Iron Butterfly
Iron Butterfly jsou další z velké řady kapel ze šedesátých let s jedním hitem. Ovšem v jejich případě se jedná o hit sedmnáctiminutový, s nic neříkajícím názvem In-a-Gadda-da-Vida. Této písně, vydané 7. září 1968, se prodal takový počet, že kvůli ní tehdejší šéf Atlantic Records Ahmet Ertegun vymyslel termín Platinová deska. Zlatou desku totiž překonala rovnou dvacetinásobně. Tato skladba se v žebříčcích udržela celých 140 týdnů a z toho devadesát týdnů v první desítce.
Ve své době byli stejně populární jako stylově spříznění The Doors, navíc jim předskakovali budoucí velikáni jako například King Crimson, Led Zeppelin a Yes. Dodnes sice fungují a koncertují, ale poslední album vydali v roce 1975 a patří mezi opomíjené kapely, ač jsou považování některými kritiky za jednu z hlavních inspirací budoucího heavy metalu. Stejně jako takoví Blue Cheer totiž chtěli hrát zatraceně nahlas a 'heavy', přestože na rozdíl od nich nezanevřeli na melodie, ba naopak. Ale na druhou stranu, jejich melodie nejsou rozhodně nějak tuctové, či vlezlé, na rozdíl od The Doors se s tím moc nemažou, nebásní, neromantizují a na nějaké emoce tu také není moc místa. Zato je jejich hudba temná a nehostinná, s typickým zvukem varhan Farfisa, kvílející kytarou, pulzující rytmikou, občasnými vícehlasy a nepříliš zpěvným sólovým vokálem. Most mezi garážovým rockem, psychedelií, hard rockem i progresivním rockem.
Iron Butterfly vznikají v roce 1966 v San Diegu. Na samotném počátku je budoucí nejdůležitější autor, varhaník a zpěvák Doug Ingle, původně klasicky školený pianista a varhaník v místním kostele. Společně s ním sestavu tvořili kytarista Danny Weiss, basák Greg Willis a bubeník Jack Pinney. Brzy přichází zpěvák Darryl DeLoach, naopak odchází basák s bubeníkem a na jejich místa nastupují Jerry Penrod (baskytara, vokály) a Bruce Morse(bicí). Ale druhý jmenovaný také nevydrží dlouho a tak uvolní místo dalšímu z klíčových členů Ronu Bushymu. (Weiss a Penrod zakládají s bubeníkem Billy Mundim ze Zappových Mothers kapelu Rhinoceros, se kterou v období 1967 - 1970 natočí tři alba).
V této sestavě vychází u firmy Atco začátkem roku 1968 debutové album, nazvané jednoduše Heavy. Svému názvu rozhodně nezůstává nic dlužné, ze skladeb možno zmínit úvodní ponurou Possession a závěrečnou, též ponurou a dostatečně tvrdou Iron Butterfly Theme. Album se prodávalo slušně, kapela se přemístila do Los Angeles a opouštějí ji rovnou tři členové - zpěvák, kytarista a basák.
Pěvecké party přebírá Ingle, na baskytaru nastupuje zručný Lee Dorman a na kytaru teprve sedmnáctiletý Eric Brann (vl. jménem Eric Davis). Původně měl nastartováno k tomu stát se houslovým virtuozem, leč osud tomu chtěl, aby se z něj stal jeden z prvních noisových kytaristů. Bluesové tradice jej nijak zvlášť nezajímaly, zato se obklopil sadou pedálů a řádně ohulil aparát. Kromě veškerého toho kraválu si perfektně rozumněl s Inglovými klasicistními varhanami a dodal kapele tu správnou záhrobní atmosféru.
Ahmet Ertegun vzpomíná na první zkoušky kapely s tímto mladíkem: Ačkoli sice kapele naznačil, že ten kytarista za nic nestojí, Doug opáčil, že hraje teprve tři měsíce. Ertegun chápavě přikývl s tím, že když je teprve tři měsíce v kapele, tak se to dá tolerovat. Jeho zděšení ale ještě vzrostlo, když Ingle upřesnil, že Brann hraje teprve tři měsíce na kytaru.
