Britský kultovní bluesman Graham Bond patří k největším inovátorům blues v 60. letech, bohužel se na něj vedle Alexise Kornera a Johna Mayalla zapomíná. Přitom byl v Anglii první, kdo v rhythm and blues použil varhany hammond s leslie efektem, stejně tak byl prvním hráčem používajícím mellotron, navíc si některé klávesové nástroje stavěl sám a podle něktých výpovědí hrál často pravou rukou hammondy, nohama basové pedály a levou rukou hrál na saxofon(!)
Narodil se 28.10.1937 v Romfordu v hrabství Essex. V dětsví trpěl astmatem, což časem vedlo k zájmům o východní vědy (například kharma yoga, která se zaměřuje na dýchání). V sedmi letech se začal učit na piano, později přešel na varhany a ve čtrnácti letech si ještě přidal saxofon. Ten se stal prvním nástrojem, na který hrál v kapele. Zajímal se o jazz, bebop a free jazz.
Během 50. let prošel řadou jazzových souborů, hrál i u Alexise Kornera, v roce 1957 si vydělával hraním na piano na španělské Majorce.
Po návratu do Anglie potkává v roce 1960 Dicka Heckstalla – Smithe. Ten se už dlouho živí jako profesionální jazzový hráč. Přidává se ke kapele, v níž Smith hraje a zůstává v ní celý rok, než jej zláká nabídka Dona Rendella. Ten má jazzový kvartet, s nímž Bond pořídí své první nahrávky. Roarin' with Don Rendell's Quintet vychází v říjnu 1961 a je po obou stranách Atlantiku dobře přijaté.
V té době se připojuje k oktetu Johnyho Burche, kde potkává zpívajícího kontrabasistu Jacka Brucea a bubeníka Gingera Bakera.
Zanedlouho potom opouští jak Rendella, tak Burche a zlákán nabídkou Alexise Kornera, dává s ním dohromady kapelu, ve které začíná hrát na hammondky. Opět se tu objevují Bruce, Baker a Smith, říkají si Blues Incorporated. Hrají velké množství koncertů, ale jen po Londýně.
Bond, Bruce a Baker zakládají navíc trio, kterému se povede i menší turné, čítající Manchester a Liverpool. Přibližně v té době obě formace pořídí nahrávky pro EMI, jen málo z těchto sessions vyjde, ale o Grahamu Bondovi se konečně začíná vědět. S triem navíc vydělávají víc peněz, než sedmičlenná sestava Blues Incorporated, a tak se Korner chtě nechtě musí se všemi třemi rozloučit.
V březnu 1963 jejich řady rozšíří mladý kytarista John McLaughlin, budoucí spoluhráč Milese Davise a vůdčí duch Mahavishnu Orchestra. Vystupují na jazzových festivalech a také doprovázejí různé zpěváky. Právě z roku 1963 pocházejí nahrávky pro BBC s Duffy Powerem. V této době se také nový kytarista a Bond začínají zajímat o okultní vědy.
McLaughlin se v sestavě dlouho neohřeje, ještě v srpnu 1963 jej vyhazuje Baker, jenž měl na starost organizaci kapely, a na jeho místo přichází Heckstall-Smith od Georgieho Famea.
Během roku 1964 mění název z GB Quartet na GB Organisation a vydávají první singl (Long Tall Shorty/Long Legged Baby). Hrají téměř každý den, jedou turné s Memphis Slimem, Long Johnem Baldrym, doprovázejí Marvina Gaye, vystupují v televizi, učastní se natáčení filmu Gonks go beat.
V roce 1965 vycházejí hned dvě studiová alba The Sound of '65 v lednu a There's a Bond Between Us v prosinci. Materiál na deskách je sice převážně bluesový, ale občas je tradiční forma narušena volnějšími improvizačními pasážemi, což na tehdejších nahrávkách není až tak častý jev. Bond je kromě autorství i produkuje. V televizním pořadu Ready, Steady, Go představuje mellotron, který právě na těchto deskách použil.
Navzdory snažení kapely, její relativní popularitě, koncertní vytíženosti a různým inovacím na poli rhythm and blues, její desky nikdy nevyšly v USA, navíc mezi jednotlivými členy nebyly vždy úplně ideální vztahy, takže první je vyhozen Jack Bruce v září 1965. GBO přijímají trumpetistu Mikea Falanu. Sestava ale nevydží dlouho a během roku 1966 se za bicími objeví Jon Hiseman, jenž o dva roky později společně s Heckstall-Smithem založí další legendární formaci - Colosseum. Baker se znovu potkává s Brucem a s Ericem Claptonem od Johna Mayalla zakládají Cream.
