Blue Cheer
V rockové hudbě se najde celá řada skupin, které byly v určitou dobu označovány jako nejhlasitější skupina všech dob. The Who, Led Zeppelin, Deep Purple a mnoho dalších. Jenomže opomíjeným a vysmívaným Blue Cheer toto označení právem náleží, jelikož právě hlasitost hrála v jejich projevu klíčovou roli. Na rozdíl od jiných to nebyli žádní virtuózové, naopak – dalo by se říct průměrní bluesoví hráči, kteří nedostatek invence schovávali za ohlušující kravál. Stačí si poslechnout jejich jediný singlový hit, předělávku klasického blues Eddieho Corchana Summertime blues, vydaného v roce 1968. Singl se umístil na čtrnáctém místě hitparády a kapelu nastartoval na další tři roky, během nichž vydala šest desek. Jejich verze Summertime blues je na svou dobu nezvykle tvrdá a nekompromisní. Začíná riffem, připomínajícím Hendrixovu Foxy Lady, doprovázeným klopýtavým rytmem. Zvuk bicích rozhodně neodpovídá představě o kvalitní studiové nahrávce. Mohutné dunění a nepředvídatelné breaky jsou hlavním poznávacím znamením bubeníka. Když tomu připočteme nařvaný nadbalý zpěv, hlas o nevelkém rozsahu a kytarové sólo se zvukem přistávajícího tryskáče, máme pohromadě veškeré prostředky, které tvoří hudbu Blue Cheer. Sólo z této skladby si také vysloužilo druhé místo v žebříčku nejhorších kytarových sól všech dob, který sestavil v roce 2004 časopis Guitar World.
Blue Cheer vznikají v San Franciscu během roku 1966 jako šestičlenná bluesová skupina. V původní sestavě jsou Jerry Whiting (zpěv, harmonika), Leigh Stephens (kytara), Val Hamanaka (klávesy), Paul Whaley (bicí), Dickie Peterson (baskytara) a jeho bratr Jerry (kytara). Pojmenují se podle druhu LSD, nazývaného STP, ve slangu právě Blue Cheer. Traduje se, že po shlédnutí koncertu Jimi Hendrix Experience se Stephens, Whaley a Dickie Peterson rozhodnou zredukovat obsazení a změnit styl. Peterson se ujímá vokálů a ze skupiny se brzo stává koncertní senzace a hlavně postrach všech promotérů. Návštěvník jejich koncertu z této doby vzpomíná, že na společném koncertě Grateful Dead a Sons of Champlain ve Winterlandu nastoupila tato neznámá kapela, v té době ještě bez jakékoliv nahrávky, její bubeník nejprve přitloukl kopák k pódiu, totéž udělali basák s kytaristou se svými aparáty, načež stále vršili další a další reprobedny a zesilovače, až se téměř nevešli na pódium. Poté následovala nemuzikální smršť, jejíž součástí byly bluesové coververze a improvizace, sestávající především z ohlušujících zpětných vazeb a bicích, hraných stylem shazování bicí soupravy ze schodů. Celé vystoupení vrcholilo destrukcí aparatury a nástrojů.
Blue Cheer brzy podepisují smlouvu a vydávají již zmíněný singl Summertime blues. Debutové album Vincebus Eruptum (rádoby latinský název ve skutečnosti vůbec nic neznamená, nejblíže je mu ale výraz vinculis erupti, který se dá přeložit jako utržený z řetězu, což hudbu Blue Cheer vystihuje naprosto přesně) vychází v lednu 1968 a umisťuje se na jedenáctém místě žebříčku Billboardu. Produkuje jej Abe ‚Voco‘ Kesh a vzniká během pouhých tří dnů. Nelezneme na něm šest skladeb, z toho tři autorské, z nichž jen Out of focus se dá označit jako píseň. Další dvě Doctor please a Second time around jsou natahované zdvojenými kytarovými sóly, která nedávají smysl ani zvlášť, natož pak dohromady. Říká se, že album ve skutečnosti netočil nikdo ze studiových techniků, ale údajně policista, který byl zrovna mimo službu a byl po ruce. Aparáty si prý nechali zkonstruovat na míru, protože něco tak výkonného se v té době vyrábělo jen pro armádu.