Ale následné album mělo obrovský úspěch. Pojmenované podle nejdelší skladby In-a-Gadda-da-Vida ještě víc prozkoumalo možnosti acid rocku a téměř hmatatelně se přiblížilo podsvětí. Kakofonická Are You Happy?, která rozhodně nepůsobila jen jako ironie, podivně nemelodická Termination, zasněná Mirage, snad jen úvodní Most Anything You Want a druhá Flowers and Beads rezonují s hnutím Hippies.
Což potom druhou stranu zabírající zdrogovaná, zlověstná, monotónní a hypnotická titulní skladba. Jak už to tak u kultovních skladeb bývá, i k této písní se váže celá řada historek. K názvu samotnému snad jen to, že autor Doug Ingle skladbu napsal dosti pod vlivem a když pak nadšeně volal Bushymu, že má novou píseň na desku, nebyl schopen vyslovit název In a Garden of Eden. Takže si bubeník napsal onu zkomoleninu, která se ujala. Původně měla píseň trvat tak dvě minuty. Ale během nahrávání vznikla sedmnáctiminutová verze. Kapela se ve studiu rozehrávala, čekala na producenta a technik za mixem donekonečna něco nastavoval a šteloval, ale nechal puštěné nahrávání. Takže po obehrání základního tématu a slok kapela pokračovala v hraní. Ingle, Brann i Bushy se vystřídali v sólech a poté se vrátili k původnímu tématu. Výsledek je skutečně silný, Bushyho sólo je dodnes ceněné jako jedno ze základních hard rockových sól, Brann přispívá noisem a Ingle klasikou. A je to nejprodávanější nahrávka Atlantic Records.
Následují koncerty se zmíněnými předkapelami Led Zeppelin, Yes, King Crimson, Vanilla Fudge, Velvet Underground a dalšími. Ale začínají i první komplikace, dle slov Lee Dormana jim kariéru hodně zbrzdila neúčast na Woodstocku, když uvízli na letišti a ohlášené letadlo pro ně z Woodstocku nepřiletělo.
Ještě předtím ale v únoru 1969 vychází třetí album Ball. Opět velice úspěšné, stylově ještě více ponuré, než album přechozí. Paranoidní mollové hymny sice střídají tempa, ale kapela má schopnost udělat pohřební atmosféru i v líbivějších durových popěvcích typu Her Favourite Style. Filled with Fear a Real Fright už dávno měly být soundtrackem k nějakému béčkového filmu. Sbory v pozadí některých skladeb vyvolávají dojem jakési bizarní mše, kterou od varhan řídí Ingle a káže svým zahuhlaným roztřeseným hlasem. Hořkosladká balada Lonely Boy malinko ruší atmosféru, ale do veselejší nálady má také dost daleko. Jinak je album dosti zadumané a pochybuji, že je tehdejší květinové děti poslouchaly stejně nadšeně, jako podobně sjeté, ale rozjuchané Jefferson Airplane.
Jenže poté se odděluje ze sestavy vyčerpaný Eric Brann. Na jeho místo nastupují kytaristé Larry ‚Rhino‘ Reinhardt a Mike Pinera. V roce 1970 vychází album Metamorphosis. Tentokrát plně v režii Douga Inglea. Představuje odklon od původní tvrdosti k většímu důrazu na melodie. To ale bohužel kapele ubralo na celkovém vyznění a deska představuje spíše průměrnou položku v diskografii.
Opět následuje turné, ale členové kapely jsou rozdohnuti, že bude poslední. Jako předkapela (ano, bohužel) v té době již slavnějších Led Zeppelin a Yes objedou Evropu a svůj poslední koncert odehrají 23.5.1971.
Vyčerpaný Doug Ingle načas opouští hudební branži, Dorman s Reinhardtem založí ještě ten rok Captain Beyond s Rodem Evansem (zpěv, ex Deep Purple) a Bobby Caldwellem (bicí, ex Johny Winter). Ta jim vydrží pouze do prosince 1973 a vydá dvě alba. Stane se podobně kultovní, i když úplně v jiném žánru a bez velkého hitu, zato s výborným debutovým albem.