Bondův nestabilní duševní stav po rozpadu kapely ještě více zhoršuje závislost na alkoholu a tvrdých drogách, navíc se intenzivněji zajímá o okultismus a magii. Navíc se u něj objevují příznaky maniodepresivní psychózy. Přesto je hudebně aktivní. Stěhuje se do USA a věnuje se studiové práci.
Během roku 1969 vydává sólová alba Love is the Law (název je odkazem na Book of Law neblaze proslulého okultisty Aleistera Crowleyeho) a Mighty Grahame Bond. První jmenované nahrává jen s výpomocí dvou bubeníků a doprovodné zpěvačky - své budoucí ženy Dianne Stewart, na druhém pak sestavu rozšiřuje o dechaře, baskytaristu Harveyeho Brookse a kytaristu - Harveyeho Mandela z Canned Heat, jemuž také hostuje na album Cristo Redentor.
Cream se mezitím proslaví jako první superskupina všech dob a stihnou se i rozpadnout. Stejně tak krátkodobá, jednoalbová Blind Faith (Baker, Winwood, Clapton, Grech).
Bond se během roku 1970 vrací do UK a stává se členem megasestavy Ginger Baker's Airforce. Toto člensky nestabilní seskupení vydává dvě bezejmenná alba, z nichž první je koncertní a druhé studiové. Mezi mnoha členy je též klávesák, kytarista a zpěvák Steve Winwood a saxofonista Chris Wood (oba Traffic), baskytarista a houslista Rick Grech (Traffic, Family), kytarista Denny Laine (Moody Blues) a další dechaři, perkusisté a doprovodné zpěvačky.
Dalším Bondovým projektem je Holy Magick (jasný odkaz na Crowleyeho, stejně tak i zastaralý tvar slova 'magic'). Sice navazuje na dřívější tvorbu, jen je více prosáklá okultismem. První stranu první desky, vydané ještě v roce 1970, zabírá jakýsi rituál, jenž odkazuje na rituály starověkého Egypta, křesťanské i okultní. Navíc je do toho zahrnutá i židovská kabala. I hudba samotná je dost bizarní, hypnotická, ale přitom stále zůstává zakotvena v blues. Druhá strana pak navzuje na britské tradice – král Artuš atd. Dianne Stewart, která se během manželství s Bondem také aktivně zajímala o okultní vědy, tvrdí, že během provádění jednoho z Crowleyeho rituálů se jedna ze stěn studia bez zjevné příčiny vzňala.
Bond se nezalekne a pod hlavičkou Holy Magick vyprodukuje ještě album We Put Our Magick On You (1971). To je o mnoho normálnější, sestává z kratších písní a najdeme na něm mix blues, rocku, psychedelie, jazzu i východoasijských prvků. Častým jevem na obou deskách je zpěv na principu call – response, při kterém se střídá Bond (call) a zpěvačky (response).
Během roku 1971 se opět načas stěhuje do USA, nahrává a koncertuje s Dr. Johnem (studiová nahrávka Sun, Moon and Herbs, 1971). V roce 1972 vydává společně s kultovním textařem a básníkem Petem Brownem album Two Heads are Better than One.
Ještě v tom roce se rozpadá jeho manželství a opět upadá do depresí a závislosti na drogách. Zakládá kapelu Magus se zpěvačkou Caroline Pegg. Jenže ta zase brzy zaniká, především kvůli financím. Začátkem roku 1973 se nervově zhroutí a nějakou dobu stráví na léčení. Ale i v psychiatrické léčebně si nachází čas na hraní a baví ostatní pacienty hrou na rozladěný klavír. Poté se jej ujímá americký folkař Mick Lee, ale bohužel nevzniká žádná nahrávka, stejně tak sejde z plánovaného projektu s Chrisem Woodem od Traffic.
Jakkoli se zdálo, že je zase v pořádku, nepije, nebere drogy a koncertuje, Graham Bond umírá 8.5.1974 pod koly metra v Londýnském Finsbury Parku (naproti klubu Rainbow). Asi se nikdy nedovíme proč a ani jestli to byla sebevražda. Říká se, že jeho tělo bylo tak zřízené, že jej identifikovali jen pouze ochraného amuletu, který nosil na krku. Také se říká, že po marných pokusech o vydělání peněz vyzískal na prodej obrovskou porci kokainu, kterou sice prodal, ale nedodal dealerovi peníze, takže byl dost možná i pod kola metra sražen. Bylo mu 36 let.
Voytus 11/09... (celý článek)