuje Mika D'Aba. Novou smlouvu skupina podepisuje se společností Fontana Records. Po úspěšném singlu s Dylanovou písní "Just Like a Woman" vychází v říjnu roku 1966 album As Is, na kterém jsou organicky skloubeny prvky jazzu, soulu i blues.
Prosazují se i další dva singly - "Semi-Detached, Suburban Mr. James" a "Ha Ha Said The Clown", které oba dosahují na Top 5. Rok 1967 není pro MM příliš úspěšný, další rok však přináší dvě nová alba - soundtrack k filmu Up the Junction (únor 1968) a LP Mighty Garvey! (červen 1968), které obsahuje další úspěšnou cover verzi písně Boba Dylana pod názvem "Mighty Quinn".
A to už se blížíme téměř ke konci existence skupiny Manfred Mann. V roce 1969 odchází zpěvák D'Abo a vzniká Manfred Mann Chapter Three - jazzrocková kapela, kterou lze místy srovnat i se slavnějším Colosseem. I když se jedná o hudbu zajímavou, nedaří se jí prosadit komerčně, proto se Mann obrací zpět k hudebnímu mainstreamu a zakládá Manfred Mann's Earth Band. Jelikož je zde tomuto seskupení věnováno samostatné heslo, končí můj pokus o nástin činnosti Manfreda Manna v šedesátých letech právě tady.
Óin, 2012-01-24... (celý článek)
