Čankišou
(1999 - )
„O lidu Čanki (jednonohých) máme jen nejistá svědectví legend uchovaných posvátnými texty zejména těch národů, u nichž se knihy předčítaly a byly náboženstvím (Indie, Izrael, islámské země). V legendách ostatních národů se takřka nevyskytuje. O jeho existenci se dále zmiňují některé středověké spisy, jako je Mandevillův cestopis (John Mandevill - kol. r. 1300-1372, anglický lékař, matematik a cestovatel), kde se doslova píše: "… a v té zemi na některých horách sú lidé, ježto mají po jedné noze, avšak sú rúčejšie nežli jiní lidé. A ta noha jest tak široká, že súci nazdvižena, dá všemu životu stien, když ten člověk v znak leží." (český překlad kolem r. 1400 Vavřincem z Březové - kol. r. 1370-1437 - kronikář, básník a publicista doby husitské). Z těchto spisů lze vyvodit, že místo prapůvodního výskytu lidu Čanki bylo pravděpodobně na malém území v horských pouštních oblastech mezi dnešním Tureckem a Sýrií. Svou jedinou velkou vyvinutou nohu používali nejen k pohybu, ale i k vytváření stínu v nekrytých písečných oblastech. Tím se vysvětluje i berla, kterou si s sebou stále nosili a která zabodnutá do země sloužila jako opěra.
V těch časech zřejmě docházelo k velkým migracím národů, jak potvrzuje samotný Mandevillův cestopis, a to zejména těchto anomálních skupin, které byly zřejmě v určitých dobách na různých místech nežádoucí. Můžeme tedy říci, že Čankiové byli národem multikulturním a jejich pozdější etnografické zařazení není přesné. Migrací došlo k takovému početnímu oslabení národa, že je již sám Mandevill řadí mezi lidské výjimečnosti - zrůdy.
Čankiové, stejně jako celá tehdejší populace, mluvili (zpívali) tzv. prvotním jazykem, nazývaným syrský nebo sluneční, tzn. jazykem původní a legendární Sýrie, kterou védské texty symbolicky kladou na pól, kam také situovaly původní domov předků - Árjů. Tomuto místu se říkalo Thúle (římsky Ultima Thule - dodnes existují města jménem Tula: na Sibiři, v Laponsku, Irsku, Skotsku a Severní Americe). Tento rytmický jazyk, jímž byl podle legend předán lidem život, lze dnes obtížně zachytit, snad jen u nejstarších arabsko-afrických kmenů.“
Takto vysvětluje kapela Čankišou na svých webových stránkách historické kořeny své tvorby.
Čankišou založili brněnští bigbeaťáci na vánočním mejdanu v roce 1998. Oficiální vznik kapely je leden 1999. Hraje fúzi world music a rocku. Její styl směšuje vlivy několika etnik (především arabského, afrického, indického a balkánského) a rockové základy jednotlivých muzikantů. Nevýraznějšími postavami jsou hlasem i postavou impozantní zpěvák a hráč na trumpetku Karel Heřman a bubeník Progress Zdeněk Kluka. Tvorba kapely vychází z fiktivní legendy (viz výše uvedená citace) o dávném jednonohém lidu Čanki, jehož jazykem jsou skladby zpívány. Kromě klasických nástrojů muzikanti používají celou řadu někdy i bizarních nástrojů z celého světa.
Kapela hraje ve složení:
Karel Heřman – zpěv, trumpetka, saz
Zdeněk Kluka – zpěv, bicí, perkuse, balafon, blasakoredeon, tahací harmonika, víko od popelnice
David Synák – didjeridoo, flétny, altsax, sopránsax, barytonsax, jinagovi, perkuse, xylofon, sbor
Martin Krajíček – mandolína, kytary, tenorukulele, sbor
Jiří Suchý nebo Jan Kluka (syn Zdeňka Kluky) – djembe, perkuse, bicí, tarabuka, yarin, tybály, sbor
René Senko – tenorsax, sopránukulele, perkuse, zvonek od kola, sbor
Roman Mrázek – baskytara, sbor
Některé z uvedených nástrojů bych zde rád představil.
Trumpetka Karla Heřmana je zmenšenina trubky, která se v jeho mohutných rukou takřka ztrácí.
Saz je drnkací strunný nástroj, tradiční nástroj turecké, kurdské, ázerbájdžánské a perské lidové hudby. Saz a jemu podobné nástroje daly základ pro vytvoření indického sitáru.
Balafon je tradiční africký celodřevěný perkusní nástroj podobný xylofonu. Je pentatonicky laděný a pod každou klávesou je umístěna ozvučná tykev kalebasa
Co je blasakoredeon, jinagovi, yarin a tybály jsem nezjistil. Ale víko od popelnice si dovede představit každý.
Didgeridoo je nástroj, jehož zvuk oplývá tajemnou hloubkou. Je jen málo lidí, kteří neupadnou do úžasu, když jej poprvé uslyší. Přitom je didgeridoo nástroj překvapivě jednoduchý – je to jen dutá trubka. Všechen život do něj přináší hráč. Někdo se nechává unášet nekonečnými meditativními táhlými tóny, jiný se zase dává do pohybu ve výrazné rytmické hře.
Djembe je buben pocházející z Afriky. Jeho korpus bývá vyroben ze dřeva a pouze na svrchní straně je natažena blána, dno je duté.
Tarabuka nebo také darbuka patří mezi perkusní hudební nástroje. Jde o buben pohárovitého tvaru, horní část jeho korpusu má miskovitý tvar, spodní část je kuželovitá nebo válcovitá. Tělo bubnu se obvykle vyrábí ze dřeva, keramiky nebo kovu, pro potah se většinou používá kozí kůže. V oblastech s vysokou vlhkostí se používá též rybí kůže.
