Počátky vzniku této americké kapely, hrající jak se tenkrát říkalo energický blues rock a až příliš často soudobými kritiky zaškatulkovávané jako heavy metal, můžeme datovat do roku 1964. Tehdy v kanadském Torontu bratři kytarista Dennis a bubeník Jerry Edmontonovi (vl.příjm. McCrohan), zpěvák Jack London (vl.jm. Dave Merden, nar. v V.Británii) a baskytarista Nick St.Nicolas (vl.jm. Klaus Karl Kassbaum , nar. 1943 v Hamburku, Německo) založili skupinu Jack London And The Sparrows. V září 1965 London odchází a na jeho místo zpěváka, ale také jako kytarista přichází John Kay (vl.jménem Joachim Fritz Krauledat, nar. 1944 v Tilsitu, Vých.Prusko - dnes Kaliningradská obl. Ruské Federace - rodina v roce 1945 uprchla do Německa a pak se v r. 1958 vystěhovala do Kanady) a krátce po něm i hráč na klávesové nástroje Goldy McJohn (vl.jm. John Goadsby). Po odchodu frontmena Londona zkracují název na The Sparrows.
Skupina se stala poměrně oblíbenou atrakcí několika Torontských klubů, kde se s nimi seznámil Stanton J. Freeman, jenž pro The Sparrows zajistil angažmá v nově otevřeném newyorském klubu Sybil Burtonové a následně pro kapelu, jež si i zde získala publikum, zajistil i zájem nahrávacích studií. Skupina vědoma si svého úspěchu se však ještě během podzimu 1966 rozhodla natrvalo přesídlit do slunné Kalifornie. V té době opět zkrátili své jméno na Sparow. Také v sanfranciských klubech slavili Sparow zakrátko úspěchy a vystupovali zde například s Doors nebo Steve Miller Bandem. Během května natočili několik záznamů z jejich vystoupení pro firmu Columbia (viz album Early Steppenwolf). V červnu 1967 se rozhodl pro sólovou dráhu Dennis Edmonton a opět si změnil jméno. Vystupoval nadále pod dalším uměleckým pseudonymem Mars Bonfire. Přes svou sólovou kariéru i nadále tu a tam volně se svou bývalou kapelku spolupracoval. Náhradou za něho se stal mladičký kytarista Michael Monarch. V té době to začalo ve skupině skřípat a skupina se krátce na to ještě během jara 1967 rozpadla.
Vzájená nevraživost a absence muziky však většině členů nedala moc dlouhý klid. Partička se za pár týdnů dala znovu dohromady v téměř původní sestavě - Nicka St.Nicholase nahradil u baskytary Rushton Moreve. S novou energií zaznamenáváme i nový název kapely, se kterým přišel jejich nový manažer Gabriel Mekler. Navrhl kapele jméno Steppenwolf, což byl titul jeho oblíbené autobiografické knihy od Hermana Hesse. Skupina velmi rychle dala dohromady nový repertoár, kde již oproti dobám minulým byla většina skladeb z vlastní tvorby (především Kayovy) a ještě v létě 1968 natočila jedenáct skladeb pro své eponymní album "Steppenwolf". Tento počin zaznamenal ihned poměrně slušný ohlas, kterého si povšiml i tehdy začínající Peter Fonda, jenž se rozhodl využít některé skladby (samozřejmě krom skladeb i od jiných autorů) pro svůj amatérsky točený film "Easy Rider". To, jaký obrovský úspěch nejen u amerických teenagerů a hippies té doby, ale také u mnohem širších vrstev tento film nakonec měl, vyneslo nejen jej a herce kteří hráli hlavní role, ale i mnohou kapelu, jejíž hudba film spoludotvářela do výšin popularity. Přesto, že Steppenwolf na své jedničce neměli jedinou slabší skladbu (alespoň podle mne), ze skladeb "Pusher" a především "Born To Be Wild", kterou dodnes kopíruje kde kdo, se doslova přes noc staly megahity a kapelu vynesly na piedestal nejen tehdejší sanfranciské scény. Následujících pět let se Steppenwolf stali velmi oblíbenou kapelou s vysokou četností živých vystoupení i vydávání alb. Jak to tak bývá v těchto případech, tu a tam začali jednotliví muzikanti, kteří nezvládali onen pověstný kolotoč odpadávat a za ně přicházeli jiní.