Nejhůře ale rozpad Iron Butterfly nese Ron Bushy. Trvá ale celé čtyři roky, než kapelu obnoví. A to společně s Ericem Brannem, zpívajícím basákem Philem Taylorem Kramerem a zpívajícím klávesákem Howardem Reitzesem. Tato sestava vydá v lednu 1975 album Scorching Beauty, podstatnou část nazpívá Eric Brann, něco málo sól přidají i Kramer a Reitzes. Album je ale vyloženě podprůměrné, s původními Iron Butterfly jej pojí jen jména Brann a Bushy.
Na dalším a dodnes posledním studiovém albu Sun and Steel, vydaném ještě v říjnu 1975, se místo Reitzese podílí Bill DeMartinez a hráč na marimbu a perkuse Alex Quigley. Možná zdařilejší, než deska předchozí, s důrazem na progresivní i hard rockové prvky, ale úspěch se nedostavuje a Iron Butterfly se od té doby věnuje jen koncertování.
Dorman načas obnovuje Captain Beyond, ale po jednom albu to v roce 1978 opět balí. Na nějakou dobu dotáhne do Iron Butterfly posledního zpěváka CB Jimmyho Hendersona a bubeníka Bobbyho Caldwella. Ten samý rok se v sestavě objevuje bývalý baskytarista Van Der Graaf Generator a Juicy Lucy Keith Ellis. Bohužel umírá na turné v Německu 12.12.1978.
Koncertní aktivity Iron Butterfly končí opět načas rozpadem v roce 1985, ale o dva roky později jsou zase zpět. Pravidelně se objevují na pódiu bývalí členové, jako Bill DeMartinez, Mike Pinera, Eric Brann, Ron Bushy, Lee Dorman, Larry Reinhardt, v období 1982 - 1985 se vrací i Doug Ingle. Iron Butterfly vystupují v sestavě, čítající čtyři až sedm lidí, včetně sólových vokalistů, perkusáků, druhého kytaristy, pravděpodobně jak se to komu hodí.
Doprovázeni množstvím lokálních muzikantů, se v sestavě mihnou i známější jména, jako například Guy Babylon, klávesák a autor, známý ze spolupráce s Eltonem Johnem, nebo basák Bob Birch, též od Eltona Johna, či bubeník Jan Uvena, působící též začátkem 80. let v Alcatrazz s Grahamem Bonnetem.
Philip Taylor Kramer záhadně zmizí 12.2.1995, aby nakonec bylo jeho tělo nalezeno v autě na dně kaňonu v Santa Monica Mountains o čtyři roky později.
V letech 1994 - 1999 se opět vrací Doug Ingle (kromě něj samozřejmě Bushy a Dorman, společně s kytaristy Ericem Barnettem a Derekem Hilandem. V plánu je i natočení nového alba, k tomu ale pravděpodobně ani nedošlo.
V letech 1998 - 2003 dochází k dalšímu reunionu Captain Beyond s Larry Reinhardtem, Bobby Caldwellem, basákem Jeffem Artabasym, klávesákem Danem Fryeem a zpěvákem Jimi Intervalem. Výsledkem je pouze jedno čtyřpísňové promo CD, které je velmi těžko k dostání.
3.10.2002 umírá původní zpěvák Darryl DeLoach na rakovinu jater.
Eric Brann umírá 28.7.2003 na zástavu srdce, předtím ještě stihne nahrát sólové album, to ale dodnes nevyšlo.
Koncem roku 2005 se koncertní sestava ustaluje na dodnes nezměněné složení Dorman, Bushy, klávesák Martin Gerschwitz (Percy Sledge, Van Halen, Tim Bogert, Lita Ford, Meat Loaf, Vanilla Fudge, Walter Trout Band, vlastní kapela na konci sedmdesátých let Breakpoint) a kytarista Charlie Marinkovich ze San Franciské kapely Apokalypso.
Dodnes úspěšně koncertují a kdo ví, třeba se nakonec ještě dočkáme nového alba.
Kompletní výčet sestav je zde: http://en.wikipedia.org/wiki/List_of_Iron_Butterfly_band_members
Voytus 09/09... (celý článek)