A teď zpátky ke kapele. Čankišou vytvořili vlastně nový žánr, který by se dal nazvat etnobigbeatovou dechovkou. Jejich hudba s výraznou dechovou a rytmickou sekcí, založená na silné výrazové energii a nespoutanosti, přímo svádí k tanci.
Patří ke špičce české world music a pravidelně koncertují i v zahraničí, dosud zahráli v 18ti zemích světa, od ostrova Réunion v Indickém oceánu, přes Pakistán až po malajské Borneo. Na svých cestách kapela jednak nalézá inspiraci hudbou různých etnik a také si přiváží rozličné místní hudební nástroje, které pak dále rozšiřují a obohacují její zvuk.
První album „Hudba lidu Čanki“ bylo vydáno v roce 2000 a pořádně rozčeřilo stojaté vody nejen brněnské hudební scény. Bylo plné energie a radosti z objevování neznámého. Hudební publicista Jiří Černý ho zařadil mezi albové vývojové milníky 90. let 20. století.
Druhé album „Densé ju“ s poněkud klidnějším a meditativnějším zvukem následovalo o dva roky později v roce 2002. Deska nese název podle mongolské lidové písně, kterou si Karel Heřman přivezl z Ulánbátaru, kde se zúčastnil mezinárodního hudebního festivalu Chuch Mongolia, kde obsadil druhé místo v kategorii vokalistů. Píseň vypráví o chlapci, kterému nechutná čaj, protože ho dívka jménem Densé Ju nemá ráda.
V roce 2003 kapela nahrála hudbu Jana Budaře ke kritikou i diváky ceněnému filmu Nuda v Brně režiséra Vladimíra Morávka.
V září 2004 vyšlo třetí CD „Gamagaj“ inspirované stejnojmennou postavu z knihy Umberta Eca „Baudolina“. Gamagaj, opět v jazyku lidu Čanki, provází posluchače celou deskou a odhaluje jim tajemný svět Čankiů. Účastní se slavnosti slunovratu Tajo, pije kvašený nápoj Buri, podstoupí obřad Anay Yo…
Videoklip ke skladbě „Anay Yo“ vzniknul v prosinci 2004. Myšlenka natočit klip k této skladbě vznikla během příprav na brněnský křest (Fléda 10/2004). Magické pírko vtáhne hlavní postavu v podání Karla Heřmana do příběhu na hranici reality a ptačího vidění. Při natáčení scén kolem ohně byl použit horkovzdušný balón, který umožnil jedinečné záběry z výšky. Zmiňuji tento klip (skupina jich pochopitelně natočila více) proto, že s ním pronikla do americké hudební televize Link TV.
Česká televize o kapele natočila hodinový dokument.
V roce 2007 vyšla kniha „Ukopnutý palec aneb Příběhy lidu Čanki“ doplněná soundtrackem „Ukopnutý palec“. Jde o sbírku 13 příběhů od několika autorů, kteří se nechali inspirovat legendou jednonohého lidu Čanki. Soundtrack obsahuje rovněž 13 skladeb, kdy každá povídka inspirovala muzikanty z Čankišou ke zhudebnění.
Cesty po dalekých krajích a nejrůznější session s místními muzikanty jsou hlavním inspiračním zdrojem dalšího alba „Lé La“ vydaného v roce 2008. Deska byla novináři označena jako nejlepší české world music album roku 2008 a kapela za něj získala nominaci na Anděla 2008 v kategorii world music. Jako host se na ní objevil slavný pakistánský zpěvák Sain Zahoor, který získal prestižní ocenění BBC world music 2006.
V roce 2011 vychází poněkud rockovější album „Faÿt“, které se v prosinci 2011 umístilo na 10. místě v evropské world music hitparádě WMCE. Kapela za něj byla také nominována na Anděla 2011 v kategorii world music.
V roce 2013 spatřilo světlo světa CD pohádek a písniček „Jak na příšery“. Autorkou pohádek je herečka Daniela Zbytovská z Divadla MALÉhRY a Čankišou ke každé namluvené pohádce natočili písničku.
Zatím poslední album „Supay“ bylo vydáno na podzim roku 2015 a kapela za ni byla potřetí nominována na žánrovou cenu Anděl. Deska odhaluje, čím vším musí projít jednonohý národ Čanki, aby vymýtil zlo, které proniká z temnot do reality všedních dnů.
Název Supay si můžeme vykládat různě. Podle slovníku Etnografického muzea v Brně citovaného na stránkách vydavatelství Indies Scope se jedná o „zlo ve formě myšlenky či bytosti, které se jako parazit sytí naším tělesným a duševním utrpením“. V předkolumbovských civilizacích byl Supay božstvem temnoty a smrti. Misionáři propojili tuto bytost s křesťanským pojetím ďábla. Uvědomováním si svých skutků můžeme proti němu účinně bojovat. Čím méně utrpení bude na Zemi existovat, tím dříve zlo náš svět navždy opustí.
Národ Čanki proti tomuto zlu bojoval. A protože ani zde není zlo jednobarevné, kapela použila k tomu boji řadu hudebních stylů a odkazů. Na temných riffech a motivech se prohání světlo a naděje a spolu tvoří nečekaně dokonalé spojení, na kterém staví i naléhavý hlas zpěváka.
Alba Čankišou jsou velice pestrá a zajímavá. Nemohou však předčit autentický zážitek ze živé show.
Jarouš, srpen 2017 - na základě www stránek kapely, dalších zdrojů a vlastních zážitků... (celý článek)