Okolo poloviny sedmdesátých let se dá říci, že klaciský potenciál Steppenwolf byl vyčerpaný téměř až do dna a deska "For Ladies Only" je pokládána nejen za slabší, než předchozí počiny, ale i za konec první etapy Steppenwolf. Její vydání počátkem roku 1971 již ani nezastihlo skupinu pohromadě.
Hlavní aktéři však nehodlali odpočívat věčně. Po konsolidační přestávce, která trvala tři roky (John Kay mezitím vydal své první sólové album "Forgotten Songs & Unsung Heroes"; ABC-Dunhill, 1972) usoudil nyní již kapelník Kay s Jerry Edmontonem a McJohnem, že je nejvhodnější čas na návrat Steppenwolf. V roce 1974 tak začíná druhá epocha kapely, trvající tři roky, kdy se opět roztáčí obvyklý kolotoč. Pravda, ne již v takové dravosti, alba byla vydávána vždy jen jedno za rok, nicméně přestože Steppenwolf tehdy nezaznamenali již takový sukces jako dříve, své a nikoliv nevýznamné publikum i v této druhé éře měli. Již výše uvedenou trojici doplnili kytarista Bobby Cochran a baskytarista George Biondo, kteří na rozdíl od Goldy McJohna, jenž Steppenwolf opustil krátce po začátku práce na dalším albu, vydrželi až do onoho roku 1976 a hrají na všech třech albech z tohoto období. Tehdy, po vydání alba "Skullduggery", které podobně jako obě předchozí ("Slow Flux" a "Hour of the Wolf") bylo stylem a zvukem poplatné více své době, než tomu, jak hrávali Steppenwolf ve své první éře, se skupina rozešla po druhé a mnohý z nás, jejich fanoušků, se tenkrát domníval, že i naposledy.
Na konci sedmdesátých let však můžeme zaznamenat veliké úsilí fanouška někdejších Steppenwolf Davida Pesnella, který se vžil do role samozvaného manažera tzv. nových Steppenwolf. Byl ve svém úsilí natolik pilný, že zprvu pobláznil i některé členy původní sestavy a ti s ním a ve spolupráci se známým šíbrem hudebního showbusinessu Philem Spectorem, začali připravovat velkolepý reunion. Toto dění mělo ale několik chyb. Do počtu chyběl John Kay, bez jehož tvůrčího ducha by se jednalo jen o slupku značky a jednotlivým hudebníkům někdy okolo roku 1980, kdy se začínalo ukazoval, že věci nepůjdou tak hladce, jak se zprvu zdálo, začala docházet trpělivost. Když se o tom navíc dozvěděl John Kay, pokoušel se o něho amok a začal se suitou svých právníků chystat boj o značku kapely. Válka se nakonec nekonala, neboť celé úsilí milého pana Pesnella vyústilo v krvavou rvačku s Phillem Spectorem, který dokonce poté skončil i na několik dní v nemocnici.
Zjevný zájem potenciálního publika a tato mezivsuvná eskapáda nicméně podnítily Johna Kaye k tomu, že představil v roce 1982 světu svůj vlastní projekt, který nese název John Kay And Steppenwolf a nejedná se zde vlastně o nic jiného, než o druhý reunion této kapely, tentokrát plně pod taktovkou Johna Kaye. Tato skupina začala albem "Wolftracks" (1982, Black Leather Music, Inc.) Je jisté, že u stárnoucího rockera se nejedná již o divoké a nespoutané spanilé jízdy, okořeněné politickou satirou, jako tomu bylo patnáct let předtím v rámci starých Steppenwolf, milovník této hudby si však i zde přijde na své neboť zvuk i charakter hudby plně odpovídá osvědčené značce. Pod touto vlajkou s různými hudebníky v sestavě skupiny, fungují Steppenwolf v čele s Johnem Kayem dále a přesto, že dosud poslední studiové album "Rise And Shine" vyšlo již v roce 1990 u Capitolu, s občasnými personálními změnami fungují Steppenwolf dodnes.
napsal Graaaf, 27.11.2008
... (celý článek)