Ještě v srpnu 1968 vychází druhé album Outsideinside. I tato deska je v mnohém revoluční. Dřívější prvoplánovitá agrese ustoupila agresi promyšlené, též písní zde najdeme více. Za zmínku stojí předělávka Rolling Stones Satisfaction, ze které v podání Blue Cheer nezůstal kámen na kameni. Zrychlené, nervózní tempo a Petersonův zpěvo-křik lecčím připomenou pozdější punkové kapely. Ale už při prvním poslechu je znát, že se do tvorby kapely vkrádají melodie a po zvukové stránce se dá nazvat produkovaným. Většinou se tu objevují psychedelické efekty inspirované Hendrixem. Zajímavostí je, že z části se album nahrávalo venku, jelikož místnost, ve které nahrávali, nebyla schopna pojmout celkovou hlasitost. A navíc nahrávku produkoval legendární Eddie Kramer.
Krátce po vydání Outsideinside odchází ze sestavy Leigh Stephens. Prý pomalu, ale jistě začal přicházet o sluch a stále častější rvačky a nasilí, které se přesunulo i do studia, jej odradily a vydal se na sólovou dráhu. Navíc narozdíl od ostatních dvou členů nebral drogy. Krátce působí v kapele Silver Metre, která v roce 1969 vydala jedno album, a poté se kromě hudby věnoval též tvorbě speciálních efektů ve filmech.
Na jeho místo nastupuje Randy Holden z kapely The Other Half, které vyšlo jediné album v roce 1968. S Blue Cheer hraje téměř rok, ale nahraje s nimi pouhé tři písně. Odchází kvůli špatné organizaci kapely, nezájmu o zkoušení a malému počtu koncertů. Podle něj šlo Whaleyemu a Petersonovi v té době především o drogy (Peterson si vypěstoval návyk na heroin, kterého se později těžko zbavoval). Holden sestaví kapelu Population II, vydá s ní jedno album a následně pověsí kytaru na hřebík. Vrací se až v roce 1993. V roce 1996 mu vychází skromně nazvaná sólovka Guitar God.
Do sestavy přicházejí kytarista Bruce Stephens (není příbuzný s Leighem Stephensem) a klávesista Ralph Burns Kellogg. Ten později produkuje nahrávky kapel jako jsou Black Flag nebo The Bangles pod jménem Ethan James. Třetí album, nazvané New! Improved! Vychází v březnu 1969 a má k nějakému vylepšování velmi daleko. Původní zvuk připomínají jen Whaleyho bicí. Nabízí se srovnání s další kultovní kapelou, a sice Velvet Underground. Ti se po prvních dvou deskách také radikálně změnili. Ovšem neztratili na kvalitě. Blue Cheer také ubrali z plynu, tím ovšem zcela ztratili tvář. První strana, na které se právě podíleli Kellogg a Stephens je ve znamení unylého country rocku, ta zajímavější část je na druhé straně s Randy Holdenem. Skladba Fruit and icebergs klidně mohla být inspirací pro Black Sabbath a jim podobné, pozdější doomové kapely. Naproti tomu Peace of mind představuje výbornou baladu, která se nakonec ale stejně dopracuje k hardrockovému finále.
Čtvrtá deska, pojmenovaná pouze Blue Cheer, vychází v prosinci 1969. Objevuje se nový bubeník Norman Mayell. Tato hudba už s původními Blue Cheer nemá společného vůbec nic. Je to pravděpodobně i tím, že Dickie Peterson nechává nové muzikanty jak skládat, tak zpívat hlavní party. Přes komercializaci zvuku i způsobu skládání nezaznamenává žádný úspěch.
Na druhou kytaru se poté připojuje Gary Lee Yonder, který už na čtvrté desce vypomohl s několika skladbami.
V září 1970 je na světě páté album The Original Human Being. Objevuje se tu dechová sekce a například psychedelické Babaji, chytlavá Pilot nebo rockec Good Times Are So Hard To Find stojí za zmínku.
Album Oh! Pleasant Hope natáčí stejná sestava a vychází v dubnu 1971. Blue Cheer opět zkoušejí posunout svůj zvuk, a tak se tu objeví například sitar v písni I’m the light, která patří k tomu nejlepšímu, co tu můžeme najít, najdeme tu vlivy folku i space rocku. Jakkoli se jedná o aranžérsky zajímavou nahrávku, kapele stále chybí něco, co by ji odlišovalo od spousty průměrných, nevýrazných kapel.
O rok později se kapela rozpadá. Mayell a Kellogg si vydělávají jako studioví muzikanti, Peterson zakládá skupinu Peterbildt. Brzy mu to ale nedá a už v roce 1974 organizuje první comeback Blue Cheer s bratrem Jerrym a Rubenem de Fuentes na kytary a Terrym Rae na bicí. Odehrají pár koncertů a poté Petersona nahradí dřívější basák Steppenwolf Nick St. Nicholas, což je dost paradoxní, vzhledem k tomu, že v sestavě je z původních členů jen Jerry Peterson a ani ten nebyl v kapele dlouho. V roce 1976 se rozpadají. Z této doby existuje pirátský záznam Live and unreleased z roku 1996, který obsahuje pět studiových písní a tři koncertní z roku 1968, ovšem v dost špatné kvalitě.
Další pokus o obnovení kapely učiní Dickie Peterson v roce 1978 s Tony Rainierem na kytaru a Mickem Fleckem na bicí. Je v plánu i nové studiové album, to ale nikdy nevyjde a pravděpodobně ani není nahrán žádný materiál. Už příští rok jsou Blue Cheer opět uloženi k ledu.
Další obnovení přichází v roce 1984, kdy se za bicí soupravu vrací Paul Whaley. Kytaru opět třímá Tony Rainier. Konečně v únoru 1985 vychází nová deska s názvem The Beast…is back! Zčásti obsahuje nově nahrané staré skladby a ty nové jsou ve znamení metalického blues. Po vydání odchází Whaley a nahrazuje ho Bret Heartman, kterého nedlouho na to nahrazuje Billy Carmassi. Už v roce 1987 Peterson změní oba posty: Nabírá znovu Rubena de Fuentes na kytaru a za bicí usedá Eric Davis. A aby těch změn nebylo málo, tak v dalším roce mění sestavu znovu – na kytaru Andrew ‚Duck‘ McDonald a na bicí Dave Salce.
V roce 1990 vychází další studiovka s názvem Highlights and Lowlives, které navazuje na comebackové The Beast…is back. Album produkuje grungeový producent Jack Endino a kromě Petersona a McDonalda tu znovu hraje Paul Whaley.
V letech 1988 – 1993 koncertují především po Evropě a největší úspěch zaznamenávají v Německu, kam se během tohoto období přestěhují. V roce 1989 jim také vyjde první koncertní album Blitzkrieg over Nüremberg.
Další studiovkou je o mnoho tvrdší deska Dining with the sharks z roku 1992. Na té se podílí Peterson, Whaley a kytarista německých Monsters Dieter Saller. Jako host si zde zahraje Tony McPhee z bluesových Groundhogs.
V roce 1993 zaskakuje za Whaleyho Gary Holland, bývalý bubeník Dokken. O rok později se Peterson stěhuje zpět do Californie a Blue Cheer si tak dávají pár let pauzu. Petersonovi vycházejí dvě sólová alba, Child of the darkness (1998) a Tramp (1999).
V roce 1999 se vrací do Evropy a s Whaleyem a McDonaldem obnovuje koncertní činnost.
V roce 2005 začínají práce na dlouho plánovaném albu. Baskytara a kytara tentokrát zůstaly nezměněné, zato za bicími se objevují Joe Hasselvander (Pentagram, Raven) i Paul Whaley. To proto, že nahrávka se točila v Americe a Whaley byl stále v Německu. Nakonec se rozhodl do sestavy vrátit a nahrát část desky. Album What doesn’t kill you vychází v roce 2007 a představuje dost silnou položku v jejich diskografii. S obnoveným zájmem o šedesátá léta, ke kterému se hlásí dnešní stoner rockové kapely, je stále vidět a slyšet vliv Blue Cheer na tu tvrdší odnož rockové hudby, jako je právě heavy metal let osmdesátých, ale i tento v posledních letech módní revival, kterému rozhodně nic nedluží. Ovšem to zásadní už mají dávno za sebou, je ale obdivuhodné, že jsou stále aktivní.
Voytus 10/08... (celý článek)